Nenašla jsem si cestu ke své dceři

Anonymní
11.10.20 01:17

Nenašla jsem si cestu ke své dceři

Ahoj.
Ráda bych se tu svěřila s jednou věcí, protože už nevím, co a jak dál.
Jsem dva měsíce od porodu císařským řezem své dcery. Kojila jsem asi dva týdny, ale netvořilo se mi mléko i po radách laktační sestry. Bydlím u svých rodičů po rozchodu v těhotenství s mým partnerem. Neměla jsem, kam jinam jít.
Dcera je úžasná, hodná, největší zlatíčko.
Problém je u mě. Asi to bude znít strašně sobecky, ale nedokázala jsem k ni najít cestu, zamilovat si ji. Necítím k ní tu mateřskou lásku. První dva týdny jsem byla nervózní, jen ji měl v ruce kdokoliv jiný. Jenže Teď je to přesně naopak. Jsem ráda, když si ji ode mě někdo veme. Když ji někdo pohlídá alespoň na pár hodin. Kdybych byla alespoň unavená, vyčerpaná, tak se to dá pochopit. Jenže dcera spí celou noc, přes den je hodná, ikdyž třeba nespí. Zajímají ji věci kolem. Když zabrečí, má k tomu pádný důvod.
Je nějaký způsob, jak si k dceři najít zpět cestu? Snažím si s ní hrát, ňuchat, jenže mi to prostě nejde. Jako by byla cizí.
Neuvěřitelně se za sebe stydím :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
183
11.10.20 01:35

Ta láska určitě v tobě je, chce to čas, dva měsíce je krátká doba a pro tebe je to něco nového, máš dítě za které neseš zodpovědnost, jseš na ní víceméně sama, bez partnera.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2532
11.10.20 05:53

Já se teda vcítit neumím, u mě to byla láska od první sekundy. Ale známá to tak měla asi první půl rok a pak se to srovnalo. Myslím, že v naprosté většině případů se to srovná samo. ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
11.10.20 06:16

Měla jsem to stejně u prvního syna. Moc jsem se na něj těšila a pak bych ho nejradši vrátila :oops: 8). Srovnalo se to a dnes máme skvělý vztah :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
5166
11.10.20 06:16

To si sedne, neboj. Ač ti to nepřijde, jsi unavená, asi víc psychicky. Hlavně si nic nevyčítej.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
11.10.20 06:18

Mně se to u prvního srovnalo asi kolem 4. měsíce najednou jsem se na něj podívala a bylo to tam, dodnes si tu chvilku pamatuju… No, pak se to zase pokazilo, kolem jeho 5 let, trvá to do ted, řeším to s psycholožkou a ujistila mě, že k ní z tohoto důvodu chodí spousta žen. Není to, ale něco s čím b se chlubili, většinou (jako u mě) si o to nosí v sobě.
Takže buď v klidu je to normální, stává se to, přejde to… když ne i tak se dá žít, jen to dítě nikdy nesmí poznat :)

  • Citovat
  • Nahlásit
5889
11.10.20 06:45

To prijde. Take jsem mela cs. 36tt, celkova narkoza a videli jsme se az paty den.
Dlouho jsem mela pocit, ze je syn pujceny. Ze neni muj. Nekdy treti mesic to prislo. Ale ne najednou, zadne „aha, uz te miluji“ postupne.
Spis se o tom moc nemluvi. Okoli to nebere vazne. Ale prijde to :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
983
11.10.20 08:26

Někdy mám pocit, že nemám ráda. Obvykle pomůže velmi jednoduchá situace, možnost že o toho člověka přijdu. Představ si, že by se jí něco stalo a že u malých dětí jsou pak takové situace dost časté. Nevěřím že tě to nechá chladnou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
48319
11.10.20 08:32

Nejsem teda žena- jsem chlap. Ale myslím si, že v současné době řešíš plno nových věcí, se kterými jsi až tak úplně nepočítala. Život, bohužel, přináší těžkosti- o tom bych ti mohl vyprávět. Věřím, že ta mateřská láska určitě přijde. :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
724
11.10.20 08:54

Nevím, jestli se to dá srovnávat, ale měla jsem něco podobného u prvního syna. Ne, že bych ho nemilovala, ale prostě takový zvláštní pocit, že ho budu muset „vrátit“, že není můj. Měla jsem taky dost problémů s kojením, bylo to pro mě utrpení, tak možná, že to bylo tím. Po pár týdnech se to samo srovnalo a miluju ho tak, že to ani popsat nejde. Určitě se nemáš za co stydět. Když to řešíš, znamena to, že tě to bolí a nechces, aby to tak bylo. Dal dělej to, co děláš, mazli ji, hraj si s ní, dej do toho všechno. Přijde to samo :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
11.10.20 08:55

U prvniho ditete po cisari jsem to mela stejne, mesic, pak laska ze dne na den.
A u druheho cisare jsem se zamilovala hned.
Ale mam kamaradku, u ktere ta materska laska u prvniho diteti po tezkem porodu zakoncenym cisarem neprisla nikdy. Ma dceru spise jako mladsi sestru, tak mi to popsala.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
11.10.20 09:07

Já to měla podobné, ale příšlo to pak tedy dříve po 3 týdnech a to tak nějak šokem. Měla jsem krevní sraženíny, a nějaké blány mi zůstali uvnitř… ráno strašné bolesti, museli jsme dceru nechat tchýní s láhvičkou, UM… do té doby kojena…a já jela do nemocnice, tam operace krátka, vyčištění a doma až večer… po narkoze jsem pořád bulela co malá, neměla jsem ani mobil u sebe…to je další kapitola příštup místího lékaře v nemocnici… Takže jsme odjížděli ráno v 8, doma byla v 18:30… nemohli mě od dcery dostat… najednou to přišlo jako blesk…

  • Citovat
  • Nahlásit
4282
11.10.20 09:36

Taky se mi to stalo u prvního syna. Starala jsem se mechanicky jak robot a nejradši bych si ho vrátila zpátky do břicha a žila svůj starý život. Ale postupně to nějak samo přišlo a najednou jsem si uvědomila že ho miluju. Nejvíc na svete. U druhého dítěte to přišlo ihned, z třetího zase tak nějak postupně…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
895
11.10.20 09:37

Možná to bude tím, že jsi bez partnera, sama se necítíš milovaná a máš to teď emočně náročné, ale věřím, že to příjde. Dej tomu čas a kdyby se to nelepšilo zkus vyhledat třeba psychologa a vypovídej se mu. Hlavně si nic nevyčítej! Máš to těžké a bude líp. Já měla první dítě cs a zamilovala jsme se na první pohled, druhé po těžkém porodu a trvalo mi to pár hodin, když mi ji dali v porodním boxu na tělo, tak jsem jí nechtěla a nelíbila se mi a to už jsem byla “druhomatka” po cca 5ti hodinách až jsem s ní byla sama a vše se změnilo. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8870
11.10.20 09:49

Možná to bude tím, že žiješ, jak jsi asi v této chvíli nechtěla.
Spousta lidí chce mít rodinu s parnerem, žít s ním ve vlastním bydlení, sdílet s ním ty zážitky ohledně dítěte.
A tobě se rozpadl vztah, musíš žít z existenčních důvodů u rodičů, je to pro tebe určitě stres.
Třeba to bude lepší časem, až ti trošku opadne stres a zvykneš si na tuto situaci. Kdyby se to ale zhoršovalo, poradila bych se s psychologem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama