Nemůžu se srovnat s pocity po porodu CS

Anonymní
27.5.20 16:10

Nemůžu se srovnat s pocity po porodu CS

Milé maminky, vždy jsem si říkala, že pokud se narodí zdravé miminko a maminka porod bez nějaké újmy zvládne, není co řešit a nač si stěžovat. No až dokud jsem to nezažila sama… miminko máme vymodlené. Mám za sebou několik potratů, museli pomáhat doktoři. Během celého těhotenství mě neustále něčím strašili - těh. cukrovka, miminko natlačené na porodní cesty, vada srdíčka, špatné průtoky, málo plodovky, miminko je moc malé, nepřibírá jak má, hlavička nahoře - nakonec jsem o tři týdny před termínem nastoupila na CS. A ostudně musím přiznat, že jsem ho vůbec nezvládla. Vše bylo mnohem horší, než jsem si myslela a než jsem čekala. Z prvních dnů si pamatuji akorát únavu a bolesti. Žádnou euforii z miminka a žádné návaly lásky. Celou tu dobu snažení a těhotenství - jako bych ani nevěřila, že se mi skutečně po tom všem může narodit zdravé miminko. Mám pocit, jako bych se tak moc odprostila od té myšlenky, že teď tu skutečnost nedokážu přijmout a naplno prožívat. Jako bych to celé prožívala taková „otupená“, aby až se něco špatného stane, to tak moc nebolelo. Před otěhotněním mi umřel někdo velmi blízký a celkově to období bylo velmi těžké a psychicky náročné… Ale není to omluva. Neustále myslím na to, když mi sestřičky malou vozily na kojení a já místo, abych byla šťastná, že ji budu mít zase na chvíli u sebe, jsem byla naopak ráda, když bylo po všem a zase si ji odvezly. Malé jsou tři měsíce a já se pořád s těmi pocity nějak nedokážu smířit, připadám si odporná, neschopná a nenávidím se za to. Občas, když se na mě usměje, tak mě pohltí úzkost, že je na mě zcela závislá a já ji nedokážu dostatečně uchránit a postarat se o ni. Stejné pocity mívám občas u kojení. Přejde to? Je tu prosím někdo, kdo to má či měl obdobně? :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
27.5.20 16:37

Měla jsem pocity jiné, ale taky trochu překvapive. Vše jsem si představovala úplně jinak. Do kupy a skoro normálu jsem se dostala až po půl roce po porodu. Teď po pár letech už je to jen vzdálenější vzpomínka. Hodně za ty pocity (já měla úzkost a dost jsem brečela) muzou hormony a kojení. Držím palce, ať tě to co nejdříve pustí.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
27.5.20 16:50

Já měla všechno ukázkové- početí, těhotenství i přirozený porod. A stejně mě to pěkně semlelo. Když byl malej vzhůru, tak jsem odpočítávala minuty než půjde zase spát a já budu moct normálně fungovat. Když se vzbudil, tak moje první myšlenka byla: " Do háje…". Starala jsem se o něj dobře, ale úplně mechanicky. Žádné návaly lásky se fakt nekonaly. Trochu se to srovnalo ve třech měsících a v půl roce jsem si to mateřství začala užívat.

  • Nahlásit
  • Citovat
59251
27.5.20 16:51

Pokud se necítíš úplně dobře, nestyd se vyhledat odbornou pomoc.. Tohle je ficak, hormony do toho, mimčo atd.. Může být forma poporodní deprese a to není sranda..

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
27.5.20 16:55

Rozumim ti. Take jsem mela prvni porod 3.tydny pred termínem akutní CS. A ačkoliv dítě bylo plánované a očekávané s radostí, tak po porodu žádné návaly euforie. Pamatuju si, že když mě přeložili z JIP na šestinedělí a sestřička mi povídá, že už si můžu jít pro miminko, tak jsem ještě asi hodinu ležela v posteli a šla až pak. Vedle maminka šla okamžitě. Hrozně jsem se bála, co s ním mám jako dělat a tak. Postupně se to srovnalo. Jako miminko jsem měla ráda hned, porvala bych se o něj:))Ale jako návaly lásky přišly později. Musela jsem se s tou naprosto novou situací srovnat.
U druhého dítěte to bylo trochu jiné, ale i tam jsem měla poporodní blues asi 2 týdny. Plus děsný výčitky z druhého CS.
Takže tě chci povzbudit, že rozporuplné pocity má hodně žen. Není to jen o tom, že lítáš na růzovém obláčku. Mně hodně pomohlo o tom mluvit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
27.5.20 17:38

Ja si myslim, ze by se o techto stavech melo mluvit uz u gynekolozky - proste se to stava, ale je to silne tabu a pak si vsechny myslime, ze bum a laska je tady a ja musim byt stastna. Ja mam stejnou zkusenost, ale ja po cisari brecela tri dny sestram na ocich a jeste se mi vysmivaly. Proste a jednoduse jsem byla zrala na psychologa mozna i neco vic. O dite jsem se starala mechanicky, zadna radost, navic se pridaly dalsi problemy, takze dalsi strachy jak to vse bude. Muzu rict, ze vztah s ditetem nemam uplne fajn vztah. Postaram se, ale nejak to mezi nami vsechno neklaplo…

  • Nahlásit
  • Citovat
41
27.5.20 17:49

Tohle je obecně věc, o které se skoro nemluví. Myslím, že většina žen neprožije po porodu obrovský nával lásky k dítěti. Ten vztah se buduje postupně. Pokud dojde k nějaké mezní situaci, tam se samozřejmě ukáže, jak moc mamince na děťátku záleží. Ale při normálním průběhu má mnoho žen dojem, že dítě miluje málo. Jsem velmi vděčná jedné známé, že mi o tom řekla dopředu a já neměla přehnaná očekávání. Pamatuji si, že ten pocit absolutní lásky přišel až po několika měsících. To, že si ten pocit vyčítáte, je vlastně doklad toho, že vám miminko není lhostejné. Pokud byste měla dojem, že svoje pocity nezvládáte, je na místě odborná pomoc a není to žádná ostuda. Držím palce :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2226
27.5.20 17:54

Je to normální, spousty z nás to zažilo. Čím víc se o tom bude mluvit, tím víc budou maminky připravené, že se tak můžou cítit, že to není ostuda ani jejich chyba. Jen je potřeba dobře rozlišit baby blues a skutečnou poporodní depresi - vždycky je lepší to nepodcenit a vyhledat odborníka. Pokud se ani po třech měsících necítíš lépe, bylo by dobrý to řešit, baby blues většinou odezní s šestinedělím. Hlavně si prosím nic nevyčítej, nejsi špatná matka, není to tvoje chyba ani ostuda, prostě to takhle někdy je. A jak miminko poroste, bude to lepší a lepší :) když byly dceři tři měsíce, byla jsem z celýho mateřství dost nenadšená, úzkostná, vyděšená a vyčerpaná. Teď má dcera tři a půl a je to nádhera, neměnila bych :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
13349
27.5.20 18:41

Poporodní deprese. Není to tvoje vina a tvoje selhání - je to vcelku logické po všech těch náročnách věcech, co se sešly zaráz.

Objednej se na psychiatrii, nech si napsat léky (jsou takové při kterých můžeš kojit, pokud na tom trváš) a začni hledat psychoterapii, kam vstoupíš, až léky zaberou.

Samo to nepřejde - potřebuješ najít sílu začít bojovat za sebe samu - totiž poprat se s tou depresí tak jak je potřeba - pomocí léků a psychoterapie.

držím palce

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16286
27.5.20 18:58
@Anonymní píše:
Milé maminky, vždy jsem si říkala, že pokud se narodí zdravé miminko a maminka porod bez nějaké újmy zvládne, není co řešit a nač si stěžovat. No až dokud jsem to nezažila sama… miminko máme vymodlené. Mám za sebou několik potratů, museli pomáhat doktoři. Během celého těhotenství mě neustále něčím strašili - těh. cukrovka, miminko natlačené na porodní cesty, vada srdíčka, špatné průtoky, málo plodovky, miminko je moc malé, nepřibírá jak má, hlavička nahoře - nakonec jsem o tři týdny před termínem nastoupila na CS. A ostudně musím přiznat, že jsem ho vůbec nezvládla. Vše bylo mnohem horší, než jsem si myslela a než jsem čekala. Z prvních dnů si pamatuji akorát únavu a bolesti. Žádnou euforii z miminka a žádné návaly lásky. Celou tu dobu snažení a těhotenství - jako bych ani nevěřila, že se mi skutečně po tom všem může narodit zdravé miminko. Mám pocit, jako bych se tak moc odprostila od té myšlenky, že teď tu skutečnost nedokážu přijmout a naplno prožívat. Jako bych to celé prožívala taková „otupená“, aby až se něco špatného stane, to tak moc nebolelo. Před otěhotněním mi umřel někdo velmi blízký a celkově to období bylo velmi těžké a psychicky náročné… Ale není to omluva. Neustále myslím na to, když mi sestřičky malou vozily na kojení a já místo, abych byla šťastná, že ji budu mít zase na chvíli u sebe, jsem byla naopak ráda, když bylo po všem a zase si ji odvezly. Malé jsou tři měsíce a já se pořád s těmi pocity nějak nedokážu smířit, připadám si odporná, neschopná a nenávidím se za to. Občas, když se na mě usměje, tak mě pohltí úzkost, že je na mě zcela závislá a já ji nedokážu dostatečně uchránit a postarat se o ni. Stejné pocity mívám občas u kojení. Přejde to? Je tu prosím někdo, kdo to má či měl obdobně? :(

Mela jsem to trochu podobne po porodu starsi dcerky. Byla jsem presvedcena, ze to urcite bylo cisarskym rezem. Pak rodila moje sestra a mela to uplne stejne, i kdyz rodila prirozene a kojila.

Ja myslim, ze se az prilis glorifikuje predstava, jakou lasku KAZDA matka citi ke svemu diteti po porodu. Ja zadne fanfary a ohnostroje necitila a nejsem sama.

Nebicuj se, starej se jak nejlepe umis, pokud se dcerka na tebe usmiva, je ji dobre.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
27.5.20 19:13

Trošku to tak také znám.. O první dítě jsme se dlouho snažili, nakonec je z IVF… Těhotenství bylo super, vše ok, porod skončil akutním císařem, ale i tak byl nakonec v pohodě, léčení v klidu… Ale příval lásky se neprojevil, věděla jsem, že ho mám ráda, ale nebyla to ta bezmezná láska, naopak jak dítko přes den skoro pořád brečelo, tak mě přepadaly i myšlenky, co to bylo za nápad mít dítě, jestli nám nebylo líp jen ve dvou…
Bohužel už přesně nevím, kdy to přešlo, ale přešlo to, teď bych za něj umřela a cokoliv, nedovedu si představit ho nemít… Ale určitě to bylo později, a to ve dvou týdnech onemocněl a byli jsme v nemocnici, takže jsem samozřejmě měla strach a výčitky, že jsem hrozná matka, ale pořád to nebyla ta nekonečná láska, ale postupně se ani nevím jak, z ničeho nic objevila.
Taky jsem si říkala, jestli to nebylo tím císařem, ale to už neovlivním, každopádně ho teď miluji nejvíc na světě :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
20948
27.5.20 20:29

Ja jsem lasku citila, ale s akutnim cisarem jsem se v podstate srovnala az ted, co se mi „povedlo“ porodit normálně. Jinak minuty, nez pujde spat, jsem odpocitavala taky, s miminama me to proste nebavi, teda bavi, ale jenom chvili, co taky furt, ze ano. S laskou to podle me nema nic spolecneho, starsiho jsem si zacala bytostne uzivat od 3 let, do te doby- miluju, staram se a delam, aby nikdo nepoznal, ze bych si radeji delala neco svého :oops:

Souhlas se vsema, je to tabu

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7863
27.5.20 20:47

Tak především - nic si nevyčítej. Za nic nemůžeš a rozhodně to z Tebe nedělá špatnou mámu :hug: Tři měsíce jsou už celkem dlouhá doba, myslím, že vyhledat odborníka je dobrý nápad, není důvod, proč se víc a déle trápit.

Já měla zase takový zvláštní pocit odcizení - dcerka se narodila předčasně, první měsíc pořád jen spala, musela jsem ji budit na kojení, po něm (nebo i během) to zas zabalila a spala dál. V porodnici děti brečely, mazlily se a mně každý jen říkal, jak mám hodné miminko. Najednu stranu jsem byla poměrně odpočatá, žádné výlevy hormonů, měla spoustu času na sebe, na druhou to byl pocit jako hrát si s panenkou, byť krásnou. Když jí někdo řekl „Jdi k mámě, tvoje máma“, znělo mi to divně a cize. Teď jí budou čtyři měsíce a sama sebe jsem mámou nazvala poprvé minulý týden (a pořád mi to zní trochu zvláštně). Jsem moc ráda, že ji mám. Hodně jsem se bála, jak to budu zvládat, protože na miminka nijak moc nejsem. A jsem překvapená, jak strašně přirozené pro mě je mít ji, jak se zařadila do našeho života, jako by tu byla už dlouho. Ale žádné euforické stavy nezažívám.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
638
28.5.20 11:29

Milá Zakladatelko, chtěla bych tě povzbudit :hug: měla jsem to velmi podobně. Nezažila jsem sice CS, ale 16 hodin příšerné bolesti ve jménu „přirozenosti“. Porodní cesty se nechtěli otevřít. Prvních 9 h mě nechali se vytrápit, kontrakce co 3 minuty, chodila jsem po chodbě, kousala bolestí do županu a tloukla pěstí do zdi. Pak teda že mi dají kapačku a už to půjde. V tom momentu jsem byla beze spánku už víc než 24 hodin a bez jídla asi 14 hodin. Kapačka nezabrala, následovalo 6 h různého polohování, sezení na míči atd a takových mučivých bolestí, že to nejde popsat. Plus silné krvácení po propíchnutí plod. obalů. Ke konci jsem byla tak vyčerpaná, že jsem mezi jednotlivými kontrakcemi upadala do spánku nebo co to bylo. A pak začlo jít do tuhého, seběhli se doktoři, injekce lítali a děťátko bylo nakonec venku a moje první a jediná myšlenka byla - díkybohu je ta bolest pryč. Položili mi mimčo na břicho a doktorka se na mě tak divně podívala a řekla něco stylem hm, tak každý nemá ty emoce hned…Jako „bonus“ jsem měla rozsáhlá poranění, takže po 2 minutách malého vzali a dali mi kapačku opiátů, aby mi to vůbec mohli zašít. Já měla radost jenom z toho, že mě už nic nebolí. Co bych v té chvíli dala za to, aby malého vzaly sestry a já se mohla prospat! No kdepak, okamžitě začal teror kvůli kojení, samozřejmě mléko jsem neměla, tak kolotoč přikládání, řevu hladového mimina a vět „dokud se nerozkojíte, domů nejdete“. Za ty 3 dny v porodnici jsem spala dohromady asi 6 hodin. Totální vyčerpání, pocity selhání a ponížení, deprese, výčitky. Doma jsem se sesypala a rozbrečela hned několikrát. Nedařilo se mi rozkojit - další pocit selhání, další výčitky a deprese. V noci se mi kolikrát v hlavě promítal ten šílený porod, plakala jsem každou chvilku, a podobně, miminko mi přišlo cizí, a jelikož to všechno ze mě cítilo, nechtělo spát a plakalo, já padala a zase brečela vyčerpáním. Pamatuju si, jak jsem v slzách psala do jedné diskuze tady, to měl malý 17 dnů, že se s ním nedokážu sžít. No, chtěla bych ti říct - dopřej si čas. Synek má teď 5 měsíců a já až teď můžu říct, že jsem to zpracovala, přijala a jdu dál. Neobviňuj se a rozhodně se nemáš za co a komu omlouvat. Měla jsi to těžký už v těhu, i před ním, a to si vybírá svou daň. Nejsme stroje naprogramované na znášení čehokoliv s úsměvem, i když nám to společnost podsouvá. Myslím si, že místo stresování maminek kvůli kojení by měla být k dispozici v porodnici psycholožka a věřím, že by v konečném důsledku i tomu kojení tak pomohli víc, když už jim na tom tolik záleží. Jestli se na to cítíš, zajdi se vypovídat k psychologovi, to může pomoct. Nebo se z toho pořádně vypsat. Cokoliv, co ti pomůže to zpracovat. Nejsi v tom sama, je nás hodně. :hug: Přeju, ať je líp.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.5.20 01:26
@Anonymní píše:
Já měla všechno ukázkové- početí, těhotenství i přirozený porod. A stejně mě to pěkně semlelo. Když byl malej vzhůru, tak jsem odpočítávala minuty než půjde zase spát a já budu moct normálně fungovat. Když se vzbudil, tak moje první myšlenka byla: " Do háje…". Starala jsem se o něj dobře, ale úplně mechanicky. Žádné návaly lásky se fakt nekonaly. Trochu se to srovnalo ve třech měsících a v půl roce jsem si to mateřství začala užívat.

Taky to tak mám :(

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama