Otázka pro rozvedené maminky ...

Anonymní
22.3.10 13:49

Otázka pro rozvedené maminky ...

Už řadu let se plácám v tom, kde je ta hranice, kdy by měl člověk zůstat ve vztahu, kde se necítí úplně dobře. Kde je ta hranice „zdravého sobectví“, kdy a kvůli čemu jste si řekly DOST, tohle nemám zapotřebí, chci lepší život? Žiju ve vztahu, kde jsem vlastně nikdy nebyla ani úplně spokojená, ani úplně nespokojená, s manželem mám dvě krásné děti, ale připadá mi, že ačkoliv nás svým způsobem miluje, mnohem víc jsme pro něho něco jako inventář, majetek. Má spoustu svých zájmů, kamarádů, aktivit (a z téhle části života mě vyřadil, nechce mě tam), já se naučila zvládat vše sama, děti, domácnost, psa .. a vpodstatě teď je situace taková, že manžela pociťuji často spíš jako přítěž, než jako oporu.
Na druhou stranu, i když se o děti nezajímá zdaleka tolik, jak by měl, ony ho přesto milují … nedokážu si představit je rozdělit … ale zase si říkám, že kdyby je neměl doma, ale měl je třeba na víkendy, že by s nimi trávil čas daleko lépe, užil by si jich, vážil si toho, že je má …
Já opravdu nevím, prostě nežiju si špatně ani dobře, ale poslední dobou ty nespokojenosti narůstají … a já přemýšlím víc a víc o odchodu.
Ani nevím, jestli ho mám ještě ráda, s postupujícími roky se názorové rozdíly mezi námi prohlubují …
Nejsem šťastná, ale bojím se, že rozchodem bych udělala ohromnou, nevratnou chybu, zbořila bych svým dětem jejich svět - a sobě bych jen ještě zkomplikovala a ztížila to svoje dosavadní živoření…

Maminky, co byl pro Vás impulz k odchodu, kdy jste si řekly, že bude opravdu lepší (i když hrozně těžké) začít znovu??? A co na to děti? Odpustily Vám, byly za Vaše rozhodnutí rády, zlomilo je to?

Píšu zmateně, já se tak totiž i cítím, vždycky jsem byla až chorobně zodpovědná a obětavá a vždycky jsem koukala na potřeby druhých lidí mnohem víc, než na svoje vlastní … a teď si stále častěji říkám, jestli nemám nárok urvat si ze života taky trochu pro sebe…

Za Vaše názory předem moc děkuji… Mia

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

17086
22.3.10 14:23

Ahojky,

sice nejsem rozvedená ale moji rodiče ano. Tvoje situace není lehká tím spíš že vlastně vše jakž takž funguje a není tam třeba nevěra, která by to rozsekla asi definitivně. Nedokážu tedy zodpovědět na tvojí otázku kdy odejít a kdy zůstat. Ale každý podle mě musí být trochu sobec a užít si i svůj život. Nevím teda kolik je dětem, to asi taky hodně hraje roli.

Znám to jen z pohledu dítěte, kdy se rodiče rozvedli když mě byly 3 roky a bráchovi 8. On to z mého pohledu nesl mnohem hůř já si na nic nepamatuji, jen to že odjakživa žiju jen s mamkou a táta byl jen na víkendy a prázdniny. Navíc žil 200 km od nás (mamka se vrátila k rodičům). Jeho návštěvy postupem času byly míň časté až jsme tam jezdili jen na prázdniny a nikdy to nebylo ono. Ale mamce nemám nic za zlé nikdy jsem jí to nevyčítala a tudíž nebylo co odpouštět, to spíš na tátu jsem měla a asi do dneška mám trochu vztek, že se nám nevěnoval. Ale to je na další vyprávění.

Hodně taky podle mě záleží jak by ses případně dokázala domluvit s manželem na společné péči a zda by rozchod byl v klidu. Hádky asi dětem můžou ublížit hodně. :wink:

Víc asi teď nedokážu posoudit jen jsem ti chtěla napsat pohled ze strany dítěte. :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.3.10 14:45

taky nejsem rozvedená (momentálně šťastně vdaná ve skoro 10ti letém vztahu), jen několikrát rozejitá (vždy vztahy bez dětí a víceméně bez majetku). Ale byla jsem to vždy já, kdo řekl DOST, končíme, tenhle vztah nemá cenu. A vždy to bylo ve chvíli, kdy jsem si naplno a definitivně uvědomila, jak mě děsí další společná budoucnost s daným chlapem, že si už neumím představit vedle daného muže žít a zestárnout, že právě on by měl být naplněním mého života. Nevím jak to přesně napsat - prostě jsem vždycky zjistila, že pro tohohle jsem se nenarodila, tak jsem to skončila…
Ne že by mi vadilo sundání růžových brýlí (mé vztahy trvaly vždy minimálně rok), ani ten stereotyp, který vždy po čase ve vztahu nastane. Ale vadil mi přístup k životu, k pohledu na vztah, nesoulad v některých životních prioritách…
možná trochu zmateně napsané. Ale když to tak vezmu, že průměrný věk je 80 let, a Ty v necelých 40ti zjistíš, že chlap vedle TEbe není to pravý ořechový - tak pokud spolu zůstanete, prožiješ s ním víc než půl života. A to je podle mě dost na to, aby člověk přemýšlel o tom, zda to opravdu stojí za to. Je to Tvůj život a jaký si ho uděláš, takový ho máš.
Teď teda nemluvím o přechodné krizičce, která ve vztahu přijde a zase odejde. Takový jsou všude (a kdo tvrdí, že ne, tak podle mě neříká pravdu) Mluvím opravdu o tom, že si s tím člověkem už neumíš představit zůstat do smrti, že by Tě takový vztah ničil… A v této situaci se přestaň ohlížet na děti a mysli sobecky na sebe.
Já jsem typ člověka, který by v nefunkčním vztahu nezůstal kvůli ničemu, ani kvůli dětem (nebo spíš lépe řečeno „už kvůli dětem ne“). Ony děti poznají, že to doma nefunguje. Mají na to výborný nos.

Tak zvaž, zda to ochladnutí ve Vašem vztahu je definitivní nebo jen přechodné a třeba by se s tím dalo něco dělat - no a řeš to. Přeju hodně štěstí a možná taky odvahu :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
1853
22.3.10 14:53

Asi bys měla zajít do manželské poradny sama nebo oba a probrat to tam ...... . Mimichodem mám jen ten pocit nebo si tvůj manžel není žádného hrozícího rozchodu vědom…?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.3.10 15:30

Holky, díky za odpovědi. Vezmu to odzadu -
pavlak5 - do poradny jsem se už objednala, ale zase to zrušila … Neuměla bych asi povídat cizímu člověku o tom, co mě trápí, radši se vypovídám kamarádkám, nebo tady (jedna moje kamarádka je mmch psycholog, dělala v manželské poradně, oba nás zná, sama má manželství naprd - a doporučila mi, ať si najdu milence, nebo ať se rozvedu… :nevim: A když u nich jsme na návštěvě, tak mě vždcky nahlodá, když mi řekne, že úplně kouká, jak děsně se ke mně můj chlap chová… :(). Můj chlap ví, že nejsem spokojená, vždycky vybouchnu, je hrozná hádka … on se potom načas změní …ale když pomine akutní nebezpečí, že bych se mohla sebrat a jít, tak se vše vrátí do starých kolejí…

Anonymní … odvahu já nemám, chybí mi rozhodnost, a zřejmě i sebevědomí …

Panuško … mým dětem je 2 a 6 let. Myslím si, že kdyby byl můj muž charakter, mohli bychom se klidně jen na čas, na zkoušku, odstěhovat, třeba si srovnat v hlavě, co od vztahu chceme, jestli nám na sobě ještě záleží .. jenže on je ješitnej, hysterickej nervák, už jsem chtěla v minulosti odejít několikrát, ale jakožto obratný řečník a citový vyděrač mě nikdy odjejít nenechal..... To je taky jedna z věcí, co mi hodně vadí, nemůžeme se ani pohádat, vždycky dostane hysterický záchvat (navíc má nervové onemocnění, tak se vždycky bojím, že když se pohádáme, dostane záchvat…:(((

Aby toho nebylo málo, už 4 roky mám ráda jednoho muže - povahově protipól mého muže, klidný, kultivovaný, jemný … taky ale samotář a nemluva, to by mi asi vadilo. I když se máme oba rádi, nikdy jsme spolu neměli nic zásadního, já prostě zahýbat nemůžu … a on si nechtěl nic začínat s ženskou s tolika závazky. Protože bydlí blízko mě a pracuje ve stejném oboru, je těžké nemyslet na to, co by kdyby … Nemyslím, že kdybych odešla od manžela, tak bychom si spolu začali oficiálně .. spíš bych zkusila být s dětmi sama a dál by se vidělo.

Vždycky jsem si říkala, že kvůli dětem vydržím všechno a teprve, až budou velké, tak si zařídím svůj život … Ale teď to začínám přehodnocovat …

Jinak nejsem naivka, co čeká, že vztah pokvete sám od sebe a že se na něm nemusí makat. Jsem realista. A taky je mi jasný, že když jeden dlouhodobě maká a druhý se veze, tak se jednoho dne prostě ucho utrhne..:(

Já vím, že to zní hrozně, ale občas si přeju, aby mě manžel třeba v afektu uhodil, nebo aby si našel milenku … zkrátka, aby se to nějak rozetnulo a abych ta „špatná“, kdo rozbil dětem rodinu, nebyla já..... :(

Zakladatelka

  • Nahlásit
  • Citovat
12980
22.3.10 16:08

Né ty nejsi a nebudeš ta špatná, to on svým chováním systematicky rodinu bourá.. takže nečekej na facku a začni řešit.. :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5044
22.3.10 16:16

Ahoj,
u mě byl impuls k odchodu okamžik, kdy se naše problémy začaly projevovat na Matyášovi (byl uplakaný, uvztekaný a bohužel byl svědkem našich hádek). K odchodu jsem se odhodlávala dlouho, byly časy, kdy jsem svého manžela milovala tak, že bych za něj dýchala, ale nějak nám to přestalo klapat. Pořád jsem si říkala, že nerozbiju rodinu, ale Máťa tím začal dost trpět, tak jsem řekla dost.
Musím říct, že následující 2 roky byly dost krušný. Já první 3/4 rok denně řešila, jestli se vrátit nebo ne a další rok a čtvrt jsme byli ve stavu, že mě manžel občas ani nepozdravil.
Teď se naštěstí vše urovnalo, oba máme spokojené vztahy a z Máti je báječný pohodový klučina.
Vím, že když jsou děti, tak se situace řeší hůř, ale paradoxně oni tím můžou trpět nejvíc a rozdělení rodiny jim může pomoci.

Ale rozhodnutí je jen a jen na tobě :-)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.3.10 16:28

Holka,já tedy nevím,občas,když si tady pročítám příběhy jiných,tak si říkám,proč vše začne řešit,až jsou tu děti.
Má ex snacha po tříletém manželství zjistila,že už syna nemiluje a požádala o rozvod.Jejich synovi byly 2roky a mě by nikdy nenapadlo,že tak malé dítě,bude tolik trpět.
Jsou to už dva roky,co jsou od sebe a z veselého dítěte je troska.Když ho vidím,brečela bych.Hodně vysel na tátovi,bylo a myslím,že pořát je,mu divné,že bydlí jinde,že musí od táty pryč.Pláče,vzteká se následně zlobí,mění nálady.
Bohužel se snachou se nedalo rozumě mluvit,ona si myslela,že budou žít společně jako před tím,ale ona si bude dělat co chce.(vzor z domu).
Nějak se mi zdá,že dnes se vše řeší okamžitě rozvodem.
Nemyslím,že by se tvůj manžel změnil,určitě dělá vše stejně,ale tobě to vadí až máte dvě děti a v blízkosti je někdo,s kým je ti líp.Ale jen se občas scházíte,možná bys po čase zjistila,že chlapi jsou v globále všichni stejní.
Tak zvaž,nakolik je ti v manželství zle a nakolik dětem v úplné rodině.
Kdyby vás mlátil,nebo jinak terorizoval neřeknu,ale pokus se krizi řešit méně bolestivě pro vaše děti.

  • Nahlásit
  • Citovat
FloraBolger
22.3.10 16:34

Ahojky…tak já jsem rozvedená rok, ale s (ex)manželem jsme už od předloňského jara žili jen vedle sebe (po dohodě) - nebyl důvod to hned hrotit rozvodem, to přišlo až když jsme si našli nové partnery. Těžko říct, kde byl první impuls, spíš se to časem „nastřádalo“. Nejvíc asi udělalo, že je ex patologický lhář. A jde těžko žít ve spokojeném vztahu, když člověk partnerovi nevěří ani odpověď na otázku „Jaké je venku počasí?“. Každopádně vše proběhlo bez hádek a dohodou.
Rozvod jsem nesla hodně špatně - ne kvůli sobě (manžela jsem nemilovala), ale kvůli pocitu „selhání“ u Matyho. Přes všechna předsevzetí jsem mu nedokázala dát to (z mého pohledu) ideální dětství. Řešila jsem to i s psycholožkou a ta mě uklidnila, že jsem se rozhodla správně. A při pohledu zpátky - nelituju. Jen je škoda, že se ex-manžel Matymu už vůbec nevěnuje - sice je mi jasné, že by spolu nemohli být každých třeba 14 dní (my jsme v Praze, ex ve Zlíně), ale čekala bych, že přijede častěji (naposledy tu byl v listopadu na půl dne) nebo že si ho bude brát sice míň často, ale na delší dobu. Určitě bych mu nebránila a přizpůsobila se. Maty se na tátu - dřív - hodně ptal. Ale žádné srdceryvné scény nebo tak něco. Teď už asi sám vnímá, že táta zájem nemá a bere to - řekla bych - v pohodě. Upřímně - obávala jsem se, že to bude obtížnější…
Sama jsem také z rozvedené rodiny, ale to je zase jiný příběh (otec agresivní alkoholik). Hodně štěstí a ať se rozhodneš správně (pokud takové rozhodnutí vůbec je) :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
22.3.10 18:16
Anonymní píše:
Holka,já tedy nevím,občas,když si tady pročítám příběhy jiných,tak si říkám,proč vše začne řešit,až jsou tu děti.
Má ex snacha po tříletém manželství zjistila,že už syna nemiluje a požádala o rozvod.Jejich synovi byly 2roky a mě by nikdy nenapadlo,že tak malé dítě,bude tolik trpět.
Jsou to už dva roky,co jsou od sebe a z veselého dítěte je troska.Když ho vidím,brečela bych.Hodně vysel na tátovi,bylo a myslím,že pořát je,mu divné,že bydlí jinde,že musí od táty pryč.Pláče,vzteká se následně zlobí,mění nálady.
Bohužel se snachou se nedalo rozumě mluvit,ona si myslela,že budou žít společně jako před tím,ale ona si bude dělat co chce.(vzor z domu).
Nějak se mi zdá,že dnes se vše řeší okamžitě rozvodem.
Nemyslím,že by se tvůj manžel změnil,určitě dělá vše stejně,ale tobě to vadí až máte dvě děti a v blízkosti je někdo,s kým je ti líp.Ale jen se občas scházíte,možná bys po čase zjistila,že chlapi jsou v globále všichni stejní.
Tak zvaž,nakolik je ti v manželství zle a nakolik dětem v úplné rodině.
Kdyby vás mlátil,nebo jinak terorizoval neřeknu,ale pokus se krizi řešit méně bolestivě pro vaše děti.

Však já to vnímám přesně takhle, kdybych byla sobec, co myslí jen na sebe a ne na děti (a ostatní), dávno bych to už zabalila. A s tím, že spousta věcí se řeší, až když jsou děti (takže řešení už nebude nebolestivé) … však já to vím sama nejlíp, že jsem byla hloupá! Já od něho dokonce odešla už před lety … vrátila jsem se zpátky k rodičům - a v ten den jsem zjistila, že jsem s ním těhotná, tak jsem se zase pokorně vrátila a bylo vymalováno.
Já se toho právě bojím, že by to dětem ublížilo, nevím, nakolik vnímají mou nespokojenost, ale určitě vnímají, jak se ke mně jejich otec chová -a bojím se, že i oni si jednou vyberou partnery podle tohohle modelu pán - služka. Alespoň u mě to tak fungovalo, jakkoliv se mi nelíbil vztah otce a mámy, vybrala jsem si podobný typ chlapa a vesele opakuju chyby své matky.

Jak říkám, nežiju si špatně. Nestrádáme, nijak se nešidíme … Ale jako pár jsme prostě vždycky stáli za houby. Já se mu vždy a ve všem přizpůsobila, asi z lásky a taky, aby byl doma klid … a prostě už mě to ničí a unavuje a není z toho moc cesta ven.

Vím, že neexistuje univerzální rada, že každý má tu hranici, kdy ještě má cenu na vztahu pracovat a zachraňovat ho, a kdy už to prostě cenu nemá, někde jinde. Já jsem myslím hodně tolerantní, tak nějak si představuju, že rozumný partner by to měl ocenit - můj toho bohužel těžce zneužívá, takže ve výsledku, když to přeženu, to znamená, že on může všechno a já skoro nic (například on je neustále pryč, chodí za kamarády, hraje bowling a já nevím co, jezdí na hory … mám mu to zakazovat? asi bych měla, ale je prokristapána dospělý, je mu 40, tak by se měl podle toho chovat. oproti tomu když si já jednou za rok vyrazím večer s kamarádkou na víno, tak mi to potom hodně dlouho připomíná, že já si courám po nocích.....
Vím, že jsem si to udělala sama, nikdy nic nemusel, péči o děti jsem vzala odjakživa úplně na sebe (to souvisí i s jeho zdravotním stavem - má epilepsi, já se ho snažím šetřit, když byly děti nemocné nebo tak něco, vždycky jsem o ně pěčovala, jen aby se vyspal a nedostal záchvat … Na druhou stranu, on si čas od času vesele zapaří až do rána, režimová optaření nedodržuje … čili on na svoje zdraví úplně kašle), v domácnosti mi jen ukazuje, co kde není udělané (i když po posledním výbuchu trochu pomáhat začal, to je pravda).
Já na něho nesvaluju vinu za to, jaký je náš vztah. Dobře vím, že vina je skoro vždy na obou stranách. Taky nejsem dokonalá, to dobře vím.

A popravdě, je to na mě poslední dobou tak moc, že z veselé, usměvavé maminky, co si od rána do večera zpívala, je uřvaná, nespokojená, zlá ženská, :(((((

Zakladatelka

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
22.3.10 18:37

Lizbeth - díky!
Simpanova - u nás jsou děti taky občas svedkem hádek, bohužel. Ale zatím se nezdá, že by se to na nich podepisovalo… Ono jak tu s námi je manžel minimálně, tak se nemá CO podepisovat…
Palino - úplně tě chápu s tím pocitem selhání … mě by to asi psycholožka nevymluvila. Já bych ho měla už napořád…

Holky, děkuju Vám za reakce, moc mi pomáhá, že o tom můžu mluvit, už to muselo ven:(

Ono to vždycky není u nás jen špatné, proto taky váhám…

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
22.3.10 19:32

Myslím, že můj mužskej má asi šestý smysl a tuší, že se něco děje… normálně přichází domů odpoledne nebo večer (ne po práci, ale z kuželek apod.), sedne k PC - a nikoho si ani nevšimne, řeší si svoje maily a kamarády. Dneska přišel (zase po bowlingu) - a choval se po strašně dlouhé době JAKO TÁTA!!!!! Povídal si s dětma, hrál si s nima, blbnul .. u nás velmi, VELMI vzácný obrázek. Myslím, že kdyby se takhle choval častěji, mé nespokojenosti by výrazně ubylo…

Zakladatelka (i ten předchozí příspěvek byl ode mně, anonymita mě ptravuje, ale nerisknu si psát o tomhle pod svým nickem:(

  • Nahlásit
  • Citovat
FloraBolger
22.3.10 20:08

Zakladatelko - vidíme to stejně, pocit selhání mi bohužel zatím asi nikdo nevymluví :nevim: . S psycholožkou jsem ale konzultovala hlavně nakolik je mé rozhodnutí - týkající se rozvodu - správné (vzhledem k okolnostem) a do jaké míry může ovlivnit Matyho. Navíc jsem se zároveň i rozhodovala, jestli se odstěhovat do Prahy nebo ne. Psycholožka to za mě sice nemohla rozhodnout, ale mohla mi ukázat cestu :wink: . Teď už jen doufám, že mě časem přejde i ten pocit selhání…

  • Nahlásit
  • Citovat
bamba
23.3.10 09:23

Já vím,že je to těžké,ale bohužel jak píšeš,máš na tom hodně viny,jestli jsi mu dělala pomyšlení a nikdy neřekla,buď s náma doma a věnuj se rodině,tak teď už se to bude napravovat těžko.
Právě,že si mnoho žen neuvědomuje,že když od začátku bude dělat chlapovi vola,a nic po něm nechce,tak ji to po určité době začne zmáhat,ale chlap se pak už hodně těžko zapojí.Promluvila bych si s ním,pokud možno bez křiku.Řekni mu,jakou máš o něj starost a on se chová nezodpovědně,jak vůči vám,tak i vůči sobě.
Opravdu je těžké radit,protože nikdo ani do jednoho z vás nevidí a neví jak moc je vztah narušený.
Já jsem potřetí vdaná a můžu s jistotou říct,že až ten třetí pokus byl nejlepší.Ne že bysme byli jak holoubci,ale s věkem jsme si oba spoustu věcí uvědomili a snažíme se si život nekomplikovat.
Pravda je ale taková,že dokud jsem měla děti v péči a žili s náma společně,tak náhradní tatínkové,nic moc.
Je těžké si nechat vychovávat děti cizím chlapem,často právě tato skutečnost ničí další vztahy.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama