Nezvládám výchovu v období vzdoru

Anonymní
20.1.20 10:45

Nezvládám výchovu v období vzdoru

Dobrý den, omlouvám se za anonym, ale stydím se… :oops: mám dceru 20m, asi máme období vzdoru… Ne je u nás nejčastější slovo, dělá scény kvůli banalitám, to asi známe všechny… Dělám to asi tak normálně, podle situace se snažím buď se nějak domluvit, to většinou nejde nebo výstup ignorovat, prostě řešit to v klidu. Někdy ale úplně vylítnu… :,( Nemyslím tím, že třeba zakřičím, protože udělá malá něco, co jsem desetkrát zakázala, ale že fakt řvu naplno, chytím malou za ruku hodně silně, dvakrát jsem jí už i pleskla po zadku, prostě udělám scénu že se mě malá úplně bojí :roll: není to zdaleka každý den, spíš výjimečně. Naposledy třeba když jsme měli jít na návštěvu k babičce, malá se tak bránila u převlíkání, že jsem ji prostě neoblíkla, návštěvu jsme musely zrušit. Šprajcla se, kopala kolem sebe, jakmile jsem na ní dostala např. Triko, servala ho ze sebe, nevěřila bych že se umí takové dítě takhle bránit. Vybouchla jsem, zkusila jsem to na ní narvat silou, křičela jsem což všechno zhoršilo :,( jsem pak nešťastná když vidím, že se mě vlastní dítě v tu chvíli bojí, fakt se snažím zachovat klid a většinou mi to jde. Je problém ve mně, je to na psychiatra nebo jsem normální a každý rodič to občas přežene? Nebo je snad možné, že je malá extrémní případ? Ona je jinak zlatá, hodná, kolikrát naopak poslechne hned. Ale pak přijde občas taková extrémní scéna z ničeho nic u normální věci a já se už občas neudržím. Je třeba nějaká výchovná poradna, kde poradí, jak ty situace zvládat? Bojím se, že už jsem mohla napáchat velké škody. Často si třeba čtu Nevýchovu, snažím se tím řídit, někdy to krásné funguje, jindy bez efektu… zkouším ji pozitivně motivovat, vždycky jí říct, co proč děláme atd…připadám si už jak magor :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

622
20.1.20 10:53

Jako bys mi mluvila z duše. :hug: Jediné co mě drží je myšlenka, že jednou přejít musí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1412
20.1.20 10:53

Ja tedy bojkotujicimu ditku rikam, ze bud to pujde po dobrem a nebo mu to bude neprijemne. To znamena, ze ho nasilim obleknu, vezmu do nepohodlne polohy do podpazi/pres rameno,… taky uz jsem dite vystrcila na chodbu tak, jak bylo. Zjistilo, ze je tam zima a radej se obleklo. Jindy ho necham byt a sama se obleknu a v otevrenych dverich se s nim loucim. To je pak fofr. Pokazde neco zafunguje. A kdyz ne, tak moje ruka miva zazracny ucinek ;) Tim nerikam serezat, ale jedna dobre mirena…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
11375
20.1.20 10:56

Klid, hlavní co je potřeba udělat je nezabít dítě. A to je všechno.

Jako situaci dost usnadní, když se během období vzdoru nenaučí, že scénama dosáhne svého, ale i to se dá časem vyřešit. Podstatné je ji nezabít. Fakt.

Zvládáš to úplně normálně, jako každej dobrej rodič - totiž jako každej lidskej rodič, co má svoje lidský stránky slabší chvilky.

Není to na psychiatra a už vůbec to není ani na psychoterapii - je to úplně normální.

Nenapácháš na ní škody - ty se dělají jinak a daleko horšíma věcma. A většinou ti co je páchají vůbec nepochybují o tom, že to dělají správně. Nejistota, konec sil a pocit viny je jen běžná neuroza a z toho děti traumatizované nejsou. Zejména když ti pořád věří na tolik, že před tebou ukazuje svoje negativní emoce. Problém bude až najedou začne být vzroná, hodná a vyděšené a nebo bude sedět na jenom místě a kývat se dopředu a dozadu. Jo a tak levitace nad postelí a zakusování zvířítek a saní jejich krve není úplně dobré znamení :-D.

Jestli neznáš tyhle texty dlouholeté psycholožky a zasloužilé babičky z Linky bezpečí, tak se na ně podívej, třeba ti to pomůže. Ale primárně spíš ze sebe potřebuješ sudanvat pocity viny a selhání a ne si přidávat další „úkoly“. Čím méně nejisoty, tím déle vydržíš nechytnout se do vzteku a frustrace, které má dítko.

https://blog.linkabezpeci.cz/…jeho-rodicu/
https://blog.linkabezpeci.cz/…u-potrebuje/
https://blog.linkabezpeci.cz/…ekle-batole/

Jestli chceš někoho kdo ti pomůže - tak si domluv videotrénink interakcí - to je asi nejrychlejší řešení v takovémhle případě, protože to je konkrétní a řešít to konkrétní komunikaci http://spin-vti.cz/…-vti-trenera

Ale fakt stačí jen zajistit přežití vás dvou.

Příspěvek upraven 20.01.20 v 11:05

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10811
20.1.20 11:00

Já bych tě rozhodně nepranýřovala, patřím mezi ty ženy, co až s dětmi pochopily, že nejsou vůbec tak flegmatické a pohodové, jak si myslely :mrgreen: Nicméně ty máš jen jí (?)-tak se prostě nauč trpělivosti. V tom afektu si jí nevšímej a čekej, až jí to přejde (tam stejně nějaké domlouvání nevnímá a násilné nucení k čemukoli nepomáhá, jak už jsi zjistila). Takže bych počkala, až se vyvzteká (a ty se vydýchej v jiné místnosti) a pak na to šla znovu, třeba trochu jinak. S tím oblékáním u nás taky funguje, když já sama se v předsíni oblékám, když nezabírá, otevírám dveře a vycházím na chodbu. K zabouchnutí za sebou jsem se nikdy nemusela uchýlit, to už totiž dítě kmitalo :mrgreen:
Jinak s kámoškou jsme si vymyslela takovou teorii, co nám pomáhala. Dítě vychovávat ve chvíli, kdy něco chce (ne naopak!) - čili nechat jí vyvztekat když něco chce, ale ty jí to nemůžeš-nechceš dovolit. Tohle je správný výchovný moment, protože ty si můžeš jít dát kafe a dítě nechat ječet a hysterčit. V momentě, kdy potřebuješ, aby dítě něco dělalo (oblékalo se, jedlo, čistilo zuby) je lepší autoritativní přístup, ale na každé dítě samozřejmě zabírá něco jiného. Na jedno z mých dětí fungovala úžasně domluva nebo vtípek a soutěžení (kdo si poslední obuje botičky, je shnilá brambora apod.), na druhé ani smykem, zase jsme objevili něco jiného.
Pevné nervy přeju!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3124
20.1.20 11:02

Já taky občas vylitnu ne že ne. Dceři jsou už 3,5.
U nás trošku pomáhá když ji řeknu dopředu co bude. Ještě si chvíli pohrej a pak už jdeme pro pyžamo. Pak ještě jednou třeba upozorním už to začni uklízet, už je čas… Upozornim co se bude dít. Ne najednou odervat ode hry a jde se. Ohledně nevýchovy tam tomu moc nevěřím. Jako že dívě ví co chce a takové to. Já taky dám i na zadek. Když ji chytně amok, pošlu vybrečet do pokoje. Ale vidím na dceři že když se domluvíme že to bude nějak. Ne strohe příkazy. Ale zase co chci já, tak to prostě bude, přes to nejede vlak.
Musíš příjít na to co na tvé dítě bude fungovat. Ne ji zbít. Nekřičet zbytečně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7173
20.1.20 11:16

Nevýchova je podle mě blbost. U našeho dárečka platila opravdu důslednost a nastavení hranic. Když jednou něco povolíš, podruhé zakážeš, tak samo dítě neví, čí je. To, že občas vyletíš, je normální a dokonce výchovné, dítě musí pochopit, že maminka není stroj a má taky svoje slabé chvilky a že jsou prostě hranice, přes které už nesmí. Já pokaždé, když je po všem, synovi vysvětlím, proč jsem se tolik zlobila a řeknu mu, že ho mám pořád stejně ráda. Při hysteráku prostě sedím poblíž a čekám, až ho to přejde. Nikde ho ale nezavírám a neodcházím. Trvalo to asi 3 měsíce, kdy jsme se chtěla věšet, teď je to čím dál tím lepší, je ku 26 měsíců. Dost se to zlepšilo od té doby, co se lépe rozmluvil a už mi spoustu věcí dokáže říct.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
20.1.20 11:40

Děkuji všem za názory i podporu :srdce: já vím, že občas zakřičet a celkově dát najevo zlobu je normální a dokonce je to někdy třeba, trápí mě fakt takové ty extrémy, kdy ani nejde o výchovu, ale o můj výbuch :roll: :oops: Prostě nepřiměřeně reagovat… Určitě souhlasím s @unuděná, situace, kdy malá něco chce a já řeknu ne (třeba pustit pohádku, ať jí dám místo oběda sladkosti a podobně), tak to je nejlepší prostě přejít, neřešit, nechat vztekat, to se mi daří i zachovat klid. V tu chvíli o nic nejde a já vím, že dítěti nijak neublizuji, naopak. Ale prostě jak rozpoutá to svoje peklo, když se zrovna musíme vybrat k doktorce, na nákup, když plníme základní povinnosti, to u nás občas nezabere nic. Ani když o tom, co budeme dělat, říkám dopředu, ani když se snažím pozitivně motivovat (třeba oblečeme se a po cestě do obchodu se můžeme jít podívat na kašnu, co se jí hrozně líbí atd), přemlouvat, ale ani vyhrožovat, a ve finále ani ten můj výstup k ničemu není. Vím, že to asi nakonec budeme muset prostě vydržet :roll: a že to časem prostě přejde, jen si občas říkám, jestli ty moje reakce nejsou za hranou :?

  • Nahlásit
  • Citovat
10811
20.1.20 11:49

Hele, u nás vždy nastával (a dodnes semtam nastává-děti 5 a 7,5) největší problém ve chvíli, kdy někam spěcháme. Dvouletému dítěti prostě dost dobře nemůžeš vysvětlit, co se stane, když přijdete pozdě k lékaři- to nezvládne pochopit a když, bude mu to jedno. Tak snad jedině dát si na to víc času, aby tě netlačil čas a nebyla jsi nervózní. Já to teda taky nikdy moc neuměla, ale věřím, že naučit se to dá… :think: Prostě na návštěvu se začít připravovat o půl hodinky dřív, než obvykle. S klidem a vědomím, že se nic nestane, když přijdete později. Postupem času si to dítě zautomatizuje a bude lépe.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5757
20.1.20 11:54

Věř, že já občas řvu po 6 letém jako tygr :mrgreen: :nevim: jsem trpělívá v tom, že dokážu danou věc 10× zopakovat, ke konci už zdůrazňuji, že jinak bude „sekec mazec“, no a taky občas je. A pro všechny BIO CHIO matky, vařechou nedostal ještě ani jednou, facana asi 2×, asi 3× jsem ho vytahala za ucho a lepance přes zadek nepočítám.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
195
20.1.20 12:07

Já vždycky, když jsem musela někam jít na čas a bylo třeba bez problémů obléknout děti v období vzdoru, snažila jsem se té scéně předejít tím, že jsem je posadila k pohádce. U té jsem je oblékla, když pohádka skončila, mohly vypnout počítač a hurá, už se mazalo ven. Když jsme se jen chystali ven bez časového omezení, tak to jsme trénovali samostatnost při oblékání a když došlo k afektu, měla jsem čas to řešit, tudíž jsem byla v klidu.
Když z období vzdoru vyrostly, už pohádka nebyla potřeba. Usnadni si to, podle mě ji tím nerozmazlíš. Ona ta tvoje holčička má na ty scény nárok, protože ví úplný houby o tom, jak svět funguje. Nejsem zastánce toho, že do těch scén půjdu a budu tomu dítěti pořád ukazovat, že jediný správný způsob je, vyhovět mi. Spíš jsem se jim snažila předejít. A jak pobraly rozum, tak to se pak dá lecos v pohodě vysvětlit a domluvit. Nechtěla bych nikdy vidět, že se mě moje dítě bojí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
20.1.20 12:12
@Anonymní píše:
Děkuji všem za názory i podporu :srdce: já vím, že občas zakřičet a celkově dát najevo zlobu je normální a dokonce je to někdy třeba, trápí mě fakt takové ty extrémy, kdy ani nejde o výchovu, ale o můj výbuch :roll: :oops: Prostě nepřiměřeně reagovat… Určitě souhlasím s @unuděná, situace, kdy malá něco chce a já řeknu ne (třeba pustit pohádku, ať jí dám místo oběda sladkosti a podobně), tak to je nejlepší prostě přejít, neřešit, nechat vztekat, to se mi daří i zachovat klid. V tu chvíli o nic nejde a já vím, že dítěti nijak neublizuji, naopak. Ale prostě jak rozpoutá to svoje peklo, když se zrovna musíme vybrat k doktorce, na nákup, když plníme základní povinnosti, to u nás občas nezabere nic. Ani když o tom, co budeme dělat, říkám dopředu, ani když se snažím pozitivně motivovat (třeba oblečeme se a po cestě do obchodu se můžeme jít podívat na kašnu, co se jí hrozně líbí atd), přemlouvat, ale ani vyhrožovat, a ve finále ani ten můj výstup k ničemu není. Vím, že to asi nakonec budeme muset prostě vydržet :roll: a že to časem prostě přejde, jen si občas říkám, jestli ty moje reakce nejsou za hranou :?

Za hranou podle mě tvoje reakce nejsou. Myslim, že jsme kvůli těm různým alternativním postmoderním metodám vychovy, co se všude propagují, pod velkým tlakem. Jako matky mame strach, ze staci scéna, křik a selhaly jsme. Mame na sebe enormní nároky-nekricet, vše trpělivě vysvětlovat, chápat atd atd. Mam pocit, ze se to žene zbytečně do extrému.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7798
20.1.20 12:21

Mám dceru, za 2 měsíce jí budou 4 roky a modlím se, aby to už přešlo. Nedávno jsem si četla jeden hezký článek od psychologa a psal, že období vzdoru zvládají špatně všichni rodiče, takže v klidu. Dceru miluju, ale ve chvílích, kdy má tyhle hysteráky ji úplně nesnáším. Snažím se říkat si, že vím, že mi to nedělá naschvál. Když se nevzteká, je úžasná. Nedávno jsem potkala jednu známou starší paní, tak jsme se o tom bavily a ona mi řekla, že až si najde toho pravého, tak ji to přejde, tak to mě pobavilo. Také mi moc nejde zvládat to v klidu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7798
20.1.20 12:24
@martina bl píše:
Za hranou podle mě tvoje reakce nejsou. Myslim, že jsme kvůli těm různým alternativním postmoderním metodám vychovy, co se všude propagují, pod velkým tlakem. Jako matky mame strach, ze staci scéna, křik a selhaly jsme. Mame na sebe enormní nároky-nekricet, vše trpělivě vysvětlovat, chápat atd atd. Mam pocit, ze se to žene zbytečně do extrému.

Naprosto souhlasím, malá, když se mi šprajcne venku, nejraději bych jí dala na zadek, ale nechci dělat venku scény před lidma, když už takhle stačí, co dělá ona, takže tiše pěním a v tu chvíli bych ji přerazila. Pamatuju si, pracovala jsem v Aquaparku v recepci a vycházela z bazénu rodina se dvěma kluky a jeden něco provedl a mamka mu dala jednu po papule a vystartovala tam na ni mladá holčina, že proč ho jako bije a mamča jí řekla naprosto v klidu, ať se nestará, a že jestli chce, že ji může taky proplesknout, tak mě to v tu chvíli pobavilo.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
616
20.1.20 12:31

Na jednu stranu tě chápu, náš malý měl taky celkem drsné období vzdoru a upřímně, bylo to fakt o nervy. Taky jsem několikrát vybuchla a na malého houkla, ale ruku jsem na něho teda nevztáhla. A jednoho dne jsem z toho byla už tam psychicky vyčerpaná že jsem se začala smát, když se zase vztekal při oblékání. Od té doby jsem každé jeho vztekání převedla ve srandu, nakonec se malý začal vždycky smát taky a bylo po vzteku. Teď má 2,5 roku a je to nejzlatější dítě pod sluncem, samozřejmě si občas postaví hlavu, ale už si dá dost věcí vysvětlit. Samozřejmě jsou situace, kdy nesmlouvám: čištění zubů, oblékání, když spěcháme třeba k doktorce, to může řvát jak chce, nereaguju na to 8) Univerzální návod neexistuje, každé dítě je jiné, u nás zabralo změnit přístup, být v pohodě a nad věcí. A hlavně neříkat „ne“, to fungovalo jak rudý hadr na býka :mrgreen: Místo toho radši vysvětlit, proč to nejde, vždycky jsem mu vykecala díru do hlavy, proč to nejde, že zapomněl, že se chtěl vztekat :mrgreen: Hlavně pevné nervy, přeju, ať je to brzo za vámi :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama