Moc vše řeším, jak se to odnaučit? Prosím poraďte.

Anonymní
5.2.20 09:41

Moc vše řeším, jak se to odnaučit? Prosím poraďte.

Ahoj, ráda bych zapracovala na svém nepříjemném povahovém rysu a to na tom, že evidentně vše moc řeším. Do všeho stouram do detailu, kolikrát se k tomu vracím i pár dní potom, co jsme s partnerem něco řešili, protože mi to proste nedá. Protože nechci, aby bylo něco domysleno, zkrátka chci, aby bylo vše do puntíku jasne. Chápu, že ho některé věci už otravuji i mě to zatěžuje, ale jak si pomoci? Jak proste někdy nad něčím mavnout rukou? On když mi řekne, at to nechám být, ale vidím, že je naštvaný, tak mám pak pocit, že je to nedoresene, že z toho příště vznikne další konflikt, pokud nevysvetlim vše do detailu. Jak se toho zbavit? ????

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
5.2.20 09:45

https://cilichili.cz/…ne-nevyresi/ Tohle jsem v podstatě já. Možná to má být pro pobavení, ale je to spíše k pláči.

  • Nahlásit
  • Citovat
5.2.20 10:01

Jednoducha rada, proste to neres. Pokud je to pro tebe neprekonatelnej problem meli by te zbavit svepravnosti.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
5.2.20 10:03

Taky jsem taková, vím že to mého partnera občas unavuje, především když přijde po celodenním pracovním nasazení a já začnu řešit :D Bohužel já s tím pracovat taky uplně neumím, ikdyž bych chtěla. Občas když se fakt kousnu, vydržim alespoň na nějakou vhodnou chvíli, kdy můžu určitá témata otevřít…prostě si v hlavě vyhodnotim, jestli je správnej čas a nálada na to, řešit a nebo, jeslti mám vyčkat. Jsem taková politikařka:D Taky jde o to, jestli jsou to opravdu kraviny a nebo důležité věci, je možný že to je opravdu problém a tvůj chlap před tím zavírá oči…ale těžko říct.

  • Nahlásit
  • Citovat
5.2.20 10:09

Ono když to máš zakořeněný v sobě, tak se toho zbavuje hrozně těžce.
Mě pomáhalo (v podobný věci) si prostě vědomě tu věc odsouvat. Prostě kdykoliv mě přišla myšlenka, tak sem jí zahnala a šla dělat něco, při čem sem nepřemýšlela. Časem mi to přešlo do krve…
Ono taky hodně pomůže uvědomění si toho, že to, že se k tomu budeš pořád vracet a omílat si to, trápit se tím a nervit se tím, tak co si pomůžeš?
Jedna moudrost říká, že má-li problém řešení, není potřeba si dělat starosti, nemá-li řešení, starosti nepomůžou.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
11961
5.2.20 10:23

Potřebuješ porozumět odkud se toto přílišné promýšlení bere a co ti pomáhá dosáhnout. No a pak zjistit kterou bolest či ránu to zkouší ošetřit.

Osobně si tipnu, že to má přinášet pocit kontroly nad světem a tlumí to úzkost a nejistotu a nejspíš to bude navázáno na to, že si jako malá byla spíš odkázana na sebe samu, než aby ses bezstarostně mohla spolehnout na rodiče. (jen taková volný tip od počítače, netřeba brát ho moc vážně).

No a tohle je potřeba jednak zpracovat na rozumové úrovni, ale taky najít odvahu se ponořit do těch nepříjemných emocí, kterým to má zabraňovat aby propukly, pročistit je, a přebytečné vylít z duše.

Nejjednodušší cesta je vstoupit do psychoterapie, protože výše uvedené patří mezi klasické neurotické stavy - tedy důsledky toho, že se nějak snažíme zvládnout nadměrnou úzkost, najdeme si jako malí nějaký způsob, který nám funguje a umožní nám přežít relativně příčetně, ale v dospělosti nám ten mechanismus daleko víc škodí.

Kdybys tu odvahu k ponoru do vlastní psychiky našla, více než doporučuju jít za někým, kdo pracuje s tělem - na překonání příliš silného a poněkud neurotického racia to je nejrychlejší cesta.

Adresář lidí, co na to mají adekvátní a dosatečně dlouhý výcvik najdeš tady
https://www.biosynteza.cz/terapeuti

Fajn je taky satiterapie, ale těch je ještě méně, než lidí co umí pracovat s tělem v psychoterapii.

http://www.satiterapie.cz/www/adresar.php

Pokud nikoho nebáš ve své blízkosti, tak sáhni po terpeutech kteří vychází z tzv. gestaltu.

http://csgt.cz/#…

Pokud se ti nechce do terapie, tak zkus začít s cvičením všímavosti, to pomáhá docela velmi slušně

http://praveted.info/…_mindfulness

(ne knihu odkazovat nebudu, protože to by byly jen další informace navíc a jen bys to opět příliš převalovala v mozku :-P )

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5.2.20 10:28

Podobně to má moje máti… a tímhle nekonečněým řešením a rýpáním se ve všem, i v tom co kdo řekl či udělal a neudělal před deseti a více lety…
Nakonec od sebe všechny odehnala a je hodně zatrpklá a naštvaná na celý svět…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1927
5.2.20 10:30

No zřejmě máš v hlavě zafixováno, že budeš šťastná jen v případě, že bude všechno dotaženo do detailu. Zkrátka perfekcionalistka. Nemá smysl proti tomu bojovat, protože jak si chceš říct: „je mi jedno, že je to nedořešený“?

Ty si musíš uvědomit to základní, že dořešení a dotáhnutí všech záležitostí do konce znamená víc hádek a víc smutku, než kdybys to nechala být.

Jinými slovy - tvým cílem je klid, štěstí, harmonie. Vedou tvoje činy k tvému cíli?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
5.2.20 10:43

Tak já naštěstí neřeším vyloženě nic zpětně, ano, občas si člověk na něco vzpomene, ale zpětně neřeším, to už vzala voda. Já vždy se šťourám v tom, co je aktuální. Nejhorší je, že si pokaždé říkám, že nebudu nic řešit, ale ve finále, jak dojde na lámání chleba, tak mi to nedá, nedokážu prostě odhadnout, co je potřeba řešit a co ne. Lidi od sebe samozřejmě odehnat nechci, proto se to snažím nějak vyřešit. Kolikrát právě něco plácnu, vznikne konflikt a já pak hodiny přemýšlím, co jsem měla říct jinak a jak se příště zachovat a zkrátka pak mám tendenci se jít i omluvit a vysvětlovat, proč jsem co řekla a neřekla a tak. I pro mě je to náročné a únavné. Nedokážu se zkrátka srovnat s tím, že něco nemám pod kontrolou, ono zkrátka něco mít pod kontrolou nejde.

@Ou Moc děkuji, ano, je to tak, jak říkáš. Vždy jsem byla spíše to samostatné dítě, byla jsem i hodně brzy nucena dospět, kašlalo se na mě. Bohužel se u mě díky dětství rozvinula i hraniční porucha osobnosti. Jsem celkově v povaze strašně zvláštní. Na první pohled působím „drsně“, racionálně a v pohodě, na druhou stranu jsem jen troska… U psycholožky jsem již byla, ale ani po roce žádná změna, teď zkrátka hledám odvahu zkusit to jinde.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
5.2.20 10:46
@Tomkins píše:
No zřejmě máš v hlavě zafixováno, že budeš šťastná jen v případě, že bude všechno dotaženo do detailu. Zkrátka perfekcionalistka. Nemá smysl proti tomu bojovat, protože jak si chceš říct: „je mi jedno, že je to nedořešený“?

Ty si musíš uvědomit to základní, že dořešení a dotáhnutí všech záležitostí do konce znamená víc hádek a víc smutku, než kdybys to nechala být.

Jinými slovy - tvým cílem je klid, štěstí, harmonie. Vedou tvoje činy k tvému cíli?

Nevedou, samozřejmě. Naopak je tam pak frustrace, pocit klidu mi to nepřinese. Já jen chci prostě předvídat a vyhnout se případnému rozchodu (příklad), jak ke člověku nemám hluboké city, tak je mi to v podstatě jedno a jsem normální, jak jde o vztah, tak jsem fakt jak *****. Už mám i pocit, že nejsem schopna vlastního úsudku. Potřebuju vše probrat i s ostaními, ujistit třeba, že moje reakce byla v pořádku. Jenže už nejsem schopna se bez toho rozhodnout. Chci být prostě normální a nedokážu to…

  • Nahlásit
  • Citovat
Ou
11961
5.2.20 11:02
@Anonymní píše:
Tak já naštěstí neřeším vyloženě nic zpětně, ano, občas si člověk na něco vzpomene, ale zpětně neřeším, to už vzala voda. Já vždy se šťourám v tom, co je aktuální. Nejhorší je, že si pokaždé říkám, že nebudu nic řešit, ale ve finále, jak dojde na lámání chleba, tak mi to nedá, nedokážu prostě odhadnout, co je potřeba řešit a co ne. Lidi od sebe samozřejmě odehnat nechci, proto se to snažím nějak vyřešit. Kolikrát právě něco plácnu, vznikne konflikt a já pak hodiny přemýšlím, co jsem měla říct jinak a jak se příště zachovat a zkrátka pak mám tendenci se jít i omluvit a vysvětlovat, proč jsem co řekla a neřekla a tak. I pro mě je to náročné a únavné. Nedokážu se zkrátka srovnat s tím, že něco nemám pod kontrolou, ono zkrátka něco mít pod kontrolou nejde.@Ou Moc děkuji, ano, je to tak, jak říkáš. Vždy jsem byla spíše to samostatné dítě, byla jsem i hodně brzy nucena dospět, kašlalo se na mě. Bohužel se u mě díky dětství rozvinula i hraniční porucha osobnosti. Jsem celkově v povaze strašně zvláštní. Na první pohled působím „drsně“, racionálně a v pohodě, na druhou stranu jsem jen troska… U psycholožky jsem již byla, ale ani po roce žádná změna, teď zkrátka hledám odvahu zkusit to jinde.

no pokud se to všechno propsalo už do osobnostních rysů, tak to celé bude o dost složitější a bude to celoživotní zápas a dost se hodí celoživotní podpora.

To že ti přijde, že se nikam moc neposoutávš (a to že ti to přijde, ještě neznamená, že to tak je - píšeš si deník, abys to opravdu porovnala?) nadnes jako téma v terapii a uvidíš, k čemu se dostanete.

Jinak znáš tenhle web - založily ho právě dvě „hraničářky“, co dělají peer konzultanty
nejsempsychopat.weebly.com

A mají moc prima povídání v nedávných dvou týdnech Diagnozy F na českém rozhlasu - googli

„Nejsilnější emoce, kterou jsem cítila, byla sebenenávist, říká Petra Šindelková.“ a „Petra a Alena mají za sebou hraniční poruchu osobnosti. Nevzdaly se, dnes pomáhají ostatním“

(systém mě považuje za spammera a nechce mi dovolit vkládat odkazy :-D )

Osobně bych si myslela, že ta všímavost na trable s hranicemi bude pomáhat, ale bude ti připadat spíš „nudná“, protože prostě nejde do extrémů. Což je dobře. Když u toho vydržíš, pomůže tě to kotvit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
5.2.20 11:15

Já se snažím, fakt se strašně snažím. Rozhodně to není každý den, ale jakmile se něco „děje“, tak prostě mám tu tendenci to rozebírat i po zprávách s přítelem a tak. A obhajovat se a podobně.

  • Nahlásit
  • Citovat
50
5.2.20 20:53

Meditace, nalézt vnitřní klid :D :D :D :D

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama