Odešla jsem od tyrana, tak proč mi není líp?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.06.19 22:41
Odešla jsem od tyrana, tak proč mi není líp?

Ahoj, píšu anonymně, protože potrěbuju poradit v něčem, co je pro mně dost citlivé téma. Nemám s kým bych si o tom popovídala, protože jen těžko mě moje rodina nebo kamáradi pochopí.
Před asi půl rokem jsem požádala o rozvod po 15ti letech manželství. Mám dvě malé deti. Manžel mně dle mého názoru a názorů psychologů psychicky týral. Byl chorobně žárlivý, nikam jsem nesměla chodit, protože hned byla doma scéna a výčitky. Od narození detí proto vůbec nebýval s nima sám, téměr výlučně jsem se o ně starala já s občasnou pomocí starých rodičů. Nemůžu říct, že by s náma netrávil čas, právě naopak. Chteľ být se mnou a dětma každý den i každý víkend. Jenže všechna starostlivost o děti a domácnost byla na mně, on jen prostě chodil s náma aby se necítil sám, ale často byl podrážděný, nesnášel, když děti zlobili, hádal se s nima i se mnou. No trval na tom, abych mu hlásila kde jsem, abych na něho čekala z práce a chodila všude s ním. Těžko nesl i když jsem šla s dětma s kámoškou, rodinu také nesnášel. Tohle bylo hlavně od narození dětí. Než se narodili, bývalo to střidavě, tedy někdy měl špatné nálady, no někdy jsme si to spolu užívali. Jenže při jakémkoliv tlaku mu utekli nervy, řval na mně a říkal hnusné věci na mou adresu. Mnohdy mně zranil, jeho to pak přešlo a na druhý den se jen chtěl tvářit, že se nic nestalo (nebo někdy se jěště tvářil naštvaně on).Neznala jsem promiň nebo nějakou lítost. Byl dost necitlivej a neuměl ani projevovat city.
Jenže já ho milovala, ať to zní jakkoliv zvláštně. Proto vůbec začal náš vztah a proto jsem s ním vydržela tolik let.
Poslední roky byli opravu těžké. Tolik napětí a stresu se začlo projevovat na mém zdraví, ječeli děti, ječela jsem já. Užívala jsem si, když byli dny, kdy bylo všechno v pohodě, protože hodně často mně osočoval a urážel, řval po dětech, hádal se se mnou. Začla jsem chodit ven sama s dětmi bez něj. Vědel, že je to špatné, byla jsem i nějaký čas pryč. Ale neudělal nic. Štvalo ho, že k němu už nejsem tolik milá, že si začínám vytyčovat hranice. Žili jsme spolu, ale sledoval každou mou chybu, když jsem něco pokašlala, vyhrožoval sociálkou, měl mě za nemocnou psychicky, urážel… Na začátku roku jsem po hodně velkém afektu zažádala o rozvod, protože to prorostlo tak, že jsem měla kolaps a začla mít strach o mé zdraví (vyhledala jsem i terapeuta, kam on dochádzet odmítal, protože on je v pořádku).
Tehdy se vše jěště zhrošilo. Před měsícem jsem to vypětí už nevydržela, tu neustálou kontrolu, strach a vyhrožování (i když fyzicky na mně jěště nesáhl). Odešla jsem od něj i s dětma. Byl chvíli hodně agresivní, psal mi sprosté zprávy, vyhrožoval, vydíral.
Obecně on hodně střídá nálady a techniky. Někdy je útočný a agresivní, pak zas lituje a vydírá citově. Teď se to víc uklidnilo, jakoby se začal smiřovat s tím, že opravdu se rozvádíme a je konec. Někdy jěště vyydírá a hraje na city, ale už mnohem méně. A ja jak začla být v tom „klidu“, dolehla na mě taková úzkost a osamělost. Vím, že kdybych se vrátila, bude to stejné, on se prostě nezmění, už jsem to zkoušela. No cítím jako bych něco ztrácela, jako by někdo umřel. I když mě ničil, přesto jsem ho „měla“, pořád tam byl ten kontakt, bydleli jsme spolu, on rozvod nechtěl a nechce dodnes.
Ovšem teď je to jiné. Prohrávají se mi před očima všechny ty obrazy, naše svadba, narození dětí, okamžiky, kdy jsme byli „rodina“ i když i ty, kdy se nechoval jak měl. No je to 15 let, přišlo mi to nějako líto. Jako bych ztratila půlku života, zůstala úplně sama.
Snažím se kvůli dětem, přes den to jako tak jde, ale večer sedím sama ve tmě a brečím.
Zažila to některá z vás? I když víte, že jste udělali správnou věc, no bylo vám to líto? Četla jsem takové prípady a jen o tom, jaká úleva pak přišla. Mně se ulevilo, ale necítím se bezmezně šťastná. Cítim se zraněná, tolik bych chtěla, aby to šlo jinak. Abych mohla vychovávat své děti s jejich otcem, aby uměl být jiný. No vím, že to nejde. Je to jako nechat ho zemřít, i když můžu rozhodnout jinak.
Jestli tohle někdo zažil, prosím poraďte jak z toho ven.

Stránka:  1 2 3 4 5 Další »
Reakce:
bigl
Ukecaná baba ;) 1639 příspěvků 09.06.19 22:49

Nevím, nezažila jsem, myslím, že to chce čas, je to moc čerstvé. Čekalas, že se ti uleví hned, ale hned to nejde. Čím náročnější situace, tím víc času potřebuješ.
Jak dlouho jste od sebe?
Najdi si dobrého psychoterapeuta, choď k němu (spoustu je jich i zdarma, ale dlouhá čekací doba, ale i manželské poradny jsou zdarma, i tam můžeš), potřebuješ o tom s někým mluvit a rozebírat to.
Hlavně se prosím nevracej, vydrž rok, dva a bude líp, uvidíš.

Martina84
Ukecaná baba ;) 2233 příspěvků 09.06.19 22:53

Nezažila jsem, ale chápu tě a soucítím. Jsi na dobré cestě. Úleva příjde, držím ti palce.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.06.19 22:56

Ano, zažila jsem to. Chce to čas a vydržet (a rozhodně s nevracet). Pokud se vrátíš zpátky, on pochopí, že nikdy nedokážeš odejít a bude se k Tobě chovat ještě hůř. Pamatuju si, že jsem taky přes den zvládala a kolikrát jsem večer zoufalstvím brečela. Ale mám tu výhodu, že mi pomůže večer se vybrečet, vyspat se z toho a ráno je zase fajn.
Potřebuješ to ze sebe dostat.
Máš někoho, s kým si o tom můžeš promluvit?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.06.19 22:58

@bigl Je to hodňe čerstvé. Čekáme jěště jen na rozvodové stání (bohužel to trvá už půl roku). Nebydlíme spolu asi měsíc.

Ja vím, že kdybych se vrátila, jsem zpátky a budu prožívat celé drama od začátku. Ale asi jsem citlivka, těžko nesu tohle zranění, nejraději bych ho vyřešila hned. Taky proto jsem se tolikrát s ním nerozešla jěšte před manželstvím. Neunesla jsem, že bych měla trpět pro lásku (protože já ho nikdy neuměla přestat milovat, i když jiný by se divil, když to vidí racionálně).
I když jsem našla odvahu, bylo mi to tolik líto, že jsem vždycky všechni odpustila, jen ho už chtěla mít při sobě. :-(
Těd mám někdy taky pocit, že bych se chtěla rozběhnout a jít za ním, i když na druhé straně dnes už vím, že mně nemá tolik rád jako já jeho. On je sobec, chce se mnou být jen proto, aby nebyl sám, měl obrázek pro něj „dokonalé“ rodiny a měl servis a program přes víkend. Na mé city však nikdy nebral ohled a nebral by ho ani teď.

nakreslenypanacek
Stálice 91 příspěvků 09.06.19 23:33
@Anonymní píše:
@bigl Je to hodňe čerstvé. Čekáme jěště jen na rozvodové stání (bohužel to trvá už půl roku). Nebydlíme spolu asi měsíc.Ja vím, že kdybych se vrátila, jsem zpátky a budu prožívat celé drama od začátku. Ale asi jsem citlivka, těžko nesu tohle zranění, nejraději bych ho vyřešila hned. Taky proto jsem se tolikrát s ním nerozešla jěšte před manželstvím. Neunesla jsem, že bych měla trpět pro lásku (protože já ho nikdy neuměla přestat milovat, i když jiný by se divil, když to vidí racionálně).
I když jsem našla odvahu, bylo mi to tolik líto, že jsem vždycky všechni odpustila, jen ho už chtěla mít při sobě. :-(
Těd mám někdy taky pocit, že bych se chtěla rozběhnout a jít za ním, i když na druhé straně dnes už vím, že mně nemá tolik rád jako já jeho. On je sobec, chce se mnou být jen proto, aby nebyl sám, měl obrázek pro něj „dokonalé“ rodiny a měl servis a program přes víkend. Na mé city však nikdy nebral ohled a nebral by ho ani teď.

To chce najít někoho nového, ne? Zapomenout… Mám podobnou životní zkušenost a až jakmile jsem měla nového partnera, začala jsem být šťastná jako nikdy v životě.

terien
Extra třída :D 11717 příspěvků 09.06.19 23:35

Musíš tomu dát čas, jsi zraněná a každé trauma potřebuje svoji dobu, než se zahojí. Soustred se na sebe, na děti, rozmazluj vás, klidně se vybreč, hlavně se nevracej.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.06.19 23:54

@nakreslenypanacek Možná jo, ale upřimně neumím si představit jak bych do mého aktuálního života zapasovala jěště nového partnera. Pro děti by to také asi nebylo lehké, jěstě se nesrovnali ani s tím, že jejich rodiče žijí odděleně.

A také myslím, že není lehké najít nového partnera. Já bych teď asi hodně vybírala, mám děti, takže nemůžu zkoušet jeden vztah za druhým. A nevím, jestli je to náhoda, ale v mém okolí moc rozvedených párů s malými dětmi není. Najít někoho, kdo by za něco stál a byl by ochotný se starat o dvě cizí děti mi přijde teď trochu jako sci-fi…

Malina7
Závislačka 2856 příspěvků 09.06.19 23:56

Nevracej se. Udělala jsi správný krok. Čas je lék na všechno. Až budeš mít rozvod za sebou, bude to jedna tlustá čára. Máš dvě děti, začíná léto, jezděte na výlety, k jezeru, houbařit, užívejte si sami sebe, bez řvaní, výčitek a toho hnusu od Ex. Jedině novými kroky v životě zjistíš po takové zkušenosti, že Život umí být barevný a né jenom černý. Hodně štěstí :hug: :kytka: :potlesk:

nakreslenypanacek
Stálice 91 příspěvků 09.06.19 23:59
@Anonymní píše:
@nakreslenypanacek Možná jo, ale upřimně neumím si představit jak bych do mého aktuálního života zapasovala jěště nového partnera. Pro děti by to také asi nebylo lehké, jěstě se nesrovnali ani s tím, že jejich rodiče žijí odděleně.A také myslím, že není lehké najít nového partnera. Já bych teď asi hodně vybírala, mám děti, takže nemůžu zkoušet jeden vztah za druhým. A nevím, jestli je to náhoda, ale v mém okolí moc rozvedených párů s malými dětmi není. Najít někoho, kdo by za něco stál a byl by ochotný se starat o dvě cizí děti mi přijde teď trochu jako sci-fi…

A zkoušíš aspoň někoho najít? Jen poznávat, ne hned navazovat vztahy…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.06.19 00:14

@Malina7 To se snažím, no kam se hnu, všude jsou kompletní rodinky, máma, táta, děti… jenom já jsem vždycky někde sama s dětma. O to je to víc deprimující.
Já si jinak s dětma docela užívám, ale prostě je to jiné, když máte také někoho dospělého vedle sebe, s kým si můžete popovídat, sdílet starosti a pod.
Někdy mám pocit, že neumím být sama.
A také se neumím celkem srovnat s tím, že i když bych měla jiného partnera, nebude to táta mých dětí. Prostě ten vztah tam bude jiný.

Cheriffka
Kecalka 377 příspěvků 10.06.19 00:25

Mozna brecis i diky tomu, ze se ti vlastne vnitrne ulevuje, jen tu ulevu jeste neumis racionalne poznat a pojmenovat. Pada to z tebe. Je to opravdu hodne cerstve, je jasne, ze mas strach, jak to vse ted zvladnes, jak se naucis zit sama se sebou, ale neboj… na to prijdes a postupne, kazdym dnem, budes citit, jak je ti lepe a lepe. Chce to jenom vydrzet. Urcite se k nemu ale nevracej, spadla bys zase zpatky na dno a mozna (spis urcite) by ti s nim bylo jeste hur, nez kdyz jsi odchazela. Pevne nervy! :hug:

Malina7
Závislačka 2856 příspěvků 10.06.19 00:26

Tyto stavy přejdou. A že jsou v Tvé blízkosti úplné rodiny, na to kašli. Hlavně nesrovnávat. Nejsi vadná, jsi jenom rozvedená ( skoro). Časem zjistíš, že Ti život dává i jiné možnosti, než věčný stres… Teď poznáš nepoznané, což není vůbec vadné, ale super :potlesk:. S dětmi si utvoříte svůj režim, a vše půjde, je to jenom o čase a chtít to změnit. To nejdůležitější jsi už udělala, odešla od tyrana, a teď už se těšte s života. Na ten klid a pohodu bez stresů si zvyknete s dětmi rychle.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.06.19 01:08
Bude lépe

Je v pořádku plakat když to bolí! Podle mě je i tenhle čas cesta k zahojení ran které jsi utrpěla takovým vztahem s někým koho jsi milovala ale on ti jen ubližoval.
Rozhodně na sebe netlač ani při seznamování a ani při tom „rychle se cítit dobře“. Netlač se do ničeho a nepřemýšlej nad tím jestli „ostatní to tak měli taky! nebo " jestli je to správně když se cítíš i po tom takhle smutně“. Každý se vyrovnává s těžkostmi jinak a někdo je víc citliví a trvá mu déle se zahojit.
Nech to jen plynout a čas rány zahojí. Uvidíš že jednou se prostě vzbudíš s tím že si uvědomíš že už jsi vlastně v pořádku. A ani nepoznáš kdy se to stalo…
Hlavně se k němu nevracej! Pokud by jsi se vrátila byl by na koni a bylo by možné že by pak měl spolu s pocitem „větší nadřazenosti“ touhu ti dokazovat víc než dřív kdo je „tady Pán“! Mohlo by to dokonce vyústit ve fyzické týrání… :cert:
Takže držím ti palce a přeji ti aby jsi se brzo „zahojila“ na duši a konečně si mohla užít klid, mír radost a lásku se svými dětmi! :srdce:

Nekoukej!
Kelišová 6263 příspěvků 10.06.19 07:44

Zakladatelko jsem na tom uplne stejne, nekdy si vecer rikam jestli jsem normalni kdyz mi chybi nadavky, rev a neustala kontrola me i deti… je to syndrom tyrane zeny a je to normalni prejde to! Treba by ti trochu pomohla rada, ktera pomaha me, z kazda myslenka na nej ti odcerpava energii stejne jako kdyby jste byli spolu, snaz se v tu chvilku soustredit na neco jineho a rict jo uz je tady zase ta myslenka je to normalni, ale budu myslet na to kam s detmi pojedu na dovolenou, odkud jsi?

Příspěvek upraven 10.06.19 v 07:57

Stránka:  1 2 3 4 5 Další »
Váš příspěvek
Reklama