Mateřství mi otevřelo staré rány a bolesti z mé rodiny

Anonymní
10.8.20 22:37

Mateřství mi otevřelo staré rány a bolesti z mé rodiny

Je to hrozně složité a spousta lidí to možná nepochopí. Od té doby co jsem máma a že už je to nějaký ten rok, jsem prostě jiná. Děti mi otevřely staré rány, o kterých jsem si myslela že jsou dávno zahojené. ukázaly mi bolesti a skryté křivdy mé primární rodiny. Trápím se a nemohu si pomoci. Často se přistihnu že nežiji přítomným okamžikem ale tím co bylo, jak jsem žila jako dítě, co mě trápilo a také co jsem mohla nebo neudělala proto, aby to bylo jinak, hrozně moc věcí je mi líto a věcí, které už jsou dávno uzavřené. Toužím zpět mluvit s lidmi, co už tu nejsou, protože dnes bych s nimi mluvila už jinak, chtěla bych jim toho najednou tolik říct, to co jsem jako ted máma tehdy ještě neznala a necítila, dost možná bych dnes už pochopila jejich počínání. Toužím vrátit čas a nechápu absurditu svého počínání. Hrozně se chci dívat vpřed, ale nejde to. Trápí mě dávno uzavřené situace a věci na které jsem si roky nevzpomněla a věci na kterých mi tehdy třeba ani nezáleželo nejednou nabývají na důležitosti. Prosím má někdo podobnou zkušenost? Byla jsem už na psychoteraiích, ty vnímám tak, že mi pomohly podívat se na problém zvenčí a pochopit určité pochody, zbavit bolesti a smutki však nedokázaly, byly jsem i na rodinných kontelacích, ale bez výraznějšího efektu. Toužím žít jinak a už se netrápit svou minulostí…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
18195
10.8.20 22:44

Ja myslim, ze je to celkem běžné. Aspon co jsem se tak bavila s kamoskou, sme se na tom shodly. Taky se občas vracím do minulosti a až ted, když mam sama děti, chápu co treba cítila máma, kdyz se o nás bala a zakazovala nam blbosti co sme chteli dělat a ja se s ni hadala a nenavidela ji za to. Je to přirozené. Ja to mam ještě i naopak, že když vidím co mají naše děti, co s nima podnikame, tak je mi líto, že toho se mi od rodičů nedostávalo. To je takový koloběh života, člověk si až moc pozdě řekne, co by udělal jinak, kdyby tenkrát věděl, co ví dnes. Ale nežij minulostí, nezměníš to a je zbytečné si s tím kazit i přítomnost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Pet32
10.8.20 22:45

Je to minulost, to už nezměníš. Můžeš napsat dopis, kde vypíšeš vše co tě trápí, pak ho můžeš spálit nebo roztrhnout. Nebo si s někým popovídat. Věci, které tě mrzí přijmout

  • Citovat
  • Nahlásit
4661
11.8.20 00:06

Myslím, že je to naopak velmi obvyklé. Kdo si nese nějaké kostlivce z dětství (a že nás je hodně), tak se s materstvim vracejí. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
16518
11.8.20 00:17

Zkus kineziologii, ale najdi si opravdu kvalitního terapeuta. Mám s tím velmi pozitivní zkušenost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
206
11.8.20 01:12

Mam to podobne. Taky se mi vratilo to, co jsem povazovala za skoro odzite. U me je to psychicky narocne (takove to upirske) jednani me mamy. Nesu si spoustu stinu sveho psychickeho zdravi a pohody, ktere vznikly v detstvi a az v dospelosti me zacaly poradne trapit. Vztah s mamou se mi nikdy nepodarilo zmenit (jedna tak stale a diky rokum mozna jeste hur), ale mela jsem za to, ze jsem si to dokazala uvedomit, rozklicovat, trochu se distancovat a tak nejak asi i odpustit. Zel ne na te spravne urovni. Po narozeni ditete, kdy stejne metody aplikuje mama na nej, do me vjelo sto certu a vse se jeste daleko silneji vratilo. Trapim se, odvracim, vnitrne vycitam a neskutecne se trapim. K tomu jeste srmtelne onemocnel tata, ktery byval sice citove vzdaleny, ale krom tohoto mezi nami nevznikaly zadne velke krivdy a nasilneni. S nim je po narozeni meho ditete nas vztah neskutecne krasny, nezny a uprimny. Je milionovym dedeckem a otcem, ktereho jsem si mohla vzdy prat. Na jeho prizni vysim jak vosa na bonbonu a placu, ze tu bude uz jen tak kratce. Vim, co bych mela. Se soucitem odpustit. Omezit kontakt tam, kde to pacha skody…ale jsem od toho ne mile vzdalena. Utrapena bez pocitu takoveho toho puvoniho bezpeci a prijeti.

Co vam ale chci napsat a vim to jiste…ze tohle je svym zpusobem dar, okamzik, kdy je sance se tomu postavit jinak, lepe, uplneji. Priznat sve i jejich chyby, svuj podil odpovednosti, nehledat vsak skutecneho vinika, Znovu prozit ty pocity, bolest, ktera z toho vznikla a vznika. Podivat se na ni jako na bolest davnou, ozivenou, bolest vnitrniho ditete. A se soucitem k sobe i druhym opravdu odpustit sobe i druhym. (Neznamena to, ze s jednanim svym i druhych zacneme souhlasit, ze nas prestane bolet. Ale pristoupit k nemu s pochopenim, a rozhodnout se dal se „problemem“ vice nezaobirat. Jen se z nej poucit.

Mam pred sebou asi jeste dlouhou cestu, ale chci po ni jit, abych mohla byt zase stastna. Doufam, ze kvalitnejsi know how se necha poznat Hodne stesti i vam.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
206
11.8.20 01:23
@Anonymní píše:
Je to hrozně složité a spousta lidí to možná nepochopí. Od té doby co jsem máma a že už je to nějaký ten rok, jsem prostě jiná. Děti mi otevřely staré rány, o kterých jsem si myslela že jsou dávno zahojené. ukázaly mi bolesti a skryté křivdy mé primární rodiny. Trápím se a nemohu si pomoci. Často se přistihnu že nežiji přítomným okamžikem ale tím co bylo, jak jsem žila jako dítě, co mě trápilo a také co jsem mohla nebo neudělala proto, aby to bylo jinak, hrozně moc věcí je mi líto a věcí, které už jsou dávno uzavřené. Toužím zpět mluvit s lidmi, co už tu nejsou, protože dnes bych s nimi mluvila už jinak, chtěla bych jim toho najednou tolik říct, to co jsem jako ted máma tehdy ještě neznala a necítila, dost možná bych dnes už pochopila jejich počínání. Toužím vrátit čas a nechápu absurditu svého počínání. Hrozně se chci dívat vpřed, ale nejde to. Trápí mě dávno uzavřené situace a věci na které jsem si roky nevzpomněla a věci na kterých mi tehdy třeba ani nezáleželo nejednou nabývají na důležitosti. Prosím má někdo podobnou zkušenost? Byla jsem už na psychoteraiích, ty vnímám tak, že mi pomohly podívat se na problém zvenčí a pochopit určité pochody, zbavit bolesti a smutki však nedokázaly, byly jsem i na rodinných kontelacích, ale bez výraznějšího efektu. Toužím žít jinak a už se netrápit svou minulostí…

Mozna by pomohlo uvedomit si, jak jsi se v tech konkretnich situacich citila - nepochopena, zahnana do kouta, menena, nevyslechnuta a pod…a uvedomit si, ze jste jednala, jak jste v tech letech nejlepe umela. (s tim ze ted uz by jste to umela daleko lepe, ale tenkrat vam bylo treba o dvacet min). Nahlas to tem lidem (dusim) rict, vysvetlit, poprosit o odpusteni. Odpustit sobe…co, ze jste lip jednat neumela, nebyla tak zrala (poucit, jste se evidentne poucila). A zkusit jit dal. Kdyz se to vrati, tak asi znovu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama