Neraduji se z těhotenství

Anonymní
6.11.19 20:50

Nevim jestli se mam radovat z tehu

Ahoj. Tak premyslim, ze nevim, jestli jsem vubec nadsena ze jsem otehotnela. Jako nechavali jsme tomu volny prubeh, a kdyby se stalo, tak si to nechame. Jsem v pulce 6mesice a ja nejasam radosti, kdyz mi reknou ze vysetreni mam v poradku, jsem sice rada ale neskacu metr vysoko. Pritel se mnou objizdi ta vetsi vysetreni jako byl screening, kardio, velky utz za coz jsem mu vdecna. Ale ja ani nemam potrebu na bricho nejak mluvit, hladit nebo tak. Pripadam si trochu jako necita. Mely jste to nektera taky tak? A nejhorsi je, ze cim vic tydny pribyvaj, tim vic me to zacina ne odrazovat ale nezajimat :( uz me i stvou kamaradi jak se furt na neco okolo tehu ptaj nebo reci kde mam bricho a jak mi je. Kdyz prcka vidim na UTZ tak se ani neusmeju, proste to beru jako normalni vec. Jo, asi budu podle vas spatna. Na rodinu jsem se tesila, ze bude s milujicim partnerem ale jak to prislo tak najednou ja nevim jestli se z toho dokazu radovat :( jen me zajima, zda mel nekdo podobne pocity a jestli pak uplne zmenil nazor nebo se to tahlo az do konce.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
7865
6.11.19 20:52

To přijde, neboj

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
157
6.11.19 20:54

U druhého jsem to měla podobné na břicho jsem vůbec nemluvila z fotek z ultrazvuku byl nadšený spíš můj než já… Všechno se změnilo po porodu malá jako by ti vždycky byla :) Ono to přijde neboj :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2650
6.11.19 20:56

No tak z toho nejsi odvazana. Já taky nebyla, brala jsem to normálně. Nejdřív mi bylo děsně blbě, pak jsem litala do práce od rána do večera. Uteklo to ani nevím jak. Že bych na břicho mluvila to si teda nepamatuju. Důležité pro mě bylo že prcek se vyvíjí jak má.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6427
6.11.19 21:01

Taky jsem to mela trochu podobně. Malá byla planovana, ale pořád jsem si nedovedla představit že v té postylce vedle postele bude nějaký miminko. Ale jak se narodila, tak to bylo to nejlepší co se mi kdy stalo. Začátek byl teda taky krusnej, ale teď je to miláček největší a na druhý se taky moc těším. Na břicho ted taky moc nemluvím, jen když moc kope tak mu říkám ať se kroti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
6.11.19 21:10

Já se o dítě snažila 5 let, jednou jsem potratila, těhotenství jsem taky moc neprožívala, možná to byl i strach nebo i obrana, kdyby to nedopadlo. Rozhodně jsem na mimino nijak nemluvila, ani mu nezpívala nebo co se všechno dělá, přišlo mi to divný. Při UZ jsem byla teda taky vždycky ráda, že je všechno v pořádku a ráda jsem to mrně v břiše viděla, chodila jsem na vyšetření sama, přišlo mi zbytečný tam tahat manžela, i jemu. Změna přišla po narození syna, je to nepopsatelný zážitek. Teď jsem znovu těhotná, opět po třech letech snažení a opět se snažím podvědomě držet si trochu odstup. Asi nejvíc se teď těší syn :) Trošku mi to usnadňuje to, že jsme si nenechali říct pohlaví a jsem strašně zvědavá a napnutá, jestli to bude holka nebo kluk.

  • Citovat
  • Nahlásit
2354
6.11.19 21:12

Ani na jedno těhotenský břicho jsem nemluvila, připadala bych si trochu jako magor :mrgreen: První těhotenství jsem moc neřešila, protože jsem byla v práci a z druhého (ač plánovaného) jsem byla skoro až nešťastná a celou dobu jsem si říkala, jestli to byl dobrý nápad. U prvního pak ta mateřská láska přišla hned po porodu, u druhého po cca 2 týdnech. A miluju je už hodně let a čím dál tím víc, i když jsou občas na zabití :lol:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
170
6.11.19 21:15

To je normální. Každý nemá těhotenství jako svůj životní sen a smysl (nebo ne jenom to). Taky jsem z těhotenství nejásala. Brala jsem to jako přirozenou věc, a nevěděla jsem o komplikacích, co mohou nastat, takže jsem na ně nemyslela a nebála se. První byl navíc dost náročný, takže radostné okamžiky nastaly sem tam až tak kolem jeho půl roku.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
930
6.11.19 21:21

Kdyby jen to. Maly se narodil a zadna euforie se nedostavila :roll:. Prislo to na me az nekdy po mesici.
Neboj, urcite ten matersky cit prijde. Driv nebo pozdeji, ale prijde. :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
6.11.19 21:23

No tak to jsem zvedava na sebe. S tim mluvenim mi to taky prijde ujety. Ja nejak nemam ani potrebu se radovat, jo vse je ok coz je dobre. Vic to neresim. Jsem prvorodicka. Taky si kladu otazku, zda to byl dobry napad, tomu nechavat volnej prubeh. Nevim, prijdu si fakt jak necita ale vidim, ze tedy nejsem jedina kdo to ma podobne. Nekdy mam i stav se jen zavrit do pokoje a nevylizt z nej, at mi daj vsichni pokoj. Rikam si, ze vlastne to nechci, nechci zazit porod, dalsi litacky po doktorech, i kdyz vidim na utz ze je zdravej, vse je jak ma ani to me nedokaze udelat usmev. Jen si reknu, jo je to ok coz je fajn. Doktorka moje kdyz jezdi ultrazvukem tak se spis usmiva a proziva to za me ona.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
6.11.19 21:24
@Anna85 píše:
Kdyby jen to. Maly se narodil a zadna euforie se nedostavila :roll:. Prislo to na me az nekdy po mesici.
Neboj, urcite ten matersky cit prijde. Driv nebo pozdeji, ale prijde. :palec:

Ty brdo to je mazec. A jak jsi ten mesic davala, jak ses citila nez to prislo?

  • Citovat
  • Nahlásit
15267
6.11.19 21:26

Taky jsem na břicho nemluvila. Klid, ta láska přijde

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17334
6.11.19 21:40
@Anna85 píše:
Kdyby jen to. Maly se narodil a zadna euforie se nedostavila :roll:. Prislo to na me az nekdy po mesici.
Neboj, urcite ten matersky cit prijde. Driv nebo pozdeji, ale prijde. :palec:

kdyby jenom to, u mne to trvalo mnohem dele. Ja z toho byla strasne spatna ale. Vzpominam si, jak jsem cekala na ty navaly lasky, ktere vsechny matky popisuji a ono nic. V porodnici jsem kvuli tomu polovinu casu brecela. Drzela jsem v naruci svou vysnenou holcicku, krasna byla jako panenka a pro mne to bylo, jako by mi dal nekdo pochovat cizi dite. Hormony se mnou triskaly o podlahu, do toho navaly deprese, ze je se mnou neco spatne, ze to dite nemiluju, etc etc. Davala jsem si za vinu, ze jsem rodila cisarem, myslela jsem si, ze kdybych rodila prirozene, tak by hormony tu lasku zaridily.

Rok po mne rodila moje sestra, prirozene a kojila a ejhle, ani sestra nezazivala zadnou kozmickou lasku ke svemu diteti a stejne jako ja si k ni hledala cestu cele mesice. Tak nevim no. Kazdy to ma jinak.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
930
6.11.19 22:05
@Anonymní píše:
Ty brdo to je mazec. A jak jsi ten mesic davala, jak ses citila nez to prislo?

Ono to krasne miminko bylo tak hrozne uřvané, spatne spalo, ja nespala skoro vubec. Takze jsem jela jen na autopilota. Proste udrzet zakladni zivotni funkce. Po tom mesici uz se zacal rozhlizet, zacal fungovat nejaky ocni kontakt, kolem sesteho tydne uz i usmev. Takze jak zacal vnimat on me, zacala jsem vnimat i ja jeho.
U druhyho ditete jsem těhotenství taky neprozivala, ale ta materska laska prisla skoro hned po porodu :). Je to zvlastni :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
930
6.11.19 22:07
@warita píše:
kdyby jenom to, u mne to trvalo mnohem dele. Ja z toho byla strasne spatna ale. Vzpominam si, jak jsem cekala na ty navaly lasky, ktere vsechny matky popisuji a ono nic. V porodnici jsem kvuli tomu polovinu casu brecela. Drzela jsem v naruci svou vysnenou holcicku, krasna byla jako panenka a pro mne to bylo, jako by mi dal nekdo pochovat cizi dite. Hormony se mnou triskaly o podlahu, do toho navaly deprese, ze je se mnou neco spatne, ze to dite nemiluju, etc etc. Davala jsem si za vinu, ze jsem rodila cisarem, myslela jsem si, ze kdybych rodila prirozene, tak by hormony tu lasku zaridily.Rok po mne rodila moje sestra, prirozene a kojila a ejhle, ani sestra nezazivala zadnou kozmickou lasku ke svemu diteti a stejne jako ja si k ni hledala cestu cele mesice. Tak nevim no. Kazdy to ma jinak.

No presne, ja taky rodila prirozene a kojila a nic :?.
Hlavne, ze uz to je za nami :D

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat