Otázka pro ženy, které nešly potratit dítě s postižením.

35612
12.4.16 06:35

Otázka pro ženy, které nešly potratit dítě s postižením.

V jedné diskusi jsem prohlásila, že ten samotný krok - a sice zabití svého dítěte - musí být velmi těžký a že by mohly existovat ženy, které to prostě nedokážou a tak si dítě nechají, ačkoli předtím byly přesvědčené, že postižené dítě nechtějí a že v podobné stuaci na potrat každopádně půjdou. Bylo mi řečeno, že se jedná o zcela nereálnou situaci.

Toto vlákno zakládám, abych sama sebe přesvědčila, jestli někdo je ten případ, případně jestli znáte takový případ.
Maminka, která si byla jistá, že v případě prokázané vady půjde na potrat, nechtěla si nechat postižené dítě (rozuměj s takovou vadou, jakou to dítě mělo zjištěnou), nebyla a stále není zásadně proti potratům, ale v reálné situaci prostě nedokázala jít a nechat své postižené dítě zabít.
Pro tuto diskusi je mi celkem jedno, jestli si následně dítě zamilovala, nebo ne, o to ted nejde.

V podobných dikusích se většinou strhne vášnivá diskuse, ale pak by se mi blbě dohledávaly odpovědi, o které mi jde, proto prosím, diskutujte jinde, například tady - https://www.emimino.cz/…ankovani/54/?… - tam už se o tom diskutuje, určitě se tam zapojíte dobře.
Hlavně mi sem nepiště, vy, co jste se s tím nikdy nesetkali a jen si o tom něco myslíte - zejména vy pište kamkoli jinam. Názory maminek se zkušeností samozřejmě vítám.

Díky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

58592
12.4.16 07:08

@Pudloslava známá - po 10 letech snažení - otěhotněla.. od začátku problémy atd, no mimčo je postižené a to celkem dost.. ale jako nechali si ho, ačkoliv se nedožije víc, jak 10 let. Pro ně je to pořád lepší, mít nějaké dítě, než nemít žádné :think: dřív tvrdila něco zcela jiného, ale v tomto případě chápu. Spíš znám případy, kdy se dítko mělo narodit zdravé a nebylo a rodina s láskou pečuje - v jednom případě už víc jak 15 let. Největší frajer je pak „náhradní“ otec, který do toho šel :palec: a je neskutečnej.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10535
12.4.16 07:08

Nejsem nejspíš úplně přesně to, co hledáš, ale trochu jsem to zažila. Vždycky jsem měla pocit, že potrat je „normální“ věc, logické řešení, když dítě má nějaký problém… A pak jsem byla ve 20.týdnu, na velkém ultrazvuku, kde už bylo jasné, že dítě je opravdu malý člověk, a říkala jsem si: Teď ještě můžu to miminko potratit? A zjistila jsem, že kromě případů opravdu neslučitelných se životem, bych to udělat neuměla.

Čili nebyla jsem v té situaci, ale ten přerod ze situace „potrat je normální“ na „potrat je krajní řešení“, ten jsem zažila.

Jinak to, co popisuješ, zažila kamarádka (brániční kýla), a ta teda kvůli tomu už neměla druhé dítě: že by ty měsíce strachu, jestli dítě přežije a jestli bude zdravé, podruhé už nedala. Protože s potratem v té fázi, kdy se to objevuje, by měla problém.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.4.16 07:18

Anonym kvuli soukromi dotycne!

Pudli, je to zkušenost z první ruky, ne osobní, ale byla jsem přímo několik týdnů přítomna té hrůze, kdy se zjistilo, že se asi musí na plodovku, že to dobře nevypada, nejistota,nadeje.Doma uz byl 5ti lety syn. Zjištěna byla těžká VV srdce plus se bohužel mohli kdykoliv objevit vv další, pokud by se mimi dozilo porodu a přežilo ho, mělo by max. 5 let času, k tomu se v průběhu tehu začaly přidávat další věci, jefna plice se nevyvyjela jak mela a myslim i rozstep rtu. Kamarádka si to na porodním sále, kdy měla jít na přerušení ho porodit ve 20tt mrtvé, rozmyslela. Pak se smíchem plakala, že to bylo jak z blbyho filmu. Cítila pohyby, jak se tam zoufale vrtí a nedokázala tomu uvěřit. Že nemůže přežít.
Miminko nakonec opravdu nepřežilo porod v 38 týdnu. Dnes se o tom dotyčné stále těžce mluví, ale přiznává, že to, ze odešlo samo tehdy, kdy byl jeho čas a ona se ujistila, že neukradla nikomu život, ji pomohlo to zvládnout mnohem lépe. Smirit se, ofpustit si, rozloucit se. Že to bylo těžké, ale dobré rozhodnutí. Včetně toho že byl cas na vše lépe v klidu připravit i 5ti letého. Snad ti to takhle k něčemu bylo. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.16 07:21

@Pudloslava ano, moje maminka. Jeden potrat (tedy miniinterupci) měla za sebou, takže opravdu proti potratům nebyla. Když zjistila, že dítě, má velice vážné vývojové vady a že se s největší pravděpodobností nedožije ani porodu, tak již cítila pohyby. V tu chvíli už to nedokázala. Kvůli své mamince vkládám anonym, děkuji za jeho respektování. K.

  • Nahlásit
  • Citovat
69308
12.4.16 07:35

Já jsem typ člověka, co by nechtěl přivést na svět postižené dítě. A pro mne je postižené dítě i dítě s DS. Vím to v netěhotném období, když jsme byla těhotná a výsledky testů ukazovaly vyšší rizika. 14 dnů jsme se rozhodovala jen o aminocentéze, všichni si klepali na čelo, co jako hysterčím, o co jde, a já se bála, aby ta aminocentéza dítěti neublížila, ne o sebe, ale o následky té aminocentézy pro dítě. Nakonec jsme se k tomu nechala dotlačit a jen tak tak. Nevím, jestli bych následně dokázala jít na potrat a to pohybující se dítě nechat zemřít tak, že já o tom rozhodla. Fakt to nevím, a netroufla bych si odsoudit žádnou ženu, která i přesto, že o tom postižení věděla, tak to nedokázala udělat. Musí to být psycho.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
69308
12.4.16 07:41

Jinak já osobně z blízkého okolí znám dvě, co nevím jestli chtěly a nedokázaly, ale každopádně si to dítě nechaly. Jedna měla hlavní problém rozštěp páteře a ta holčička přežila, má za sebou několik operací a je postižená, ale žije s nimi v rodině a druhý chlapeček jiné nevím, co měl. Byla to má kosmetička, věděla že je postižený a že má pramalou šanci přežít rok svého života. Já ji poznala až když už byl mrtvý. A ona o něm s takovou láskou vždycky vyprávěla, jak to bylo skvělé, jak žil téměř tři roky, jak je na sebe pyšná, že mu dokázali ten život tak prodloužit a jak byl jejich štěstím. Naprosto neskutečné, jak o tom mluvívala. Ona udělala dobře, že si ho nechala.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.4.16 08:08

Ja jsem ve vzdalene podobne situaci byla. Me treti dite ma poskozeny gen a kazdodenni zdravotni problemy s kterymi bojujeme. Po jejich druhych narozeninach mi selhalo telisko a ja byla opet tehotna. Nemoc, kterou ma nase dcera se v tehotenstvi zjistit neda, ale sance, ze ji bude mit i sourozenec je. Znam rodiny, kde maji 2 i vice deti se stejnou nemoci. Stejne tak i znam rodiny, kde se zazrakem dalsi sourozenec narodil zdravy. Ja pred ctyricitkou, 24 hodinova pece o nemocne dite, studium a velke rozhodovani, zda jit na potrat. Manzel byl proti potratu, ale rekl,, ze tohle rozhodnuti je jen na me a on mi ho nikdy nebude vycitat. Uprimne chtela jsem jit, ale citila jsem, ze nemuzu, nevim, jak to vysvetlit, ale proste vim, ze jsou v zivote veci, ktere nejsou spravne a ktere nesmim udelat. Doted nedokazu rict, jak by to dopadlo. V nasem pripade se to vyresilo samo, pri vyndavani teliska jsem potratila. Na jednu stranu ze me spadla ohromna tiha, ale priznam se, ze smutek jsem citila i tak.
Riziko otehotneni jsme eliminovali na 0%, ale ja se priznam, ze o tom vsem casto premyslim a ze ted uz vim, ze kdybych mohla prozit nekdy znovu tehotenstvi v nejakem z budoucich zivotu, ze uz bych nesla ani na ultrazvuk a prijala vse, co se ma stat.

O to vice se me dotklo, kdyz minule leto moje dvacetileta dcera podstoupila interupci, protoze se necitila na to mit dite. Nekolik mesicu jsem se z toho musela psychicky dostavat, je to za mnou, ale jeji rozhodnuti nepochopim nikdy. Je to jeji zivot a ja nemam pravo do nej mluvit, ale bolelo me to hodne.
Pochopitelne anonymne :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.16 08:10

V rodině mého švagra - jeho bratr s manželkou zjistili dítě s těžkými vývojovými vadami, oba hned řekli, že potrat. Ale její matka ji přemlouvala, ať to nedělá, že se jim o dítě postará.
Tak ona nakonec porodila, dítě mělo prognózu pět šest let, hned šlo k babičce a je tam dodnes, má už dvanáct a pořád žije a dá se říct že šťastně, i když jeho stav je už opravdu velmi špatný, 24h péče, upoutání na invalidní vozík, ale holčička je maličká a hubená, tak babička dobře zvládá.
Rodiče tam prakticky vůbec nejezdí.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.16 08:11

Znám rodinu, kde se z plodové vody potvrdila VVV, žena chtela těhotenství ukončit manžel nechtěl, nedokázal si představit, že zabijí jeho dítě. Dítě se narodilo, starají se spolu. Raději anonym, aby si to někdo nespojil.

  • Nahlásit
  • Citovat
13658
12.4.16 08:26
@Anonymní píše:
Ja jsem ve vzdalene podobne situaci byla. Me treti dite ma poskozeny gen a kazdodenni zdravotni problemy s kterymi bojujeme. Po jejich druhych narozeninach mi selhalo telisko a ja byla opet tehotna. Nemoc, kterou ma nase dcera se v tehotenstvi zjistit neda, ale sance, ze ji bude mit i sourozenec je. Znam rodiny, kde maji 2 i vice deti se stejnou nemoci. Stejne tak i znam rodiny, kde se zazrakem dalsi sourozenec narodil zdravy. Ja pred ctyricitkou, 24 hodinova pece o nemocne dite, studium a velke rozhodovani, zda jit na potrat. Manzel byl proti potratu, ale rekl,, ze tohle rozhodnuti je jen na me a on mi ho nikdy nebude vycitat. Uprimne chtela jsem jit, ale citila jsem, ze nemuzu, nevim, jak to vysvetlit, ale proste vim, ze jsou v zivote veci, ktere nejsou spravne a ktere nesmim udelat. Doted nedokazu rict, jak by to dopadlo. V nasem pripade se to vyresilo samo, pri vyndavani teliska jsem potratila. Na jednu stranu ze me spadla ohromna tiha, ale priznam se, ze smutek jsem citila i tak.
Riziko otehotneni jsme eliminovali na 0%, ale ja se priznam, ze o tom vsem casto premyslim a ze ted uz vim, ze kdybych mohla prozit nekdy znovu tehotenstvi v nejakem z budoucich zivotu, ze uz bych nesla ani na ultrazvuk a prijala vse, co se ma stat.O to vice se me dotklo, kdyz minule leto moje dvacetileta dcera podstoupila interupci, protoze se necitila na to mit dite. Nekolik mesicu jsem se z toho musela psychicky dostavat, je to za mnou, ale jeji rozhodnuti nepochopim nikdy. Je to jeji zivot a ja nemam pravo do nej mluvit, ale bolelo me to hodne.
Pochopitelne anonymne :kytka:

Promiň ale jako bych slyšela svojí mámu- ta se zase psychicky několik měíců dostávala z toho, že já jsem v 19.-ti na interrupci nešla- co to je za názor, tvoje dospěládcera udělala dobře, ž šla na interrupci, i když nejsem fanda interrupcí, že na ní šla, když se na to netícila a třeba by to nezvládla a ty bys tu teď psala, že měla jít na interrupci, že se jí musíš starat o dítě nebo tak něco.. :roll: Jedinej kdo se může psychicky dostávat z interrupce, je žena, která ji podstoupila- ale její matka 8o :roll: Jinak já si echala dítě v době, kdy se to absolutně nehodilo, niikomu, nejvíc se to nehodilo mně, ale jsem za to ráda ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
22508
12.4.16 08:28
@Anonymní píše:
V rodině mého švagra - jeho bratr s manželkou zjistili dítě s těžkými vývojovými vadami, oba hned řekli, že potrat. Ale její matka ji přemlouvala, ať to nedělá, že se jim o dítě postará.
Tak ona nakonec porodila, dítě mělo prognózu pět šest let, hned šlo k babičce a je tam dodnes, má už dvanáct a pořád žije a dá se říct že šťastně, i když jeho stav je už opravdu velmi špatný, 24h péče, upoutání na invalidní vozík, ale holčička je maličká a hubená, tak babička dobře zvládá.
Rodiče tam prakticky vůbec nejezdí.

Tak babička zaslouží metál :hug: Úžasné :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.4.16 08:30

Já sama jsem postižená, narodila jsem se s rozštěpem páteře a DMO. Mám kratší jednu nohu, atopický ekzém. Ale našla jsem si úžasného chlapa, kterému to nevadí. A máme spolu dvě děti.
Máma vůbec netušila, že se narodím s rozštěpem. Star do života byl opravdu těžký, stara se o mě celá rodina. Mám za sebou dvě operace.
Co tím chci říct, dítě s postižením je jako sázka do loterie. V dnešní době by mámu určitě hnali na potrat.Ale zase na druhou stranu, když někomu řeknu že jsem měla rozštěp a DMO. Tak 80 % lidí říká, že na mě není nic poznat.
Já osobně bych si postižené dítě nechala.

  • Nahlásit
  • Citovat
22508
12.4.16 08:31
@enny3 píše:
Promiň ale jako bych slyšela svojí mámu- ta se zase psychicky několik měíců dostávala z toho, že já jsem v 19.-ti na interrupci nešla- co to je za názor, tvoje dospěládcera udělala dobře, ž šla na interrupci, i když nejsem fanda interrupcí, že na ní šla, když se na to netícila a třeba by to nezvládla a ty bys tu teď psala, že měla jít na interrupci, že se jí musíš starat o dítě nebo tak něco.. :roll: Jedinej kdo se může psychicky dostávat z interrupce, je žena, která ji podstoupila- ale její matka 8o :roll: Jinak já si echala dítě v době, kdy se to absolutně nehodilo, niikomu, nejvíc se to nehodilo mně, ale jsem za to ráda ;)

já anonymní chápu..Kdyby šla moje dcera na interrupci, taky by mě to psychicky hodně vzalo..Je to vnouče, které mohlo být a nebude…Neznám okolnosti početí oné dcery, ale pokud se na těhu necítím, chráním se zuby nehty :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
18864
12.4.16 08:32
@enny3 píše:
Promiň ale jako bych slyšela svojí mámu- ta se zase psychicky několik měíců dostávala z toho, že já jsem v 19.-ti na interrupci nešla- co to je za názor, tvoje dospěládcera udělala dobře, ž šla na interrupci, i když nejsem fanda interrupcí, že na ní šla, když se na to netícila a třeba by to nezvládla a ty bys tu teď psala, že měla jít na interrupci, že se jí musíš starat o dítě nebo tak něco.. :roll: Jedinej kdo se může psychicky dostávat z interrupce, je žena, která ji podstoupila- ale její matka 8o :roll: Jinak já si echala dítě v době, kdy se to absolutně nehodilo, niikomu, nejvíc se to nehodilo mně, ale jsem za to ráda ;)

omlouvám se zakladatelce, že plevelím, ale nedalo mi to
přečti si to ještě jednou nepochopila jsi to anonymní píše o sobě takže než někoho napadneš tak pořádně čti

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama