Pamatuje si 3 měsíční miminko špatné věci?

Anonymní
24.3.20 12:10

Pamatuje si 3 měsíční miminko špatné věci?

Dobrý den, předem se omlouvám za anonymitu, ale je to pro mě citlivé téma. mám doma 3 měsíčního krásného, zdravého, relativně hodného chlapečka. Nicméně od porodu trpím…nechci to nazvat přímo depresemi, protože to není pořád a každý den…no prostě není mi psychicky dobře. Máme skvělé dny - kdy si spolu hrajeme a smějeme se, pak ale přijde nějaká drobnost,(třeba, že nechce jíst, spát…) která mě vyvede z míry - já se rozčílím a třeba i zakřičím, někdy i dost nahlas a před mimi. Ten to samozřejmě už vnímá a začne pak pobrekávat. Já se pak tluču do hlavy, co jsem to udělala a nastartuje se kolotoč emocí, tzn. ja pláču lítostí, mimi to ze mě cítí…Do toho někdy na sebe vyjedem s manželem, opět před malým (není kam utéct, do jiné místnosti, bydlíme v 1+kk). Chodím k psycholožce a učím se pracovat na svém vzteku a sebeovládání, ale jde to pomalu. To je ale na jinou diskuzi. Můj zoufalý dotaz zní: myslíte si, že to může tak malé miminko poznamenat? (ty moje výkřiky?). Jinak 99% času spolu je nám tak hezky, pořád se mazlíme, smějeme, hrajeme si…až si říkám, že mi ty moje výlevy už odpustil…Děkuji vám předem za vaše názory. Prosím, nekamenujte mě, že na mimi se nekřičí - to já vím, jinak bych tu nebyla a nesvěřovala se. :,( :( :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

11841
24.3.20 12:15

Pamatovat si to nebude. Je fajn, zes vyhledala pomoc a ze na tom pracujes. Drzim palce :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
24.3.20 12:21

@beruska9 Díky za reakci…já jen doufám…na druhou stranu bych možná potřebovala dostat pořádně přes hubu a slyšet, že si to pamatovat bude, možná by mi to při příštím amoku naskočilo a já bych se ovládla…možná… :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
11646
24.3.20 12:28
@Anonymní píše:
Dobrý den, předem se omlouvám za anonymitu, ale je to pro mě citlivé téma. mám doma 3 měsíčního krásného, zdravého, relativně hodného chlapečka. Nicméně od porodu trpím…nechci to nazvat přímo depresemi, protože to není pořád a každý den…no prostě není mi psychicky dobře. Máme skvělé dny - kdy si spolu hrajeme a smějeme se, pak ale přijde nějaká drobnost,(třeba, že nechce jíst, spát…) která mě vyvede z míry - já se rozčílím a třeba i zakřičím, někdy i dost nahlas a před mimi. Ten to samozřejmě už vnímá a začne pak pobrekávat. Já se pak tluču do hlavy, co jsem to udělala a nastartuje se kolotoč emocí, tzn. ja pláču lítostí, mimi to ze mě cítí…Do toho někdy na sebe vyjedem s manželem, opět před malým (není kam utéct, do jiné místnosti, bydlíme v 1+kk). Chodím k psycholožce a učím se pracovat na svém vzteku a sebeovládání, ale jde to pomalu. To je ale na jinou diskuzi. Můj zoufalý dotaz zní: myslíte si, že to může tak malé miminko poznamenat? (ty moje výkřiky?). Jinak 99% času spolu je nám tak hezky, pořád se mazlíme, smějeme, hrajeme si…až si říkám, že mi ty moje výlevy už odpustil…Děkuji vám předem za vaše názory. Prosím, nekamenujte mě, že na mimi se nekřičí - to já vím, jinak bych tu nebyla a nesvěřovala se. :,( :( :,(

Ahoj,

Nepotěším tě, ale jistěže už to vnímá, ukládá do podvědomí a formuje ho to. Třeba kniha „fascinující mysl novorozeného dítěte“ ukazuje, že v hypnoze si lidi vzpomněli na hodně věcí a dokonce i z velmi velmi ranného věku. Koneckonců i metoda Marie Montessori na tomto staví, že dítě se emocionálně utváří již od narození a má buněčnou pamět (ta přiznávám je z drtivé většiny co se s ním děje, ale i co se kolem něj děje).

Spíše bych se obávala s návaly vzteku do budoucna. Az ditě nebude jen pasivní, ale bude kolem sebe zkoumat, přitom jak rodiče rádi říkají „dítě demoluje byt a dělá jen samou neplechu“ až příjde jáctví a období vzdoru.

Nicméně celé rodičovství je o sebekázni a jsme jen lidi ne stroje. Emoce k nám patří a není dobře se před dětmi tvářit, že jsme neustále vyrovnaní a nic se nás nedotýká. Ukazujeme dětem reálný svět a jak zvládat emoce, že emoce jsou a není to nic špatného. Umíme prožívat radost, vztek, smutek, lásku… prostě normální emocionální koktejl kterému říkáme život.

Ted je sice špatná situace a období, ale do budoucna (i dkyž předpokládám, že to v plánu máte) pro tebe asi bude vysvobozením větší byt, kde se budeš moci i někde zavřít a být sama :-)

Neboj, vše je v pořádku. Navíc poporodní emoce a hormony. Nádech, výdech. :kytka: nejsi v tom sama, zažila jsme to každá.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24.3.20 12:29

Ahojky, kazde ujedou nervy. Mam s tim zkusenosti, byla jsem z toho sama spatna. Ale ono je to s takhle malym miminkem opravdu nekdy tezky. Kdyz jsou dny kdy rve od rana do vecera a nic se ji nelibi. Taky uz jsem kvuli tomu obcas vztekla protoze to je proste nekdy na palici :zed: :zed: :zed: idealne kdyz si potrebuju ulevit, dam ji do postylky, zavru za ni vsechny dvere co v baraku mame a jdu se vyrvat nekam pryc. Za tri minuty se k ni vratim a je mi hned lepe :grin: nicmene verim ze nehodlate zustat v tak malem bytecku. Az budete ve vetsim byte ulevi se tobe i priteli. Takovyhle maly byt dela sve i kdyz je sebehezci. Kazdy potrebuje chvili soukromy i kdyz je v paru. Neco podobnyho jsem zazila s byvalym pritelem. Ten byt malej byl pro nas dva jedna velka ponorka. Natoz si nedovedu predstavit byt tam jeste a prckem. Vse se spravilo kdyz jsme sli do vetsiho, ale v dnesni dobe je to tezky se jen tak prestehovat. Ale jak rikam, nemas si co vycitat, pokud nemas tendence prcka vylozene fyzicky napadat :nevim: :hug: neni se za co stydet, hlavni je ze si to uvedomujes a nejakym zpusobem to resis. Jsme jen lidi. Tak hlavne klid a pevny nervy, nejses v tom sama :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21779
24.3.20 12:32

Pamatovat si to možná nebude, ale rozhodně ho atmosféra v rodině trvale ovlivňuje. První tři roky života jsou ty nejdůležitější. Už nikdy pak nejsme tak citliví a vnímaví. Vytváří se základní pilíře důvěry v sebe a ve svět okolo. Rozhodně to nepodceňujte, protože to, co způsobíte dítěti teď, to už nikdy nikdo nezmění.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
11841
24.3.20 12:47
@Anonymní píše:
@beruska9 Díky za reakci…já jen doufám…na druhou stranu bych možná potřebovala dostat pořádně přes hubu a slyšet, že si to pamatovat bude, možná by mi to při příštím amoku naskočilo a já bych se ovládla…možná… :zed:

Tak jak pisou ostatni, vyrustat dlouhodobe v napjate atmosfere samozrejme dobre neni. Jenze obvinovat se za kazde ujeti ti nepomuze, sama si uvedomujes, ze to jen vyvola druhotnou (nejspis jeste horsi) reakci. Takze pracovat na tom je urcite dulezite. To bude dobre :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
520
24.3.20 12:50

Tak ja te asi moc ‘nepoplacam po zadech’. Nevim, co se deje, ale roztrhl se tu pytel s diskuzemi o křiku na novorozence…nechápu, nepochopím. Za me te neomlouvá nic, promiň. Pamatovat si konkrétní situaci nebude, ale určitě ho okolní svět a vjemy formuje už teď. Proč ho nedáš do postýlky a nejdes se nadechnout do jiné místnosti? 5 minut. Měla bys zapracovat na svém sebeovladani.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
520
24.3.20 12:52

@Teruse97

Ne, děkuji. KAŽDÉ opravdu neujedou nervy.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
24.3.20 12:59

@Adelkadd Na svém sebeovládání, jak už jsem psala pracuji. Jinou místnost nemáme. Já vím, že mě nic neomlouvá :,( proto tady sedím a zase řvu, protože jsem hrozný člověk…na mimi jsme se těšili a já taková nikdy nebyla…kdybych jen věděla, co se mi přepne v mozku, nevím, jestli bych do toho znovu šla. Na tohle vás nikdo nepřipraví…Nechci se litovat, jen jsem zoufalá…

  • Nahlásit
  • Citovat
24.3.20 13:01

@Adelkadd
Nikdy vam (tobe) nikdy neujely nervy a nemusela sis ji ulevit do vedlejsi mistnosti? Nemyslela jsem to automaticky v tom smyslu ze budu kricet na mimco :) ale tak ze se seberu a jdu si ulevit jinam :) navic pokud to zakladatelka nedela denodenne a stalo se ji to jednou nebo dvakrat, nemyslim si ze by to malicky nejak poznamenalo a i se to da omluvit, stat se to muze, kazda zvladame stresovou situaci jinak.
Stat se to muze. Samozrejme pokud tohle dela denne a maly to ovlivni do budoucna. Spis nez to ze ji to takhle parkrat ulitlo si myslim ze bude horsi celkova domaci atmoafera s pritelem.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4961
24.3.20 13:02

Pamatovat si to bude, ale jinak, než si pamatujou dospělí. Spíš nasaje tu atmosféru a nejspíš z něj bude tak trochu neurotik. Bude reagovat jakoby „nenormálně“ na věci, při kterých ostatní sice zbystří, ale neberou to jako trágu. Btw. já mám z batolecího věku taky pár vzpomínek, nejsou to teda 3 měsíce, ale věk tak od roku a půl, do takových 3. A jsou to všechno jako takové přemrštěné emoce, páč děti jsou vnímavější, proto se mi to asi taky vrylo. Když bylo něco super, tak jsem fyzicky cítila teplo na hrudi a úplnou euforii, když něco neznámého, tak trochu tajemného, tak takové brnění, a když se lidi okolo mě mračili, nebo jsme třeba měli kalup - např. pospíchali do jeslí, tak mě bolelo břicho a bylo mi do breku.

Příspěvek upraven 24.03.20 v 13:03

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24.3.20 13:03
@Teruse97 píše:
@Adelkadd
Nikdy vam (tobe) nikdy neujely nervy a nemusela sis ji ulevit do vedlejsi mistnosti? Nemyslela jsem to automaticky v tom smyslu ze budu kricet na mimco :) ale tak ze se seberu a jdu si ulevit jinam :) navic pokud to zakladatelka nedela denodenne a stalo se ji to jednou nebo dvakrat, nemyslim si ze by to malicky nejak poznamenalo a i se to da omluvit, stat se to muze, kazda zvladame stresovou situaci jinak.
Stat se to muze. Samozrejme pokud tohle dela denne a maly to ovlivni do budoucna. Spis nez to ze ji to takhle parkrat ulitlo si myslim ze bude horsi celkova domaci atmoafera s pritelem.

Omlouvam se, pisu ted v rychlosti tak je to asi trochu nesrozumitelny.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
695
24.3.20 13:08

Já myslím, že skoro každá má občas stav, kdy by nejradši na mimino řvala. A pak jsou takové, které neřvou nikdy. Znám takové osoby a upřímně je obdivuju. Jejich nervy bych si přála mít.
Občas jsem měla (a ještě mívám) hrozné stavy, obzvlášť teď, když je karanténa a sedím doma s dítětem věčně sama (chlap v práci) a jedu furt dokola to samé. Do toho mu rostou zuby, takže kolikrát celé dny jenom prořve. A já se pak neudržím a křičím. Ne na něj, ale třeba odejdu do kuchyně, ale i tak si to pak vyčítám, že jsem hrozná matka, že jsem si dítě neměla nikdy pořizovat a tak podobně.
Tohle jsou ty nejhorší stavy, protože ti to jakoukoliv špatnou náladu tisíckrát zhorší. Takže radím se v tom moc nebabrat. Zakřič si, třeba do polštáře, aby to dítě neslyšelo, otevř si okno, párkrát se zhluboka nadechni. Dej si hořčík a říkej si, že je to prostě normální. Jsme jenom lidi, ne každý má nervy z oceli a dokonalé sebeovládání.
Ale jinak souhlasím s ostatními. Ono si to sice nebude pamatovat, ale bude to mít vryté pod kůží a bude to ovlivňovat jeho vlastní chování.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
24.3.20 13:09

Ještě, co se týká manžela, jsme spolu 10 let, máme hezký vztah, nikdy jsme se nehádali za celou tu dobu, ale co se teď v nás obou odehrává…Nehádáme se před malým často, stalo se to tak 2-3×, ale že se to vůbec stalo..A to manžel je kliďas, který mě vždycky dokáže uklidnit…dítě jsem přiváděla na svět s tím, že bude mít fajn pohodové rodiče…snad to tak jednou bude.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama