Moje zkušenosti s porodnicí v Hradci Králové

Anonymni
26.5.08 11:54

Moje zkušenosti s porodnicí v Hradci Králové

**Chtěla bych se podělit o svůj zážitek se všema maminama,které se chystají rodit v HK nebo stejně jako mně,i je potká dlouhá hospitalizace před porodem v tomto zařízení.Moje vzpomínky jsou víc než krásné,dodnes budu vzpomínat na můj 4 měsíční pobyt v nemocnici,na jejichž konci se mně narodil krásný zdravý chlapeček.
Dlouho jsme čekali na vytouženého potomka,postoupili spoustu vyšetření,až se nakonec povedlo,byť umělým oplodněním.
Když mně lékař v poradně naměřil tlak 180/100 a vyřkl ortel,že musím do nemocnice a a´t počítám s tím,že se asi dítě narodí dřív a malé,měla jsem slzy v očích a celý svět se mi chtěl zhroutit.Na příjmu v nemocnici by to poznal snad jen slepý,jak jsem oteklá a ubrečená a tlak ještě stoupal,ale naštěstí lékaři mají zdravý selský rozum a došlo jim,že matka ubrečená je rozrušená,tak se mně snažili uklidnit,že to dělají kvůli mému miminku,ale stejně i tak byl ten tlak vysoký.Uložili mně na pokoj,samozřejmě nejdřív se mnou sepsali spoustu papírů,které jsme musela podepsat,ani jsem přes slzy neviděla,co vlastně podepisuji,sestřička jen řekla,tady to podepište,tady to podepište,tady,jak je ten křížek a já jen podepisovala snad 20 papírů.Pak mně uložili na pokoj,píchli injekci,dali prášky a jen se podivili,proč mi je lékař nenapsal už dřív.když jsem ten tlak měla pořád vyšší.
První týden jsem moc nevnímala lidi kolem sebe,musela jsem působit jako kakabus.Uložili mně na 3lůžkový pokoj,ke dveřím a já jen letmo postřehla další dvě maminy na pokoji,z níž jedna měla sluchátka na uších a druhá spala.První týden byl pro mně krušný,spolubydlící moc nekomunikovaly,denně za nimi chodily návštěvy i s jejich potomky a mně to bylo líto.Už si nepamatuji,s čím tam ty další dvě maminy ležely,které pořád zavíraly okno a šly brzo domů a já poprosila sestřičku,jestli bych se nemohla přestěhovat k oknu.Vůbec to nebyl problém a já byla vděčná,že konečně si mohu větrat podle svého a mít otevřenou aspoń ventilačku.Po týdnu jsem začala i trochu více rozlišovat personál a porodní asistentky, které se ve službách střídaly.Všechny byly milé,vlídné a ochotné,ať už to byla Hanka,Eliška,Danuška,paní Dita se svým moc krásným a nezaměnitelným burácivým smíchem,který byl slyšet ze sesterny a chodeb.I přes dveře rozesmíval pacientky na pokojích a nešlo odolat.TAké jsem tam měla možnost poznat jeden z pokladů a sluníčko oddělení,většinou pacientek oblíbená,sestřička Růženka.Ta se snad ani mračit neuměla a k rozdávaným lékům přidávala bonusově zadarmo svůj úsměv.Ikdyž dost často měla divokou službu a jen jsme viděly,jak běhá po chodbě ke zvonkům,pak k telefonu,vždy si našla čas na naše problémy a řešila je s přehledem i v poklusu. Pravda,ještě tam sloužily dvě sestřičky,které já jsem moc teda nemusela,protože jsem měla pocit,že když za tou s culíkama příjdu s problémem,tak notně ruším a nezajímají ji moje problémy,protože ona právě píše SMSku nebo si čte poštu na počítači,a ta druhá,ta byla taková nemastná,neslaná,bez úsměvu a také víc než nešikovná…a nějak mně do toho celého kolektivu příjemných a ochotných porodních asistentek a lékařů a lékařek nezapadaly.
Původně jsem přijela do nemocnice jen s vysokým tlakem,ale postupem času u mně zjistili i těhotenskou cukrovku a nakonec jsem si musela píchat i malé dávky inzulínu.Strašná představa,mám panický strach z jehel,ale sestřičky byly moc hodné a velice brzy mně přesvědčily,že to nic není a já se naučila se píchat sama.Jen ta dieta,ta byla muka.Byla jsem zvyklá si dopřávat jako těhotná a nekočírovat chutě a najednou dieta,žádné cukry a mlsání. Pak mně osud na pokoj seslal pacientku,o které jsem se časem dozvěděla,že je těhotná už poněkolikáté,ale pokaždé to špatně dopadlo a také toužebně snila o potomkovi a náhodou jí také zjistili cukrovku,tak jsem v tom nebyla sama.Oběma nám sice dietní sestra říkala o tom,co dieta obsahuje a podobně,ale nic nám z toho nedalo tolik,jako naprosto „po lopatě“ vysvětleno,kde děláme tzv.chybu a jak zmírnit pocity hladu, sestřičkou Růženkou,které jsme jednou na službě na její dotaz,zda nemáme někdo nějaký problém nebo přání kromě toho jít co nejdřív domů se zkusily zeptat,jak to s náma je a jak je to s tím jídlem.Koukla na hodiny,že rozdá léky a příjde a probereme to.Už jsme si myslely,že na nás zapomněla a utíkala domů,přece jen měla padla,ale nikoliv,přišla a ochotně nám vše znovu vysvětlila ohledně naší diety a hlavně jídla.

Čas ubíhal a mně se bříško krásně kulatilo,byla jsem v klidu,tlak se urovnával,připadala jsem si jako v rodinném prostředí,kde jsem se mohla obrátit na sestřičky s každým svým problémem a ony mi ho pomáhaly řešit,ať už to byl problém zdravotní nebo čistě soukromý.Věděla jsem,kdy která sestřička slouží,podle toho jsem se i o víkendu moc těšila na přijemné sestřičky nebo naši „maminkovskou sestřičku Růženku“,která byť byla asi mladší než já,měla ke všem takový zvláštní maminkovský přístup který většina pacientek na oddělení ocenila.Byla milá,ale přesto si dokázala sjednat i pořádek a respekt u hlučných návštěv z řad cikánských občanů.
Byla jsem v naprosté pohodě,ale pak se mně dostala na pokoj pacientka,která byla více než rušivým elementem asi celého oddělení a v té době jsem ocenila víc než osobní přístup všech,že mi tolerovali,že neležím na pokoji,protože jsem byla z této pacientky přímo nešťastná a tak rozrušená,že mně tlak šel zase nahoru a já měla strach,že mně právě díky tomu narůstajícímu tlaku budou muset ukončit těhotenství dřív nebo také mohu o děťátko přijít. Nevěděla jsem si rady,až právě paní Dituška po dohodě s našim milým panem doktorem Škapincem se rozhodli mně přestěhovat na jiný pokoj,ať mám více klidu,který byl sice 4 lůžkovým,ale mně vyhovoval a vůbec mně nevadilo,že nemám místo u okna.Vůbec jsem nemusela říkat,že chci jinam,sami mi to nabídli,když viděli,jak se trápím,že je volné místo na jiném pokoji,sice budu mít jiného ošetřujícího lékaře,ale jestli chci,že mně klidně mohou přestěhovat tam.

A tak čas pomalu ubíhal,ale nakonec stejně se i přes snahu a maximální péči všech lidiček z personálu v této nemocnici můj Honzík narodil předčasně,ve 35.týdnu císařským řezem.Den ode dne jsem více otíkala,tlak i přes léčbu šel nahoru,až jednoho dne vyletěl hodně vysoko a nepomáhaly ani infuze s lékami a musela jsem na císařský řez.Nějak moc jsem nestíhala najednou vnímat,co se děje,jen všichni kolem chystali mně k operaci,paní doktorka Sadloňová mi vysvětlila,proč musíme těhotenství už teď ukončit,uklidnila mně,že děťátko už je přiměřeně zralé a velké,aby přežilo,oholit,odebrat krve,pravda,žíly jsem moc neměla,šperky dolů,podepsat souhlas s operací,chcete volat manžela,zkuste to,třeba to stihne,natočit miminko,aspoń kousek,jestli je v pořádku,do toho milá paní doktorka z anestezie,na co jsem alergická a jestli se s něčím neléčím.A ještě zelený plášť,hadičku na čůrání,sbalit jen základní potřeby k mytí,že zbytek mně dobalí třeba manžel,ale asi se vrátím dolů zpátky na oddělení.

