Nevlastní dítě, jak pracovat na svých pocitech?

Anonymní
13.4.21 02:44

Nevlastní dítě, jak pracovat na svých pocitech?

Ahoj,

jsem uprostřed nestandardní rodinné situace a potřebuji nový náhled zvenku od někoho, kdo je dál a má víc zkušeností. Asi to bude dlouhé, držím to strašně dlouho uvnitř. Na pátek jsem objednaná poprvé k rodinné psycholožce…

Před deseti lety jsem se zamilovala, on byl vysoký, zdál se nad věcí, všechen čas chtěl trávit se mnou. Do té doby mne chlapi počínaje tátou nakonec vždy odstrkovali a odsuzovali, pořád jsem někoho musela mít ve vztahu, často to bylo z nouze, sama jsem se cítila nedostatečná. Zaplatila jsem tedy za vysokého prince dluhy, nebylo mi divné že práci neměl a nehledal, já měla vysněného partnera co chtěl být se mnou každý den, a tak jsem v tichosti makala a makala… za dva.
Postupně se z něj stal závislák na playstationu co jsem mu pořídila, začal po mne štěkat, posmívat se mi, znevažovat mne… sebrala jsem sílu a vykopla ho po roce a půl. Cestu mi zkřížil hodnej pracovitej kluk, dvě rande a byla jsem těhotná, ačkoliv mám poruchu, při které bych měla být přirozeně neplodná… byla to neopatrnost, ano, ale taky zázrak. Bohužel mi krátce na to opět zamotal hlavu můj manipulátor, chtěl zpět ke zdroji a do pohodlí, já znovu uvěřila a pak si ho ještě těhotná vzala…
Makala jsem do porodu, zapsala manžela do rodného listu, 9 dní po porodu zpět do práce, 14 dní po klasickém porodu mě přiměl k sexu… tolik k mé slabosti. Uvěřila jsem, že bez něj nejsem nic, že jsem nula a potřebuji ho nutně k přežití a musím dělat vše tak, aby byl spokojený. Tak moc na mne zapracoval.
Kluk, se kterým jsem tehdy otěhotněla už se neozval, jednou jsem řekla ne, tak se nevtíral, nebojoval. Fér jednání, nicméně o miminku věděl a přesto se nesnažil o kontakt.
Mezitím se zařídil, vzal si první buchtu ze vsi, ta mu udělala ze života peklo (ultra chorobná žárlivost - nevím), rozešel se s ní když byl jejich dceři necelý rok. Nadstandardně je zaopatřil, ačkoliv není nijak extra zajištěný, po dobu mateřské dostávala buchta cca 30tis měsíčně.
Já byla na našeho chlapečka sama s manželem co sedí na gauči a občas pohlídá, většinu času jsem měla chlapečka s sebou v práci nebo u mojí maminky.
Dostala jsem se do stavu kost a kůže, každoranního zvracení, při hádce už jsem se jen rezignovaně ptala co mám teda udělat, aby byl manžel spokojený, zda se mám teda zabít nebo co. Úplné dno.
Nutno říct, že alespoň firma mi fungovala a funguje celou dobu skvěle a díky za to. Možná ale právě proto se mne tak dlouho manžel držel.
Když byly chlapečkovi dva roky jsem se ozvala biologickému tatínkovi, zda by přijal otcovství, kdybych se rozvedla. Trvalo mi půl roku, než jsem to skutečně vyslovila, mezitím jsme si občas zavolali jen jako staří známí.
Když jsem získala důvěru a na rovinu se zeptala, zda by chlapečka přijal, řekl mi že ano.
Trvala jsem pro jeho jistotu na testu otcovství, on ho nežádal, ale chtěla jsem být v rámci mezí korektní, i když jak je zřejmé, už doteď je v mém příběhu spousta přešlapů. Nechtěla jsem dělat další a co jen šlo jsem chtěla napravit. Nakonec jsme se oba rozvedli a exmanžel souhlasil s tučným vyrovnáním a následně vzdáním se otcovství.
Od chlapečkových necelých čtyř let žijeme společně s jeho biologickým tatínkem spolu a máme opravdu krásné vztahy, chlapeček tátu miluje, říká mu táto, se mnou má syn velice blízký vztah, a my jako rodiče se moc milujeme a doháníme ztracené roky… poprvé v životě žiju v opravdu vyrovnaném vztahu, přestaly mi angíny, mám klid a prostor na náročnou práci…
Co ale nevím, a asi mne aktuálně trápí nejvíce, je jak se vypořádat s pocitem, že když máme jeho dceru na víkend doma, celý víkend mi běží hlavou moje chyby a v podstatě ty dny vnitřně protrpím, ačkoliv se starám, dělám program atd… Jakoby se mi nějaké negace z dřívějšího života ztotožnily v jeho dceři. Je to samozřejmě úplně absurdní, ale prostě od určité chvíle nemám na jeho dceru psychicky vůbec kapacitu…
Ze začátku to bylo úplně v pořádku, zlomové byly dva body.
Jsou jí teď necelé čtyři a stále kaká pod sebe. Normálně do kalhot. Neřekne si vůbec ale vůbec nikdy o nočník/záchod. Zřejmě je to vzdor, nevím, rodiče má od sebe od miminka a u nás se jí nic neděje. Nevím. Problém praktický (kromě toho že se s ní nejde vzdálit od domova, kaká i 5× denně) je v tom, že ji její rodiče nechtějí dávat pleny, když vše ostatní selhává. Přede dvěma lety jsem měla vážný uraz, ležela po operaci už doma, a muže dcera si vzadu sahala do pokakaných kalhot a patlala mi hnědé skrvny po bytě. Nemohla jsem nic, nebyla jsem mobilní. Jen koukat. To byl jeden z bodů co mi uvízl v paměti, ta bezmoc. Zní to jako blbost, jasně, ale je to ve mně…
Druhý pro mne zlomový bod byl, když se muž jeden měsíc opozdil s exmanželky 30ti tis alimentů, a ona měla ten dobrý nápad zavolat mi a křičet na mne ať ji okamžitě dovezu peníze, že mám zodpovědnost za blaho její dcery atd…
Díky těmto dvěma událostem jsem ochladla vůči dceři. Mrzí mne to. Chtěla bych to spravit, přenést se přes to, ale díky zážitkům co mám z minulosti se mne některé věci hodně dotýkají a nějak to prostě nedávám.
Ještě dodám, že vloni mi umřel po dlouhé nemoci táta v náručí, letos starší brácha, u něj jsem být až do konce bohužel nemohla… Možná i proto jsem teď taková méně odolná.
Každopádně nechci vidět za mužovou dcerou moji chybu ve výběru partnera, nechci si říkat že je na světě jen kvůli mé blbosti, nechci v ní vidět přítěž a překážku. Bojím se dalších let, až bude brát trochu rozum, aby mne za to právem netrestala.
Můžete mi prosím pomoct si to trochu uspořádat, pokud někdo dočetl až sem?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
19643
13.4.21 06:18

Ty jo, to je pribeh. Chudaci deti, chudak holcicka. Kolik toho umi dospeli na detech natropit. Zajdi si k nejakemu psychologovi, toto je na emimino moc velky gulas. A aby te tak rozsekalo, ze necele dvoulete dite patla bobky po byte…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10975
13.4.21 06:31

Proč jsi měla hlídat dvouleté dítě, když jsi byla po úrazu a nemohla se hnout?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2209
13.4.21 06:51

1. Souhlas s @Cuddy - to se jako vážně jsi schopna zlobit na dvouletou ze se pokakava? Uvědomuješ si jak je to pitomé? :) a to nám chceš říci, ze už ji ve dvou letech a s tímhle počtem kakacich nehod sebrali plínky? Chodí holcicka do školky? Co děla její máma - to s ni je doma a jen to po ni pere? Je to těžko uvěřitelné, ale i kdyby to tak bylo, přeci milující táta taky muže zasáhnout a řešit to (a měl by - pro mě by třeba to, ze takovou věc neřeší, bylo trochu alarmující).

2. Chápu ze vztah k nevlastnim dětem je těžký a i rozumím částečně tomu, ze to dítě proste podvědomě nemusíš a velmi těžko tohle sama od sebe změníš. Ale je malá a nemůže za to, asi je potřeba na tomhle popracovat s psychologem.

3. Neber to zle prosím, ale už jen z Tvého popisu situace se mi zda ze “rada” trpíš a mas tak trochu pozici “chyby se staly, ale ne moji vinou, ja to musím snášet, politujte mě”… ano, mas/měla to hodně těžké a určitě muzes být na sebe hrdá, ze ses dostala z toxickeho vztahu i vybudovala zázemí pro sebe a syna, mas dobrou jiste vydrenou práci, ale asi by to chtělo změnu přístupu, přestat být pasivně unasena okolnostmi a začít si je aktivněji kormidlovat… což jsi vlastně už začala, takže perfektní, jen tak dal… tohle je strašně těžké, změnit své vnitřní nastavení… ale ne nemožné, takže držím palce at najdeš dobrého terapeuta, abys pokračovala ve změně svého vnímání světa, přestala se nechávat zneuzivat, odpustila si chyby z minulosti a začala být k sobě a pak i druhým laskavá. Ale tohle bude na déle, jedno či dvě sezení to nespravi. Tak se drz a terapeuta určitě neodkládej, sama se v tom budeš motat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
68901
13.4.21 06:59

Psychoterapie. Z celého textu je patrné, že to bude komplexnější problém a ne na řeší v rady a pořady po internetu

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1328
13.4.21 07:06

No, tak tady bude muset @Ou vypsat depozitář Národní knihovny, aby aspoň minimálně nasměrovala.

Jinak za mě, ty jsi profesionální trpitelka, manžel je hodnej osel. Exmanželce bych po té epizodě tak leda nas*al (respektive nechal vyměřit alimenty soudně), popřípadě požádal o svěření do vlastní péče. Pak by přestala pyskovat, že „dáfki ještě necinkli“. Tím by nastal krásný manévrovací prostor k tomu, abyste odnaučili dceru podělávat. Protože upřímně, pochybuju, že s touhle povahou a s těmahle alimentama má to dítě pro ni jinou funkci než zlatou slepici a nástroj manipulace. A ty na tomhle všem máš taky trošku podíl, tak si uvědom, že proti tobě nestojí raketový inženýr, ale čtyřletá holka.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7568
13.4.21 07:11

Teda ja tady sedim, ziram a nemam slov.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
336
13.4.21 07:16

@Helca83
Souhlas se vším :andel:

Zakladatelko, tvoje situace je samozřejmě náročná, Škoda ze jsi už dávno nezačala chodit k psychologovi, ale hlavně ze na tom zacinas pracovat! Určitě to bude na dlouho, ale když budeš mít motivaci, zvladnes to. Nevlastní děti nemám, takže v tomhle ohledu neporadim… Ale moji dceři jsou taky 4 a mužů říct ze xkrat denně by se mi po ni pokadene tepláky v tomhle věku prát rozhodne nechtělo 8o Jestli rodiče nemají potrebu to řešit, pak je to hodne špatně a obavám se ze holcicka bude taky časem zrala na nějakého dětského psychologa :(
Každopádně přeju, at vás jako rodinu čekají už jen lepší časy.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
31708
13.4.21 07:32
@Anonymní píše:
Ahoj,

jsem uprostřed nestandardní rodinné situace a potřebuji nový náhled zvenku od někoho, kdo je dál a má víc zkušeností. Asi to bude dlouhé, držím to strašně dlouho uvnitř. Na pátek jsem objednaná poprvé k rodinné psycholožce…

Před deseti lety jsem se zamilovala, on byl vysoký, zdál se nad věcí, všechen čas chtěl trávit se mnou. Do té doby mne chlapi počínaje tátou nakonec vždy odstrkovali a odsuzovali, pořád jsem někoho musela mít ve vztahu, často to bylo z nouze, sama jsem se cítila nedostatečná. Zaplatila jsem tedy za vysokého prince dluhy, nebylo mi divné že práci neměl a nehledal, já měla vysněného partnera co chtěl být se mnou každý den, a tak jsem v tichosti makala a makala… za dva.
Postupně se z něj stal závislák na playstationu co jsem mu pořídila, začal po mne štěkat, posmívat se mi, znevažovat mne… sebrala jsem sílu a vykopla ho po roce a půl. Cestu mi zkřížil hodnej pracovitej kluk, dvě rande a byla jsem těhotná, ačkoliv mám poruchu, při které bych měla být přirozeně neplodná… byla to neopatrnost, ano, ale taky zázrak. Bohužel mi krátce na to opět zamotal hlavu můj manipulátor, chtěl zpět ke zdroji a do pohodlí, já znovu uvěřila a pak si ho ještě těhotná vzala…
Makala jsem do porodu, zapsala manžela do rodného listu, 9 dní po porodu zpět do práce, 14 dní po klasickém porodu mě přiměl k sexu… tolik k mé slabosti. Uvěřila jsem, že bez něj nejsem nic, že jsem nula a potřebuji ho nutně k přežití a musím dělat vše tak, aby byl spokojený. Tak moc na mne zapracoval.
Kluk, se kterým jsem tehdy otěhotněla už se neozval, jednou jsem řekla ne, tak se nevtíral, nebojoval. Fér jednání, nicméně o miminku věděl a přesto se nesnažil o kontakt.
Mezitím se zařídil, vzal si první buchtu ze vsi, ta mu udělala ze života peklo (ultra chorobná žárlivost - nevím), rozešel se s ní když byl jejich dceři necelý rok. Nadstandardně je zaopatřil, ačkoliv není nijak extra zajištěný, po dobu mateřské dostávala buchta cca 30tis měsíčně.
Já byla na našeho chlapečka sama s manželem co sedí na gauči a občas pohlídá, většinu času jsem měla chlapečka s sebou v práci nebo u mojí maminky.
Dostala jsem se do stavu kost a kůže, každoranního zvracení, při hádce už jsem se jen rezignovaně ptala co mám teda udělat, aby byl manžel spokojený, zda se mám teda zabít nebo co. Úplné dno.
Nutno říct, že alespoň firma mi fungovala a funguje celou dobu skvěle a díky za to. Možná ale právě proto se mne tak dlouho manžel držel.
Když byly chlapečkovi dva roky jsem se ozvala biologickému tatínkovi, zda by přijal otcovství, kdybych se rozvedla. Trvalo mi půl roku, než jsem to skutečně vyslovila, mezitím jsme si občas zavolali jen jako staří známí.
Když jsem získala důvěru a na rovinu se zeptala, zda by chlapečka přijal, řekl mi že ano.
Trvala jsem pro jeho jistotu na testu otcovství, on ho nežádal, ale chtěla jsem být v rámci mezí korektní, i když jak je zřejmé, už doteď je v mém příběhu spousta přešlapů. Nechtěla jsem dělat další a co jen šlo jsem chtěla napravit. Nakonec jsme se oba rozvedli a exmanžel souhlasil s tučným vyrovnáním a následně vzdáním se otcovství.
Od chlapečkových necelých čtyř let žijeme společně s jeho biologickým tatínkem spolu a máme opravdu krásné vztahy, chlapeček tátu miluje, říká mu táto, se mnou má syn velice blízký vztah, a my jako rodiče se moc milujeme a doháníme ztracené roky… poprvé v životě žiju v opravdu vyrovnaném vztahu, přestaly mi angíny, mám klid a prostor na náročnou práci…
Co ale nevím, a asi mne aktuálně trápí nejvíce, je jak se vypořádat s pocitem, že když máme jeho dceru na víkend doma, celý víkend mi běží hlavou moje chyby a v podstatě ty dny vnitřně protrpím, ačkoliv se starám, dělám program atd… Jakoby se mi nějaké negace z dřívějšího života ztotožnily v jeho dceři. Je to samozřejmě úplně absurdní, ale prostě od určité chvíle nemám na jeho dceru psychicky vůbec kapacitu…
Ze začátku to bylo úplně v pořádku, zlomové byly dva body.
Jsou jí teď necelé čtyři a stále kaká pod sebe. Normálně do kalhot. Neřekne si vůbec ale vůbec nikdy o nočník/záchod. Zřejmě je to vzdor, nevím, rodiče má od sebe od miminka a u nás se jí nic neděje. Nevím. Problém praktický (kromě toho že se s ní nejde vzdálit od domova, kaká i 5× denně) je v tom, že ji její rodiče nechtějí dávat pleny, když vše ostatní selhává. Přede dvěma lety jsem měla vážný uraz, ležela po operaci už doma, a muže dcera si vzadu sahala do pokakaných kalhot a patlala mi hnědé skrvny po bytě. Nemohla jsem nic, nebyla jsem mobilní. Jen koukat. To byl jeden z bodů co mi uvízl v paměti, ta bezmoc. Zní to jako blbost, jasně, ale je to ve mně…
Druhý pro mne zlomový bod byl, když se muž jeden měsíc opozdil s exmanželky 30ti tis alimentů, a ona měla ten dobrý nápad zavolat mi a křičet na mne ať ji okamžitě dovezu peníze, že mám zodpovědnost za blaho její dcery atd…
Díky těmto dvěma událostem jsem ochladla vůči dceři. Mrzí mne to. Chtěla bych to spravit, přenést se přes to, ale díky zážitkům co mám z minulosti se mne některé věci hodně dotýkají a nějak to prostě nedávám.
Ještě dodám, že vloni mi umřel po dlouhé nemoci táta v náručí, letos starší brácha, u něj jsem být až do konce bohužel nemohla… Možná i proto jsem teď taková méně odolná.
Každopádně nechci vidět za mužovou dcerou moji chybu ve výběru partnera, nechci si říkat že je na světě jen kvůli mé blbosti, nechci v ní vidět přítěž a překážku. Bojím se dalších let, až bude brát trochu rozum, aby mne za to právem netrestala.
Můžete mi prosím pomoct si to trochu uspořádat, pokud někdo dočetl až sem?

Vidím problém u Tebe, že neumíš být sama a jsi nesmírně sebestředná, navíc takový ten trpitelský typ.

Problémy holčičky by měli rodiče řešit u doktora, může mít i nějaké zdrav. problémy.

Holčička to vycítí, že ji nemáš ráda a nebude k vám chtít jezdit, jestli se nesrovnáš, ty děti za to nemohou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5971
13.4.21 07:38

To chce psychologa nebo raději psychiatra.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.4.21 07:41

Děkuji za reakce.

  • Citovat
  • Nahlásit
3838
13.4.21 07:57

Ty jsi se nemohla hýbat a partner ti nechal doma dvouleté dítě? Jak jsi se o něj starala? :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
396
13.4.21 08:03

V první řadě přítel asi na tom nebude tak špatně, jak píšeš, když kůže dávat 30 tisíc na alimentech a nenechá si je vyměřit soudem.

Za další přijde mi, že se v tom využíváš. Každý nor člověk už by byl u psychologa, psychiatra

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
383
13.4.21 08:12

To je mazec 8o

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8193
13.4.21 08:14

Ja z toho mam pocit, ze moc dobre vis, ze tim prvotnim impulsem ke vsem nasledujicim problemum bylo tve rozhodnuti se vratit v tehotenstvi k ex. A na holcicku (a mozna potazmo i jeji matku) sis sve pocity vlastniho selhani prenesla. Jim vycitas tucne alimenty na vlastni dite tveho manzela, sobe tucne odskodneni ex, ktery byl prakticky cizi, nikoliv. Stejne tak jeho exmanzelce vycitas zajisteni v obdobi RD a sama sebe litujes, ze tys musela hned do prace i s ditetem. Nedochazi ti, ze ona za to nemohla, ze tvuj aktualni partner se o dite a matku postaral? Ze to, ze tys to tak nemela, byl jen nasledek tveho rozhodnuti?
Psycholog je ve tvem pripade na miste. Chudak nejsi ty, ale ta holcicka, ktera vznikla asi jako naplast na nevydareny vztah a kdo vi, jake okolnosti vedly k tomu, ze ted nezije s tatou.
Odpovednost za vetsinu tvych problemu neses sama a sama se s nimi musis popasovat. Treba prijetim odpovednosti a nehazenim vseho na osud.

Příspěvek upraven 13.04.21 v 08:16

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat