Mám se po letech ozvat matce?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 12:44
Mám se po letech ozvat matce?

Ráda bych se podělila o můj příběh, poprvé v životě se chystám ho někomu říct kompletní a zajímal by mě váš názor. Narodila jsem se v podstatě jako nechtěné dítě (mám ještě dva sourozence) a odmalička si nepamatuju nic jiného než příšerné hádky mezi mými rodiči. Můj otec se někdy k matce choval opravdu otřesně - pamatuju si například, jak vyhrožoval, že ji vyhodí za jízdy z auta, držel jí nůž pod krkem, mlátil s věcma a snad i mlátil ji, já už ani nevím. Moje matka měla dobrý vztah s mými sourozenci (starší o 7 a 8 let), ale já si od ní až na pár vzpomínek nepamatuju lásku. Těch pár hezkých vzpomínek jsou: když mi jednou řekla že kdyby se mi něco stalo tak by si ona oči vyplakala, apod. Také jsem se k ní jako malá zachovala nehezky - když byla vážně nemocná tak jsem se s ní nechtěla rozloučit když jela do nemocnice, protože jsem se s ní pohádala, apod. Zpětně mě to samozřejmě mrzí. Nyní jsem nastávající matka a tyto vzpomínky mě hodně mrzí. Představuju si, že to byla ona, kdo mě nosila v břiše a pak v bolestech porodila a je mi to hodně líto. Naši se rozvedli, když mi bylo asi 12 a máma si nás všechny vzala k sobě. Musím říct, že od té doby si skutečně nevzpomínám na lásku nebo porozumění. Vždycky jsem si připadala jak nějaká Popelka. Nikdy jsem za ní nemohla přijít a svěřit se. Měla jsem jenom své knížky, které jsem dokonce před ní musela i schovávat. V období puberty mi tyto knihy o dospívání apod.dost pomohly. Pokud se mi něco povedlo, nikdy mě máma nepochválila, spíš řekla „mezi slepými jednooký králem“ nebo tak něco. Sourozenci se mi vysmívaly za mou výslovnost, když mi bylo 13 let a snažila jsem se si přeložit anglické písničky. Za to, že poslouchám Shakiru (sorry že jsem v tom věku neposlouchala Vivaldiho). Prostě mi pořád ukazovali jaká jsem primitivní blbka, máma řekla že na gympl nemám chodit, že na to nemám, apod. Máma byla také náboženská fanatička, do kostela jsem musela jít každou neděli za jakéhokoliv počasí, jednou mi řekla že mi nedá najíst pokud se nepomodlím, jednou mi držela ruce pevně za zády a kolenem mi tlačila do zad a řvala na mě. Nad námi visel kříž… Taková křesťanka to byla. Asi nemusím zmiňovat, že jsem v dospělosti konvertovala k jinému náboženství. Nakonec mě máma poslala do výchovného ústavu, kde jsem se setkala s odpadem společnosti- fetky apod. Tehdy jsem se rozhodla jít k tátovi do péče. Možná si myslíte, že jsem magor, protože táta byl magor, ale ke mě se vždy choval slušně. Soud mě dal jemu do péče a nelitovala jsem toho, i když jsme si také vždy nesedli. Staral se o mě jak mohl. O pár let později, ještě před mou plnoletostí, umřel. Jeho poslední slova byla: mám rád jenom tebe, nikoho jinýho… :? Já jsem se pak musela o sebe postarat sama (peníze nějaké byly, ale vždy mi chyběl někdo komu bych se mohla svěřit). Okamžitě po smrti otce se sourozenci přihlásili o svůj podíl peněz, i když se s tátou nikdy nebavili. Ani jim to nebylo hloupé. Matka se mě pokusila kontaktovat, jít se mnou na kafe apod. ale po smrti otce se mi nechtělo už vůbec. Odstřihla jsem se, změnila bydliště i číslo. Co mě dokázalo přivést k nepříčetnosti bylo to, že moje matka pokaždé nějak (jak???) našla mé nové bydliště a poslala mi nějakou pohlednici nebo tak. Jednou mi i zavolala, tak jsem se zeptala odkud má mé číslo, a ona prohlásila, že tento hovor je nahráván. Práskla jsem jí s telefonem, protože jí prostě nezajímá jak se mám, nebo co dělám, jestli mi někdo neubližuje, ona prováděla nějaké stupidní nahrávání. Strašně mě to tehdy vytočila. Naposledy jsem jí potkala asi před rokem a ona prošla těsně kolem mě. Já se nadechla, jakože jí pozdravím, ale ona prošla a buď mě neviděla nebo dělala že nevidí. Jak už jsem řekla, teď jsem těhotná a někdy mě to strašně mrzí, protože je to moje matka a já jsem teď taky matka. Myslela jsem, že bych jí aspoň třeba poslala fotku našeho děťátka. Na druhou stranu jí vůbec nevěřím, nevím co se jí honí hlavou, nevím ani co si mám myslet. Například jsem nikdy nedokončila vysokou a jsem si dost jistá, že by mi řekla, že jí to nepřekvapuje, že jsem úplně k ničemu apod. Je mi to na jednu stranu líto, kolik si toho asi zkusila s mým otcem, na druhou stranu ona mi prostě dala hodně málo lásky a já sama se určitě k mým dětem takto chovat nebudu. Prosím vás o váš názor. Je to věc, která mě trápí.

Stránka:  1 2 3 4 Další »
Reakce:
 
BaMaK
Závislačka 2815 příspěvků 40 inzerátů 05.04.18 12:52

Pokud tě to trápí, tak ji kontaktuj. Ona (a vy všichni s ní) jste byli v těžké situaci, třeba teď někde v klidu k sobě najdete cestu a ty i babičku pro dítě. Nebo taky ne a pak budeš vědět, že jsi tomu aspoň dala šanci.

 
Verpa5
Kecalka 227 příspěvků 05.04.18 12:53

Neměla jsi to jednoduché a přesto jsi vše zvládla sama bez pomoci. Být tebou neohlížím se zpět a žiju si svůj život bez dalších urážek a ústrků od té ženy. Jsi těhotná potřebuješ klid a pohodu ;).

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 13:02
@Anonymní píše:
Ráda bych se podělila o můj příběh, poprvé v životě se chystám ho někomu říct kompletní a zajímal by mě váš názor. Narodila jsem se v podstatě jako nechtěné dítě (mám ještě dva sourozence) a odmalička si nepamatuju nic jiného než příšerné hádky mezi mými rodiči. Můj otec se někdy k matce choval opravdu otřesně - pamatuju si například, jak vyhrožoval, že ji vyhodí za jízdy z auta, držel jí nůž pod krkem, mlátil s věcma a snad i mlátil ji, já už ani nevím. Moje matka měla dobrý vztah s mými sourozenci (starší o 7 a 8 let), ale já si od ní až na pár vzpomínek nepamatuju lásku. Těch pár hezkých vzpomínek jsou: když mi jednou řekla že kdyby se mi něco stalo tak by si ona oči vyplakala, apod. Také jsem se k ní jako malá zachovala nehezky - když byla vážně nemocná tak jsem se s ní nechtěla rozloučit když jela do nemocnice, protože jsem se s ní pohádala, apod. Zpětně mě to samozřejmě mrzí. Nyní jsem nastávající matka a tyto vzpomínky mě hodně mrzí. Představuju si, že to byla ona, kdo mě nosila v břiše a pak v bolestech porodila a je mi to hodně líto. Naši se rozvedli, když mi bylo asi 12 a máma si nás všechny vzala k sobě. Musím říct, že od té doby si skutečně nevzpomínám na lásku nebo porozumění. Vždycky jsem si připadala jak nějaká Popelka. Nikdy jsem za ní nemohla přijít a svěřit se. Měla jsem jenom své knížky, které jsem dokonce před ní musela i schovávat. V období puberty mi tyto knihy o dospívání apod.dost pomohly. Pokud se mi něco povedlo, nikdy mě máma nepochválila, spíš řekla „mezi slepými jednooký králem“ nebo tak něco. Sourozenci se mi vysmívaly za mou výslovnost, když mi bylo 13 let a snažila jsem se si přeložit anglické písničky. Za to, že poslouchám Shakiru (sorry že jsem v tom věku neposlouchala Vivaldiho). Prostě mi pořád ukazovali jaká jsem primitivní blbka, máma řekla že na gympl nemám chodit, že