Manžel mi strašně moc ublížil - milenka

@Anonymní píše:
Zažíváme naprosto totožnou situaci, akorát se 2 děckami. Odchody, návraty, sliby, litostne SMS. Objímání, vyhrožování… Akorát se teda nepereme… Neví, co chce. Chce být tam i tam. My spolu byli 13 let. Také to dávám těžce. Ale pořád víc si říkám, že není o co stát… Ať táhne a trápí se sám. Na nás čeká v životě něco lepšího

Tak to mě moc mrzí. Vím, jaké to je. Je mi tak strašně, jak snad nikdy. Doufám, že tohle je poslední kolo. Já už další falešné naděje nedám. Zhroutil se mi svět. Nastolený klid, co se mi povedl vybudovat, je pryč.
Co těm chlapům je?? Ještě se dvěmi dětmi Chci věřit, že na nás čeká něco mnohem lepšího. Jen prostě ta nejistota, kdy to bude a jestli vůbec, je teď fakt naprd. protože už to není jen najít si chlapa, ale ještě aby bral i dceru 

@Anonymní píše:
Tak to mě moc mrzí. Vím, jaké to je. Je mi tak strašně, jak snad nikdy. Doufám, že tohle je poslední kolo. Já už další falešné naděje nedám. Zhroutil se mi svět. Nastolený klid, co se mi povedl vybudovat, je pryč.
Co těm chlapům je?? Ještě se dvěmi dětmi Chci věřit, že na nás čeká něco mnohem lepšího. Jen prostě ta nejistota, kdy to bude a jestli vůbec, je teď fakt naprd. protože už to není jen najít si chlapa, ale ještě aby bral i dceru

nemuzes jet k rodicum? ja vim, ze je karantena, ale takto se slozis.

@jannina1 píše:
Mila zlata,
zrejme holt u nej laska vyprchala to se stava.Je to bolestive, ale potka to snad kazdeho.Co jste z toho udelali vy oba je priserne.Ty jsi snad uplne zapomnela, ze jsi mama, mas delat pro dcerku klidne zazemi a zatim vyvadis tohle, stale nahanis chlapa, ktery uz je jinde a delas si naprosto plane nadeje.Tve dcery je mi moc lito. Vzchop se, bud v obraze a dalsi zivot si neplanuj s timhle chlapem. Zrejme uz ani on nevi, jak ti to ma rict, tak mu rupaji nervy.Fakt se domluvte jako rodice ditete!

Tohle je situace 24 hodin. Kdy jsem se sesypala po tom, co jsem mu chtěla dát šanci, co chtěl. Po celé tři měsíce jsem dělala vše, abych vybudovala stabilní zázemí a v době karantény režim a pohodu v rámci možností. Nechala jsem se nachytat a děsně mi to ublížilo. Asi to není pro někoho silného pochopitelné..

Sebrala bych se a odjela do nového bytu. Prostě to vše odrizla, zaridila bych se s dcerkou. Restart. Ty léky na uklidnění také není špatný nápad.

@Anonymní píše:
Já ti moc rozumím
Také jsem byla rozhodnuta, že jsem s ním skončila, připravila na to sebe i děti. Odjela s nimi sama na hory, aby byla pohoda… On tam přijel prosit, slibovat… A co myslíš… Dala jsem mu šanci a dopadla stejně. Po týdnu byl zase s ní… Tyhle další šance jsou naprosto zničující… Už to hlavně nedělej. Chod do nového bytu, nebo k rodičům u když je karanténa a nech si napsat něco na nervy. Já mám na ty nejhorší chvíle Lexaurin. Bude líp…
Já vím, o čem říkám. Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí… Ani ty další šance, ani to psychické rozpoložení. Zvláště teď, když je karanténa… Buď silná, dáme to, neboj.

Děkuji moc! Já měla jet taky na hory dámská jízda s dětmi. Měla jsem vše vybudované. A vše teď spadlo. 

@Anonymní píše:
Ahoj, já už nevím, co dělat. Sháním pomoc všude možně. Volala jsem na linku důvěry a stejně je mi pořád mizerně.
Manžel mě podvedl, mame spolu dceru 2,5 roku. Ale to není vše.
O Vánocích mi manžel oznámil, že spal s jinou a po týdnu řešení a tahanicích, kdy se s ní furt stýkal, jsem mu řekla, ať odejde. On šel k ní a od té doby s ní bydlí. Naproti v domě.
Je to teda už 3 měsíce. První dva měsíce jsem tak nějak přežívala. Prostě jsem to viděla tak, že je konec, že jsem to sama taky chtěla. Už jsme měli předtím dost problémů.
Ale pak, když jsem si začala plánovat stěhování, tak on začal naznačovat, že jestli bych to zrušila, kdyby čistě hypoteticky zůstal.
Dělal mi hrozne naschvály, byl zlý a tak. Takže jsem prostě dále pokračovala v shánění bytu.
Pak přišla doba, kdy jsem byla na terapii a tam jsem zjistila, že ještě nejsem připravena nechat ho jít. Dokonce jsem mu to nedávno řekla, ať za ní nechodí a zůstane. Odešel s tím, že s ní o tom promluví. Bohužel se ale pět dní neozval a pak dělal, že nic.
Pak přišel koronavirus a já se do toho měla stěhovat. Je to neuvěřitelně těžký, byt je v Praze, nevím, co bude, jestli budou příjmy, protože přijdu možná o práci z domova atd. Dále je to v Praze, kde je nákaza největší. No utrpela jsem tímhle hrozně moc.
V den odjezdu do bytu, že si tam zavezu první věci a prespim tam, muž hlídal dceru. Když jsem odcházela, volal za mnou at nechodím. Omlouval se mi, objímal mě. No to samé se stalo druhý den, a já jsem zůstala. On řekl, že se s ní jde rozejít, že přijde za hodinu. Já mezitím uspala dceru a čekala jsem na něj. Věřila jsem, že to vyřešíme, sháněla jsem poradnu, plánovala, co mu povím. Jak se budeme snažit. On mi po třech hodinách zavolal, že nepřijde.
A teď holky, mě puklo srdce. Já měla takový vztek, bolest. Vše. Prosila jsem ho, ať přijde. Přijde mi to taky říct osobně jako ji. A ne po telefonu. Nepřišel.
Druhý den přišel, protože měl mít dceru a já jsem odjela do bytu. Ale já tam nedokázala být. V prázdném bytě, sama. Dostala jsem panicky záchvat. Myslela jsem, že umírám. Volala jsem mu, že to nedávám, že jedu zpátky. On mě skoro nadával, že nesmím přijet. Že potřebuje být s dcerou a že když tu budu já, tak s ní být nemůže. Normálně mě nechtěl nechat přijet. Já přijela. On se sebral, že jde prý se projet autem a přijde za hodinu. No nepřišel! Byl s ní. A volal, že přijde jen, když odejdu ja. Lhala jsem mu, že teda jo, že odejdu. Jen proto, abych ho dostala za náma, chtěla jsem jste nějaké vysvětlení! Promluvit si! Nechápu to.. on přišel, zjistil, že neodcházím, strašně se rozčílil. Strašně moc. Já ho prosila ať nedochází. Že ještě včera chtěl šanci a že mu ji dávám. Že kvůli rodině to musíme zkusit. Ponížila jsem se do morku kostí. Ale už jsem byla tak vydeptana, že jsem prostě nechápala, co se s ním stalo. Odešel. Přes všechny prosby. Běžela jsem s dcerou za ním před dům. A on tam na mě řval, ať táhnu domů a nadávky. Pak mi chtěl dceru vzít z náruče. Chytil mě děsně silně za ruku a pak mi chtěl podrazit nohu. A ten jeho výraz. Dcera chvíli vyděšeně plakala. Já jsem mu pak jednu ubalila. On zařval, ať chcípnu sama a odešel. Pak se ještě vrátil zkontrolovat, že jsme v pořádku, což teda nejsem. A šel zas. Musela jsem volat na krizovou linku, myslela jsem, že umřu smutkem a bolem. A dneska tu sedím a vůbec nevím co mám dělat. Jsem tak moc na dně. Tak moc ublížená. Je karanténa, nemůžeme jet za rodinou, kamarády. Já asi tohle nevydržím. Stěhovat se teď nezvládnu. On na neděli objednal stěhováky. Já jak v tom byte měla ten záchvat paniky, tak tam už se bojím jít. No holky, asi mě odsoudite, že jsem tomu hajzlivi ještě chtěla dát šanci. Ale on ve mně něco zlomil. Do té doby, než mě odprosil, jsem to vše zvládala celkem dobře, až na pár výkyvů kvůli karanténě. Ale oproti tomuhle, jak jsem na tom teď, to bylo nic. Já nevím, co mám dělat.. já nevydržím další měsíc v karanténě v takovemhle stavu. A peníze na nový byt letí z okna. Ale já teď potřebuju známé prostředí a ne takovou velkou změnu, s takovou ranou naráz. Tak se omlouvám, jak je to dlouhé. Ale už jsem tak zoufalá, že nevím, co jiného dělat.

Zakladatelko, je mi to líto. Ale musíš na něj přestat myslet. Musíš pochopit, že on s tebou nechce být. Přeji ti, aby jsi v blízké době měla byt a časem si našla jiného přítele, který si tě zaslouží a ty zároveň jeho. Nebuď pořád smutná, dcera to pak vidí na tobě a bude smutná taky, což není dobré.