Nedonošená, izolovaná od matky po porodu. Nesu si následky?

4117
22.1.15 13:10

Nedonošená, izolovaná od matky po porodu. Nesu si následky?

Přeju hezký den děvčata…
Ráda bych si tady popovídala s lidmi, kteří se narodili buď předčasně nebo s problémy a byli NĚJAKOU DELŠÍ DOBU V INKUBÁTORU. Tedy nemají navázán ten první kontakt s matkou. Delší dobou myslím opravdu řád týdnů či měsíců izolace od matky hned po narození.

Nebo naopak, maminku, která porodila a měla svoje dítě mimo svůj dosah a nesla to těžce.
Chtěla bych na to téma napsat knihu, najít cestu ven, jak se s tím srovnat. Nejvíc asi proto, abych pomohla sama sobě, já si teda následky nesu :-(

Sama jsem tím prošla a znám i v nejbližším okolí pár lidí, kteří se s tím v podstatě neustále vyrovnávají (úzkosti, deprese, neschopnost navázat kvalitní vztah, špatné vztahy s rodiči), prostě to období hrozně chybí, nehledě třeba na děti v kojeneckých ústavech, tohle téma s tím bude úzce souviset.
Ráda bych si o tom popovídala, můžeme i tady v diskuzi.
Cílem tohoto projektu, té knihy, bude najít cestu, jak se s tímto počátečním handicapem vyrovnat a najít cesty, jak tuhle otevřenou ránu co nejvíc zahladit.

Jde mi o rozebrání tohoto problému:
Dr. Donald Woods Winnicott (1896 – 1971), anglický pediatr a psychoanalytik nazývá toto období velmi romanticky a nezapomenutelně - jako „sto dnů zamilovanosti“… Podle něj je právě toto doba, když v drobných něžnostech a drobných gestech vzniká pocit sounáležitosti mezi matkou a jejím dítětem. Méně romanticky se toto období nazývá obdobím „primární mateřské péče“. Je třeba určitě zdůraznit, že toto období není o dokonalosti, o matce, která 24 hodin denně plní základní lidské potřeby svého dítěte, ale právě o tom období lásky a péče. Ne nadarmo se taky tato doba kdysi ulehčovala matkám v době šestinedělí, kdy ostatní ženy vzaly na svá bedra domácí práce, péči o starší děti a samozřejmě i péči o novopečenou maminku. Maminka měla dost času vytvořit si ke svému dítěti klidné pouto a také dítě získalo vědomí, že na tomto světě existují jisté jistoty, které nikdy neztrácí a ke kterým se může vracet. Takto vymazlené děti by měly mít lepší odolnost vůči stresu a psychickou vyrovnanost. I když v této oblasti existuje mnoho dalších vlivů, ať už genetických, povahových nebo je ovlivňují události pokročilejšího dětství a mládí, těch sto dnů zamilovanosti určitě stojí za zapamatování. Jsou totiž důležité. Zdá se to celé jako nesmírně cenná a prchavá investice do lidského života. Co když se toto nevratné a křehké období nevyvede?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
7014
22.1.15 13:17
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
247
22.1.15 13:19

Tak moji mame se to obdobi urcite nevyvedlo, hned po porodu me vezla sanitka do nemocnice v hlavnim meste, ani me nevidela. Pak 4 tydny v inkubatoru - bylo to za komumismu, takze kontakt jen pres plexisklo. Nosila mi odstrikane MM. Nasledky na nasem vztahu zadne. Byla a je to skvela matka, mame vyborny vztah. Nasledky na mne - tezko rict, jako dite jsem byla odtazita, nemela jsem rada fyzicky kontakt a byla jsem placha, ale tezko rict, co bylo povahou a co inkubatorem. Jako dospela jsem stastne vdana, mam nekolik opravdovych pratel, mam planovane a milovane dite. Introvertni a placha jsem porad, ale uz s tim umim zit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
shellmyska
22.1.15 13:19

Maminka me videla 4 tydny po narozeni. Driv me videl i jeji sef. Vztahy mame velmi dobre, jsme soudrzni. Na partnery jsem mela spise stesti - prvni manzel zemrel pri nehode, druhy je mym zivotem, mame rekla bych spokojene manzelstvi (sem tam zatazeno, prevazne slunecno). Dcerka nam dela radost. Depresemi, uzkostmi netrpim. Moc nas to asi neovlivnilo. Byt jsem byla od roka v jeslich, maminka se mi moc hezky venovala a venuje doted. Tata je mym rytirem z detstvi ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
4117
22.1.15 13:20
@Bibi239 píše:
http://www.dharmagaia.cz/…-spolecnostiToto jsi cetla?

Nečetla, děkuju za tip, mrknu se po ní…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
22.1.15 13:23

Naše dcera 7 týdnů v inkubátoru, předčasně narozená, chodili jsme za ní každý den, klokánkovali, když jsem nemohla já, šel manžel, dneska jí je pět let, je to náš miláček, máme krásný vztah, a to už máme další dvě děti, je to miláček, mazlík a miluje své sourozence i nás, ten tvůj problém bych viděla jinde, podle mě dítě cítí, že je milováno nejen rodičema, ale i spoustou příbuzných i když zrovna nemůže jít z náruče do náruče a bojuje v inkubátoru

  • Citovat
  • Nahlásit
10248
22.1.15 13:33

Měsíc na pooperačním, já doma s dvojčetem, doteď mě mrzí že mi kontakt, dotek, nenabídli sami a dřív (vím že to šlo) a nadávám si že jsem neměla sílu se o to drát sama

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9513
22.1.15 13:36
@NiKina píše:
Přeju hezký den děvčata…
Ráda bych si tady popovídala s lidmi, kteří se narodili buď předčasně nebo s problémy a byli NĚJAKOU DELŠÍ DOBU V INKUBÁTORU. Tedy nemají navázán ten první kontakt s matkou. Delší dobou myslím opravdu řád týdnů či měsíců izolace od matky hned po narození.

Nebo naopak, maminku, která porodila a měla svoje dítě mimo svůj dosah a nesla to těžce.
Chtěla bych na to téma napsat knihu, najít cestu ven, jak se s tím srovnat. Nejvíc asi proto, abych pomohla sama sobě, já si teda následky nesu :-(

Sama jsem tím prošla a znám i v nejbližším okolí pár lidí, kteří se s tím v podstatě neustále vyrovnávají (úzkosti, deprese, neschopnost navázat kvalitní vztah, špatné vztahy s rodiči), prostě to období hrozně chybí, nehledě třeba na děti v kojeneckých ústavech, tohle téma s tím bude úzce souviset.
Ráda bych si o tom popovídala, můžeme i tady v diskuzi.
Cílem tohoto projektu, té knihy, bude najít cestu, jak se s tímto počátečním handicapem vyrovnat a najít cesty, jak tuhle otevřenou ránu co nejvíc zahladit.

Jde mi o rozebrání tohoto problému:
Dr. Donald Woods Winnicott (1896 – 1971), anglický pediatr a psychoanalytik nazývá toto období velmi romanticky a nezapomenutelně - jako „sto dnů zamilovanosti“… Podle něj je právě toto doba, když v drobných něžnostech a drobných gestech vzniká pocit sounáležitosti mezi matkou a jejím dítětem. Méně romanticky se toto období nazývá obdobím „primární mateřské péče“. Je třeba určitě zdůraznit, že toto období není o dokonalosti, o matce, která 24 hodin denně plní základní lidské potřeby svého dítěte, ale právě o tom období lásky a péče. Ne nadarmo se taky tato doba kdysi ulehčovala matkám v době šestinedělí, kdy ostatní ženy vzaly na svá bedra domácí práce, péči o starší děti a samozřejmě i péči o novopečenou maminku. Maminka měla dost času vytvořit si ke svému dítěti klidné pouto a také dítě získalo vědomí, že na tomto světě existují jisté jistoty, které nikdy neztrácí a ke kterým se může vracet. Takto vymazlené děti by měly mít lepší odolnost vůči stresu a psychickou vyrovnanost. I když v této oblasti existuje mnoho dalších vlivů, ať už genetických, povahových nebo je ovlivňují události pokročilejšího dětství a mládí, těch sto dnů zamilovanosti určitě stojí za zapamatování. Jsou totiž důležité. Zdá se to celé jako nesmírně cenná a prchavá investice do lidského života. Co když se toto nevratné a křehké období nevyvede?

tak nejvíc vadí separace od matky v obd. tzv. separacni uzkosti-7 či 8 měsíc
nedonosena-muze dojit k nějakému poškození mozku - drobný nález - následkem je např. zvýsena uzkostnost, neurotičnost apod

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
62
22.1.15 13:37

Mě by spíš zajímalo jak se s tím vyrovnat..to jak je bonding důležitý si každý může nastudovat a podle toho zařídiz..Ale co s tími kteří takové štěstí neměli a pociťují to na sobě dodnes? To by mne zajímalo, lze to ještě napravit? k tomu se žádná kniha nevrací…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4117
22.1.15 13:56
@gaji píše:
Mě by spíš zajímalo jak se s tím vyrovnat..to jak je bonding důležitý si každý může nastudovat a podle toho zařídiz..Ale co s tími kteří takové štěstí neměli a pociťují to na sobě dodnes? To by mne zajímalo, lze to ještě napravit? k tomu se žádná kniha nevrací…

to je právě to, co chci řešit…

Navíc jsem ten problém jen okrajově probírala i s paní Lidmilou Pekařovou, která k tomu přidala ještě cca 100 dní dozadu, tedy poslední tři měsíce těhotenství. Tady dítě velice cítí, když je nechtěné, když je matka extrémně vystresovaná nebo se bojí, že svou situaci nezvládne…
Vlastně nejde jen o děti separované. Osamocení a úzkost může novorozenec a miminko cítit i tehdy, když ho matka z nějakéoh důvodu odmítá, neumí k němu navázat vztah.

JInak děkuji moc za příspěvky, ráda čtu, že diagnóza inkubátor, není definitivní rozsudek problémového života.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4117
22.1.15 13:57
@gaji píše:
Mě by spíš zajímalo jak se s tím vyrovnat..to jak je bonding důležitý si každý může nastudovat a podle toho zařídiz..Ale co s tími kteří takové štěstí neměli a pociťují to na sobě dodnes? To by mne zajímalo, lze to ještě napravit? k tomu se žádná kniha nevrací…
Tohle snad jako lze napravit regresní terapií, kineziologií, přenastavit tyhle výchozí hodnoty v hlavě. ALE…je to prostě těžká práce na svým vlastním vývoji. Moc těžká.
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
33132
22.1.15 15:03
@NiKina píše:
to je právě to, co chci řešit…

Navíc jsem ten problém jen okrajově probírala i s paní Lidmilou Pekařovou, která k tomu přidala ještě cca 100 dní dozadu, tedy poslední tři měsíce těhotenství. Tady dítě velice cítí, když je nechtěné, když je matka extrémně vystresovaná nebo se bojí, že svou situaci nezvládne…
Vlastně nejde jen o děti separované. Osamocení a úzkost může novorozenec a miminko cítit i tehdy, když ho matka z nějakéoh důvodu odmítá, neumí k němu navázat vztah.

JInak děkuji moc za příspěvky, ráda čtu, že diagnóza inkubátor, není definitivní rozsudek problémového života.

Já mám dvě děti které jsou předčasně narozené. Ani na jednom nepozoruji, že by na nich inkubátor,( každé dítě tam pobylo cca necelé 3 měsíce) nebo okamžité odebrání po porodu, zanechalo následky. :nevim:
Syn je veselý, žádné úzkosti nemá a ani na dceři nic nepozoruji. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4
7.2.15 23:36

Ahoj! bohužel mám osobní zkušenost, porod v 25tt, dcerka přežila, ale já hrozný, více než 2 měsíce se nevědělo, zda bude žít, teď, já každý den u inkubátoru, zbytek jen brečení, spánek velmi málo, fakt šílené období, prvních 8 dní jsem ji neviděla vůbec a nyní žije, jezdíme jen po lékařích, nevíme, co bude, věříme, modlíme se, aby to bylo bez následků, ale já psychicky na dně, půjdu k psychologovi, žiju v hrozném strachu o dítě, že se jí něco stane, vyrovnávám se s tím, že jsem sama málem umřela, no prostě hrůza a nevím, kdy se to zlepší :(, jediné co, že mi pomáhá manžel a drží mě nad vodou. Nemám moc sílu se radovat, i když bych moc a moc chtěla!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
201
11.8.19 02:18

@Ambolampa :kytka: držím palce ať je lepe :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama