Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Nechci další dítě!
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
25.11.17 03:56
Zakladatelko, mas nejaky casovy horizont konkretne, jestli musis na tu operaci za rok, dva nebo tak nejak opravdu brzy, ze bys jinak mohla mit problemy? Ja do 2 let maleho taky o 2.diteti nechtela ani slyset, malej nespal moc dobre, do roka a pul se v noci kojil a budil, ale pak se po presunu z loznice do pokojiku v cca 20-21 mesicich (jeste jsem chvili spala s nim, ale kdyz zacal v postylce hodne vyvadet, sel do velke postele a tim se to spani zlepsilo) odstavil, a kdyz mu bylo neco pres 2 roky, jeli jsme na dovolenou a rekli si, ze si z ni zkusime privezt suvenyr:-) Jenze mi to nevyslo na tu spravnou cast cyklu, menses jsem dostala o tyden driv jeste pred dovolenou a tim padem i ovulace probehla driv nez jsme vubec odjeli nejspis, takze se nezadarilo, az za pul roku, ale vzapeti jsem hned potratila, to uz byly klukovi skoro 3, takze navrat do práce me neminul a muz z toho taky nebyl nadšenej, taky si myslel, ze pak uz zpatky na materskou chtit nebudu - ale nastesti se spletl, pro me to tam byl takovy stres, plus stihat vyzvedavat malyho, nasi ho hlidali pres prazdniny a davali mi to sezrat, ze jsem s nim mela byt pres leto jeste doma, to chodil do miniskolky, protoze nejdriv rekli, ze ho hlidat nebudou, at s tim radsi nepocitam, tak jsem se zařídila jinak a to bylo taky zle a v praci jsem ze zacatku byla treba 10 h. denne, nez si to sedlo, navalili toho na me hodne, ale to odbocuju - proste po par tydnech v praci a probehnuti doporucenych 3 cyklu po 6nedeli (jentaktak jsem se vyhnula revizi, dlouho jsem po potratu krvacela, nastesti tim si telo samo poradilo a nebylo uz co cistit, kdyz me tam dr. poslal, protoze mi moc pomalu klesalo hcG), jsem netouzila po nicem jinym, nez po dalsim miminku a po tom pocitu byt znovu tehotna -
prvni tehu i porod probehly v pohode, a navic jsem druhe chtela i proto, ze jsem si prvni diky poporodni depresi, nespavosti a vycerpani jako miminko moc neuzila…no v zari jsme jeli opet na dovolenou - opet nic - najednou zase zkraceny cyklus (pritom po 6nedeli mi krasne naskocilo 28 dni), k tomu vyssi tlak a prasky, pri kterych se nesmi otehotnet, lehky nabeh na depresi a nevolnosti ze stresu v praci, doma krize, takze nic, litry kontryhele, cyklus 21-24 dni, pak prevent. prohlídka na gynde, hormony na podporu prodlouzeni cyklu, tlak OK, takze povolen prechod na „tehotenske“ leky, vanocni nalada, volno, klid, chut na sex, maly u babicky - a zacatkem ledna pozitivni test 
No a od te doby je u nas doma zase pohoda, stesti, a vse jak ma byt, male byly 2 mesice a je uplne zlata takze dite za odmenu:-) Starsimu jsou uz 4 a samostatne prvni dite je fakt vyhra, z tohohle pohledu fajt nelituju, ze to trvalo trochu dyl. Ja se hlavne do tech 2 let bala toho, kdo by ho hlidal, kdyby se v tehu s dalším neco zvrtlo a musela jsem treba do nemocnice nebo lezet. Od tech 2 let kdyz se nekojil, byl hlidatelnejsi i pres noc. Takze jak vidis, nez se druhe zadari, muze to taky treba rok trvat, zalezi kolik mas casu s tou operaci, aby te to nejak neohrozilo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elenloth
25.11.17 07:14
Napíšu svůj názor, protože tohle je jedna z věcí, kterou nějak nejsem schopna pochopit. Myslím tím to, že někdo nechce druhé dítě kvůli tomu prvnímu. Pochopila bych to, kdyby to první bylo nějaké extra náročné, ale jinak mi to nedává smysl. Sama jsem totiž jedináček a svému dítěti bych to nikdy dobrovolně neudělala. Za sebe nevidím žádnou výhodu v tom, být jedináček. Možná až na ty materiální, ale vy nejste žádný sociální případ.
Mně byla později všechna ta pozornost dospělých až nepříjemná. Udělali ze mě „malého dospělého“, mezi dětmi jsem byla prostě jiná. Navíc moje matka je taky jedináček, takže jsem jediné vnouče. Ten tlak a pocit zodpovědnosti byl všudypřítomný. Vidím to i teď, kdy má máma na starosti svou mámu a nemá nikoho, kdo by ji mohl vystřídat. A já to budu mít stejně, všechno bude na mě. Pravda je, že jsem neměla s matkou nejlepší vztah, takže můj názor je tím určitě ovlivněný.
Mám dva kluky s malým věkovým rozdílem, takže teď už si hrajou prakticky jen spolu. A je to opravdu veliký rozdíl, než když bych si s jedním z nich hrála já. Takhle blbnout prostě neumím a ani bych neměla tolik času. Připadá mi, že spousta jedináčků je „vyspělých a rozvinutých“, prostě v očích dospělých jsou super, mají věci, zážitky, jsou „šikovní“ a je vidět, že se jim někdo „věnuje“. Ale to, co zažívají a sdílí ty dvě děti spolu podle mého názoru žádný dospělý nenahradí.
Nechci vůbec být prorok a vůbec netvrdím, že to potká tvoji dceru, jen píšu svůj názor. Nikdo nezaručí, že člověk bude mít se sourozencem dobrý vztah, ale dostal aspoň tu šanci ho mít. Jedináček nemá ani tu šanci.
- Citovat
- Upravit
25.11.17 07:26
@Elenloth ja mit dve male deti, tak se zblaznim a skoncim na psychiatrii, kazdy podle sebe 
a znam teda i spokojene jedinacky, co maji opet ted jedinacky a dalsi neplanuji dalsi dite JEN kvuli diteti bych si treba ja neporizovala, pokud bych se na to necitila.
A se stejnym postojem znam dve podobne matky, maji jen jedno dite (ted 16-17), dve nechtely, aby se jim venovaly naplno, zase takova vyjimka to neni. Ale u nich nesouhlasi manzel, ma to probrat s nim narovinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elenloth
25.11.17 07:38
@blumen Však ano, proto jsem psala, že je to jen můj názor. Samozřejmě existují i spokojení jedináčci. Jen jsem napsala pohled toho nespokojeného.
No do situace s manželem jsem se raději nepouštěla, mám na to asi celkem radikální názor.
- Citovat
- Upravit
25.11.17 07:43
Bejvalej pritel je jedinacek. spokojenej 
a svoje dite nechce vubec. Je mu uz 36. Extrem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.11.17 07:51
Děkuji za příspěvky
Děkuji všem za příspěvky a názory…nějak jsem nevěděla, že mohu jako nově přihlášená napsat jen deset příspěvků do diskuze, tak už jsem včera mohla jen číst…nezvládnu odpovědět jednotlivě všem, tak to tak nějak shrnu…
Čas do operace přesně nevím, jak je dlouhý, ale na poslední kontrole říkal kardiolog, že pokud srdíčko vydrží tak, jak je teď do 30, tak to bude super (je mi 27.5) a pak to bude potřeba tedy řešit, čili času není úplně málo, ale ani na rozdávání…tedy o velkém posouvání do neurčita, které by mi vyhovovalo a přestalo mě svazovat (nemám ráda unáhlená rozhodnutí) se nedá mluvit. Pokud se tedy nenaučím být jako manželova maminka, které řekli už jako dítěti, že si má zvykat na život bez dětí, protože její tělo (a také především srdce) těhotenství neutáhne…no a má 4 zdravé děti a jí to také nepoznamenalo nicméně na tohle já zatím asi nemám…až moc bych pak asi přemýšlela o špatném konci a tom, že malá a manžel by mohli zůstat sami.
