Neplánované těhotenství v 21 a úzkosti

Anonymní
21.10.20 19:00

neplánované těhotenství v 21 a úzkosti

Dobrý den,
asi se potřebuji především vypovídat a třeba slyšet nějaká povzbudivá slova. Právě jsem na testu objevila dvě čárky, zatím začátek, podle poslední MS cca 7tt, na testu je úplná dálnice. Již od ZŠ trpím úzkostmi, obsesivní myšlenky na tragické scénaře, neúnosná hrůza z vlastního selhání. Byla jsem z toho stresu bez další zjevné příčiny neustále nemocná, neustále střevní virózy s horečkami, zvracení, náběh na žaludeční vředy, žlučníkové kameny a lékaři si se mnou nevěděli rady. Relativně nedávno jsem začala navštěvovat psychologa, protože jsem zkrátka sama se sebou už nedokázala žít a chtěla jsem tohle vyřešit a změnit. Rozhodla jsem se přerušit studium, najít si alespoň brigádu, podstoupit psychoterapii, začit normálně fungovat, zjistit co mě baví, absolvovat nějaké kurzy, abych už nebyla jen takováhle troska bez sociálních kontaktů a bez chutě do života. Zkrátka jsem se po letech přemlouvání rozhodla vzít svůj život do vlastních rukou. Pro rodinu to byl velký šok, studium je pro ně největší životní gro. Dlouho mě přemlouvali, nakonec to nějak vzali, i když jsem černou ovcí rodiny, ale já už se sebou takto prostě žít nedokázala. Navíc jsem to nechtěla vzdát, ale jen přerušit, nedokázala jsem se soustředit na psaní bakalářky (teď bych začala 3. ročník), na nic…

Zkrátka nám sjel kondom :oops: v nejlepším a nejsme zastánci pilulek a potratů, tak jsme jen čekali, jak to dopadne. Mám přítele skoro 7 let, měli jsme se na jaře brát (ale kvůli koroně to nevyšlo), máme vlastní byt (sice ve stejném domě s mou rodinou, ale každý má své patro), přítel je dobře vydělávající OSVČ. Dokonce má radost. Takže po materiální stránce to asi nebude konec světa. Nechci ale teď jen sedět doma, kopat se jako nezaměstnaná do zadku, jenže zároveň mám kvůli kovidu a těhotenství strach jít na brigádu nebo do práce mezi lidi… Navíc se mi honí hlavou, co když přijdou nevolnosti a proslulá těhotenská prvotrimestrální únava. Mám strach, aby nadměrný stres neovlivnil miminko a jeho psychický vývoj. Většina z vás si asi řekne, že je to blbost, ale já jsem z toho úplně hotová… A co pak? nastoupím na UDR nebo rovnou dodělám školu? Máme spoustu praxi (zdravotnický obor) a je často problém je sehnat v místě bydlistě…

Jo, třeba ani těhotenstí nedopadne, což by pro mě také bylo hrozné, ale vím jak to v začátcích bývá… jenže teď mám pocit, že to nemohu zvládnout, znovu zklamat rodinu… Snažím se si říkat, že nic se nejí tak horké a že mnoho lidí je na tom mnohem, ale mnohem hůř… Jenže mám stejně žaludek tak sevřený a hlavu neklidnou… Navíc mnoho těchto mých obav asi vypadá jakože jsou to výmluvy a jsem jen líná, ale kdo zkrátka tyhle úzkosti nezažil, je pro něj těžké to pochopit, nejde to vypnout… Jen objednat se na terapii mi trvalo roky, i když jsem to tušila a tolikrát jsem to na poslední chvíli rušila… Konečně jsem měla pocit, že se sebou něco dělám, že to zvládnu a láme se to k lepšímu a najednou se bojím ještě o dalšího človíčka…

Moc se omlouvám za takový dlouhý a možná trochu zmatený sloh. Já se zkrátka potřebovala asi někde vypsat…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
39
21.10.20 19:13
@Anonymní píše:
Dobrý den,
asi se potřebuji především vypovídat a třeba slyšet nějaká povzbudivá slova. Právě jsem na testu objevila dvě čárky, zatím začátek, podle poslední MS cca 7tt, na testu je úplná dálnice. Již od ZŠ trpím úzkostmi, obsesivní myšlenky na tragické scénaře, neúnosná hrůza z vlastního selhání. Byla jsem z toho stresu bez další zjevné příčiny neustále nemocná, neustále střevní virózy s horečkami, zvracení, náběh na žaludeční vředy, žlučníkové kameny a lékaři si se mnou nevěděli rady. Relativně nedávno jsem začala navštěvovat psychologa, protože jsem zkrátka sama se sebou už nedokázala žít a chtěla jsem tohle vyřešit a změnit. Rozhodla jsem se přerušit studium, najít si alespoň brigádu, podstoupit psychoterapii, začit normálně fungovat, zjistit co mě baví, absolvovat nějaké kurzy, abych už nebyla jen takováhle troska bez sociálních kontaktů a bez chutě do života. Zkrátka jsem se po letech přemlouvání rozhodla vzít svůj život do vlastních rukou. Pro rodinu to byl velký šok, studium je pro ně největší životní gro. Dlouho mě přemlouvali, nakonec to nějak vzali, i když jsem černou ovcí rodiny, ale já už se sebou takto prostě žít nedokázala. Navíc jsem to nechtěla vzdát, ale jen přerušit, nedokázala jsem se soustředit na psaní bakalářky (teď bych začala 3. ročník), na nic…

Zkrátka nám sjel kondom :oops: v nejlepším a nejsme zastánci pilulek a potratů, tak jsme jen čekali, jak to dopadne. Mám přítele skoro 7 let, měli jsme se na jaře brát (ale kvůli koroně to nevyšlo), máme vlastní byt (sice ve stejném domě s mou rodinou, ale každý má své patro), přítel je dobře vydělávající OSVČ. Dokonce má radost. Takže po materiální stránce to asi nebude konec světa. Nechci ale teď jen sedět doma, kopat se jako nezaměstnaná do zadku, jenže zároveň mám kvůli kovidu a těhotenství strach jít na brigádu nebo do práce mezi lidi… Navíc se mi honí hlavou, co když přijdou nevolnosti a proslulá těhotenská prvotrimestrální únava. Mám strach, aby nadměrný stres neovlivnil miminko a jeho psychický vývoj. Většina z vás si asi řekne, že je to blbost, ale já jsem z toho úplně hotová… A co pak? nastoupím na UDR nebo rovnou dodělám školu? Máme spoustu praxi (zdravotnický obor) a je často problém je sehnat v místě bydlistě…

Jo, třeba ani těhotenstí nedopadne, což by pro mě také bylo hrozné, ale vím jak to v začátcích bývá… jenže teď mám pocit, že to nemohu zvládnout, znovu zklamat rodinu… Snažím se si říkat, že nic se nejí tak horké a že mnoho lidí je na tom mnohem, ale mnohem hůř… Jenže mám stejně žaludek tak sevřený a hlavu neklidnou… Navíc mnoho těchto mých obav asi vypadá jakože jsou to výmluvy a jsem jen líná, ale kdo zkrátka tyhle úzkosti nezažil, je pro něj těžké to pochopit, nejde to vypnout… Jen objednat se na terapii mi trvalo roky, i když jsem to tušila a tolikrát jsem to na poslední chvíli rušila… Konečně jsem měla pocit, že se sebou něco dělám, že to zvládnu a láme se to k lepšímu a najednou se bojím ještě o dalšího človíčka…

Moc se omlouvám za takový dlouhý a možná trochu zmatený sloh. Já se zkrátka potřebovala asi někde vypsat…

Nedělala bych si z toho hlavu. Jsi podle textu rozumná holka a máš sve zázemí. Pokud máš nějaké duševní problémy, bylo by dobré vyhledat odbornou pomoc a promluvit si o tom. Jsem ráda, že by jsi na potrat nešla, to já bych taky nešla. Už se stalo a je jen na tobě jak s tím naložiš. Každopádně když s tím oba budete souhlasit a živobytí vystačí, tak proč ne. Já jsem jen o dva roky starší a už na mimču zaděláváme. Po střední škole jsem hned nastoupila do práce a opravdu jsem si nelámala hlavu nad tím, co říkají rodiče na to, že nejdu dal na školu. Pokud budeš chtít pokecat tak sz. Drž se, ono to vše nějak dopadne a pak určitě budeš ráda. :oops:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1617
21.10.20 20:46

Vidíš, dokopala ses k terapií o dost dřív než já :mrgreen: mě už bylo 26. Doporučuji zkusit i psychiatra a antidepresiva. Pomůžou v tom těžkém startu.

Jinak úplně tě chápu, pro spoustu lidi jsou to výmluvy, pro úzkostné osoby nepřekonatelný problém. Ono dítě ti může i trochu pomoct. Věci, ke kterým bych se nedokopala, kvůli dětem prostě udělám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
65
21.10.20 20:57

Ahoj mívám trochu podobné pocity jako ty… Ale já to mám převážně opravdu z pocitu selhání… Už tři roky se snažíme o dítě… Před 2 lety jsem se dozvěděla že děti mít nemůžu jelikož mám špatne vejcovody a silnou endometriózu… Minulý rok jsem přišla o dítě v 19tt po IVF… Nyní jsem těhotná po KET v 8tt a co prožívám se nedá popsat… Neustálý strach a ani mi tomu moc nepřidává to že každou chvíli krvácím… Takže… Buď ráda jak to je a přijmi to… Věř že může být 100× hůř… Je mi 26 a opravdu uz jsem si zažila dost…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.10.20 21:01

@Lucie 324 Budu na vás myslet, uvědomuji si, že na tom nejsem nijak hrozně. Spíš nevím, jak se popasovat s těmi pocity. Držte se

  • Citovat
  • Nahlásit
926
22.10.20 23:13

Čekáte dítě s přítelem, s nímž jste 7 let, máte se brát a on to dítě chce. Čím konkrétně myslíte, že zklamete? Že dostudujte např. o 3 roky později, než rodiče předpokládali? A je to zrovna v dnešní době taková tragédie?

Ty brigády bych nezatracovala ani kvůli tomu covidu. Je stejně pravděpodobné, že se nakazíte doma nebo mezi přáteli, jako že se nakazíte v práci. Možná že v rodinném kruhu je ta pravděpodobnost ještě větší…

Nevidím v potratu žádné zlo, ani nic, za co by bylo nutné někoho odsuzovat. A je fuk, z jakého to udělá důvodu. Ale tady bych se bála, že snoubenec to nedá a vztah se rozpadne. Takže pokud jste děti chtěli, ale třeba až za dva tři roky, tak bych se smířila s tím, že pořadí studium-dítě se změnilo na dítě-studium. Je to menší zlo :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
992
23.10.20 07:46

Jste mladá, ale situaci máte ideální :palec: ve škole si určitě žádejte UDR, na praxe stejně v těhu a první půl rok života dítěte nesmíte (ani to není rozumné). Navíc můžete i tak přerušit a nezapočítává se to v UDR, můžete mít přerušeno až 5 let tedy. Jestli vás přítel uživí, brigády nehledejte a buďte radši v klidu a pohodě. Úzkosti taky mohou přejít - změní se hladina hormonů a tím změní chem. rovnováhu v mozku. Psycholog je určitě dobrý nápad. Po RD najdete práci ve zdravotnictví snadno, i bez VŠ, tam se hledá, kdo má ruce a nohy.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama