Pocit, že svůj život nežiju správně a čekání na zachránce...

Anonymní
5.6.21 18:01

Pocit, že svůj život nežiju správně a čekání na zachránce...

Málokdy se navzdory svýmu životnímu příběhu utápím v depkách, ale dneska na mě něco dolehlo. Snad nevadí, když se tady aspoň anonymně vypíšu.
Dneska se na mě nalepila myšlenka, kterou pořád nemůžu setřást. Že je nějak všechno špatně. Strašně nerada si stěžuju, když jsem zdravá, mám zdravý úžasný dítě a mám co jíst a kde bydlet. Ale mám pocit, jako kdyby mě někdo před 15 lety postavil před několik dveří, ať si vyberu svojí realitu, a já jsem si vybrala úplně špatně. Je těžký to vysvětlit. Ale jak kdybych žila život někoho jinýho a ten vhodnej pro mě jsem omylem nějak minula. Já už bych teď neměnila, když mám dítě, který miluju nadevšechno. Ale nějak nedokážu bejt spokojená. Já se vidím někde úplně jinde, žít jinde, žít jinak, pracovat jinak. Vidim se někde v přímořským státu, kde v klidu, bez shonu a stresu dělám někde ve zmrzlinárně třeba :lol:. Místo toho jsem se hnala za vzděláním a po dobrý pozici v oboru, kterej mě absolutně nebaví, nic mi nedává, jen mě vysává. Žiju v partnerství s člověkem, kterej pro mě už nic kromě zvyku neznamená, ničím mě neinspiruje, nijak k němu nevzhlížím a představuje pro mě jen otce mého dítěte a určitou jistotu. Jenže já jsem nikdy nebyla typ člověka, kterej by ze dne na den dokázal změnit svůj život, i když jsem to vždycky strašně obdivovala. Že se někdo sebral, sbalil si věci a odjel sám na druhej konec světa třeba :-). Já jsem takovej ten nepodnikavej ustrašenej typ člověka, co pořád čeká na zásah zvenčí a na nějakýho hrdinu, co mě z toho zachrání. Když jsem byla malá, zažila jsem si vážně peklo s otčímem, a pak jsem jak klasickej puberťák bez sebevědomí žila romantickejma knížkama a filmama a snila o tom, že si ubrečená sednu někam v parku na lavičku a tam si mě všimne hrdina, co mi zachrání (rozuměj změní) život :lol:. Ale nejhorší je, že jsem se teď v 35 letech úplně do tý doby vrátila. Že i když nejsem spokojená už roky, tak až dnes jsem si uvědomila, že si v posledních dnech zase vysnívám nějakýho zachránce, co mě ze všeho nějak dostane bez mého přičinění :roll:. I když vím, že to ani reálně nejde. Zdá se mi to nejen dětinský a směšný, ale hlavně smutný. Tak si tak sedím a pobrekávám nad svým životem, kterej nedokážu změnit, a současně nad sebou, že se chovám jak patnáctiletá. Jsem si sama sobě trapná a ubohá.
Asi nepředpokládám radu ani jinou reakci, ale když bude, díky.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
918
5.6.21 18:05

Úplně tě chápu, mám to momentálně stejně.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2486
5.6.21 18:13

Hele, představ si, že i ten vysněný život by měl nějaké mouchy. Nic není dokonalé nikdy. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9768
5.6.21 18:21

Hele, jednou jsem jedny známý řekla, že kdybych neudělala…,,ale udělala bych…,že bych na tom teď mohla být tak, že…
No a ona mi řekla, že bych na tom mohla být taky…
No a tím to přesně vystihla, neměla by ses třeba líp, ale třeba o dost hůř.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 18:24

Ja to mam velmi podobne jako ty.
Zvenku muj zivot vypada hezky. Ziji v jedne z nejbohatsich zemich sveta, bydlim a pracuji v nobl ctvrtich, mam praci, kterou mi spousta lidi zavidi, vydelam si slusne. Take mam rodinu, ktera navenek vypada normalne, ale uvnitr nic moc.
Stejne jako ty bych chtela prfesne delat neco jineho, zit v prostredi, kde k sobe maji lide blize, mit velkou rodinu a fungujici vztah s manzelem.
A taky nevim, jak z toho ven.

  • Citovat
  • Nahlásit
5.6.21 18:24

Rozumím ti, nemyslím si, že jsi trapná ani ubohá. Člověk prostě v životě nějakým způsobem zraje a to, co mu vyhovovalo a dávalo smysl před lety, může přestat být dostatečné. Skoro si myslím, že žena, která by tohle odsoudila, je buď zrovna v té lepší fázi a má krátkou paměť, nebo si prostě lže, že je šťastná. To je ostatně nejčastější způsob, jak se s tímhle pocitem lidé vyrovnávají – strašně dlouho to neřeší, jedou na autopilot a pak udělají nějakou hovadinu jako nepromyšlenou nevěru atd.

Nemám pro tebe žádnou radu. Já jsem tenhle pocit měla dlouho, jako že žiju život, který jsem si nevybrala úplně dobře. Pak jsem udělala pár drastických změn, ale to je snadné, když člověk nemá děti, a hlavně mě pak život stejně nasměroval tam, kde bych si to sama nevybrala. Rozdíl je v tom, že teď jsem šťastná, ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že to je napořád.

Myslím, že pro mě osobně je klíčem neustále se ptát, jak si to zařídit lépe. Jak by vypadal dokonalý život, který bych mohla mít? Musela jsem si přiznat, že jsem dost nemakačenko a zrovna teď mě nebaví moc tvrdě pracovat, takže po letech studia a práce jsem zvolnila a v podstatě se práci cíleně vyhýbám (snažím se dělat to chytře, v práci si zatím nikdo nestěžoval). Další věc jsou knihy a italština, kterou miluju, a učení se o věcech, které mě baví, teď je to zahrada. Určitě se to může změnit, možná zase přijde období, kdy budu pracovitá jako dřív.

Pokud jsi ten typ, najdi si přednášky Anny Hogenové na youtube, nebo kohokoliv, kdo mluví přesně o těchto typech krizí, a jak se jako člověk vrátit „k sobě,“ to znamená, jak žít co nejvíc autenticky. Možná přijdeš na to, že svého manžela vlastně miluješ, nebo naopak, že už jste si dali všechno a není kam dál. Ale to bych řešila až jako jednu z těch následných věcí. Držím ti palce, moc.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
918
5.6.21 18:25
@alejandra píše:
Hele, představ si, že i ten vysněný život by měl nějaké mouchy. Nic není dokonalé nikdy. :kytka:

To je velká pravda.
Ono to snění o tom, co by kdyby, je takové růžové. :) Ale někdy se tomu člověk neubrání. :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
517
5.6.21 18:36

Takže máš práci, která Tě nebaví, dítě s partnerem, který Tě taky nebaví :think: a čekáš, až Tě z toho někdo vysvobodí.
Jedno je jisté, samo se nic neudělá. Takže tomu budeš muset jít naproti.

Zamysli se nad tím, co by Tě bavilo a začni se tomu věnovat. Jestli nemáš čas, tak si domluv doma, abys ten čas pro sebe měla. Řekni, že jsi vyhořelá a potřebuješ se nabít.

Mám takovou osobní zkušenost, že mě už nebavila moje práce a pomohl mi zájem, který mě naprosto pohltil. Tím se mi i zvedla morálka ohledně stávající práce a nakonec je super obojí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
32191
5.6.21 18:39

Mě v takových chvílích pomáhá knížka Marka Mansona: Všechno je v prdeli.

Vlastně ukazuje, že teď, jak žijeme, jsme o kousek méně v prdeli, než byli naši předkové. Není to náplast, ale jen jiný pohled na věc. Motivační kecy, že máme být nejlepší verzí sebe sama, jsem už trochu zavrhla. Jsme podobně staré, tak si můžeme dovolit už kousek životního nadhledu. Jako taky to nepomůže, ale na chvíli se podívat na svůj život zdálky, není úplně špatné.

Nepíšeš, kolik je dítěti. Pokud teprve předškolní, furt je to hodně záhul. To se časem zlepšuje. Zkus si dávat splnitelné cíle, klidně vysněné. Co Tě dnes potěší? Mě třeba pečení, nebo cvičení. Někoho kniha, nebo procházka. Sepiš si, co chceš dělat třeba v průběhu roku, ne všechno vyjde, ale dost věcí ano a můžeš být za to ráda.

S chlapem nevím, milenec může pomoct, ale snílkovi s romantickými sklony o princi na bílém koni, bych tohle řešení nedoporučovala. To by bylo o průšvih a rodinu si očividně rozdrbat nechceš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 18:48

Evidentně je nás tu víc co to mají stejně…držím palce

  • Citovat
  • Nahlásit
2784
5.6.21 18:48
@Anonymní píše:
Málokdy se navzdory svýmu životnímu příběhu utápím v depkách, ale dneska na mě něco dolehlo. Snad nevadí, když se tady aspoň anonymně vypíšu.
Dneska se na mě nalepila myšlenka, kterou pořád nemůžu setřást. Že je nějak všechno špatně. Strašně nerada si stěžuju, když jsem zdravá, mám zdravý úžasný dítě a mám co jíst a kde bydlet. Ale mám pocit, jako kdyby mě někdo před 15 lety postavil před několik dveří, ať si vyberu svojí realitu, a já jsem si vybrala úplně špatně. Je těžký to vysvětlit. Ale jak kdybych žila život někoho jinýho a ten vhodnej pro mě jsem omylem nějak minula. Já už bych teď neměnila, když mám dítě, který miluju nadevšechno. Ale nějak nedokážu bejt spokojená. Já se vidím někde úplně jinde, žít jinde, žít jinak, pracovat jinak. Vidim se někde v přímořským státu, kde v klidu, bez shonu a stresu dělám někde ve zmrzlinárně třeba :lol:. Místo toho jsem se hnala za vzděláním a po dobrý pozici v oboru, kterej mě absolutně nebaví, nic mi nedává, jen mě vysává. Žiju v partnerství s člověkem, kterej pro mě už nic kromě zvyku neznamená, ničím mě neinspiruje, nijak k němu nevzhlížím a představuje pro mě jen otce mého dítěte a určitou jistotu. Jenže já jsem nikdy nebyla typ člověka, kterej by ze dne na den dokázal změnit svůj život, i když jsem to vždycky strašně obdivovala. Že se někdo sebral, sbalil si věci a odjel sám na druhej konec světa třeba :-). Já jsem takovej ten nepodnikavej ustrašenej typ člověka, co pořád čeká na zásah zvenčí a na nějakýho hrdinu, co mě z toho zachrání. Když jsem byla malá, zažila jsem si vážně peklo s otčímem, a pak jsem jak klasickej puberťák bez sebevědomí žila romantickejma knížkama a filmama a snila o tom, že si ubrečená sednu někam v parku na lavičku a tam si mě všimne hrdina, co mi zachrání (rozuměj změní) život :lol:. Ale nejhorší je, že jsem se teď v 35 letech úplně do tý doby vrátila. Že i když nejsem spokojená už roky, tak až dnes jsem si uvědomila, že si v posledních dnech zase vysnívám nějakýho zachránce, co mě ze všeho nějak dostane bez mého přičinění :roll:. I když vím, že to ani reálně nejde. Zdá se mi to nejen dětinský a směšný, ale hlavně smutný. Tak si tak sedím a pobrekávám nad svým životem, kterej nedokážu změnit, a současně nad sebou, že se chovám jak patnáctiletá. Jsem si sama sobě trapná a ubohá.
Asi nepředpokládám radu ani jinou reakci, ale když bude, díky.

Nemyslím, že by práce ve zmrzlinárně byla víc inspirující.

Ani kdybys byla u toho moře, sotva by v tom byl rozdíl.

Spokojenost buď má člověk v sobě, nebo marně čeká, že mu ji někdo nějak naočkuje.

Nějakou super radu nemám, jen snažit si to najít pro sebe, nedoufat v něco zvenku.

Jinak i když je to celkem fráze, žiješ v jedné z nejbohatších, nejbezpečnějších a nejsvobodnějších zemí na světě.
Už jenom za tohle by nejméně dvě třetiny obyvatel planety daly prakticky cokoliv si to s Tebou vyměnit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8436
5.6.21 18:56

Pocit štěstí je individuální. Jsou lidé, kteří nebudou NiKDY v životě spokojení, ať budou dělat cokoliv. A každý si za svoje štěstí můžeme sami. Pokud ti něco nevyhovuje, tak to změn nebo změn něco a uvidíš co se stane.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3823
5.6.21 19:06

Ja bych taky chtěla žít v přímořském státu bez shonu a stresu. :mrgreen:
Myslím, ze nejdřív by sis měla říct, zda by ti bez současného partnera nebylo líp a porozhlédnout se po práci, která by te víc naplnovala - rozhlizet se přece můžeš, to ještě není vubec žádná velká zmena

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2486
5.6.21 19:32
@Elishka1 píše:
Ja bych taky chtěla žít v přímořském státu bez shonu a stresu. :mrgreen:
Myslím, ze nejdřív by sis měla říct, zda by ti bez současného partnera nebylo líp a porozhlédnout se po práci, která by te víc naplnovala - rozhlizet se přece můžeš, to ještě není vubec žádná velká zmena

Ne všechny přímořské státy jsou bez stresu :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
493
5.6.21 19:37

Zivot v primorskych statech neni zadna sranda pokud nejste miliardari. :roll: A prodavat zrmzlinu, jasne super prace, v lete mit navaly turistu a nezastavis se a v zime budes bez prace, fakt fajn :)
Kazdy kdo tam zije normalni zivot a chce se mit lepe, se snazi odtamtud dostat, proc asi. :roll:
To je jen takova predstava velke zmeny, proste more a uplne neco jineho, ale nepromysleny. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat