Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Nemám sice zdrav. problémy, ale jinak je to dost podobny pribeh jako u nas. Taky jsem chtela mit vzdy velkou rodinu, aspon tri, ctyri deti. Kdyz se narodil syn, tak se mi zastavil svet a zila jsem jen pro nej. Zadne dalsi dite jsem nechtěla, protoze by prece bralo synovi pozornost a vse ostatni na co je zvykly. Nakonec me manžel a trochu i zbytek rodiny přemluvili k druhemu diteti, po vice nez dvou letech. Za tri tydny mam termin a porad to nijak extra neprozivam, ale kdyz mi nevysel uplne extra dobre screening a musela jsem na dalsi vysetreni cca v tom 22tt, tak jsem byla uplne paralizovana strachem, ze bych miminko musela dat pryc. Takze i kdyz to ze zacatku bylo tehotenstvi z rozumu, kdy jsem si na papir hodila pro a proti, tak uz ted muzu rict, ze ho moc miluju a to se ani nenarodilo. Jo a jeste k te vychove
…teprve az ted mi doslo, že jsem nektere vychovne prvky moc nezvladla, a to jsem si myslela, ze maleho nerozmazluji stejne jako ty. Takze i v tomto uz vidim velke plus, ze jsem si par veci uvedomila. Jinak rozhodnuti by fakt nemelo byt jen na tobe, nejde preci jem o Tebe a Tve dite, ale o Vas a Vase dite.
@elot píše:
@MaminkaLucka já měla třetí dítě neplánovaně, opravdu brzy po porodu. A že začátku jsem si i pobrečela ale ne že bych Mimi nechtěla, ale bála jsem se jak to zvládneme. A miluju je všechny. Kazdy je jiný a každého miluju pro něco jiného.
No, já to mám stejně jako ty s tou láskou k dětem a taky máme společné to, že nevím, zda jít do 4.
@Zabatko manžel je dost uzavřený, mluvit se s ním o tom nedá, jakmile začnu o tom, jestli si myslí, že bych měla jít do práce už v dcerky třech nebo jí dáme ještě ten rok navíc doma, nechá to na mě a odchází se zavřít někam sám (protože mu z toho opět vyjde, že uvažuju o těchto dvou možnostech, ne o tom, že budu doma s miminkem, tak nemusím řešit práci)…
S tou touhou po dalších dětech je to zajímavé, nekoukala jsem na to takhle…asi proto, že to sama neznám, nenapadlo mě, že někdo, kdo už jedno má dítě by šel třeba na umělé oplodnění kvůli dalšímu (nikoho takového osobně neznám a na diskuze běžně moc nechodím, ted už jsem „musela“, protože toho mám plnou hlavu a nemám s kým to řešit :/)…nenapadlo mě, že někdo, kdo už má rodinu by mohl být nespokojený s tím, že má „jen“ jedno dítě…z mého pohledu je to trochu absurdní, ale jak píšu, asi je to tím, že to sama neznám
@Anonymní píše:
Mimina nesnáším… nemám žádnou fotku z ultrazvuku nezajímá mě to. Manžel bude doma na rodičáku, když to tak chtěl.. Už to máme domluveno
Na zvraceni, co chces slyset, chudak dite a cela rodina. Nech se sterilizovat, kdyz se neumis chranit.
@Zabatko a to snad není obohacení, mít někde v pohodě ségru, na kterou se můžeš v případě nouze obrátit (a jinak ji opečovávat nemusíš)? Jasně, jsou i sourozenecké války a sourozenci mrchy - jsou jedináčci spokojení i osamělí. Ale popravdě si myslím, že celý ten postoj " nechci další, první na to moc miluju" je falešná modla. Jedno dítě miluju a druhé bych snad nemilovala? Je nejvyšším projevem rodičovské lásky postavit jediné dítě do středu rodiny a točit se kolem něj jak kolem slunečního kotouče? A je to takové zlo, když má dítě sourozence na hraní, na zlobení, na dělení se i přetahování, na hádky a smíření, dokonce i na žárlivost… Na obrovskou část z toho, co jednou bude zažívat s partnerem a svými dětmi? Není v tom kus pohodlnosti, že člověk přijde o svůj stereotyp, že jde zas do nového?
Myslím, že pocit, že prvorozeného opravdu o něco dalším dítětem obereme je obvyklý i správný. Ale zkrátka bych řekla, že za to dostane víc.
(Tak, postojově to že mě muselo ven. V praxi si myslím, že jednoznačně platí: až se na to budou rodiče cítit…)
Manžel mi po porodu, kde byl se mnou a opravdu to bylo hooodně hooodně náročné, řekl, že pokud se po tomto prožitku rozhodnu, že budeme mít jen jedno děťátko, tak to naprosto pochopí…takže kdybych byla svině, využiju toho, řeknu mu, že to to je ten důvod a mám klid…jenže s tímto bych nemohla žít, na to ho moc miluju…proto se snažím zvažovat pro a proti…jenže na té straně pro mám pouze a jen ten důvod, že chce on a nechci ho svým způsobem zradit…sice jsem mu tehdy nic neslíbila, jen jsme se bavili a shodli se, že tři jsou ideál…ale na té proti jich je spousta a i opravdové kraviny, ale to mě právě přesvědčuje o tom, že to další ted není rozumný nápad a později to už asi nepůjde…kdyby nebylo té operacem, vůbec se tím netrápím a budu věřit, že to třeba za 5-7 let přijde a budu se zase těšit ![]()
Jsi mladá, času máš spoustu. Další dítě si pořiď klidně za 10 let
@Mango_Lassi Právě, že čas nemá, kvůli té operaci.
@barcanov Zajímalo by mě ty důvody proti, a co třeba plusy, které budou z dalšího dítěte vyplývat vůči dceři? Ty u „pro“ nemáš? Manžel je tím asi dost zraněný, což je špatný, protože ho to bude užírat už pořád. A kompromis se zde těžko dělá. Záleží na Vás, ale pokusila bych se manžela vyslechnout (ne že na něj nastoupim, že buď půjdu do práce teď nebo za rok, ale přímo ó dalším dítěti. Řekni mu, co tě trápí, klidně bych mu ukázala ten seznam, a třeba on ti udělá svůj pro a proti. Zkus si přečíst diskuze žen, kde je to obráceně, je ta touha tak velká, že ten rozvod klidně ty nenaplněné napadá. Hlavní kámen úrazu byhc zde viděla, že jste se dohodli na 3-4 dětech a teď se to nedodrží.
@barcanov píše:
Manžel mi po porodu, kde byl se mnou a opravdu to bylo hooodně hooodně náročné, řekl, že pokud se po tomto prožitku rozhodnu, že budeme mít jen jedno děťátko, tak to naprosto pochopí…takže kdybych byla svině, využiju toho, řeknu mu, že to to je ten důvod a mám klid…jenže s tímto bych nemohla žít, na to ho moc miluju…proto se snažím zvažovat pro a proti…jenže na té straně pro mám pouze a jen ten důvod, že chce on a nechci ho svým způsobem zradit…sice jsem mu tehdy nic neslíbila, jen jsme se bavili a shodli se, že tři jsou ideál…ale na té proti jich je spousta a i opravdové kraviny, ale to mě právě přesvědčuje o tom, že to další ted není rozumný nápad a později to už asi nepůjde…kdyby nebylo té operacem, vůbec se tím netrápím a budu věřit, že to třeba za 5-7 let přijde a budu se zase těšit
nechci samozřejmě strašit nebo něco přivolávat, ale co když se dítěti něco stane..po operaci už nebudeš moct mít další a tak zůstanete sami..no sami asi ne, protože pokud manžel dítě chce, asi by šel jinam, protože už by neměl důvod zůstávat..
taky jedno bezvýznamné plus…žijeme v hrozné společnosti, nikdo nemůže říct že se jeho dítěti nikdy nic nestane..
![]()
Myslím že bys nebyla taková jako tady anonymní, že bys " druhé " dítě neměla ráda, že by obíralo první o společnost a lásku..se dvěma dětma je doma více legrace, více takového toho rodinného hluku, šrumu a když jedno odjede k babičkám nebo někam, pořád tam je někdo kdo se přijde v noci přitulit.. ![]()
@smurfka píše:
nechci samozřejmě strašit nebo něco přivolávat, ale co když se dítěti něco stane..po operaci už nebudeš moct mít další a tak zůstanete sami..no sami asi ne, protože pokud manžel dítě chce, asi by šel jinam, protože už by neměl důvod zůstávat..
taky jedno bezvýznamné plus…žijeme v hrozné společnosti, nikdo nemůže říct že se jeho dítěti nikdy nic nestane..![]()
No, to jsou teda opravdu super důvody proč mít další dítě
aby náhodou chlap neutekl nebo když se prvnímu něco stane. Boha, jak tohle může napsat máma od dítěte ![]()
@barcanov druhé dítě jsem si pořídila z „rozumu“ a dnes by za něj umřela. Miluju ho naplno, stejně jako jeho starší sestru. My se pro druhé rozhodli, protože malá si stýskala po někom, kdo by si s ní hrál. Na druhou stranu už byla větší, bylo možné se s ní na všem domluvit, rodina klapala bez problémů -) představa malého prďoli co vše zase rozhodí mě trochu děsila. Ale rozhodli jsme se s manželem, že tomu dáme volný průběh -) když se podaří, budeme to brát jako dar a znamení, že to tak má být. Pokud se nepodaří máme jedno zdravé dítko, za které bude nadosmrti vděční. A ono to vyšlo a teď jsem za to vděčná ![]()
@Keyllah píše:
@barcanov druhé dítě jsem si pořídila z „rozumu“ a dnes bych za něj umřela. Miluju ho naplno, stejně jako jeho starší sestru. My se pro druhé rozhodli, protože malá si stýskala po někom, kdo by si s ní hrál. Na druhou stranu už byla větší, bylo možné se s ní na všem domluvit, rodina klapala bez problémů -) představa malého prďoli co vše zase rozhodí mě trochu děsila. Ale rozhodli jsme se s manželem, že tomu dáme volný průběh -) když se podaří, budeme to brát jako dar a znamení, že to tak má být. Pokud se nepodaří máme jedno zdravé dítko, za které bude nadosmrti vděční. A ono to vyšlo a teď jsem za to vděčná
Ahojky. Ja te zakladatelko docela i chapu. Mam jednu dceru 22mes, a je to uz partacka, doma mi pomaha, rekne si co chce, nema plinky, spinka ve svym pokoji, ujde i 2 kilometry. Proste bajecny. Fakt si to na rodicovsky uzivam.
Ted jsem tehotna a v unoru se nam narodi druha dcera. Planovana.
Ale cim vic se to blizi, tim vetsi z toho mam strach. Navic ten pocit - vse od zacatku.
Ale pak zavru oci a vidim nas za par let, rodinka s dvema detma, nekde na vylete. A hnedka se mi zalijou oci slzama a strasne se tesim.
@barcanov Já jsem i první dítě měla z rozumu, protože než jsem našla vhodného tatínka, tak mě touha po dětech nějak opustila, ale věděla jsem, že chci 2. Starší syn byl náročnější a je hodně živý, tak jsem druhé dlouho nechtěla. Pak jsem cítila, že bych ani druhé nepotřebovala, ale chtěla jsem aby měl starší sourozence. Dlouho se nedařilo, měla jsem věkový limit a taky mi končil rodičák. Nakonec se mrňous povedl na poslední pokus, má 9 měsíců a já ho miluju a jsem ráda, že ho mám. Užívám si miminko, protože starší mi první rok prořval a já si moc nepamatuji. Velký brácha ho má taky rád, už jsem se ptala, jestli by ho chtěl vrátit a prý ne. ![]()