na to nemám, apod. Máma byla také náboženská fanatička, do kostela jsem musela jít každou neděli za jakéhokoliv počasí, jednou mi řekla že mi nedá najíst pokud se nepomodlím, jednou mi držela ruce pevně za zády a kolenem mi tlačila do zad a řvala na mě. Nad námi visel kříž… Taková křesťanka to byla. Asi nemusím zmiňovat, že jsem v dospělosti konvertovala k jinému náboženství. Nakonec mě máma poslala do výchovného ústavu, kde jsem se setkala s odpadem společnosti- fetky apod. Tehdy jsem se rozhodla jít k tátovi do péče. Možná si myslíte, že jsem magor, protože táta byl magor, ale ke mě se vždy choval slušně. Soud mě dal jemu do péče a nelitovala jsem toho, i když jsme si také vždy nesedli. Staral se o mě jak mohl. O pár let později, ještě před mou plnoletostí, umřel. Jeho poslední slova byla: mám rád jenom tebe, nikoho jinýho… :? Já jsem se pak musela o sebe postarat sama (peníze nějaké byly, ale vždy mi chyběl někdo komu bych se mohla svěřit). Okamžitě po smrti otce se sourozenci přihlásili o svůj podíl peněz, i když se s tátou nikdy nebavili. Ani jim to nebylo hloupé. Matka se mě pokusila kontaktovat, jít se mnou na kafe apod. ale po smrti otce se mi nechtělo už vůbec. Odstřihla jsem se, změnila bydliště i číslo. Co mě dokázalo přivést k nepříčetnosti bylo to, že moje matka pokaždé nějak (jak???) našla mé nové bydliště a poslala mi nějakou pohlednici nebo tak. Jednou mi i zavolala, tak jsem se zeptala odkud má mé číslo, a ona prohlásila, že tento hovor je nahráván. Práskla jsem jí s telefonem, protože jí prostě nezajímá jak se mám, nebo co dělám, jestli mi někdo neubližuje, ona prováděla nějaké stupidní nahrávání. Strašně mě to tehdy vytočila. Naposledy jsem jí potkala asi před rokem a ona prošla těsně kolem mě. Já se nadechla, jakože jí pozdravím, ale ona prošla a buď mě neviděla nebo dělala že nevidí. Jak už jsem řekla, teď jsem těhotná a někdy mě to strašně mrzí, protože je to moje matka a já jsem teď taky matka. Myslela jsem, že bych jí aspoň třeba poslala fotku našeho děťátka. Na druhou stranu jí vůbec nevěřím, nevím co se jí honí hlavou, nevím ani co si mám myslet. Například jsem nikdy nedokončila vysokou a jsem si dost jistá, že by mi řekla, že jí to nepřekvapuje, že jsem úplně k ničemu apod. Je mi to na jednu stranu líto, kolik si toho asi zkusila s mým otcem, na druhou stranu ona mi prostě dala hodně málo lásky a já sama se určitě k mým dětem takto chovat nebudu. Prosím vás o váš názor. Je to věc, která mě trápí.

Ani nevíš, jak ti rozumím. Prožila jsem velmi podobné dětství, a v mnoha ohledech ještě horší. Brzy jsem se vdala, a odstěhovala se daleko. Myslela jsem, že je už nikdy nepotkám. Nakonec co dopadlo tak, že jsem jim odpustila, a když byli staří, tak jsme se o ně postarali.Zkus jí odpustit, a všem, kdo ti ublížili. Uleví se tobě. A kdoví, třeba tvoje máma byla mizerná matka, ale o to lepší by byla babička, a tu lásku, kterou dluží tobě, by dala tvým dětem. :hug: Držím ti moc palce, ať to dopadne pro tebe co nejlépe. Přeji ti krásné a zdravé dítě. :kytka:
Prosím anonym, nebo smazat. Děkuji.

 
Hadumi
Extra třída :D 13507 příspěvků 05.04.18 13:02

Mně pomohla účast na psychoterapii. Nemyslím si, že bys měla mámu kontaktovat, stejně od toho čekáš víc, než by bylo a jistě bys byla zklamaná. Jo, občas si vzpomenu nebo spíš mě to zamrzí, že je to tak, jak je to, ale život jde dál.

 
smurfka
Nadpozemská drbna 29799 příspěvků 05.04.18 13:10

Nevim..asi bych ji nekontaktovala..ty budeš matka, snaž se být jiná než ona, dávat dceři lásku a vynahradit si tak váš zpackaný vztah s matkou..
Praorodiče mají nárok zákonný na své vnuky…ještě by ji bouchlo v hlavě a třeba se soudila o styk a naváděla tvoji dceru proti tobě..
Nevím ty ji znáš asi líp..já na tvém místě bych se dívala dopředu, poučila se z chyb tvé matky a byla dceři jinou matkou..a tím si vynahradila to, že si ty takový vztah s matkou neměla..

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 13:12

@smurfka presne tohohle se bojim. co kdyz se zacne soudit? Soudila se o me, soudila se o penize. Chci ochranit svoje miminko. Ale na druhou stranu me to nekdy chytne a strasne me to mrzi…

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 13:17

Nekontaktovala bych jí. Mám vlastního otce, nikdy také neprojevil zájem. Pro mě je to naprosto cizí člověk, se sestrou z jeho dcerou dokonce bydlíme ve stejném městě, máme cca stejně staré holčičky a ani se nepozdravíme, ale víme o sobě. Nikdy se o mě nezajímali a mě teď nezajímají oni.

 
smurfka
Nadpozemská drbna 29799 příspěvků 05.04.18 13:26
@Anonymní píše:
@smurfka presne tohohle se bojim. co kdyz se zacne soudit? Soudila se o me, soudila se o penize. Chci ochranit svoje miminko. Ale na druhou stranu me to nekdy chytne a strasne me to mrzi…

tak jasné mrzí tě to, ale možná to jsou asi jen těhotenské hormony..kdyby si nebyla těhotná, chtěla bys matku kontaktovat? pokud ano, udělej to..pokud si odpovíš ne, tak to nedělej..

 
Ancek
Zasloužilá kecalka 872 příspěvků 05.04.18 13:27

Podle toho, co píšeš bych jí asi sama nekontaktovala. Sice by se mohl stát zázrak a jako babička by byla skvělá, ale pravděpodobnější je, že v některých ohledech bude ještě horší. Jen si vezmi kolik je dohadů ohledně výchovy i ve fungujících rodinách… Spíš se v tuto chvíli soustřeď na sebe, své miminko a svého muže, ti jsou tvá rodina. A snaž se dát dítěti víc lásky, než jsi měla ty, v některých vypjatých chvílích to může být těžké.
Možná bych se snažila být v kontaktu se sourozenci, nevyčetla jsem z textu, jestli se mezi vámi stalo něco vyloženě zlého (možná jsem to přehlédla). Ale nevyčítala bych jim, že se o tátu nestarali a o děditství jo. Oni jako starší to hnusné chování k mámě prožívali mnohem víc a nesou si podobná traumata jako ty.

 
Vladimirovna
Zasloužilá kecalka 611 příspěvků 05.04.18 13:31
:,(
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 13:33

@smurfka Možná jsou, já nevím. Ale taky možná proto, že jsem teď taky matka, mi jí je líto. Když si představím, co si asi zakusila s tátou, je mi zle, nikdo si to nezaslouží. Někdy myslím na to, jak mě nosila v břiše a pak porodila do nelehký situace. Zároveň jí vůbec nevěřím, pamatuju si všechny ty chvíle kdy jsem byla tak strašně sama, ty chvíle kdy jsem chodila po soudech, když jsem se ve městě vyhýbala jejímu právníkovi, když mi zavolala a řekla že hovor je nahráván, nikdy tu pro mě nebyla jako kamarádka, ale fakt je mi jí líto co zakusila… mám strašně smíšený pocity. Nechci jednoho dne umřít a litovat že jsem to ani nezkusila. Fakt nevím.

 
stinga
Závislačka 4133 příspěvků 6 inzerátů 05.04.18 13:33

@Vladimirovna nejsi anonymní, já bych udělala tlustou čáru a žila si svůj nový a ničím nezatížený život

 
smurfka
Nadpozemská drbna 29799 příspěvků 05.04.18 13:34
@Anonymní píše:
@smurfka Možná jsou, já nevím. Ale taky možná proto, že jsem teď taky matka, mi jí je líto. Když si představím, co si asi zakusila s tátou, je mi zle, nikdo si to nezaslouží. Někdy myslím na to, jak mě nosila v břiše a pak porodila do nelehký situace. Zároveň jí vůbec nevěřím, pamatuju si všechny ty chvíle kdy jsem byla tak strašně sama, ty chvíle kdy jsem chodila po soudech, když jsem se ve městě vyhýbala jejímu právníkovi, když mi zavolala a řekla že hovor je nahráván, nikdy tu pro mě nebyla jako kamarádka, ale fakt je mi jí líto co zakusila… mám strašně smíšený pocity. Nechci jednoho dne umřít a litovat že jsem to ani nezkusila. Fakt nevím.

matkou se ale nestane jen tím že někoho porodí..

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.18 13:35

Anonym, je to hodně osobní. Zakladatelko, já tě chápu, ale nekontaktovala bych ji. Podle mě podvědomě doufáš, že to bude dobré, že se udobříte, ona možná omluví… jenže s velkou pravděpodobností to dobré nebude. Moje máma byla je a bude problematická a zlá. Já ji po letech vzala na milost. Vyzní to asi strašně, ale doteď toho lituju, protože máma toho využila a okamžitě se na mě pověsila. Vlastně jsem měla klid a tím, že jsem jí opět pozvala do života, jsem o ten klid přišla.

Stránka:  1 2 3 4 Další »
 Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Aby dětem nepopraskaly rty: Vyberte správný balzám

Každého z nás někdy před odchodem na hřiště odchytla máma, aby nám namazala... číst dále >

Rebečina křídla: Příběh Rebeky, která trpí nemocí motýlích křídel

O nemoci motýlích křídel v poslední době slýcháme stále častěji. V čem... číst dále >

Články z Expres.cz

Tenisová hvězdička Siniaková: Zbožňuje Rusko, fandí jí tajemný přítel!

Po dramatickém zápasu s Američankou Keninovou je z ní v podstatě národní... číst dále >

Prototyp dnešní ženy v dobrém i zlém: Tajnůstkářka Daniela Písařovicová

Sice se to po úvodní čače z prvního soutěžního večera nezdálo, ale nakonec... číst dále >

Články z Ona Dnes

Úsporná variace na svatomartinské menu. Hustá polévka i kuře jako husa

Svatý Martin se k nám sice chystá spíš na bílém bicyklu než na koni, ale... číst dále >

OBRAZEM: Morbidně obézní žena usiluje o to, aby byla nejtěžší na světě

Šestadvacetiletá žena z ostrova Faial v Atlantském oceánu, která si říká... číst dále >