Někdo psal, že by ho zajímaly ty důvody, co mám proti…psát je nebudu, protože ženy, které se třeba o miminko snaží a nedaří se, by mě tu asi sežraly, a právem…jsou to na první „pohled“ úplné nesmysly, ale pro mě momentálně mají význam a z toho mi právě vyplývá, že mít dítě pro mě není momentálně vůbec dobrý nápad, když toto dokáže ovlivnit mé rozhodnutí, jeden příklad za všechny…miluju tanec, chodím se odreagovat na latino dance pro ženy a představa, že s tím budu muset v těhotenství a krátce po něm skončit, je opravdu šílená, pro mě…věřím, že pro kohokoli z vás je to totální blbina a rozhodně ne důvod nemít děťátko…jenže když se takových maličkých pro vás důležitých důvodů sejde 15 a k tomu 5 větších, v porovnání s tím jediným pro (ačkoli rozhodně důležitým) a tím je manželova touha, je výsledek prostě jasný 
Manžel je typ, se kterým se nedá moc komunikovat o vážných věcech…je strašně uzavřený do sebe, jak už jsem psala…je úžasný, zábavný, společenský atd, dokud nejde o něco takhle podstatného…jakmile dojde na řešení důležitých věcí, nechává rozhodnutí na mě a přestože s ním zásadně nesouhlasí, neřekne to…je takto žel vychovaný z domova…jeho maminka je neuvěřitelně dominantní osoba, která ovlivňuje rodinu na tři kolena daleko a její manžel, tchán, totální podpantoflák…a já, ačkoli to tak doma rozhodně nechci, chci věci řešit společně, tak on vyrůstal v tomto modelu rodiny a zatím se mi nepodařilo ho „přeučit“ na to, že to může být jinak…jsou možná ženy, kterým by to vyhovovalo, že jim muž do ničeho nekecá, ale já to beru tak, že jednou jsme rodina, tak se máme na takových rozhodnutí podílet, probrat to spolu, napsat si ty pro a proti třeba dohromady atd…
Možná kdyby to bylo tak, že by víc dával najevo, že to další děťátko chce, taky by se to u mě změnilo…ale já si to takto domýšlím víceméně jen z jeho chování třeba když chová tu neteř, jak jsem psala, a z toho, co říkal dříve o velké rodině…opravdu zhruba před deseti měsíci přišel s tím, kdy si pořídíme druhé, já mu řekla, že cítím že ne atd atd a od té doby jediné, kdy o tom mluvil je, když jsem cca před měsícem fotila postýlku po dcerce k prodeji, tak přišel a s tak smutným výrazem, že by člověk brečel, prohlásil, jestli si myslím, že už ji opravdu nebudeme potřebovat…načež jsem mu řekla, že se u mě nic nezměnilo, ale večer bych si o tom ráda promluvila(vedle si hrála mamka s malou a tohle nechci řešit s dalšími lidmi) a dopadlo to tak, že večer si šel hned po malé lehnout a dělal že spí…další dny dělal jakože nic…pro něj asi byla důležitá ta část věty, že se u mě nic nezměnilo…
Jak jsem o tom zase tak v noci přemýšlela, nejjednodušší by pro mě bylo otěhotnět neplánovaně…potrat je pro mě nepřijatelný (s dcerkou jsem ani nechodila na testy, věděla jsem, že si nechám jakékoli miminko) nejen kvůli víře, ale spíš prostě kvůli celkovému nastavení, že dítě je dar atd…ukončilo by to toto moje neustálé zvažování pro a proti, z kterého už jsem opravdu vyčerpaná…ale to mu mám anonymně někam napsat, aby propíchl sem tam nějaký kondom, že se třeba zadaří a bude tak mít to své vytoužené mimi (HA nemohu brát kvůli těžké trombofilii)?
To to můžeme rovnou nechat na přírodě…jenže třeba se pletu, ale myslím, že my jsme ten případ, co se jen dotkne v příslušných místech a je hotovo Dcerka se povedla úplně na první pokus, což sice nic neznamená, ale HA jsem přestala brát před 9ti lety kvůli té trombofilii, ačkoli kojím, tak cyklus mám na hodinu přesný, jsme oba zdraví v tomto směru…takže u nás nechat na přírodě rovná se otěhotnět brzy myslím si…jen já bych prostě chtěla miminko chtěné, ačkoli spousta z vás psala, že má dítě z rozumu a není to o nic horší.
A ještě jedna věc…jak jste se vypořádávaly třeba s tím, že okolí furt rýpalo, kdy bude další atd…jeho rodina a zejména maminka jsou totiž přesvěěědčení (asi z toho, jak jsme dřív mluvili o více dětech), že od roku a půl dcerky se snažíme o další, jen se nám nedaří…x-krát už jsem naznačovala, že to tak není, ale asi jí to prostě vpálím dnes na návštěvě na rovinu…protože podle mě tím strašně zraňuje manžela, když před námi na dcerku, že se nemá bát, že brzy bude mít doma určitě také takové miminko jako je xy (sestřenice její)…když je polévka s libečkem, tak i před širokou rodinou prohlásí…!a Báro, vám stále libeček nevadí? (vyvolává potraty)" a podobně…na to jí odvětím, že určitě není důvod aby mi vadil…ale za pár dní něco podobného znova…dnes tam jedme na celý den, tak jí asi mezi čtyřma očima vysvětlím, že toto je pouze věc nás dvou a at na to přestane jakkoli narážet, mluvit o tom, psychicky nás do toho tlačit (aneb ta její domminantní povaha viz výše)…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.11.17 08:07
@Elenloth a zmiňovali to i další…asi jsem to špatně napsala, ale dcerka není rozhodně jediný důvod, proč nechtit další…ta je tak na hranici pro a proti, ona byla ten důvod před pár měsíci, kde to mě hloupé zvazovani začalo, chtěla jsem ji dát vše (nemysleno materialne), ale postupně se právě ona z úplného proti dostala na tu hranici kdy pro je to, co jsi psala ty, s tim naprosto souhlasím, ačkoli znám i velmi spokojené jedinacky, a proti je stále to, co začalo uvažování u mě a to zejména nas čas pro ní a to aby se necítila odstrcena…Já se tak jako malá jakožto starší sourozenec cítila a to dost…a nevím, jestli bych to zvládla vše tak, aby ona se tak cítit nemusela ????
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.11.17 08:42
@Elenloth píše:
Napíšu svůj názor, protože tohle je jedna z věcí, kterou nějak nejsem schopna pochopit. Myslím tím to, že někdo nechce druhé dítě kvůli tomu prvnímu. Pochopila bych to, kdyby to první bylo nějaké extra náročné, ale jinak mi to nedává smysl. Sama jsem totiž jedináček a svému dítěti bych to nikdy dobrovolně neudělala. Za sebe nevidím žádnou výhodu v tom, být jedináček. Možná až na ty materiální, ale vy nejste žádný sociální případ.
Mně byla později všechna ta pozornost dospělých až nepříjemná. Udělali ze mě „malého dospělého“, mezi dětmi jsem byla prostě jiná. Navíc moje matka je taky jedináček, takže jsem jediné vnouče. Ten tlak a pocit zodpovědnosti byl všudypřítomný. Vidím to i teď, kdy má máma na starosti svou mámu a nemá nikoho, kdo by ji mohl vystřídat. A já to budu mít stejně, všechno bude na mě. Pravda je, že jsem neměla s matkou nejlepší vztah, takže můj názor je tím určitě ovlivněný.
Mám dva kluky s malým věkovým rozdílem, takže teď už si hrajou prakticky jen spolu. A je to opravdu veliký rozdíl, než když bych si s jedním z nich hrála já. Takhle blbnout prostě neumím a ani bych neměla tolik času. Připadá mi, že spousta jedináčků je „vyspělých a rozvinutých“, prostě v očích dospělých jsou super, mají věci, zážitky, jsou „šikovní“ a je vidět, že se jim někdo „věnuje“. Ale to, co zažívají a sdílí ty dvě děti spolu podle mého názoru žádný dospělý nenahradí.
Nechci vůbec být prorok a vůbec netvrdím, že to potká tvoji dceru, jen píšu svůj názor. Nikdo nezaručí, že člověk bude mít se sourozencem dobrý vztah, ale dostal aspoň tu šanci ho mít. Jedináček nemá ani tu šanci.
Nechápeš to proto, žes to nikdy nezažila a sourozence si maluješ na růžovo. Já mám sestru o 2 roky starší. Od mala jsme každá extrémně jiná, nikdy ani jako děti jsme si nerozuměly, dodnes ty vztahy hodně dřou. Máma na nás byla prakticky sama a měla samozřejmě zadek v kalupu, takže to bylo samé - holky, jděte si hrát, holky udělejte to a to,… jenže holky si spolu nechtěly ani nemohly hrát ani spolu nic dělat, protože to prostě nešlo. Sestra je nezodpovědná a nespolehlivá, takže počítat s ní nemůžu vůbec v ničem a už teď pomáhám mámě výhradně já s manželem. Je mi jasné, že ona se o ní jednou určitě nepostará. A teď co je horší, vědět že nikdo jiný neexistuje nebo že existuje, může ale nechce? Jako dítěti mi hrozně chyběl čas, který bych měla s mámou jenom pro sebe.
Sama jsem se zařekla, že nikdy nebudu mít děti blízko u sebe a ani o těch 2 jsem nebyla kdovíjak přesvědčená. Prostě vím, že to není o tom, kolik těch dětí je, ale o tom, jak ta rodina funguje. Může být jedináček spokojený jak blecha (a že jich pár znám) a naopak. Je to i o povaze dítěte. Tohle prostě nenaplánuješ.
Prosím anonym, jsou to pro mě citlivé věci.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.11.17 09:36
@smurfka píše:
nechci samozřejmě strašit nebo něco přivolávat, ale co když se dítěti něco stane..po operaci už nebudeš moct mít další a tak zůstanete sami..no sami asi ne, protože pokud manžel dítě chce, asi by šel jinam, protože už by neměl důvod zůstávat..
taky jedno bezvýznamné plus…žijeme v hrozné společnosti, nikdo nemůže říct že se jeho dítěti nikdy nic nestane..
Tak tohle je naprosto super postřeh a vím, o čem mluvím…Můj manžel měl o 7 let starší sestru, měla rakovinu děložního čípku, dostala se z toho, ale zemřela na selhání ledvin. Bylo jí 27 let, čerstvě dostudovaná inženýrka a čerstvě vdaná - děti žádné. Její smrtí přišel manžel o jediného sourozence a byl prakticky od 20let jako jedináček a to je hrozné. Proto sám řekl, že by chtěla raději 3 děti, aby (kdyby se nedej bože nco stalo) nezůstalo to dítě samo. A já chtěla vždycky dvě…Manžel už jedno má z předešlého vztahu, tak doufám, že společně budeme mít alespoň ty dvě… Bohužel se zatím nedaří ani to jedno
- Citovat
- Upravit
Mango_Lassi
25.11.17 09:53
@Elenloth třeba já jsem spokojený jedináček. Sourozence jsem nikdy nechtěla. Jsem introvert a veškerý ruch kolem mě spíš irituje a otravuje. Líbilo se mi, že jsem měla vše jen pro sebe a rozhodně vidím v tom spoustu výhod.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.11.17 10:15
@barcanov píše:
Děkuji všem za příspěvky a názory…nějak jsem nevěděla, že mohu jako nově přihlášená napsat jen deset příspěvků do diskuze, tak už jsem včera mohla jen číst…nezvládnu odpovědět jednotlivě všem, tak to tak nějak shrnu…Čas do operace přesně nevím, jak je dlouhý, ale na poslední kontrole říkal kardiolog, že pokud srdíčko vydrží tak, jak je teď do 30, tak to bude super (je mi 27.5) a pak to bude potřeba tedy řešit, čili času není úplně málo, ale ani na rozdávání…tedy o velkém posouvání do neurčita, které by mi vyhovovalo a přestalo mě svazovat (nemám ráda unáhlená rozhodnutí) se nedá mluvit. Pokud se tedy nenaučím být jako manželova maminka, které řekli už jako dítěti, že si má zvykat na život bez dětí, protože její tělo (a také především srdce) těhotenství neutáhne…no a má 4 zdravé děti a jí to také nepoznamenalo
Někdo psal, že by ho zajímaly ty důvody, co mám proti…psát je nebudu, protože ženy, které se třeba o miminko snaží a nedaří se, by mě tu asi sežraly, a právem…jsou to na první „pohled“ úplné nesmysly, ale pro mě momentálně mají význam a z toho mi právě vyplývá, že mít dítě pro mě není momentálně vůbec dobrý nápad, když toto dokáže ovlivnit mé rozhodnutí, jeden příklad za všechny…miluju tanec, chodím se odreagovat na latino dance pro ženy a představa, že s tím budu muset v těhotenství a krátce po něm skončit, je opravdu šílená, pro mě…věřím, že pro kohokoli z vás je to totální blbina a rozhodně ne důvod nemít děťátko…jenže když se takových maličkých pro vás důležitých důvodů sejde 15 a k tomu 5 větších, v porovnání s tím jediným pro (ačkoli rozhodně důležitým) a tím je manželova touha, je výsledek prostě jasný
Manžel je typ, se kterým se nedá moc komunikovat o vážných věcech…je strašně uzavřený do sebe, jak už jsem psala…je úžasný, zábavný, společenský atd, dokud nejde o něco takhle podstatného…jakmile dojde na řešení důležitých věcí, nechává rozhodnutí na mě a přestože s ním zásadně nesouhlasí, neřekne to…je takto žel vychovaný z domova…jeho maminka je neuvěřitelně dominantní osoba, která ovlivňuje rodinu na tři kolena daleko a její manžel, tchán, totální podpantoflák…a já, ačkoli to tak doma rozhodně nechci, chci věci řešit společně, tak on vyrůstal v tomto modelu rodiny a zatím se mi nepodařilo ho „přeučit“ na to, že to může být jinak…jsou možná ženy, kterým by to vyhovovalo, že jim muž do ničeho nekecá, ale já to beru tak, že jednou jsme rodina, tak se máme na takových rozhodnutí podílet, probrat to spolu, napsat si ty pro a proti třeba dohromady atd…
Možná kdyby to bylo tak, že by víc dával najevo, že to další děťátko chce, taky by se to u mě změnilo…ale já si to takto domýšlím víceméně jen z jeho chování třeba když chová tu neteř, jak jsem psala, a z toho, co říkal dříve o velké rodině…opravdu zhruba před deseti měsíci přišel s tím, kdy si pořídíme druhé, já mu řekla, že cítím že ne atd atd a od té doby jediné, kdy o tom mluvil je, když jsem cca před měsícem fotila postýlku po dcerce k prodeji, tak přišel a s tak smutným výrazem, že by člověk brečel, prohlásil, jestli si myslím, že už ji opravdu nebudeme potřebovat…načež jsem mu řekla, že se u mě nic nezměnilo, ale večer bych si o tom ráda promluvila(vedle si hrála mamka s malou a tohle nechci řešit s dalšími lidmi) a dopadlo to tak, že večer si šel hned po malé lehnout a dělal že spí…další dny dělal jakože nic…pro něj asi byla důležitá ta část věty, že se u mě nic nezměnilo…
Jak jsem o tom zase tak v noci přemýšlela, nejjednodušší by pro mě bylo otěhotnět neplánovaně…potrat je pro mě nepřijatelný (s dcerkou jsem ani nechodila na testy, věděla jsem, že si nechám jakékoli miminko) nejen kvůli víře, ale spíš prostě kvůli celkovému nastavení, že dítě je dar atd…ukončilo by to toto moje neustálé zvažování pro a proti, z kterého už jsem opravdu vyčerpaná…ale to mu mám anonymně někam napsat, aby propíchl sem tam nějaký kondom, že se třeba zadaří a bude tak mít to své vytoužené mimi (HA nemohu brát kvůli těžké trombofilii)?
A ještě jedna věc…jak jste se vypořádávaly třeba s tím, že okolí furt rýpalo, kdy bude další atd…jeho rodina a zejména maminka jsou totiž přesvěěědčení (asi z toho, jak jsme dřív mluvili o více dětech), že od roku a půl dcerky se snažíme o další, jen se nám nedaří…x-krát už jsem naznačovala, že to tak není, ale asi jí to prostě vpálím dnes na návštěvě na rovinu…protože podle mě tím strašně zraňuje manžela, když před námi na dcerku, že se nemá bát, že brzy bude mít doma určitě také takové miminko jako je xy (sestřenice její)…když je polévka s libečkem, tak i před širokou rodinou prohlásí…!a Báro, vám stále libeček nevadí? (vyvolává potraty)" a podobně…na to jí odvětím, že určitě není důvod aby mi vadil…ale za pár dní něco podobného znova…dnes tam jedme na celý den, tak jí asi mezi čtyřma očima vysvětlím, že toto je pouze věc nás dvou a at na to přestane jakkoli narážet, mluvit o tom, psychicky nás do toho tlačit (aneb ta její domminantní povaha viz výše)…
To to můžeme rovnou nechat na přírodě…jenže třeba se pletu, ale myslím, že my jsme ten případ, co se jen dotkne v příslušných místech a je hotovo
Na jednu stranu chápu i tebe, ale víc chápu tvého manžela. My se o dítě snažíme rok a půl - marně. Máme před sebou druhé IUI a dost možná potom i IVF a už teď vím, že pokud se to jedno podaří, chtěla bych se co nejdřív pokusit o další. Tvému manželovi naprosto rozumím…Mně manžel říct, že druhé nechce, nevím, jestli bych nezvažovala třeba i odchod. já prostě jedináčka nechci.Sama jsem jedináček, nijak jsem nestrádala bez sourozence, ale svému dítěti bych ho ráda dopřála - pokud budu moct. Nechápu lidi (a kór!! ženy),které další dítě nechtějí. Pokud jsou k tomu pádné důvody, tak samozřejmě ano nebo pokud si na začátku řekneme, co a jak, tak se k tomu taky můžu nějak postavit - například do toho vztahu nejít. Ale nepřijde mi fér, když si na začátku řekneme, že bysme chtěli početnou rodinu a pak budu muset být ráda, když mi manžel „dovolí“ jen jedno. Neříkám, že musíš nutně ustoupit a druhé dítě si pořídit, ale potom bych se nedivila, kdyby se chlap sebral a šel tam, kde mu to dítě ta ženská dá… A i když je tvoje tchýně generál, nediv se jí, že má narážka (i když to manžela zraňuje),protože neví, že nechceš a on by přitom tak moc chtěl a bohužel ta špatná budeš vždycky ty…
- Citovat
- Upravit
Mango_Lassi
25.11.17 10:27
Tak vzhledem k tomu, že veškerá péče o děti je skoro pořád jen na ženě, tak chápu, že třeba některá další nechce. Asi ne každá je ten obětavý a pečující typ žijeme ve svobodné společnosti, kde si každý může vybrat, jak se mu to hodí. A moc nechápu takové to „my jsme se domluvili na začátku, že…“
Prostě člověk nemůže hned ze začátku vědět, jak moc mu rodičovství (ne)sedne, to se zjistí až v praxi. A úprava původního plánu je naprosto v pořádku.
- Citovat
- Upravit
25.11.17 10:41
@Mango_Lassi přesně tak ☺ to je další věc.. měla jsem za to, ze jsem typicky mateřský typ ženy, ještě když byl dcerce rok a něco, přišlo mi nemyslitelné, ze by zůstala sama…neuvědomují si, co pak způsobilo ten zvrat, ze touha po dalším zmizela…nicméně určitě jsem zjistila, že mě mateřství nenaplnuje tolik jak jsem čekala… dcerku miluji tak, ze to nejde ani vyjadrit, rada si s ni hraju, čtu, učím ji nově věci atd, rada si s kamarádama pokecam o dětech, ale pak potřebuji nějakou seberealizaci (pracují doma, chodím na individuální hodiny němčiny atd)…a jasně, mohla bych mít druhé z rozumu, starší šoupnout do školky a mladšímu pořídit co nejdřív chuvu, ale zase jsem zastáncem toho, ze když se žena rozhodne mít dítě, má být s ním ona a tatinek co nejvíce to jde ☺ Osobně si myslím, ze spoustě maminek ta seberealizace chybí, ale sami sobě nalhavaji, ze ne…otázka je, zda to je správně potlačovat v sobě pocity
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.11.17 10:49
@barcanov Myslím, že sama před sebou si to nemusíte zdůvodňovat, prostě to tak cítíte. Hlavně, aby to pochopil i manžel a nebyl z toho frustrovaný, a udělat nějaký kompromis (který asi stejně nelze). Přečtěte si ty diskuze z druhé strany, ať víte jak se cítí, rozvod tam padá taky velmi často.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.11.17 10:58
@barcanov Jak pročítám tvé příspěvky, jde z nich cítit, že dítě opravdu nechceš.
Asi nějak rozumíš manželovu chování, ale empatie z tvé strany asi není. Pokud jsi anipřed dcerou necítila velikánskou touhu po dítěti, tak to asi nepochopíš. Ale víra nemusí být zachráncem vztahu, i když ty se na ni odvoláváš. Manžela hrozně zraňuješ, myslíš, že by dokázal žít léta nešťastný a po zbytek života nenaplněný?
Kdyby můj chlap řekl, že už další dítě nechce, dokážu si představit, že jdem do pár let od sebe, abych ještě v plodném věku mohla hledat nového tatínka. Ač mám své děťátko seberadši, ač ho miluji celou svojí bytostí, vím, že mu MUSÍM pořídit sourozence. Ne kvůli němu, ale i kvůli sobě. Jsem na prcka hrozně upnutá a rozum mi říká, že prostě mamánek není praktický pro život. Navíc, (nikomu to nepřeji!!!), ale může se s dcerkou něco stát a jednou zůstaneš sama.
Nechci tě přesvědčovat do dalšího dítěte, když máš tak odmítavý přístup. Ovšem uvědom si, že manžel v tříčlenné rodině nebude šťastný a třeba to jednou nevydrží, protože „tenkrát jsi byla sobecká“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Těhotenství i přes krvácení ?
- 06.06.26
- Jadwiga7
Objeví se ještě srdíčko?
- 02.06.26
- Linkoping142
Farmakologické ukončení těhotenství a menstruace
- 29.05.26
- Anonymní
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
