Po 11 letech zjistil že mě nemiluje...

Anonymní
13.4.18 12:36

Po 11 letech zjistil že mě nemiluje...

Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu vystavená podobné situaci. S přítelem jsme spolu byly 11 let - od mých 17, jemu bylo 22. Dal nás dohromady náš velký společný koníček. Nejdřív jsme byly velice dobří kamarádi a pak spolu začali chodit a posledních 8 let společně bydleli. Nikdy jsme neměli žádnou větší a vlastně ani menší krizi. Ale ta co přišla teď, tak to bych nikdy nečekala.
Problém začal asi před dvěma lety, kdy jsem dokončila vysokou školu a začala chodit do práce, můj obor mě moc nebaví a nebyla jsem po pracovní stránce spokojená, tak to bylo jeden rok. Proto jsem loni v lednu odjela pracovat do zahraničí, původně na 3 měsíce, ale nakonec se to protáhlo na deset měsíců. Domů jsem jezdila každý měsíc na jeden týden. Největší problém byl, že přítel toho měl doma nad hlavu a já v zaměstnání taky, navíc jsem pořád kontrolovala stav věcí doma - jestli nezapomněl něco zařídit a zda už opravil co bylo třeba… On to bral jako, že ho neocením za to všechno, co musí zvládat, a pořád mu jen vyčítám, že neudělal nějakou drobnost.
Bohužel tomu chtěla náhoda, že se mu do cesty připletla jiná, která ho obdivovala za jeho úspěchy a byla mu vrbou co se našeho vztahu týče. Když jsem se vrátila, byla jsem spokojená, že jsem zase doma a konečně spokojenější než dříve, jediné co mě trápilo, že se ke mě přítel choval čtyři měsíce jako ke kamarádce. Přičítala jsem to stresu z práce a podnikání. Proto jsem mu se vším pomáhala co to šlo, na úkor vlastních věcí, a on mě mezitím podváděl. Už neviděl, že jsem se změnila.
V únoru mi řekl, že má jinou. Pochopila jsem z toho co mi řekl, že už nevěří, že bychom spolu mohli být. Odešla jsem. Druhý den mě prosil ať se k němu vrátím, že až když jsem odešla, tak si uvědomil, co by ztratil a že jsem tu pro něj vždy byla. Následující dva týdny byly krásné skoro jako na začátku, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí - měl hodně práce a práce kolem firmy a nebyl žádný čas na nás, byla jsem smutná a vyčítala mu to. Jednou odjel do práce a už se nevrátil, přišla mi jen zpráva že nemám chtít být s člověkem, co mě nemiluje. Jela jsem za ním přes půl republiky, aby mi to řekl do očí. To mi jen řekl, že se mnou chce být, že je se mnou spokojený, ale má strach, že nebudeme šťastní a že mu ona zamotala hlavu. Že to neznamená, že bude s ní, protože ona má svůj život, ale uznal, že jestli se rozejdeme, že jí zase kontaktuje…
Už je to skoro měsíc, párkrát jsem podlehla a zkoušela ho přemlouvat, ano, vím že je to to nejhorší co jsem mohla udělat, dozvěděla jsem se jen, že nechce být můj životní partner, že si mě pořád váží, líbím se mu, a tak, ale prostě mě už nemiluje, že to odloučení bylo tak velké a ona byla jen poslední kapka. prý mu už nemám psát, že si tím pod sebou jen podřezávám větev, že nejlíp udělám, když budu mlčet. Hrozně mě mrzí, že mi po jedenácti letech řekl, že nechce být můj životní partner, plánovali jsme společnou budoucnost, hledali dům… Je pravda, že nikdy neměl jinou, tak asi nebylo těžké, aby v té krizi podlehl. Pořád ho hrozně moc miluji, je hrozné co mi udělal, ale uvědomuji si svoje chyby. Myslím, že by to celé mohla být dobrá šance náš vztah zase dát dohromady a poučit se z chyb. Vždycky jsme se podporovali a pomáhali si a bylo nám spolu dobře. Taky mi řekl, že to nejhorší co by mi teď mohl udělat by bylo, kdyby mi dal další naději a rozešel se se mnou po třetí, že to už by prostě nezvládl. Prý to pro něj bylo hodně emočně náročné rozhodnutí, ale teď se prý cítí že může volně dýchat, pak uznal že se občas probouzí do úzkosti. Tak nevím, jestli už je vážně rozhodnutý a nebo někde uvnitř pořád pochybuje, ale nechtěl mi zase dávat naději. Z očí do očí mi nikdy neřekl že mě nemiluje. prý to nedokáže, že tam ve mě pořád něco je, co mu to nedovolí…
Myslím, že teď to zase táhne s milenkou. Je starší než on a má tři malé děti, je vdaná a dost vytížená. Asi mi nezbude nic jiného, než pracovat na sobě a čekat jak se věc vyvine dál… Je normální, že se takhle chlapi chovají, že opustí partnerku a cítí se tak volně, protože si můžou dle libosti užívat bez výčitek s milenkou, jak dlouho mám čekat, jestli mu dojde, že mu vlastně scházím? Je možné, že mě pořád miluje, jen to teď přebíjí ta zamilovanost k ní? Nemyslím si, že by mě nechal jen proto, aby byl sám…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
9739
13.4.18 12:45

Já nevím no, nechala bych ho asi na čas být, nekontaktovala ho. 11 let je kus života a chápu že to nechceš jen tak hodit za hlavu ale ta jeho nerozhodnost ti moc nenahrává. Uvidíš co přinese čas ale asi bys měla začít plánovat svůj život bez něj :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12290
13.4.18 12:45

Myslim, ze tohle uz by byla fakt slepovacka. Z tveho popisu mi prijde, ze za situaci muzes ty ne on. Klika je, ze mas dobry vek a obrovskou sanci zacit nekde jinde a s nekym jinym. Mas cas vybudovat to co sis vzdy prala.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27605
13.4.18 12:46
@Anonymní píše:
Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu vystavená podobné situaci. S přítelem jsme spolu byly 11 let - od mých 17, jemu bylo 22. Dal nás dohromady náš velký společný koníček. Nejdřív jsme byly velice dobří kamarádi a pak spolu začali chodit a posledních 8 let společně bydleli. Nikdy jsme neměli žádnou větší a vlastně ani menší krizi. Ale ta co přišla teď, tak to bych nikdy nečekala.
Problém začal asi před dvěma lety, kdy jsem dokončila vysokou školu a začala chodit do práce, můj obor mě moc nebaví a nebyla jsem po pracovní stránce spokojená, tak to bylo jeden rok. Proto jsem loni v lednu odjela pracovat do zahraničí, původně na 3 měsíce, ale nakonec se to protáhlo na deset měsíců. Domů jsem jezdila každý měsíc na jeden týden. Největší problém byl, že přítel toho měl doma nad hlavu a já v zaměstnání taky, navíc jsem pořád kontrolovala stav věcí doma - jestli nezapomněl něco zařídit a zda už opravil co bylo třeba… On to bral jako, že ho neocením za to všechno, co musí zvládat, a pořád mu jen vyčítám, že neudělal nějakou drobnost.
Bohužel tomu chtěla náhoda, že se mu do cesty připletla jiná, která ho obdivovala za jeho úspěchy a byla mu vrbou co se našeho vztahu týče. Když jsem se vrátila, byla jsem spokojená, že jsem zase doma a konečně spokojenější než dříve, jediné co mě trápilo, že se ke mě přítel choval čtyři měsíce jako ke kamarádce. Přičítala jsem to stresu z práce a podnikání. Proto jsem mu se vším pomáhala co to šlo, na úkor vlastních věcí, a on mě mezitím podváděl. Už neviděl, že jsem se změnila.
V únoru mi řekl, že má jinou. Pochopila jsem z toho co mi řekl, že už nevěří, že bychom spolu mohli být. Odešla jsem. Druhý den mě prosil ať se k němu vrátím, že až když jsem odešla, tak si uvědomil, co by ztratil a že jsem tu pro něj vždy byla. Následující dva týdny byly krásné skoro jako na začátku, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí - měl hodně práce a práce kolem firmy a nebyl žádný čas na nás, byla jsem smutná a vyčítala mu to. Jednou odjel do práce a už se nevrátil, přišla mi jen zpráva že nemám chtít být s člověkem, co mě nemiluje. Jela jsem za ním přes půl republiky, aby mi to řekl do očí. To mi jen řekl, že se mnou chce být, že je se mnou spokojený, ale má strach, že nebudeme šťastní a že mu ona zamotala hlavu. Že to neznamená, že bude s ní, protože ona má svůj život, ale uznal, že jestli se rozejdeme, že jí zase kontaktuje…
Už je to skoro měsíc, párkrát jsem podlehla a zkoušela ho přemlouvat, ano, vím že je to to nejhorší co jsem mohla udělat, dozvěděla jsem se jen, že nechce být můj životní partner, že si mě pořád váží, líbím se mu, a tak, ale prostě mě už nemiluje, že to odloučení bylo tak velké a ona byla jen poslední kapka. prý mu už nemám psát, že si tím pod sebou jen podřezávám větev, že nejlíp udělám, když budu mlčet. Hrozně mě mrzí, že mi po jedenácti letech řekl, že nechce být můj životní partner, plánovali jsme společnou budoucnost, hledali dům… Je pravda, že nikdy neměl jinou, tak asi nebylo těžké, aby v té krizi podlehl. Pořád ho hrozně moc miluji, je hrozné co mi udělal, ale uvědomuji si svoje chyby. Myslím, že by to celé mohla být dobrá šance náš vztah zase dát dohromady a poučit se z chyb. Vždycky jsme se podporovali a pomáhali si a bylo nám spolu dobře. Taky mi řekl, že to nejhorší co by mi teď mohl udělat by bylo, kdyby mi dal další naději a rozešel se se mnou po třetí, že to už by prostě nezvládl. Prý to pro něj bylo hodně emočně náročné rozhodnutí, ale teď se prý cítí že může volně dýchat, pak uznal že se občas probouzí do úzkosti. Tak nevím, jestli už je vážně rozhodnutý a nebo někde uvnitř pořád pochybuje, ale nechtěl mi zase dávat naději. Z očí do očí mi nikdy neřekl že mě nemiluje. prý to nedokáže, že tam ve mě pořád něco je, co mu to nedovolí…
Myslím, že teď to zase táhne s milenkou. Je starší než on a má tři malé děti, je vdaná a dost vytížená. Asi mi nezbude nic jiného, než pracovat na sobě a čekat jak se věc vyvine dál… Je normální, že se takhle chlapi chovají, že opustí partnerku a cítí se tak volně, protože si můžou dle libosti užívat bez výčitek s milenkou, jak dlouho mám čekat, jestli mu dojde, že mu vlastně scházím? Je možné, že mě pořád miluje, jen to teď přebíjí ta zamilovanost k ní? Nemyslím si, že by mě nechal jen proto, aby byl sám…

Normální ne, ale pokud jste svoji skoro první, stát se to může. Já bych dlouho čekat nevydržela a šla asi jinam. Tu milenu bych asi neskousla.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3754
13.4.18 12:49

Seš si vědoma chyb, které jsi spáchala na tomto vztahu, tak se z nich pouč v jiném vztahu. Tento vztah už skončil. Chlap ti to řekl čestně a otevřeně a ty ho jen nutíš aby řekl něco, co ti dá naději. Jak potupné pro oba.
Buď dospělá hrdá žena a přijmi to poučení, které ti už nikdo nevezme. Ale nežadoň. On tě už prostě nechce. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
97
13.4.18 12:55

Odpověděla jsi sama Asi mi nezbude nic jiného, než pracovat na sobě a čekat jak se věc vyvine dál… U mně trvá zamilovanost cca 2 roky, pak zamilovanost nahrazují jiné hodnoty a potěšení. Takže na mě by jsi případně čekala dva roky s nejistým závěrem. Rada zní, nečekat a podívat se po něčem jiném.

Příspěvek upraven 13.04.18 v 12:57

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
ontar
13.4.18 12:57

Nic nového pod sluncem, normální přechozený vztah…nic neřeš a začni jinde…

  • Citovat
  • Nahlásit
203
13.4.18 13:06

Na tom rozpadu vztahu máte oba svou vinu, ale ne ve stejným poměru… neviděl bych to jen jednostranně, na druhou stranu, pokud byste si za to stáli, tak byste na sebe počkali. Znám spoustu vztahů, kde podobná odluka po letech byla naopak tím, co vztah utužilo, kdy ty lidi zjistili, že si za to prostě stojí, že se milují… ale tady vidím tyhle problémy:

1. ze tří měsíců se stalo deset (nevím proč a jak, ale určitě by mi vadilo, kdybychom se domluvili na třech a najednou by z toho byl více než trojnásobek)

2. peskování (on tu zůstal na všechno sám, navíc delší dobu, než se plánovalo… takže to, že sem tam něco zapomene, je normální, pokud to předtím nebyl zvyklej dělat)

3. ty jsi za ním jezdila jednou měsíčně na víkend… proč nepřijel na oplátku on jednou měsíčně za tebou? Chápu, že mohla být složitější finanční/časová situace, ale tak když by si nevyšetřil čas jednou za měsíc, tak třeba jednou za dva měsíce si ho už najít mohl

4. je pochopitelný, že se nechal v týhle situaci pobláznit/okouzlit jinou a tys tomu hodně pomohla. Ale není omluvitelný, že si s ní něco začal, než si pokusil vyřešit vztah s tebou, zapracovat na tom.

Jak řekla @kontramatka jeho rozhodnutí určitě nebylo lehké, dlouho se trápil a promýšlel jej. Tím, že to vyslovil a řekl ti, co a jak, je vztah ukončen. Respektuj jeho přání a nenaléhej. Škodí to jak tobě, tak jemu… a může to způsobit více blbostí, než užitku. A s tím mám já obrovskou zkušenost. Čili, ber to tak, že je konec, rozešli jste se snad v dobrým. Teď si zařiď svůj vlastní život, dej si čas na srovnání věcí v hlavě, věnuj se práci, koníčkům a sama sobě. Třeba časem přileze a bude tě přemlouvat, abys mu to odpustila… ale třeba taky ne. Třeba ho zpátky ještě vezmeš a třeba taky ne… třeba si uvědomíš, co vlastně sama chceš… je to prostě teď nová stránka, nepopsanej list. A jakej si ho uděláš, takový to budeš mít. Tak hodně štěstí ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4217
13.4.18 13:07

Bohužel se chlap naučil žít bez tebe :roll: Odjela jsi, podle mě, moc brzy nebo prostě v nevhodný čas. Pro tebe posun v kariéře, ale pro vztah zabiják :roll:
Už bych to neslepovala, začala bych jiný život. Přítel ti nechce ublížit, ale taky už ti řekl, že dál s tebou být nechce.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2870
13.4.18 13:08

Radu nemam ale chci ti rict ze te obdivuju, pusobis jako hrozne fajn clovek

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3755
13.4.18 13:08
@Anonymní píše:
Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu vystavená podobné situaci. S přítelem jsme spolu byly 11 let - od mých 17, jemu bylo 22. Dal nás dohromady náš velký společný koníček. Nejdřív jsme byly velice dobří kamarádi a pak spolu začali chodit a posledních 8 let společně bydleli. Nikdy jsme neměli žádnou větší a vlastně ani menší krizi. Ale ta co přišla teď, tak to bych nikdy nečekala.
Problém začal asi před dvěma lety, kdy jsem dokončila vysokou školu a začala chodit do práce, můj obor mě moc nebaví a nebyla jsem po pracovní stránce spokojená, tak to bylo jeden rok. Proto jsem loni v lednu odjela pracovat do zahraničí, původně na 3 měsíce, ale nakonec se to protáhlo na deset měsíců. Domů jsem jezdila každý měsíc na jeden týden. Největší problém byl, že přítel toho měl doma nad hlavu a já v zaměstnání taky, navíc jsem pořád kontrolovala stav věcí doma - jestli nezapomněl něco zařídit a zda už opravil co bylo třeba… On to bral jako, že ho neocením za to všechno, co musí zvládat, a pořád mu jen vyčítám, že neudělal nějakou drobnost.
Bohužel tomu chtěla náhoda, že se mu do cesty připletla jiná, která ho obdivovala za jeho úspěchy a byla mu vrbou co se našeho vztahu týče. Když jsem se vrátila, byla jsem spokojená, že jsem zase doma a konečně spokojenější než dříve, jediné co mě trápilo, že se ke mě přítel choval čtyři měsíce jako ke kamarádce. Přičítala jsem to stresu z práce a podnikání. Proto jsem mu se vším pomáhala co to šlo, na úkor vlastních věcí, a on mě mezitím podváděl. Už neviděl, že jsem se změnila.
V únoru mi řekl, že má jinou. Pochopila jsem z toho co mi řekl, že už nevěří, že bychom spolu mohli být. Odešla jsem. Druhý den mě prosil ať se k němu vrátím, že až když jsem odešla, tak si uvědomil, co by ztratil a že jsem tu pro něj vždy byla. Následující dva týdny byly krásné skoro jako na začátku, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí - měl hodně práce a práce kolem firmy a nebyl žádný čas na nás, byla jsem smutná a vyčítala mu to. Jednou odjel do práce a už se nevrátil, přišla mi jen zpráva že nemám chtít být s člověkem, co mě nemiluje. Jela jsem za ním přes půl republiky, aby mi to řekl do očí. To mi jen řekl, že se mnou chce být, že je se mnou spokojený, ale má strach, že nebudeme šťastní a že mu ona zamotala hlavu. Že to neznamená, že bude s ní, protože ona má svůj život, ale uznal, že jestli se rozejdeme, že jí zase kontaktuje…
Už je to skoro měsíc, párkrát jsem podlehla a zkoušela ho přemlouvat, ano, vím že je to to nejhorší co jsem mohla udělat, dozvěděla jsem se jen, že nechce být můj životní partner, že si mě pořád váží, líbím se mu, a tak, ale prostě mě už nemiluje, že to odloučení bylo tak velké a ona byla jen poslední kapka. prý mu už nemám psát, že si tím pod sebou jen podřezávám větev, že nejlíp udělám, když budu mlčet. Hrozně mě mrzí, že mi po jedenácti letech řekl, že nechce být můj životní partner, plánovali jsme společnou budoucnost, hledali dům… Je pravda, že nikdy neměl jinou, tak asi nebylo těžké, aby v té krizi podlehl. Pořád ho hrozně moc miluji, je hrozné co mi udělal, ale uvědomuji si svoje chyby. Myslím, že by to celé mohla být dobrá šance náš vztah zase dát dohromady a poučit se z chyb. Vždycky jsme se podporovali a pomáhali si a bylo nám spolu dobře. Taky mi řekl, že to nejhorší co by mi teď mohl udělat by bylo, kdyby mi dal další naději a rozešel se se mnou po třetí, že to už by prostě nezvládl. Prý to pro něj bylo hodně emočně náročné rozhodnutí, ale teď se prý cítí že může volně dýchat, pak uznal že se občas probouzí do úzkosti. Tak nevím, jestli už je vážně rozhodnutý a nebo někde uvnitř pořád pochybuje, ale nechtěl mi zase dávat naději. Z očí do očí mi nikdy neřekl že mě nemiluje. prý to nedokáže, že tam ve mě pořád něco je, co mu to nedovolí…
Myslím, že teď to zase táhne s milenkou. Je starší než on a má tři malé děti, je vdaná a dost vytížená. Asi mi nezbude nic jiného, než pracovat na sobě a čekat jak se věc vyvine dál… Je normální, že se takhle chlapi chovají, že opustí partnerku a cítí se tak volně, protože si můžou dle libosti užívat bez výčitek s milenkou, jak dlouho mám čekat, jestli mu dojde, že mu vlastně scházím? Je možné, že mě pořád miluje, jen to teď přebíjí ta zamilovanost k ní? Nemyslím si, že by mě nechal jen proto, aby byl sám…

To co k tobě nepatří tak nepřipoutáš..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4
13.4.18 13:20

Už by to nefungovalo. Využij tu zkušenost, a pouč se pro příště. Pokud máš pocit, že k tobě nějaké city stále chová, je to přirozené. City se na povel vypnout nedají, když se člověk rozhodne ukončit vztah, ještě nějakou dobu to doznívá. Ale to neznamená, že by to mělo smysl. Neztrácela bych čas.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
13.4.18 13:20

Mrzí mě to i za tebe. taky mi po 12 letech končí vztah, manžel mě chce opustit a děti do střídavky. Jsou to tři měsíce, co mi řekl. sice pořád brečím,. ale už nebojuji, není za co.. tak jen co nejlepší podmínky pro mě a pro děti. Jsi na tom lépe, jsi mladší a bezdětná. Asi to ani u vás nemá už cenu, i když to strašlivě bolí..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3871
13.4.18 13:49

Každý už jste někde jinde, životní cesty se oddělili. Nemyslím si, že by jsi to způsobila svým pracovním pobytem, ono by to k tomu rozchodu dospělo nejspíš i tak, jen se urychlil.
Jsi mladá, úspěšná, nezadaná žena a můžeš si vybírat, až bude čas, uvidíš že potkáš svého milého.
Nic už neslepuj, on Ti řekl, jak to cítí a odpoutal se už od Tebe.
Přeju hodně štěstí

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1290
13.4.18 14:24

Ahoj zakladatelko, já bych řekla, že vůbec neví, co chce. To mi prostě přijde nedospělé. Jednou udělal rozhodnutí, potom ho udělal zas. Bohužel jste možná vztah tzv. „přechodili“, tedy jste se po nějaké době neposunuli vpřed. Těch případů je dost, že prostě když nemají ti dva po nějakém čase aspoň svatbu nebo dítě, neposunuli se a bohužel to mívá dost fatální důsledky. Jistě je mnoho výjimek… Jestli to dobře chápu, je ti 28, jemu teda tak 33 - to už by tedy měl mít jasno, jestli chce rodinu nebo ne. Neříkám, že je to nemožné, ale s paní, která má 3 děti, to mi moc reálné nepřijde, zvláště pokud si s ním jen „odskočila“ ze stereotypu. Jenže pravda je, že pokud někoho přemlouváme, akorát tím ztrácíme. Přemlouváním nedosáhneme, abychom v dotyčném probudili vášeň, zamilovanost znovu. Spíše mám opačnou zkušenost, tohle to ještě pohřbilo. Když jsem se naopak potom odmlčela, šla si po svém - dotyčný najednou začal mít zájem! Viděl, že mám své zájmy, přátele, případně i nápadníky a prostě mu to nedalo, chlapi jsou prostě ješitní. Tak bych to na tvém místě nechala být, což je fakt asi těžké, 11 let je velký kus života. Ale zkus si najít svoje zájmy a třeba i nové přátele, vyplníš tím mnoho času, kdy bys nad tím doma brečela a užírala se, co by kdyby. Pokud spolu máte být, nějak vás to svede dohromady, každopádně mu nedávej pocit, že když mu to jinde nevyjde, jsi ta, která mu „dá vždycky“, za kterou se kdykoli může vrátit. To je prostě pod tvou úroveň, pro toho pravého jsi prostě první volba a také jediná. Mnoho štěstí ti přeji :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama