Reklama

Manžel má úzkostnou poruchu

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 20:27
Manžel má úzkostnou poruchu

Ahoj.
Předem se omlouvám, že nebudu uvádět hlubší deaily. Pouze výtah okolností(tzv. špičku ledovce) a anonimně.
Manžel trpí úzkostnou poruchou, má strach z nemocí. Neustále se obává, co mu je, nebo by mohlo být. Tyto úzkosti konpenzuje hledáním na internetu, konzultacemi emailem s lekaři, stříkámním do nosu, nechce se mnou chodit i do větší společnosti, i nakupování ve velkých centrech je problém a spousta dalších „maličkostí“. Upřímně mě tyto zvyky vytáčí, zabírají podstatnou část jeho dne a vlastně se z nich stal jediný a největší koníček.
Tento stav už trvá více než 3 roky s tím, že více než rok dochází k paní psyholožce. Musím říct, že já jsem hodněkrát docházela i s ním. Jelikož mezi námy vznikali i partnerské problémy. Snažili jsme se o dítě a vlastně bylo i spoustu problémů okolo. S paní psyholožkou jsem velice spokojená, vždy byla velice vstřícná, telefonicky se na ni lze vždy obrátit a myslím, že dělá co může. Především i proto, že jsem nyní těhotná a minulá těhotenství nevyšla volí velice individuální a citlivý přístup.
I přes tyto okolnosti mám pocit, že se manžel zásadně nezlepšil. Jen se snaží ty zvyky víc schovávat a to mě rozčiluje ještě víc. Na sezení mě paní psycholožka už ani nepřizvala se slovy, že je potřeba pracovat na manželově problému a já to ovlivnit nemůžu, že jsem udělala, co jsem mohla.
Já i manžel se velice milujeme, ale okolnosti jeho psychycké nemoci mi nedají klid. Vznikají kvůli tomu všechny naše hádky, které jsou víc než časté. Neustálý stres, aby mého muže nepotkala například běžná chřipka, protože následky jsou pro mě devastující, kdy mám vše na starosti a manžel nefunguje třeba 2 měsíce a běhá po doktorech. Nemoci, které si sám diagnostikuje, pro mě většinou ani nejsou logické. Jde o pár vět, které vytrhne z kontextu, aby pasovali na jeho příznaky.
Poslední dobou dost uvažuji i o tom, že bych od něj pod tlakem okolností odešla. Bojím se o mimčo, ty neustále stresy mu jistě nedělají dobře. Do budoucna pak jistě nemůžu čekat žádnou oporu. Nerada bych aby v takovém prostředí vyrůstali moje děti. Už z toho důvodu, že manželovi problémi souvisí s tím, že právě lehké dětství neměl.
A teď k dotazu. Prosím poraďte! Kdo jste měl v rodině takový problém, nebo máte s úzkostí zkušenosti? Jak tomu druhému pomoci, podpořit, případně jak to vše ustát?? Potřebovala bych nějaké to světýlko na konci tunelu.

Stránka:  1 2 3 Další »

Reklama

Reakce:
 
jannina1
Závislačka 3992 příspěvků 17.04.18 20:36

Mas to tezke, manzel je zrejme hypochondr. Nemeli by jste dochazet radeji k psychiatrovi a ty uzkosti tlumit leky?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 20:50

Problém je v tom, že nějaký rok zpět manžel u psychitra byl a ten ho odeslal k psychologovi, že medikace není nutná.
Na druhou stranu mám od paní psycholožky nedávnou odezvu, že by nebylo od věci zkusit nějaký intenzivnější přístup ( v nejhorším případě i ústavní léčbu). I vzhedem k tomu, že nás žene čas kvůli tomu těhotenství.
Nějakou medikaci manžel má, protože naposledy měl neurologické potíže, na které dostal stejné prášky jako se používají na úzkosti. Přesto nevidím zlepšení. Manžel je ze sebe sám nešťastvý, ale vždycky ho to přepere a nemůže si pomoct.

 
Boudová
Kelišová 6019 příspěvků 17.04.18 20:55

Já mám uzkostnou poruchu. I kdyz jinak orientovanou. A antidepresiva na ni velice dobře zabírají. To co píšeš si myslím na antidepresiva je. Určitě bych ho poprosila aby to alespoň vyzkoušel.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 20:55

Já trpím v podstatě depresemi, které jsou z úzkostí spojeny.
Trpěl tím můj pradědeček, dědeček, prateta, ani moje matka není psychicky úplně v pořádku.
Spouštěč jsem ani nepotřebovala, prostě to přišlo v pubertě.
Ty pocity jsou strašné, nebudu to rozvádět. U každého to může být trošku individuální.
Když jsem se vdávala, ještě jsem neměla diagnózu, vůbec jsem netušila, o co jde a naučila jsem se prostě vyhýbat některým situacím.
V době diagnózy už byly na světě děti, takže se proto manžel asi rozhodl prostě vydržet. My si totiž rozumíme a já chápu, že musím těmi projevy co nejméně obtěžovat ostatní, že nemůžu ničit i je. Což je ale dost těžké, protože někdy, když je toho prostě moc, se najednou kvůli banalitě zhroutím. Pro okolí je to spíš hysterický záchvat.
No ale musím říct, že pouze psycholog by mi tedy byl naprosto k ničemu. Kdybych nebrala léky, tak nejsem schopna vůbec fungovat a chodit mezi lidi.
Manžel mi pomáhá tím, že já vím, že alespoň ekonomicky to utáhne on, kdybych já už nemohla a musela přestat pracovat. A taky tím, že projevuje pouze tu potřebnou míru pochopení. Pokud by jí měl málo, deptal by mě, pokud by mi toho toleroval moc, vůbec by mě nemuselo trknout, že takhle fungovat nesmím, že bych zničila život lidem okolo a že se musím víc snažit.
Protože v konečným důsledku, tahle nemoc je hlavně o tom, že si člověk musí hodně pomoci a chtít sám.
Kdybys neměla děti nebo nebyla těhotná, tak bych ti řekla, že i přes tu lásku a to, že za to manžel nemůže, ať to ukončíš.
Protože se to u nás už táhne generace, tak mám celkem jasný obraz toho, jak nejspíš dopadnu.
Jednou prostě přijde den, kdy už to léky nepotlačí a já budu svým prakticky neustálým depresivním stavem ničit život všem okolo.
A soužití s psychicky nemocným člověkem odnese na zdraví i ten druhý partner, to ti můžu garantovat.
Moje lékařka mi jednou řekla, že lidi jako já by potřebovali prostředí bez stresu.
Pracovního i osobního. Jenže copak to jde?
Anonym S.

 
Petkaelik
Zasloužilá kecalka 521 příspěvků 17.04.18 21:06

Upřímně si myslím, ze po porodu tvá empatie vůči němu opadne a dostane se do hlavní role dítě. Také jsem měla podobného manžela, ještě si pamatuji jak jsem ve třetím trimestru s nim seděla v čekárně mezi nemocnymi. Obstaravala mu léky, polivku a starala se. Rok po porodu mi došlo, ze nechci už omezovat sebe a naše dítě kvůli němu. Našla jsem si nového partnera a odešla. Ex manžela mám moc rada a vážím si ho, ale jsem rada, ze jsem našla muže se kterým muže syn běhat po venku v dešti a hned nesyckuje, ze bude nemocný. Ex mánzel je uzkostlivy rodič.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:11

Léky co manžel nyní bere jsou anxiolitika. Myslím že se používají jak na uvolňování svalů tak na úzkosti.
Manžel má právě podobné problémy také v rodině a já věděla, že to bude obtížné už před svatbou. Takže se vymlouvat nemůžu, že bych nevěděla do čeho jdu, i když realita a představa je úplně jiná. Pořád se o to chci poprat i když síli my občas chybí a říkám si jestli v tom ústavu neskončím já. :jazyk:
Kdybych viděla, že manžel nemá snahu, tak už bych nad ním už dávno i zlomila hůl.

 
welovefashion
Zasloužilá kecalka 555 příspěvků 94 inzerátů 17.04.18 21:15
R

Manžel psychiatra a ty lekce češtiny, promiň zlehčuji to, ale léky by měl dostat a možná si najít nějakou skupinu lidí, co trpí podobnou poruchou, aby mu poradili jak to překonat, zvládat… Ja bych se ještě možná bála, aby své stavy neměl i vzhledem k dítěti, aby pak za každým dětským kýchnutím nehledal zápal plic… To jsem tě asi neuklidnila…

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:19

Petkaelik… Právě o to mi jde. Manžel je hodný charakterní člověk a i když už máme za sebou ranec problémů, máme se opravdu rádi. Jenže jak žít s člověkem, který neumí žít sám se sebou. Pořád přemýšlím, jaký dopad to bude mít na naše dítě. Pořádse snažím najít hranici. Na jednu stranu je jasné že ta nemoc má určitá omezení, přes které nejede vlak. Na druhou stranu musím nad partnerem držet trochu otěže aby aspoň nějak fungoval…

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:23

Anonymní S.
Anxiolitika mu vůbec nepomůžou. To jsou obvykle silně návykové léky, které mají smysl jen pokud člověk potřebuje překlenout náhodnou ataku nebo přečkat než zaberou antidepresiva.
Já je nebrala vůbec, členové rodiny ano, vytvořili si na nich závislost a v podstatě ty léky dost výrazně pomohly tomu, že se jejich stav nezlepšoval. Ono totiž závislost na nich se projevuje dost podobně jako úzkost.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:25

Já věděla, že někdo tu mojí češtinu nenechá bez povšimnutí :lol:. Upřímně i kvůi tomu jsem se obávala sem psát. Jsem dyslektik né hloupý člověk a chyby po sobě prostě nevidím. IQ i EQ mám v pořádku :mrgreen:. Děkuji za pochopení.
Jinak s mužem jsme domluvení, že v rámci výchovy budu já ten kdo bude rozhodovat o závažnosti nemoci prcka. A když se bude manžel bát přenosu může doma nosit roušku. Otázkou je jaká bude praxe…

 
Petkaelik
Zasloužilá kecalka 521 příspěvků 17.04.18 21:35

Víš, co mě u exmanžela překvapilo nejvíc? Bála jsem se, ze až ho opustim, ze to nezvládne. Byli jsme spolu dlouho a dokud nebylo dítě tak mi nevadilo se o neho “ starat “ psychicky ho podržet a podporovat. Když jsem se odstěhovala tak skončil v léčebně na 6 týdnu, ale sebral se a je šťastný. Za ty tři roky má teď třetí vztah, který vypadá, ze funguje a snad už vyjde. Jako táta je skvělý a o syna se stará, pomáhá mi. Uvidis sama jak se to bude v tobě vnitřně bit. Můj exmanzel zvládal práci a pak chtěl být nejčastěji Zálezlice doma a já na mateřské na neho doma čekala a strašně chtěla nějaký program na odpoledne, výlety, být aktivní a to moc neslo.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:36

Děkuji za užitečné informace ohledně medikace. Mám pocit, že psychiatr ke kterému manžel před tím rokem šel neobsáhnul hloubku toho problému. Už i z toho důvodu, že v té době si manžel hodně věcí nebyl schopen ještě přiznat. Muž tam absolvoval pouze jedno sezení s tím že byl odeslán k p. psycholožce. Psycholožka ke které chodíme po pár sezeních pak říkala, že ten problém je mnohem hlubší než si myslela.
Ovšem já se léků velmi obávám, už z toho důvodu, že manžel si lehce vytváří návyky a když mu něco pomáhá, stane se z toho „modla“.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.04.18 21:46

V jednu dobu sem si také říkala, že by se manžel zhroutil kdybych odešla. Teď si to nemyslím. Myslím si, že by ho to naopak nakoplo a ještě by se hodně posnažil, aby mě i mimčo získal zpět. Jenže tenhle krok by byl pro mě nezvratný. Můžu sice jít k rodičům a bylo mi to i nabídnuto, ale vrátit bych se nemohla abych nerozhádala celou rodinu. Rodiče muže respektují, ale samozřejmě vidí jak to má těžké a nadšení z toho nejsou.

 
Boudová
Kelišová 6019 příspěvků 17.04.18 21:56

Těch moderních antidepresiva není třeba se bát. Může to brát klidně celý život. Furt lepší chlap s antidepresivama než s uzkostma (ty hypochondricky jsou nejotravnejsi pro okolo asi. Ono to pak působí že je hov.no chlap. Me by stval nehorázně.) Já bych na něj trošku zatlacila. I mě manžel musel po porodu trošku zatlačit ze už toho bylo fakt dost. Já osobně teda nechci aby myma uzkostma trpělo celý okoli. Zvlášť ti nejbližší.

Stránka:  1 2 3 Další »

Reklama

 Váš příspěvek

Reklama

Poslední články

Nespinká? Vyzkoušejte rady ostatních maminek

Někdo má doma malého spáče, jiní rodiče bojují o každou minutu spánku. Pro... číst dále >

Rekonstrukce bytu: Na co si dát pozor?

Kupujete byt a potřebuje opravit? Anebo už nejste tolik spokojení s vlastním... číst dále >

Články z Expres.cz

Uprchlíci se z Turecka valí dál: Moře vyměnili za souš, počty strmě rostou

Díky nasazení evropských hlídkových plavidel se sice podařilo omezit cestu... číst dále >

Čech zemřel v Kolumbii za zvláštních okolností. „Někdo ho otrávil,“ říká rodina!

Jen za pár hodin se měl pětatřicetiletý Michal vrátit za rodinou, místo toho... číst dále >

Články z Ona Dnes

Máma spala s Hitlerem, tvrdila krásná Romy, která by oslavila 80 let

Kdyby nezemřela ve 43 letech, oslavila by 23. září osmdesátku. V 17 letech... číst dále >

V Praze nám můžou závidět, říká Šumavan Marek Ztracený

S partnerkou a synem žije v Železné Rudě. To je místo, kde Marek Ztracený... číst dále >


Reklama