Narození mrtvého miminka a nemožnost dalšího otěhotnění
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ahoj zakladatelko, je mi to moc líto 
budeš to mít teď moc těžké. Mám slzy
v očích. Je hrozně, že se takové věci dějí. Třeba by jednou byla
řešením náhradní matka. Držte se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ahoj, moc mě mrzí, co tě potkalo 
. Slovy nejde ta bolest vyjádřit, sama jí
znám. O miminko jsem přišla letos v květnu týden po termínu těsně
před porodem. Přidej se k nám do skupinky Prázdná náruč, je to
uzavřená skupina, kde můžeš napsat cokoliv a každý tě pochopí, protože
všechny to bohužel známe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Váhala jsem zda napsat..to se stalo je hrozné. Moc smutné. Jsi ale neskutečně silná. Už tím, že takhle brzy dokážeš o tom psát..
Zapomenout asi nedokážeš nikdy, ale čas otupí hrany.
Až přijde čas, popřemýšlej o náhradní matce. Ano..nikdy to už nebude
takové, ale je zde šance mít vlastní. Drž se…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Dobrý deň, je mi nesmierne ľúto toho čo prežívate, rovnakú
skúsenosť vôbec nemám, ale postihlo nás veľa rodinných nešťastí aj
tragických, viem jedno, všetko zmierni čas, a človek pokiaľ musí všetko
zvládne a prakticky musí vždy. Do budúcna môžete uvažovať prípadne
o adopcii, ale na to teraz asi nie vhodný čas. Prajem Vám hlavne rýchle
uzdravenie po fyzickej stránke, psychicky sa budete musieť s partnerom
navzájom držať/ťahať. Veľmi držím palce, držte sa…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Moc mě to mrzí.
Radu bohužel nemám.
Přeji ti hodně sil, buď silná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ahoj moc me to mrzi. Napadlo me zmenit praci a vubec do stavajici
nenastupovat skrz ty otazky. A s tim ue nemuzes mit dalsi dite, hledala bych
nejakou zenu/kamaradku ktera by mi moje dite odnosila a porodila svoji
delohou…to by byla asi moje nadeje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Renca8
Udělala bych to asi stejně.
A až potom bych teprve uvažovala o adopci. Protože adopce je běh na
dlouhou trať. I když to náhradní mateřství taky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Ahoj holky,
vlastně ani nevím, proč tuto diskuzi zakládám. Asi chci zkusit, jestli se mi trochu uleví, když s vypovídám.Je mi 27 let a s manželem jsme moc chtěli miminko. Minulý rok v květnu jsem proto podstoupila laparoskopii kvůli endometrióze, abychom se mohli začít snažit. Povedlo se na podzim, ale těhotenství skončilo potratem hned na začátku. Byla jsem z toho smutná, ale to, že k potratu došlo hned potom, co jsem těhotenství vůbec zjistila, pomohlo k tomu, že jsem se z toho brzy oklepala.
Letos na jaře se mi povedlo otěhotnět podruhé. Byla jsem hodně opatrná a nedovolovala si příliš se těšit, kdyby zase nastaly komplikace. Celé těhotenství bylo ale naprosto bez problémů a já si konečně dovolila začít se na miminko těšit. TP jsem měla mít teď v pátek 13.12. a můj gynekolog mi řekl, že bude možný spontánní porod. Potvrdili mi to i v porodnici, kam jsem ke konci chodila do poradny.
Od minulého týdne jsem cítila každý den poslíčky a včera už to vypadalo, že začaly i kontrakce. Byly celkem silné, ale nebyly pravidelné a nechtěla jsem jezdit do porodnice příliš brzy. Jediné co mě znepokojovalo bylo, že mě břicho pobolívalo i mezi nimi. Po obědě nastalo prudké zhoršení. Břicho mi ztvrdlo a bolelo tak, že jsem měla problém se obléknou a dojít do auta.
V porodnici jsme byli za dvacet minut. Potvrdilo se to, co jsem už v koutku duše věděla. Miminku nebije srdíčko. Důvodem bylo, že mi praskla děloha. Miminko se zachránit nepodařilo a dělohu mi museli odebrat.
Přišla jsem o dítě i o možnost mít další dítě. Ležím tu na posteli a říkám si, jestli tohle vůbec někdy zvládnu přijmout. Mám výčitky, že jsem nejela dříve nebo že jsem si nevynutila plánovaného císaře. Mám vztek na doktory, že mi doporučili spontánní porod. Je mi líto, že můj manžel nebude nikdy tátou a říkám si, že by mu bylo beze mě lépe, protože on by byl skvělý táta. Neumím si představit, jak budu čelit otázkám okolí ohledně miminka. Bojím se návratu do práce a toho, že se všichni budou divit, že nejsem na mateřské. Bojím se, že se že mě stane zapšklá ženská, které bude závidět každému, komu se narodí zdravé miminko, protože já svoje miminko nikdy mít nebudu.
Dá se tohle vůbec zvládnout? Jde se smířit s tím, že jsem přišla o miminko těsně před porodem a nebudu nikdy mámou?
Zvládnout se to dá… Za mě chyba doktorů. Hrozně krutý osud přeju v životě hodně síly a časem
nalezení svého štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ahoj. Vim, ze nic neutisi tvou bolest. Z duvodu rakoviny mi i přes veskere snahy lekari museli vzit delohu. Bohuzel nemam moznost ani vajíček,. protože mi lecbu nasadili tak rychle kvuli spatnemu stavu, ze mi zadne neodebrali s tim, ze az se uzdravim tak to pujde a nakonec muselo vse pryc. Take si myslim, ze by muj partner byl skvely tata a neco ve mne nyni chybi. Moc na tebe myslim. Zivot nabizi mnoho dalsich moznosti a az se das trosku dohromady, třeba bude možnost ditete, i kdyby ne pokrevne tveho. Drz se. Zivot jde dal. Mas chlapa co te potrebuje stejne jako jeho. To je dulezite.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Určitě to zvládneš chápu vše co píšeš, klidně změň práci,
přestěhujte se, začněte znovu a jinde… když ti to aspoň trochu pomůže
do budoucna popřemýšlejte o náhradní
matce… a nepřipouštej si žádný špatný myšlenky, muž tě určitě
podpoří a pomůžete si vzájemně držte se, moc mě to mrzí a posílám
sílu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Děvčata, dámy, nerozebírejte tu, co bude nejlepší a co potom. Ze své zkušenosti vím, že tohle jí musí ohromně bolet, i když to myslíte určitě dobře. Teď bude zakladatelka pravděpodobně ještě v šoku a až dojde uvědomění si všeho, bodne jí to do toho necitlivějšího místa. U mě je to už více než půl roku od ztráty a bolí mě jen to tu čtu. Otázek bude milion a projde si několika fázemi truchlení a odpověď a vysvětlení ke všemu je jen jedna - čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Zakladatelko, přeji mnoho sil!
@Bubla Bůčková Dokážeš říct v čem?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Miminko mi upadlo
- Péče o miminko, jak vypadá jeho den?
- Režim u 3 měs miminka na UM
- Může miminku zaskočit slina?
- Panický strach z otěhotnění, sugesce
- Dvoutýdenní miminko na UM samo nekaká
- Beznaděj - chci další dítě, partner nechce
- Může se miminko zadusit zvratkami v noci?
Ahoj holky,
vlastně ani nevím, proč tuto diskuzi zakládám. Asi chci zkusit, jestli se mi trochu uleví, když s vypovídám.
Je mi 27 let a s manželem jsme moc chtěli miminko. Minulý rok v květnu jsem proto podstoupila laparoskopii kvůli endometrióze, abychom se mohli začít snažit. Povedlo se na podzim, ale těhotenství skončilo potratem hned na začátku. Byla jsem z toho smutná, ale to, že k potratu došlo hned potom, co jsem těhotenství vůbec zjistila, pomohlo k tomu, že jsem se z toho brzy oklepala.
Letos na jaře se mi povedlo otěhotnět podruhé. Byla jsem hodně opatrná a nedovolovala si příliš se těšit, kdyby zase nastaly komplikace. Celé těhotenství bylo ale naprosto bez problémů a já si konečně dovolila začít se na miminko těšit. TP jsem měla mít teď v pátek 13.12. a můj gynekolog mi řekl, že bude možný spontánní porod. Potvrdili mi to i v porodnici, kam jsem ke konci chodila do poradny.
Od minulého týdne jsem cítila každý den poslíčky a včera už to vypadalo, že začaly i kontrakce. Byly celkem silné, ale nebyly pravidelné a nechtěla jsem jezdit do porodnice příliš brzy. Jediné co mě znepokojovalo bylo, že mě břicho pobolívalo i mezi nimi. Po obědě nastalo prudké zhoršení. Břicho mi ztvrdlo a bolelo tak, že jsem měla problém se obléknou a dojít do auta.
V porodnici jsme byli za dvacet minut. Potvrdilo se to, co jsem už v koutku duše věděla. Miminku nebije srdíčko. Důvodem bylo, že mi praskla děloha. Miminko se zachránit nepodařilo a dělohu mi museli odebrat.
Přišla jsem o dítě i o možnost mít další dítě. Ležím tu na posteli a říkám si, jestli tohle vůbec někdy zvládnu přijmout. Mám výčitky, že jsem nejela dříve nebo že jsem si nevynutila plánovaného císaře. Mám vztek na doktory, že mi doporučili spontánní porod. Je mi líto, že můj manžel nebude nikdy tátou a říkám si, že by mu bylo beze mě lépe, protože on by byl skvělý táta. Neumím si představit, jak budu čelit otázkám okolí ohledně miminka. Bojím se návratu do práce a toho, že se všichni budou divit, že nejsem na mateřské. Bojím se, že se že mě stane zapšklá ženská, které bude závidět každému, komu se narodí zdravé miminko, protože já svoje miminko nikdy mít nebudu.
Dá se tohle vůbec zvládnout? Jde se smířit s tím, že jsem přišla o miminko těsně před porodem a nebudu nikdy mámou?