Po porodu jsem nemohla být se svým miminkem na pokoji,bylo malé,tak já jsem se vrátila zpátky na oddělení těhotných,dokonce na stejný pokoj,kde jsem ležela předtím a můj chlapeček ležel na dětské klinice v jiné budově.Přiznávám,ležela jsem jako lemra,moc se mně nechtělo vstávat,všechno mně bolelo,měla jsem strach o svého mrňouska. Jak jsem byla vděčná všem těm sestřičkám na odděleních těhotných,že mně za to neodsuzovaly.Nemohla jsem kojit,musela jsem odstříkávat,vůbec mně to nešlo.Přesto všechny porodní asistentky se mi vzorně věnovaly,snad několikrát za den mi trpělivě všechny znovu ukazovaly,jak mám odtříkávat,jim to šlo a mně ne.Dokonce i sestřička Hanička,která jak jsem zjistila nemá zkušenosti s odstříkáváním,protože ještě sama nekojila,mně pomáhala a zkoušely jsme to spolu.Všechny radily,jen mně dost zabolelo,když mně Lenka řekla,že se to všechny naučily,tak ať se víc snažím.A když sloužila IVa,to jsem se ani neodvážila přijít se poradit,k této sestřičce jsem moc důvěru neměla,nic nevěděla,neporadila,vždy jen počkejte,já zavolám pana doktora nebo počkejte,až příjde do služby kolegyně,ta vám poradí.
Snad bych asi úplně ztratila mlíko a nekojila,kdyby to nebyla právě sestřička Růženka,která večer přišla na pokoj,jestli je vše v pořádku a nikdo nic nepotřebuje,koukla na mně a jen s úsměvem pronesla,jejda,tady nám zase hormony po porodu nebezpečně vítězí nad matičkou, copak? Špatné zprávy z dětské kliniky? Jsem se jak malé dítě rozbrečela,fakt snad asi těma hormonama,ona mně vyslechla,pak mi řekla,že pokud jde jen o to odstříkávání,tak to není tragédie,v rámci pohybu se mám projít až za ní na sesternu a že to zkusíme spolu.Ona pokaždé vymačkala pár kapiček a já nic,tak zase znovu ona,pak zase já se stejným výsledkem a světe div se,já najednou sama vymáčkla také pár kapiček mléka a začala jsem od radosti zase brečet,že nejsem nešikovná.O to víc zahřály na duši ta slova,že vůbec nejsem nešikovná,všechny matky začínají,všechno je jednou poprvé a někomu to jde hold rychleji a někomu to trvá dýl.Dokonce jsme to zkusily i s odsávkou,protože řekla,že často ženy ručně nevymáčknou mnoho,jen si prsa zhmoždí a někdy to jde odsávkou líp,ale někdy také naopak,ručně to jde nádherně a s odsávkou to nejde.
Pro někoho možná banalita,pro mně jeden z dalších úspěchů,že jsem sama pokryla alespoń dno té obrovské lahve na mlíko a hrdě si tu „svátost“ nesla přes celou chodbu do lednice.Líp i bez prášků na spaní se mně usínalo,že můžu klidně v noci zase přijít a zkoušet odstříkávat pod jejim dohledem a ráno příjde Hanička,že spolu to také zvládneme.Jak hrdě jsem ji večer vítala a mohla jí ukázat víc než polovinu láhve s mlíkem a pochvalovala si,jak nám to s Haničkou přes den také hezky šlo,když jsme na to byly dvě a jakou mám radost,že jsem dokonce došla po obědě na dětskou kliniku.Jen se pousmála a přátelsky mně objala kolem ramen,že ví,že jí to sestřička předávala,jak jsme holky šikovný a že moc ráda slyšela,že jsem se dokonce i namalovala,když jsem šla na kliniku,aby můj mrňousek viděl,že má hezkou maminku,která nic nevzdává a má sílu na to,aby mu dala jen to,co umí jen maminky a to úsměv a pohlazení.

Přestože jsem z dřívějška slyšela různé fámy o Hradecké nemocnici,jak je to tam strašné a děsný personál,četla jsem i spoustu rozporuplných názorů od maminek samotných na internetu,které měly tak špatné zkušenosti,že by už do Hradce nikdy rodit nešly,já jsem byla víc než jen spokojena se vším,ať už budete maminky rodit nebo vás čeká jen hospitalizace na oddělení těhotných,nemáte se vůbec čeho bát a stresovat dopředu. Nemohu říct,jak je to s personálem na klasickém šestinedělí nebo na porodním sále,ale myslím si,že stejně jako na oddělení těhotných v Královéhradecké porodnici,kde se vám dostane plně profesní přístup ze strany porodních asistentek,ale i lékařek a lékařů,kde všichni tvoří naprosto sehraný a vyrovnaný tým,kdy vám všechno vždy ochotně vysvětlí,poradí,pravděpodobně všude se setkáte s milým a moc ochotným personálem na vysoké odborné a profesionální úrovni.
Možná se najdou maminky,které nebyly spokojené a odnášejí si jako zážitky z této nemocnice jen samé nepříjemnosti,ale já budu všude na tuto nemocnici pět jen chválu.Snad možná proto,že je tam tak vstřícný personál svědčí o tom,že hodně maminek chce rodit právě v této nemocnici a jak jsem se doslechla,často kapacita porodnice nestačí a musí se zavírat příjem rodiček,které velmi těžce nesou fakt,že musí jet rodit jinam.
Se mnou dokonce ležela paní,která přijela až z Prahy rodit do Hradce,protože také slyšela na tuto nemocnici jen chválu a proto se rozhodla přijet rodit právě sem.
Vím,že slova díků nikdy nestačí a asi nikdo nepochopí,jak moc vám při pobytu v nemocnici pomůže právě personál a skoro rodinná pohoda mezi personálem a pacientkami,pokud si to samy nevyzkoušíte.**

  • Nahlásit
  • Citovat

Na tento dotaz zatím nikdo nereagoval, buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama