(ne)vztah s první láskou

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 17:48
(ne)vztah s první láskou

Kdysi jsem prožila velikou lásku, která mě naplňovala a ničila zároveň. Čtyři roky velmi mladých životů a pak neodvratný konec. Po nějaké době jsem se vdala za muže, který byl opakem mé první lásky. 15 let klidného manželství, dvě děti, dům, auta…co by nám mohlo chybět? Snad jen láska… ta se někam vytratila. Rozchod a odchod manžela byl bez hádek, ohledně dětí fungujeme jako rodiče dál, bez emocí a s úctou.
Ani nevím proč, po 13 letech jsem kontaktovala na sociální síti svého dávného přítele, strávili jsme několik dnů dopisováním a nostalgickými vzpomínkami. Intenzita psaní ustala po jeho návratu domů z dlouhodobého školení a život šel zase dál.
Pak jsme se potkali na retro-sezení, kterou svolal náš společný přítel. Samozřejmě zajiskřilo a já se ten večer oddala pocitu, že můžu zase žít. Že odchod manžela byla naše chyba a ne jen moje. Noc jsme strávili nakonec spolu, ráno jsem si zase stoupla nohama na zem…Je ženatý, už podruhé. Nestěžuje si, neslibuje, neočekává. Pěkný večer, ale uz skončil. Dál jsme si občas napsali, postupně poznávali jeden druhého. Stejní a přesto tak jiní.
Pak přišla nejhorší část mého života. Moji dceru šikanovali a já na to přišla pozdě. Byla jsem sama na dvě děti, ona 14 a on 4. Dům, firma, práce, domácnost a moje odhodlání to všechno zvládnout..všechno se hroutilo při nástupu depresí, moje bezmocnost při jejím pláči a strachu, který byl všude a pořád bez příčiny. Sáhla jsem ve chvílích největšího vyčerpání po telefonu a zase mu napsala. Rytíř jako vždy, podpora kdykoli jsem ji potřebovala, dnes vím, že bez něj bych to nezvládla. Boje se školou, změna školy a nakonec návštěva psychiatrie. První antidepresiva a diagnóza úzkostná porucha s panickými ataky. Hory jako zotavená byly naopak spouštěčem dalších problémů, které se pak stupňovali. Agorafobie byla další diagnóza mé dcery, odmítala jsem návštěvy kvůli jejímu strachu z lidí. Náš život se omezil jen na náš dům, po dalším měsíci přišla totální nespavost a neschopnost vyjít někam ven. Rytíř mi pořád dodával odvahu, sebevědomí i vědomí, že někomu na nás záleží, ale síly mi docházely. Přiznala jsem svou slabost a přijala jeho nabízenou pomoc a uzavřeli jsme obchod. Já mu platím a on nám jezdí pomáhat. Dcera ho přijala beze strachu a já měla pocit, že už to bude všechno jen dobré. Rozjela se mi firma, potřebovala jsem se už zase vrátit do starých kolejí. Pak přišla další rána, moje holčička ty stavy už nemohla snést a přiznala se, že chce spáchat sebevraždu. Nekompromisně jsem ji ihned nechala hospitalizovat a zůstala jsem doma jen s malým a s výčitkami a sebeobviňováním. Tyto problémy ten rytíř procházel se mnou, já slepě koukala jen na sebe a na svoje děti.
Pak přišla úleva, změna medikace a prázdniny a já zase měla svou vysmátou dceru a roztomilého syna. Byla jsem šťastná, zajištěná a milovaná svými dětmi. Rytíře bych uz možná nepotřebovala, ale on tu byl dál.
Začala jsem to vnímat jinak. Jeho péči, starosti, moji neskutečnou tvrdohlavost, naše hádky a moje zpovědi. Z kusých informací zjišťuji, jak vlastně žije, nebo nežije. Oddělené ložnice, čas strávený mimo rodinu, maximálně s dcerou…neptám se, on se nesveřuje. Ve chvílích, kdy opadly moje obavy mě začalo zajímat, kde jsem a proč získala jeho pozornost a podporu. Je to tam, zůstala nám i těch 20let náklonnost a nebál se to říct.
Bojím se, aby mi neublížil, abych nežila na obláčku, pád potom bolí. Chviličku tělesného tepla jsem odmítla dát za tohle přátelství.
Už skoro rok není dne, kdy bysme si nenapsali, volá mi cestou do práce, z práce…kdykoli to jde. Večery trávíme u telefonu a postupně se hodně sbližujeme. Už dávno vím, že je mezi námi něco víc, ale oba máme strach. Nechci se ho ptát, jak to má doma, ale nechci se uvázat do vztahu, který nikam nepovede.
Před týdnem se nám to vymklo z rukou a podlehli jsme navzájem tomu porozumění a touze. Rozhodla jsem se být i přes svoje zásady milenkou ženatého muže, je to jeho svědomí. Neřešit jeho odchody, ale těšit se na jeho příchody.
Přišla studená sprcha, dceři se vrátily problémy a nastoupila další ataka. Tou milenkou jsem se nestihla stát. Večerní hovor byl ještě studenější. Tohle se nebude opakovat, měla jsem pravdu, všechno se zničí. Neustála jsem svoji situaci a myslela jsem, že už ho neuvidím. Najednou jsem se pochopila. Opět miluju svého rytíře. To poznání mě málem zničilo, je to neovladatelné. Já už nemám sílu bojovat ještě se svými city, tak jsem zaútočila. Řekla jsem mu, k čemu jsem dospěla a že by bylo lepší, aby mi zmizel ze života. Nepsal, nevolal, nejezdil. Naštvalo ho to, ublížila jsem mu tím.
Ráno volal a volá dál. Opět trávíme večery na telefonu, zase jezdí. Já se ho nedokážu vzdát, on mě zase naplňuje i ničí zároveň.
Ví, co k němu cítím a že to tak nechci. Odháním ho a on se nedá, ve chvílích kdy potřebuju mi poskytne i náruč a já se v klidu můžu proplakat až ke své ztracené rovnováze.
Jen pořád nevím, co tohle je a jak s tím naložit. Užít si jeho podporu dokud je? Neřešit svoje nebo moje city? Co jeho rodina? Spálit mosty? Byla některá z vás v tomhle kruhu?

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
 
Uživatel je onlineannasmyc
Kecalka 299 příspěvků 03.11.18 17:58

Přečetla jsem to jen zběžně, ale ty se bojíš, aby ti neublížil a přitom on je ten, který tě ve srabu podpořil a ty jsi ho odmítla…Jak to má on s city vůči Tobě? Trochu mi přijde, že je ti dobrý jen k podpoře, když jsi dole…co když on tu poporu od Tebe taky očekává? A za co mu platíš?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 18:05

@annasmyc jeho city doslova? Má mě rád a patřím do jeho života, i když už to takhle nechtěl.
A platím mu za údržbu a opravy domu.
A ano, mám strach a vím, že mu můžu ublížit. Proto se ptám, co dělat…důvěřovat?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 18:06

Takto, já mám také složitější, ale mě přijdeš, že Ty to moc nedáváš. Na začátku píšeš, že otec funguje, ale v tom systému ho moc nenacházím, v prvé řadě bych volala o pomoc kvůli dceři u něj. Určitě bych si nekomplikovala život, svůj a dětí, ženatým mužským. Tolik starostí, co máš a ještě řešit, co on doma :roll:
Jinak, jak píši, mám toho také celkem naloženo, ale snažím si život, co nejvíce zjednodušit (milenec je neženat :lol: a pomůže, kde může, ale neplatím mu tedy za to)

 
Russet
Extra třída :D 11610 příspěvků 03.11.18 18:09
@Anonymní píše:
Kdysi jsem prožila velikou lásku, která mě naplňovala a ničila zároveň. Čtyři roky velmi mladých životů a pak neodvratný konec. Po nějaké době jsem se vdala za muže, který byl opakem mé první lásky. 15 let klidného manželství, dvě děti, dům, auta…co by nám mohlo chybět? Snad jen láska… ta se někam vytratila. Rozchod a odchod manžela byl bez hádek, ohledně dětí fungujeme jako rodiče dál, bez emocí a s úctou.
Ani nevím proč, po 13 letech jsem kontaktovala na sociální síti svého dávného přítele, strávili jsme několik dnů dopisováním a nostalgickými vzpomínkami. Intenzita psaní ustala po jeho návratu domů z dlouhodobého školení a život šel zase dál.
Pak jsme se potkali na retro-sezení, kterou svolal náš společný přítel. Samozřejmě zajiskřilo a já se ten večer oddala pocitu, že můžu zase žít. Že odchod manžela byla naše chyba a ne jen moje. Noc jsme strávili nakonec spolu, ráno jsem si zase stoupla nohama na zem…Je ženatý, už podruhé. Nestěžuje si, neslibuje, neočekává. Pěkný večer, ale uz skončil. Dál jsme si občas napsali, postupně poznávali jeden druhého. Stejní a přesto tak jiní.
Pak přišla nejhorší část mého života. Moji dceru šikanovali a já na to přišla pozdě. Byla jsem sama na dvě děti, ona 14 a on 4. Dům, firma, práce, domácnost a moje odhodlání to všechno zvládnout..všechno se hroutilo při nástupu depresí, moje bezmocnost při jejím pláči a strachu, který byl všude a pořád bez příčiny. Sáhla jsem ve chvílích největšího vyčerpání po telefonu a zase mu napsala. Rytíř jako vždy, podpora kdykoli jsem ji potřebovala, dnes vím, že bez něj bych to nezvládla. Boje se školou, změna školy a nakonec návštěva psychiatrie. První antidepresiva a diagnóza úzkostná porucha s panickými ataky. Hory jako zotavená byly naopak spouštěčem dalších problémů, které se pak stupňovali. Agorafobie byla další diagnóza mé dcery, odmítala jsem návštěvy kvůli jejímu strachu z lidí. Náš život se omezil jen na náš dům, po dalším měsíci přišla totální nespavost a neschopnost vyjít někam ven. Rytíř mi pořád dodával odvahu, sebevědomí i vědomí, že někomu na nás záleží, ale síly mi docházely. Přiznala jsem svou slabost a přijala jeho nabízenou pomoc a uzavřeli jsme obchod. Já mu platím a on nám jezdí pomáhat. Dcera ho přijala beze strachu a já měla pocit, že už to bude všechno jen dobré. Rozjela se mi firma, potřebovala jsem se už zase vrátit do starých kolejí. Pak přišla další rána, moje holčička ty stavy už nemohla snést a přiznala se, že chce spáchat sebevraždu. Nekompromisně jsem ji ihned nechala hospitalizovat a zůstala jsem doma jen s malým a s výčitkami a sebeobviňováním. Tyto problémy ten rytíř procházel se mnou, já slepě koukala jen na sebe a na svoje děti.
Pak přišla úleva, změna medikace a prázdniny a já zase měla svou vysmátou dceru a roztomilého syna. Byla jsem šťastná, zajištěná a milovaná svými dětmi. Rytíře bych uz možná nepotřebovala, ale on tu byl dál.
Začala jsem to vnímat jinak. Jeho péči, starosti, moji neskutečnou tvrdohlavost, naše hádky a moje zpovědi. Z kusých informací zjišťuji, jak vlastně žije, nebo nežije. Oddělené ložnice, čas strávený mimo rodinu, maximálně s dcerou…neptám se, on se nesveřuje. Ve chvílích, kdy opadly moje obavy mě začalo zajímat, kde jsem a proč získala jeho pozornost a podporu. Je to tam, zůstala nám i těch 20let náklonnost a nebál se to říct.
Bojím se, aby mi neublížil, abych nežila na obláčku, pád potom bolí. Chviličku tělesného tepla jsem odmítla dát za tohle přátelství.
Už skoro rok není dne, kdy bysme si nenapsali, volá mi cestou do práce, z práce…kdykoli to jde. Večery trávíme u telefonu a postupně se hodně sbližujeme. Už dávno vím, že je mezi námi něco víc, ale oba máme strach. Nechci se ho ptát, jak to má doma, ale nechci se uvázat do vztahu, který nikam nepovede.
Před týdnem se nám to vymklo z rukou a podlehli jsme navzájem tomu porozumění a touze. Rozhodla jsem se být i přes svoje zásady milenkou ženatého muže, je to jeho svědomí. Neřešit jeho odchody, ale těšit se na jeho příchody.
Přišla studená sprcha, dceři se vrátily problémy a nastoupila další ataka. Tou milenkou jsem se nestihla stát. Večerní hovor byl ještě studenější. Tohle se nebude opakovat, měla jsem pravdu, všechno se zničí. Neustála jsem svoji situaci a myslela jsem, že už ho neuvidím. Najednou jsem se pochopila. Opět miluju svého rytíře. To poznání mě málem zničilo, je to neovladatelné. Já už nemám sílu bojovat ještě se svými city, tak jsem zaútočila. Řekla jsem mu, k čemu jsem dospěla a že by bylo lepší, aby mi zmizel ze života. Nepsal, nevolal, nejezdil. Naštvalo ho to, ublížila jsem mu tím.
Ráno volal a volá dál. Opět trávíme večery na telefonu, zase jezdí. Já se ho nedokážu vzdát, on mě zase naplňuje i ničí zároveň.
Ví, co k němu cítím a že to tak nechci. Odháním ho a on se nedá, ve chvílích kdy potřebuju mi poskytne i náruč a já se v klidu můžu proplakat až ke své ztracené rovnováze.
Jen pořád nevím, co tohle je a jak s tím naložit. Užít si jeho podporu dokud je? Neřešit svoje nebo moje city? Co jeho rodina? Spálit mosty? Byla některá z vás v tomhle kruhu?

A za co mu platíš?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 18:18
@Anonymní píše:
Takto, já mám také složitější, ale mě přijdeš, že Ty to moc nedáváš. Na začátku píšeš, že otec funguje, ale v tom systému ho moc nenacházím, v prvé řadě bych volala o pomoc kvůli dceři u něj. Určitě bych si nekomplikovala život, svůj a dětí, ženatým mužským. Tolik starostí, co máš a ještě řešit, co on doma :roll:
Jinak, jak píši, mám toho také celkem naloženo, ale snažím si život, co nejvíce zjednodušit (milenec je neženat :lol: a pomůže, kde může, ale neplatím mu tedy za to)

Otec funguje, ale ve vztahu k dceři, ne ke mně. A ty práce…nejde o běžné zásahy a pomoc, ale o odbornou práci při rekonstrukci v jeho oboru.
A nedávám, to vím. Přišla jsem si spíš pro radu, jak to udělat. Nežádá, nemám co dávat. Nepotřebuje pomoc, nemám ji jak dávat. Neřekne nic, tak se neptám.

 
Uživatel je onlineEmimin7
Echt Kelišová 9241 příspěvků 03.11.18 18:26

Mně to zní, že z tebe spíš mluví a ovládá tě ten stres o dceru. Možná máš z toho také slabší psychické problémy?

 
jenny.fields
Nadpozemská drbna 25027 příspěvků 03.11.18 18:28

Ty jsi mu platila, ze k vam chodil????? 8o 8o 8o 8o 8o

A utesovat se, ze muzes rozvracet jeho rodinu, ze je to jeho svedomi, jen jeho problem a ty jsi ta cista a moralni :poblion: :poblion: :poblion:

 
jenny.fields
Nadpozemská drbna 25027 příspěvků 03.11.18 18:28
@Anonymní píše:
Otec funguje, ale ve vztahu k dceři, ne ke mně. A ty práce…nejde o běžné zásahy a pomoc, ale o odbornou práci při rekonstrukci v jeho oboru.
A nedávám, to vím. Přišla jsem si spíš pro radu, jak to udělat. Nežádá, nemám co dávat. Nepotřebuje pomoc, nemám ji jak dávat. Neřekne nic, tak se neptám.

Uz vidim to placeni.

 
jenny.fields
Nadpozemská drbna 25027 příspěvků 03.11.18 18:30

Podle mne potrebujes psychologickou/ psychiatrickou pomoc ty. Moc stresu s dcerou.

 
Gosi
Kelišová 5688 příspěvků 03.11.18 18:33

Aso by bylo rozumne zustat u odbornych práci ma dome… A pro svoji dusicku najit nejakeho odbornika, podpurnou skupinu(nebo neco na ten zpusob) pokud je v okoli k dispozici…

 
Uživatel je onlineannasmyc
Kecalka 299 příspěvků 03.11.18 18:33

…trochu mi to připomíná slogan „žena neví co chce, a nedá pokoj, dokud toho nedosáhne“..prostě si spolu sedněte a proberte, jak to oba chcete (kde se vidíte třeba za rok), jestli vám ten vztah víc dává nebo bere…Prostě jít na to víc rozumově. To jak to má doma, víš od něj, ale třeba je to jinak (třeba to manželka tuší a proto mají oddělené ložnice..). On se cítí potřebný u Tebe (to je pro něj vybočení z manželského stereotypu a nové vzrůšo). Proč jste se kdysi rozešli? Mělo to závažný důvod?

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 18:34

Cituji Tě „Dům, firma, práce, domácnost a moje odhodlání to všechno zvládnout..“
Já to měla a mám dost podobně. 12 let myslím si dost spokojeného manželství, pak během krátkého času rychlý konec. Jak píši, sama tu situaci znám, musíš něco změnit a tak nějak úplně nedoporučuji tu změnu provést tím, že si pořídíš do života ženatého mužského a budeš řešit ještě jeho. Já firmu nechci říci omezila, ale vydala se trošku jiným směrem, což se časem celkem ukázalo jako výhra, nechala jsem se po MD zase zaměstnat, plat nic moc, ale potřebovala jsem stálý příjem, a také rekonstruuji :lol: , ale je to tedy nárazově, jak mám finance nebo se mému neženatému „přítelovi“ :lol: chce. Já se tedy muže snažím neřešit, právě kvůli dětem (mimochodem - celkem dobře tuším, co to obnáší mít dít s psychickým problémem), navíc potřebuji čas - zapracovala jsem i na svém vzdělání, abych zvedla příjem. Je také pravda, že ten čas na partnera nějak moc by nebyl, občas spím 5 hodin, abych stíhala.

@Anonymní píše:
Otec funguje, ale ve vztahu k dceři, ne ke mně. A ty práce…nejde o běžné zásahy a pomoc, ale o odbornou práci při rekonstrukci v jeho oboru.
A nedávám, to vím. Přišla jsem si spíš pro radu, jak to udělat. Nežádá, nemám co dávat. Nepotřebuje pomoc, nemám ji jak dávat. Neřekne nic, tak se neptám.
 
Ou
Kelišová 5169 příspěvků 03.11.18 18:47

Kristova noho - začni se věnovat sama sobě a své rodině, začněte společně řešit to proč je vaše dcera zaplavená úzkostí. Společně s manželem. Ano - její úzkostnost je důsledek toho, jak jako rodina fungujete.

A neutíkej před těžkostmi do fantazií o první lásce. Celé to jen zhoršíš, pokud teď začneš plálit mosty kvůli „osudu“, který je ve sktuečnosti jen tvou zbabělostí řešit problémy doma a hledat nějaké vlastní smysluplné fugnování ve světě a zralém věku.

To co píšeš píšeš jako rozmazlená panička, která neví co by a ignoruje základní průser doma. Na kterém má svých 50 % podílu.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 03.11.18 20:37

Asi rozumím… Měla jsem taky zhruba takový vztah po rozchodu… Bohužel je to asi tak že ta ženská po rozchodu je rozbouraná, ať si to přizná nebo ne (já byla to druhé). Věděla jsem ,že mě to ničí, +- přesně jak píšeš - podporu nežádal, jen jakž takž dával když mohl nebo chtěl nebo zrovna měl čas, já ale stála o stabilní vztah… a tak jsem naštěstí už po 8 měsících sebrala sílu to ukončit, ovšem že se to nakonec protahovalo na dalšího 3/4 roku… a ještě za další 3 měsíce jsem s ním mluvila, snad už zklamal moji důvěru natolik že to bude veškerý kontakt… Jak to tyhle typy dělají, takhle nás trápit a tolik se nám vrýt pod kůži… Vzpomínám často… :( :hug:

Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Nádherná proměna: Kuchyně se díky odborníkům stala skutečným srdcem domova

Paní Jana si ve svém životě prožila mnoho těžkých chvil. Příběh dvakrát... číst dále >

Podzimní čtení: Tyhle knihy vás v klidu nenechají

Podzim je ideální na to uvařit si čaj (nebo nalít dvojku červeného), zavrtat... číst dále >

Články z Expres.cz

Řeším Jirkovy dluhy a jsem ve stresu! Andrea Pomeje vysvětlila svůj údajný nezájem

Zatímco nejlepší kamarád Jiřího Pomejeho Pavel Pásek a jeho tatínek Jiří... číst dále >

Rozhovor s českým Freddiem Mercurym: Na začátku mi nadávali do teploušů

Freddie Mercury žije! A je to Čech! Známý norský klub takto vychvaloval... číst dále >

Články z Ona Dnes

Pro lidi je jednodušší se dál trápit, než si krizi přiznat, říká psycholog

Většina vztahů zažije krizi, není možné se jí vyhnout. Znamená jak ohrožení,... číst dále >

Do chladného počasí stačí troje boty. Na kozačky do půli lýtek zapomeňte

Letní střevíčky a žabky jsme už definitivně uložili na dno botníku. Nastává... číst dále >