Navštívila bych psychologa. Není to ostuda, pomůže ti.

@Rower píše:
Není to tak dávno, co jsem se zde tázala, jak žít dál po sebevraždě mojí sestřičky…
Uplynul nějaký ten čas, právě to bylo čtvrt roku a mám pocit, že to celý bolí ještě víc, než předtím. Že čím déle tu není, tím více to bolí, tím spíš jsem života neschopná než schopná. Čím delší čas jsem bez ní, tím více mě to ubíjí… Čekala jsem, že ta největší bolest, zlost a panika bude hned potom, co jsme se to dozvěděli, nebo hned po pohřbu, nebo hned po… zkrátka brzy po činu.
Ale není dne ani hodiny, kdy bych na to nemyslela, kdy bych se nezasnila, kdy bych si nepobrečela, kdy bych neměla pocit, že musím rozbít všechno kolem sebe…

Poraďte, jak dál žít?
Jak se vyrovnat se smrtí i čtvrt roku po odchodu mojí mladší sestřičky z tohoto světa??

Je mi 25, ale přijde mi, že jsem za ty poslední 3 měsíce zestárla minimálně o jednu dekádu…

Počkej rok nebo dva. Tři měsíce je jako nic. Hodně sil.

A n terapii chodíš? Já si tu diskusi pamatuju,je mi to líto ale tohle chce prostě čas, hooodne času 

Moje milá smrti od Veroniky Hurdové.

@Ennny
na terapii chodím, chodíme celá rodina, jen zkrátka podle psychologa je tak akorát čas se vracet zpátky do normálního života a žít jako před tím… 

@Rower tak změn terapeuta, páč toto je vůl každý potřebuje ten svůj čas… klidně napiš SZ jestli se chceš vypovídat 

@Rower píše:
Není to tak dávno, co jsem se zde tázala, jak žít dál po sebevraždě mojí sestřičky…
Uplynul nějaký ten čas, právě to bylo čtvrt roku a mám pocit, že to celý bolí ještě víc, než předtím. Že čím déle tu není, tím více to bolí, tím spíš jsem života neschopná než schopná. Čím delší čas jsem bez ní, tím více mě to ubíjí… Čekala jsem, že ta největší bolest, zlost a panika bude hned potom, co jsme se to dozvěděli, nebo hned po pohřbu, nebo hned po… zkrátka brzy po činu.
Ale není dne ani hodiny, kdy bych na to nemyslela, kdy bych se nezasnila, kdy bych si nepobrečela, kdy bych neměla pocit, že musím rozbít všechno kolem sebe…

Poraďte, jak dál žít?
Jak se vyrovnat se smrtí i čtvrt roku po odchodu mojí mladší sestřičky z tohoto světa??

Je mi 25, ale přijde mi, že jsem za ty poslední 3 měsíce zestárla minimálně o jednu dekádu…

To mě moc mrzí. Říká se,že musí přejít všechna roční období,aby pominula ta největší bolest. Drž se.

@Rower píše:
Není to tak dávno, co jsem se zde tázala, jak žít dál po sebevraždě mojí sestřičky…
Uplynul nějaký ten čas, právě to bylo čtvrt roku a mám pocit, že to celý bolí ještě víc, než předtím. Že čím déle tu není, tím více to bolí, tím spíš jsem života neschopná než schopná. Čím delší čas jsem bez ní, tím více mě to ubíjí… Čekala jsem, že ta největší bolest, zlost a panika bude hned potom, co jsme se to dozvěděli, nebo hned po pohřbu, nebo hned po… zkrátka brzy po činu.
Ale není dne ani hodiny, kdy bych na to nemyslela, kdy bych se nezasnila, kdy bych si nepobrečela, kdy bych neměla pocit, že musím rozbít všechno kolem sebe…

Poraďte, jak dál žít?
Jak se vyrovnat se smrtí i čtvrt roku po odchodu mojí mladší sestřičky z tohoto světa??

Je mi 25, ale přijde mi, že jsem za ty poslední 3 měsíce zestárla minimálně o jednu dekádu…

Já za loňský rok zestárla o 5 let, taky jsem tu zakládala diskuzi, protože jsem potřebovala pomoct s tátou. Moje sestra-dvojče se oběsila v květnu, mamka spolykala léky a umřela za měsíc po sestře, táta se zhroutil a je na psychiatrii dodnes. Já se z toho sbírám, začala jsem běhat, chodím k psycholožce, protože bych to jinak nezvládla, všechno mi připadá jako zlý sen, že se to stalo dávno, že je to jen historka, co mi někdo vyprávěl, ale pak jedu za tátou, nebo jdu na hřbitov a vracím se do reality, že je to skutečnost. Vlastně ani nedokážu poradit, jak se s tím vyrovnat, ale chápu, jak ti je 

@Rower píše:
@Ennny
na terapii chodím, chodíme celá rodina, jen zkrátka podle psychologa je tak akorát čas se vracet zpátky do normálního života a žít jako před tím…

Tak změň terapeuta, to je úplný nesmysl, minimálně to chce rok a každý jsme jiný, někdo potřebuje déle, další méně 

@Anonymní píše:
Tak změň terapeuta, to je úplný nesmysl, minimálně to chce rok a každý jsme jiný, někdo potřebuje déle, další méně

Sem to taky říkala že to je vůl i tvá ztráta mě mrzí držte se holky

@Ennny píše:
Sem to taky říkala že to je vůl i tvá ztráta mě mrzí držte se holky

Omlouvám se, že jsem se opakovala, vůbec jsem si příspěvku nevšimla Díky 

@Anonymní píše:
Omlouvám se, že jsem se opakovala, vůbec jsem si příspěvku nevšimla Díky

Ne já jsem naopak ráda,že ji to řekl ještě někdo jiný ten smajlík směřoval na toho vola ne an tebe 

@Ennny
Děkuju!
Myslíš tedy, že je ještě brzo žít normální život? Dělat si násilí a snažit se usmívat na svět, když se mi smát nechce??

@Rower samozřejmě musíš s tím bojovat ,ale musíš to prostě prožít to za tebe nikdo bohužel nezvládne ,ale je jen na tobě a na tvých možnostech jak dlouho ti to bude trvat a nikdo NEMÁ právo ti diktovat jak dlouho to má trvat