Nevím co dál, je to deprese?

Anonymní
23.2.16 09:56

nevím co dál, je to deprese?

Ahoj,

potřebuji se někomu svěřit..předem se omlouvám pokud to bude delší čtení..

Poslední dobou cítím, že to nejsem já. Přesněji od smrti mé maminky, která mi byla velmi blízká. zemřela, je to rok a půl, já e o ni starala doma 2 měsíce - rakovina - bylo to velmi těžké. Nikdy jsme si moc neuměla představit, že tu nebude, já sama měla období, kdy jsme trpěla panickou poruchou, skoro nikam nechodila, mamka mi byla oporou, období alkoholismu nevlastního otce a jeho gamblerství, semklo nás to, byt byly hádky…pak jsem poznala mého nynějšího muže a dostala se z toho..

No a co mamka umřela, cítím se prázdná. dřív jsme byla pohodářka, flegmatik, veselá, holka do nepohody, hodně příátel, hodně koníčku (vyjma období panických ataků..).

Co zemřela..já zármutek nijak neprožil, brečela jsme tak 4×? bych to v sobě hlubhřbila. prostě stalo se, jedu dál..ale ne že bych se s tím vyrovnala, naopak..prostě si to mozek nechce připustuit, cítím, že je to nkde hluboko, ani na ni moc nemylím, mám nějaký blok, kdybych ho odstranila, cítím, že by to nebylo dobrý..no ale změnila jsme se, jsme zahořklá, bez nálady, neumím mít radost, jsme zlá na okolí, doma..

S manželem se pořád hádáme, kvůli blbostem, vše mě vytočí, cítím, že nejsem štastná, vše mě štve, už i on, nevím proč, má hyby, ale ty samé, co mi dřív nevadily..

Svatba byla rok po mamčině smrti. do toho jsem otěhotněla, přišla o práci, našla si jinou - hroznou, najednou vše nabralo směr, ani nevím jak. někdo by řekl, dobře, žít se má dál, jde o to, že já z toho nic neprožívám. jsem jen pozorovatel, co mechanicky žije svůj život..

no ale co mě ted trápí..jsem už sedm týdnů matkou krásné holčičky..neplánovaně..byla jsme ráda, ne že bych uvažovala ji nemít, podmínky na to jsou, pochyby byly, to ano..nikdy jsme se neviděla jako matku..pořád jsme řešila nějaký problém, alkoholik v rodině, jeho gamblerství, zadlužení mamky kvůli tomu, své problémy s PP..a nnajednou je vše jinak, mamka tu není, já vdaná a mám dítě, jakobych se probrala ze sna..

malou miluji, ale neumím to s ní, neumím být mámou..rozčiluje mě její pláč, neumím ji utěšit, nevim c o s ní dělat. první dva týdny po poriodu jsme měla deprese, brečela jsme, odmítalůa ji, bylo to těžké, těžký porod, zánět v prsu, rozkojiování, nespaní, měla obrácený režim, já přes den nespala, v noci taky..

podalo se to, ale přesto cítím, že tuhle cestu asi vnitřně nechci, no už je pozdě, ale připadám si ve vězení. v ně, do které jsme se dostala ani nevím jak. jím se zůstávat s malou sama, ne že bych ji něco udělala!!! ale že na to nemám já pschicky, když brečí, nevím co s ní, nejde mi to, miluji ji, ale nechci být máma. doma mě to ubíjí..mrzí mě, že má za mámu mě, jsem neschopná, selhala jsem..pořád ji cpu manželovi, aby choval (mimochodem, je to jeho zlatíčko, rozmazlil ji, musí se pořád nosit a já na to nemám, bolě mě záda, pak mě chytně migrena a jsme v háji), vlastně vždy počítám hodiny, kdy dorazí z práce, abych mu ji šoupla. chybí mi čas jen pro sebe, vždy jsme ho potřebovala, jsme introvert, vždy jsme utíkala ve svých myšlenkách pryč, odreagovala se hudbou, ted tu je stvořeníčko, co mě potřebuje pořád a pořád pláče, trpí na koliky a já to nedávám. už nevím co dál, když ji popadne hysterák, říkám si jaké by to bylo vše opustit, sbalit se a odejít od všech. krom manžela a dcery už nikoho nemám, ani m ito nevadí, nejraději bych zmizela a začala někde od začátku, pak si ale řeknu, neblbni, máš miminko, to je tvůj nový začátek, ale já se s ní neumím sžít. každé ráno to smé, přežít den, když je nejhůř, do kočárku a pořád to samé, hlídat mi moc nemá kdo. občas zajde nějaká kamarádka, ale stejně nepokecáme, když malá pořád pláče.

Má i hodně chvilky, kdy nepláče, ale vyžaduje kontakt. a já cítím, že potřebuji čas jen pro sebe..vše se ted ve mě mele. uvažuji nad odbornou pomocí, ale nedokopu se tam, naznačuji občas manželovi i jsme mu jednou řekla jak se cítím, a le náš vztah je v poslední dobou nic moc. vím, že mě miluje, ale už se nechápeme, hádáme se, já občas uvažuji, zda k němu něco cítím, celkově mám pocit, že necítím nic, jen prázdno..už nevím co s tím.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
23.2.16 09:59

Omlouvám se za chyby, píšu z dotykového mobilu a navíc mě to rizrušilo, uvěomila jsme si, že to opravdu není v pořádku. :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
23.2.16 10:03

Manžel ted přišel s tím, že asi bude muset na dva dny pracovn odjet, já dostalůa skoro panický záchvat, nemělo to k tomu daleko. co si tu sama s malou počnu 48 hodin, to nedám, asi jsem fakt psychicky na dně

  • Nahlásit
  • Citovat
392
23.2.16 10:07

Ahoj. Nemáš nějaku kamarádku, které se můžeš svěřit a pomohla by Ti třeba vyhledat pomoc? Nebo pokud věříš obvodnímu lékaři, může tě někam doporučit.
Zkus se odmluvit s manželem, že aspon jendou týdně malou na pár hodin pohlídá a ty si zajdi třeba zacvičit nebo s kamarádkou na kafe. Je důležité mít čas jen pro sebe, neboj se říci si o pomoc manželovi. Miminko máte spolu. Sedni si s ním, řekni mu jak Ti je, že potřebuješ jeho pomoc.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
23.2.16 10:15

@joli31

on mi pomáhá, jakmile přijde z práce, jenže ono to nestačí, to je ten problém, nejraději bych, aby se o ni staral on, navíc jakmile s ní jsme sama, padají na mě chmury, jsem podrážděná a nevím co dělat, najednou tu není nikdo, kdo by mi pomohl kdyby bylo třeba. nevím co to je. jsem nervozní s ní. jsem mu to i říakal, vždy mě odbyde, ž hormony nebo, že jsme přecitlivělá. já v tom začínám vidět hlubší problém, ae jít k odborníkovi, chodila jsme s panickou poruchou a teda..děs..od té doby jim nevěřím

  • Nahlásit
  • Citovat
1995
23.2.16 10:42

Kojíš? Přijde mi to jako poporodní deprese :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Verun83
23.2.16 11:06

Malá kontakt potřebuje, proto pláče, to není o tom, že jí tvůj muž rozmazlil, prostě jen normální potřeba kojence. už to tady padlo, kojíš? u prvního jsem dost špatně nesla tu velkou změnu s příchodem mimina a dost se mi ulevilo, když jsem přestala kojit, ten pocit, že už to dítě není závislé jen na mě.
jestli nekojíš, odjeď někam na víkend, třeba wellness. odpočineš si od mateřských povinností, budeš sama. uleví se ti.

  • Nahlásit
  • Citovat
2668
23.2.16 11:17

Prosím, vyhledej pomoc psychologa, a nebuď na sebe tvrdá. Je toho moc, s čím se musíš vyrovnávat plus ještě poporodní hormonální koktej, můžeš mít klidně i poporodní depresi. Manžel by to neměl zlehčovat. Ale dokopej se brzy k odborníkovi, dlužíš to sobě, dceři i manželovi.

Není nějaká šance, že bys šla do práce Ty, a manžel zůstal s malou?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
392
23.2.16 15:31

Vždy záleží na doktorovi, pokud máš dobrého obvodního nebo gynekologa, svěř se jim, AD Ti může napsat i obvodák nebo Ti pomůže najít odborníka. Ale tohle už bych nepodceňovala, taky mi to už přijde jako deprese.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama