Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Návrat psychických problémů?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
3.10.26 11:53
Potřebuješ zase pomoci. Za prvé, znovu to otevři doma - dřív ti to pomáhalo, tak to zas sdílej s manželem. Za druhé - rychle znovu k psycholožce, objednej se co nejdříve. Možná i na psychiatrii, brala jsi už dřív nějaká antidepresiva? Řekla bych, že režimovými opatřeními se snažíš víc než dost, ale když už ani to nepomáhá.. Za třetí, druhé dítě klidně v rámci motivace plánuj, v pětatřiceti máš určitě ještě chvíli času, ale rozhodně ne hned a unáhleně. Těhotenské a poporodní hormony by mohly způsobit tvé totální zhroucení, a tvé dítě i potenciální druhé tě potřebují zdravou a fungující.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 12:14
@teroonka diky za reakci:) ano leky jsem brala i drive, mam v planu volat v pondělí psychiatrovi o recept…coz beru jako velké selhání.😔Psychoterapeutka už mi naplánovala sezení, ale nemůžu to ventilovat tolik jako dřív….v rodině blízké byla ted žena onkologicky nemocná, diky bohu se uzdravila! Nechci teď nějak strhávat pozornost, ja nemam nárok fňukat, mam krásný život, hodného muže, zdrave dítě….svyma domněnkama co by kdyby na kontrole bylo jinak nemam nárok proste ted na to zatěžovat ostatní….poprve smrt blizke prisla par mesicu potom co se mi narodil syn, a cele to zacalo…Nebudu planovat druhe dokud nebudu psychicky ok, tim sem si jista…
- Citovat
- Upravit
3.10.26 12:21
Všichni máme strachy. Je to normální. To není žádné selhání. Vám se podařilo na té terapii strach na chvíli uklidit do pozadí. Ale zřejmě ne ho zpracovat a přijmout. Protože ho považujete za něco, proti čemu je třeba bojovat. Čemu se chcete vyhnout. A i to je normální. Tak strach funguje. Proto je těžké ho překonat. Protože překonat se dá jenom tím, že úplně přijmete i tu možnost, že se naplní. A nebudete se jí vnitřně vzpírat. Tím ten strach ztrácí sílu a mizí. Jenže to je poměrně složitá záležitost. Málokdo umí vypnout ochranný systém a přijmout jako možnost něco, u čeho je jeho přirozeným instinktem utéct před tím. Kdybychom neměli strach ze smrti, už tu jako lidstvo nejsme. Takže vážně není selhání to, že ho máte 
Konečnost děsí. Neumíme si ji představit. Je to hrozně velké neznámo. Kdybychom věděli, co nás tam čeká, tak už se nebojíme. Všimněte si, že ti, co byli blízko smrti, či ji na chvíli zažili, se jí pak už nebojí. Kdyby to byla špatná zkušenost, kdyby tam bylo něco zlého… nemyslíte, že by se báli o to víc? Spousta z nich ale mluví o tom, že to byla naopak zkušenost pozitivní… Nepomohlo by vám vést ty úvahy o smrti tímhle směrem? Prozkoumat výpovědi těch, co tam byli? Třeba by to pomohlo ten strach uvnitř vás rozpustit… Já osobně ke strachům přistupuju tak, že si určím, co mě na tom nejvíc děsí. Čemu se snažím přesně vyhnout? A pak si čas od času snažím představit, že se mi to stane. Jaký nejhorší důsledek by mělo to, že se to stane? Nesnažím se toho pocitu zbavit. A pak je pro mě čím dál snesitelnější ta představa, že se strach naplnil. V určitou chvíli se to překlopí do toho, že už je to jen nepříjemné a nevítané, ale nejde už o strach, který by mě zachvátil tak, že totálně vypnu racio a budu na několik dní vyřazená z provozu… Ještě mě napadá, že strach ze smrti je občas převlečený strach ze ztráty kontroly a tudíž z bezmoci. Prožitek toho, že nemáte nad věcmi kontrolu, jste absolutně bezmocná a ničím na světě nezvládnete nějakou věc (třeba právě smrt příbuzného) zvrátit, je velmi traumatizující… Paradoxně to v tomhle ohledu mělo lidstvo dřív lehčí. Lidé se ocitali velmi často v situacích, se kterými nemohli nic dělat (mor, neúspěšné porody, umírající děti, hladomory, války). Uměli s bezmocí lépe fungovat. Osobně si myslím, že touha srovnat se s bezmocí je hnacím motorem potřeby mít Boha. Protože když my měli svázané ruce, zbývala naděje, že něco nad námi je svázané nemá… Cítíte strach z toho, že nevíte, co je za oponou? Anebo vás děsí, jak bezmocná proti smrti jste? Protože jestli je to to druhé, tak potřebujete, aby mezi vámi a bezmocí, ztrátou kontroly, zavládl mír. Není to nepřítel. Je to přirozená součást života a je to NAŠE. Vy tu konečnost i bezmoc unesete. Ten strach vám lže 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 12:35
@andiedvorakova dekuji! Je hezky přečíst si neco takoveho a vedet, ze nekdo chape pocity co mam v hlave….
Mam strach ze ztráty kontroly, bojím se, ze syn kdybych zemřela, aby se měl dobře….aby mu nic nechybělo, aby byl stastnej….
Kdyz mi zemřel ten blízký, nikdy jsem nebyla smrti tak moc blízko, zemřeli kolem me už jiní lide ale stářím, nikdy to nebyla nemoc a nikdy jsem nebyla tak bezmocná….Ja se vždy považovala za silnou, neplakala jsem když mě opustil kluk, když mě nevzali na vysokou, proste jsem se přizpůsobila tomu faktu a jela dál!
Neplakala sem ani na tom pohřbu blízkého, jen jsem se snažila bejt oporou ostatním, a aby všechno bylo perfektní… 
ted mi to přijde směšný, byl to pohřeb ten nemůže byt perfektní….potom onemocněla ta žena v rodině, vyléčila se díky bohu, snažila jsem se být oporou, vozit na chemoterapie….proste byt užitečná…Prijde mi až hloupý v 35letech byt takhle na dně zase, přitom ja reálně nevim jestli bude na kontrole neco špatně, třeba nebude, ale muze byt….Neumím se sžít s tou myšlenkou, ze smrt patří k životu…
- Citovat
- Upravit
3.10.26 12:40
Já vím že si teď asi všichni budou klepat na čelo ale prostě taky mám nějaké psychické problémy a úzkosti a mě třeba hodně pomáhá povídat si o tom s manželem a někdy se mi prostě stane že se mi úzkost rozjede i v práci cítím prostě takové divné stavy přetížení a paniky A mě třeba fakt jako pomůže na chvíli si někam zalézt a třeba si i o pauzu o tom jak se cítím psát s aplikací chat GPT…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 12:56
Zkus si vyhledat na fcb Eli Pospíšilová. Terapeutka, co si sama prošla úzkostmi. Je moc milá a vysvětluje vse polopatě. Navíc tam uvidíš, kolik lidí řeší to, co ty.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.10.26 13:06
Jo asi jako prvotní pomoc to s chatem gpt chapu, ja jen mam pocit ze pise to co clovek vlastne chce slyset….S manželem mluvim, on to na mne i pozná, hlavně kdyz ve čtyři ráno pecu buchtu nebo vařím omáčku, tak mu dojde ze neco neni ok….Jen ja proste mam pocit jak kdyz vsechny obtezuju, takze doufam, ze sezeni u psycholozky pomuze zase….
- Citovat
- Upravit
3.10.26 13:10
@Anonymní píše: Více
Jako těžko říct Ale já mám prostě někdy pocit že když člověk přijde k odborníkovi a třeba má nějaký problém jako třeba já jsem teď taková semletá životem Ale to je na delší povídání tím tě nebudu zatěžovat a plevelit ti diskuzi…
No ale prostě člověk dejme tomu někam přijde že je úzkostný utahaný nic nestíhá má pocit že nic nedělá pořádně a bum prásk dostane seznam tabulku dalších 10 věcí které musí začít stíhat a dělat… 
Já už jsem prostě tyhle ty odborníky tak nějak vzdala a pomáhám si tak nějak svépomocí…
Ale to že já mám všeobecně s psychiatrickou péčí špatné zkušenosti neznamená že všichni jsou špatní…
Samozřejmě jsou mezi nimi i dobří…
Jako takový ten názor že aplikace chat GPT ti vlastně řekne to co chceš slyšet ono na tom něco bude Ale mně to třeba fakt pomáhá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 13:19
@žena_za_pultem nic neplevelis 
Je dobre, ze sis našla něco co ti pomáhá Ja taky hned na první dobrou nenašla super psycholozku, az na třetí pokus to vyšlo….a je zároveň i neurolozka, takze se asi trosku v ty hlavě orientuje to me uklidnuje….
Taky si prijdu semleta, pritom ja si fakt nemuzu stěžovat…ted jsem mela narozky bylo mi 35, mela jsem krasnej den s rodinou a prisla proste myslenka, co kdyz tohle jsou posledni narozeniny…proc proste tohle mi vytane na mysli? Uplne bych si svihla facku🙈
Porad si rikam jak jsou na tom lidi hůř, nekde jsou valky, nemaji co jíst, ztratili své nejbližší….ja se bojím kontroly na gynde! Směsný kdyz to ted pisu, ale kdyz v noci prijde ten hnusnej sviravej pocit, tak se nesměju al 
e bojim se…a moje hlava spustí poplach!
- Citovat
- Upravit
3.10.26 13:27
@Anonymní píše: Více
mně je 34… Mám sedmiletého kluka a strašně hodného manžela… Mám práci která není úplně jako objektivně špatná ale prostě úplně mě nebaví to prostředí A tenhle typ provozu…
Pracuji v řetězcovém krámě nechci jsem psát konkrétní název ale je to takový laciný mix všeho a ničeho… 
Obrovská prodejna obrovské davy lidí a prostě ve mně úplně se z toho obrovského prostoru a z těch lidí spouští strašné úzkosti a paniky přitom když jsem třeba dříve pracovala jako prodavačka v nějakém menším krámku tak jsem byla úplně v pohodě strašně mě bavilo když můžu někomu s něčím pomoct nebo poradit ale tady je to prostě o tom že na tebe 10 lidí mluví a ty musíš dělat 10 věcí najednou jako že uklízet vybalovat doplňovat pípat za kasou a ještě se u toho tvářit jako že jsi strašně happy že tu práci vůbec máš…
A prostě se cítím taková nešťastná semletá i když objektivně mi vůbec nic nechybí mám dítě mám manžela mám práci a stejně v tom nedokážu být úplně šťastná… Respektive hlavně to dělá ta práce protože mě baví dělat prodavačku líbí se mi atmosféra na krámě jenomže tady na tom krámě si připadám spíš jak v nějakém průchodě než v krámě a totálně mě to prostě drtí jenže žádná jiná práce není…
Respektive takové ty velké řetězce nabírají lidi pořád jenom že to člověk akorát změní logo na tričku ale to co ho doopravdy štve zůstává stejné…
Přitom dříve jsem měla fajn práci na fajn krámě ale vlastní blbostí jsem o ní přišla…
A jako já bych ti strašně přála aby ses z těch úzkostí a tady těch ošklivých stavů dostala protože já vím jak je to strašný A nejhorší je když okolí si myslí že si to pomalu člověk vymýšlí
Ale prostě já mám všeobecně s psychiatrickou péčí hrozně špatné zkušenosti takže prostě k žádnému odborníkovi nechci jít… Já mám prostě pocit že kdykoliv jsem už něco zkusila tak to bylo jenom o tom tohle musíte tohle nesmíte tady máte recept na prášky a za měsíc na kontrolu…
Mám zkušenosti i s hospitalizací a vlastně mi to tu psychiku ještě víc podělalo než pomohlo člověk si tam připadal spíš jako ve vězení nebo na vojně takže už jsem prostě na psychiatrickou pomoc definitivně zanevřela.
A nebo jsem prostě jenom mizerný pacient 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 16:29
To chápu, ze ted to nemas lehky, upřímně ja sem rada, ze pracuju na sebe…občas nemam chuť na lidi takže v tomhle ma moje práce výhodu
Kazdej jsme jinej, me terapie a leky pomohli, upřímně nevim jak koc leky, ale terapie byla pro me důležitá….Vsechno rict i to co jsme se bala říct nahlas rodine….Psycholozka me nesoudila, vyslechla, navedla a bylo to jako kdyz ze me sundali zavazí…ne hned ale postupne…Doufam, ze ted to taky zvladnu….Byla jsem ted venku u koni coz mi hodně pomaha, se synem na nákupu, svítí sluníčko a najednou ten svět neni zase tak černej….Neříkám, ze strachy jsou pryč jen zase slo chvilku líp dýchat a nebát se…Musim si srovnat do ty kontroly za mesic, ze tyhle moje předběžný úvahy co bude kdyz to bude spatny, nemusejí vubec nastat…
- Citovat
- Upravit
3.10.26 16:48
@Anonymní píše: Více
To je dobře že ti psychiatrická péče pomáhá… Možná jsem třeba měla jenom smůlu na konkrétní lidi já nevím…
Mě třeba na psychické problémy hrozně pomůže jít třeba ven do přírody nebo jezdit na kolečkových bruslích a na plný pecky si pustit hudbu do sluchátek
Člověk se tím úplně odreaguje
Jenže horší je když se mi ty úzkostné a panické stavy spustí v práci… A že se mi spouští hodně často… Občas už je to tak hrozný že začnu zmatkovat a jde mi po celém těle úplně bolest.
Před každou směnou mám průjem někdy i zvracím.
Někdy mi pomůže si na tajňáka dát sluchátka a pustit si oblíbený písničky ale je to trochu risk protože samozřejmě na krámě nemůže mít prodavačka sluchátka ale já to nějak šikovně schovám pod dlouhé vlasy… Speciálně na tohle jsem si koupila takový mrňavý tělový špunty který fakt nejdou vidět…
No a pak mi taky na tyhle stavy hodně pomáhají kratomový kapky. Jako není to ideální řešení a nechci nikoho navádět ale fakt je že stačí trošku A najednou ta úzkost povolí a člověk prostě má pocit že ten den není úplně podělaný až na půdu.
A jako jasně odborník by řekl že práce ve které člověk musí používat něco takového asi není úplně ideální jenže prostě když nic lepšího v dosahu není 
Občas si připadám že jsem úplný blázen.
Přitom já mám pocit že toho zase tak moc nechci.
Chci prostě přijít normálně do práce a ne předtím okupovat veřejné záchodky protože zvracím a průjmuju…
Chci jít z práce klidně unavená ale prostě ne totálně rozsekaná…
U mě je obrovský problém že nezvládám takový ten tlak kdy na tebe mluví 10 lidí najednou a ty u toho musíš dělat 10 věcí najednou A ještě poslouchat kecy že jsi strašně pomalá…
Prostě sním o práci v menším krámku je mi jedno jestli budu prodávat oblečení nebo nějaké doplňky nebo co já vím ale prostě je tam trochu jiný rytmus než tohle…
A nejhorší je že okolí si kolikrát myslí že si ty úzkosti člověk vymýšlí při tom co já bych za to dala kdybych takovéhle stavy neměla
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.26 19:12
@žena_za_pultem a o nějaký změně prace si nepřemýšlela? Jestli te to takhle ničí tak bych podivala po něčem jiném, tohle je na prd, takový stres kvůli práci.
- Citovat
- Upravit
3.10.26 20:20
@Anonymní píše: Více
No jako já už koukám po něčem jiném ale fakt je že mám pocit že jako na potvoru tu v okolí práce moc není
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Před pěti lety jsem měla velké psychické potíže…smrt blízkého u mě rozjela nějakou formu úzkostí a strachu, ze smrti….
Docházela jsem k psycholožce, brala léky….ale nejvíc mi asi pomohlo o tom mluvit otevřeně doma, s manželem, mamkou, přáteli…říkat nahlas ty strachy…
Trvalo to zhruba dva roky, než jsem mohla říct, ze je to za mnou….ted se vrátili, i kdyz mi psycholožka říkala, ze jsem náchylnější k tomu zase do toho spadnout snazila jsem se, proste to zvladnout….Vim, ze podzim je náročnější na psychiku ale mě neskutecne sestřelilo posledních 14dni…
Uz pet pet mam zdravotní komplikace kvůli kterým jsem pod dohledem na gynekologii, a pred kazdou kontrolou se bojím….Snažím se si vždycky vysvětlit všechno, tak abych strach zahnala….Ted je to jine, nespim, budim se v noci mezi 3-4rano, pres den ty vtíravé myšlenky prodychavam, medituju, chodím hodně ven….Do toho moje asi nějaký biologicky hodiny bijou na poplach, ze bych chtěla druhe dite 😔takze emoce jak na houpačce…Nechci nic na silu, chci dat do pořádku sebe a pak resit miminko..:.Strašně me ale ubiji, ze jsem to nedala proste😞 😔je mi 35 a prijdu se svyma strachama jak nejvetsi slaboch😔Omlouvam se, za svůj vybilitek, ja se jen potřebovala někde vypsat!🙈