Pocity méněcennosti, deprese, úzkosti

1.12.19 01:19

Pocity méněcennosti, deprese, úzkosti

Ahoj holky, potřebuji se vypsat popřípadě najít někoho na pokec, kdo zažívá něco podobného. Trpím úzkostlivými myšlenkami o budoucnosti. Pamatuji si, že už jako malá jsem občas přemýšlela nad divnými věcmi a prožívala takové divné pocity prázdna, samoty. Nevím jak přesně to popsat. Mamka trpí depresemi, takže v genetice to je. Od mala nevím, co bych chtěla v životě dělat. Šla jsem na nějakou střední, nějakou vysokou, protože jsem prostě nevěděla, čemu bych se chtěla věnovat. Chtěla jsem mít zaměstnání, které by mě naplňovalo. A ono prd, táhne mi na 26, mám poslední ročník VŠ, která mě nějak extra nebaví (ekonomka) a šíleně prokrastinuju. Je mi z toho úplně zle, k psaní diplomky se ne a ne dokopat. Ikdyž mě to nebaví, je to poslední rok :-( A ty pocity méněcennosti - stejně tomu nerozumím, nějak se to vždy naučím, po zkoušce ty věci zase zapomenu. Mám pocit, že lidé okolo mě jsou všichni lepší, rozumí těm věcem atd. A až to dodělám - vůbec nevím, co pak. Je mi z těch představ hrozně. Navíc se cítím hrozně nesamostatně, neumím být sama :-( Bydlím na koleji s přítelem, ale on je hodně společenský a pořád chodí za kamarády atd. A já nějak nevím, jak ten svůj volný čas trávit. Lidé okolo mě mají všichni své koníčky a zájmy, pořád něco vymýšlejí a dělají a já mám pocit, že nemám nic. Dokonce, když nemusím na brigádu nebo do školy, tak třeba jen ležím v posteli, přemýšlím…Ne abych se sebrala a šla něco dělat :( Místo toho, abych trávila čas produktivně, tak neustále přemýšlím dokola nad tím stejným - škola, budoucí práce, budoucnost, co bude, že jsem špatná, nezajímavá, nudná, hloupá, nevím co chci dělat. Kolikrát ani nevím, o čem si s lidmi povídat. Mám pocit, že to, co říkám, lidi nezajímá, nudí je to nebo je to trapné atd. Tak raději třeba mlčím. Pak zase pořád přemýšlím nad tím, že proboha se musím nějak zapojovat a projevovat a že to zlepším a budu na sobě pracovat. Pak přijdu domů a nic. Furt dokola jen přemýšlím.
Přítel by chtěl, až dostuduji, vycestovat do zahraničí společně se mnou. Ale z toho mám šílený strach, byli jsme o prázdninách na 2 měsíce v Anglii pracovat. Bylo to pro mě velmi náročné, komunikace v AJ, nicméně nějak jsem to přežila, ale těšila jsem se domů. :-( Teď nad tím pořád přemýšlím, že nevím jak to zvládnu, pokud pojedeme, bude to pro mě náročné. Přítel to ví, uklidňuje mě, že se anglicky komunikovat naučím, že si zvyknu atd atd.
Už dřív jsem brala AD, poprvé na střední, potom i na VŠ - začala jsem bydlet na koleji, odloučení od domova atd pro mě bylo hodně náročné, cizí prostředí, nedokázala jsem se s tím nějak smířit. To jsem i hodně času probrečela. Jsem takový ten hodně citlivý typ člověka, který nemá rád změny - přitom změny jsou život :( Když jsem si pak docela zvykla, našla si brigádu, udělala si kamarádky - všechny nakonec po roce z brigády odešly a já tam zůstala zase sama s novými lidmi - a zase z toho úzkosti, zase si zvykat… Tato brigáda mi už ani moc nevyhovuje, ale zase mám deprese z toho hledat novou a zvykat si jinde, tak tam raději zůstávám… :-( Je to prostě začarovaný kruh. Před 2 týdny jsem si byla zase nechat napsat AD, nejdřív jsem se snažila to vydržet a něco i dělat - jít si zaplavat, na kafe s kamarádkama, koukat na seriály, číst knížky, ale nic mě nebavilo. Nejraději jsem se zavřela na koleji, ležela, přemýšlela. Furt dokola. Ztráta času. Nebo jsem jela domů za mamkou, povídala si s ní o tom, to mi vždy na chvíli uleví. Ale hrozně mě už tento způsob života štve :-( :nevim: Nejvíce se těším, když jdu večer spát. A když se ráno probudím, tak šíleně se mi pak nechce z postele, že to jen natahuju co nejdéle to jde. :nevim: Jak se sebrat a začít konečně žít? :( Pokud jste někdo měli podobný problém, jak jste se donutili? Je to nějaká forma deprese? :( Hrozně moc bych si přála ty věci tak neřešit a nepřemýšlet nad tím, užívat si život a maličkosti, však ono nějak bude. Ale prostě to nejde… :-( Díky moc všem za názory a rady. :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

1.12.19 02:10

Jo taky to tak někdy mám

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
1.12.19 04:04

Jestli už máš za sebou antidepresiva, zkus nějakého terapeuta co by Ti pomohl, jestli už k někomu chodíš a nezabírá, zkus jiného, když nenajdeš nic co Tě baví, hledej dál, klidně si piš deník jestli už to neděláš, co přítel, nepomohl by Ti s tím? Co meditace, naučit se jí, to by mohlo dost pomoct, tam se učí jak vše vypustit a ovládat svoje myšlenky. Zkus jít na hodinu Jogy nebo Powerjogy, nebo jakéhokoli cvičení kde se soustředí na dech. Zkus si pouštět relaxační hudbu, aromaterapii, kadeřnice, každému pomáhá něco jiného, držím palce

  • Nahlásit
  • Citovat
5586
1.12.19 07:44

Takhle vypada dlouhodoba deprese…promluv s dr, at Ti da jiny leky…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8167
1.12.19 08:46

Nenech se vláčet proudem kam ty nechceš, naplňuje tě vůbec ten vztah Jsi šťastná? Možná potřebujes nějaky čas pro sebe a utřídit si myšlenky, nikdo neříká, že se musíš věnovat svýmu oboru. Můžeš prostě hledat co by tě bavilo a vyhovovalo ti. Snadno se to říká, ale zkus brat život den po dni a na starosti z budoucnosti se vyprdnout, na tom makám i já, prostě žít v příromným okamžiku a dělat si míň vrásek. Já a moje katastrofický myšlenky a scénáře :roll: to je kapitolka samo o sobě :mrgreen: Pravda je ta, že když o sobě smýšlíme ve zlým, tak se prostě blbě cítit budem, pokud si o sobě budeš říkat, že jsi k ničemu, tak jak se asi budeš cítit? Dobře? Těžko, bude ti jen hůř. Chce se to chválit, naučit se sebelásce :roll: ja vím, klišé, ale je to tak. A je to fuška :roll: Ale stojí to za to, zkus se jít projít do přírody a vnímej ji, zvuky vůně, ošahej si stromy..a zkus nemyslet na nic. :hug: :hug: Bude za líp uvidíš, domluv si terapii a začni chodit pravidelně. Hodně ti to pomůže najít cestu hlavně sama k sobě :hug: :kytka: Jo a knížka Miluj svůj život by ti mohla malinko pozměnit náhled na život.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
1.12.19 08:57

Ahoj. Tvůj příspěvek bych mohla podepsat. Všechno to, co popisuješ dobře znám. Ty výčitky, že nežiju, tak jak bych měla mě vždycky hrozně srážely. Právě že si na sebe moc přísná. Myslím, že k té situaci máš fajn přístup. Studuješ VŠ, snažíš se ji dokončit, pracovala si v Anglii, chodíš na brigádu, řešíš deprese u doktora. I když ti přijde, že bys měla dělat víc, tak zkus na sebe být víc hodná. Není norma zvládat desítky věcí denně a být úžasně produktivní. Skoro vždycky, když si na sebe toho naložím z mého pohledu moc, tak nezvládnu nic nebo skoro nic a ještě se z toho dlouho léčím a vyčítám si to a mám takový záseky jako i ty popisuješ. Musím si ty úkoly dávat postupně a dívat se na to z mojí perspektivy a brát to víc na pohodu, pak nejsem tolik v úzkých.

  • Nahlásit
  • Citovat
1.12.19 08:58

@Lana25 Nenapsala bych to líp…
Ještě bych zakladatelce doporučila knihu Moc přítomného okamžiku, ta zase dost pomohla mně

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8167
1.12.19 09:08
@Tinaaaaaa píše:
@Lana25 Nenapsala bych to líp…
Ještě bych zakladatelce doporučila knihu Moc přítomného okamžiku, ta zase dost pomohla mně

Tak to se po ní musím mrknout zase já :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.12.19 11:19
@Anonymní píše:
Jestli už máš za sebou antidepresiva, zkus nějakého terapeuta co by Ti pomohl, jestli už k někomu chodíš a nezabírá, zkus jiného, když nenajdeš nic co Tě baví, hledej dál, klidně si piš deník jestli už to neděláš, co přítel, nepomohl by Ti s tím? Co meditace, naučit se jí, to by mohlo dost pomoct, tam se učí jak vše vypustit a ovládat svoje myšlenky. Zkus jít na hodinu Jogy nebo Powerjogy, nebo jakéhokoli cvičení kde se soustředí na dech. Zkus si pouštět relaxační hudbu, aromaterapii, kadeřnice, každému pomáhá něco jiného, držím palce

Právě terapeuta nemám, ale už dlouhou dobu o tom přemýšlím, že k nějakému zajdu. Ale chtělo by to nějakého dobrého na pojišťovnu, pro studentku jsou pro mě ti placení dost drazí :-(. Ale zase si myslím, že by byli lepší, ale nevím. Svíčky si zapaluji často, to mám ráda. Přítel je zlatý, pomáhá mi hodně, ale potřebuje mít i svůj život jako každý z nás. Tzn. že nemůže se mnou trávit 100% času a jen poslouchat ty moje chmury :( Což chápu. Když se mi to stalo před 2 lety jak jsem začala bydlet sama na koleji atd, tak mě hodně podržel, hodně volného času co měl trávil se mnou a zpětně se divím, že to vůbec vydržel - tak si říkám, že kdejaký borec by se lekl a prostě mě opustil. Nicméně studoval v jiném městě, takže jsme se viděli jen o víkendech. Jak psala @Lana25, jestli mě vztah naplňuje. Pravda je, že si neumím vůbec představit, že bychom se rozešli. Párkrát, když jsem si to představila, tak ty scénáře byly hrozné, katastrofické přímo. Jakože skončím doma, sama a asi se ubrečím k smrti. Prostě si to nedokážu představit, vůbec. Být sama. Předtím jsem měla pár vztahů, vždy trvaly tak okolo 2 let. Je to špatně, ale skočila jsem vždy ze vztahu do vztahu. Proto asi neumím už být sama. :-( Jinak teda co mě baví, tak je momentálně uklízení. Raději všechno vydrhnu atd, než abych šla dělat něco do té školy. :-( No jo, ale potom si zase řeknu, že k čemu to všechno je, že zbytečně uklízím, bla bla bla… :-/ :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.12.19 12:07

@AquaMarinna586 tak jestli se Ti snaží pomáhat, tak co mu s tím trochu pomoct a jít k nějakému na pojišťovnu a třeba se to zlepší. Určitě dělej co Tě baví, klidně i uklízení, jen si prostě striktně musíš nařídit a dodržovat čas na učení a jiné povinnosti. Snaž se žít přítomným okamžikem a místo strachů z toho co se ještě nestalo si naopak vážit a být vděčná za to co máš. Držím palce

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.12.19 14:34
@X_Cassiopea píše:
@AquaMarinna586 tak jestli se Ti snaží pomáhat, tak co mu s tím trochu pomoct a jít k nějakému na pojišťovnu a třeba se to zlepší. Určitě dělej co Tě baví, klidně i uklízení, jen si prostě striktně musíš nařídit a dodržovat čas na učení a jiné povinnosti. Snaž se žít přítomným okamžikem a místo strachů z toho co se ještě nestalo si naopak vážit a být vděčná za to co máš. Držím palce

Děkuju za podporu. To je to co asi moc neumím, žít tou přítomností. Že vlastně neustále přemýšlím co bude nebo i co bylo, co jsem udělala špatně, a že jsem se měla rozhodnout jinak, atd… A že vlastně pořád dokola tápu. :roll:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.12.19 14:35

Moc všem děkuju za reakce a rady. Chci se zeptat, jestli máte nějaké zkušenosti s psychoterapeuty a jak to u nich probíhá? Díky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.12.19 14:53
@Tinaaaaaa píše:
@Lana25 Nenapsala bych to líp…
Ještě bych zakladatelce doporučila knihu Moc přítomného okamžiku, ta zase dost pomohla mně

Tuhle má ségra, takže si ji pučím a zkusím. :-) Momentálně jsem si koupila knihu Důmyslné umění jak mít všechno u pr**le. Už jsem přečetla 70 stran a dost se mi líbí. Tak snad mi to pomůže..

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
5.12.19 17:16

Cítím se hodně podobně, u mě deprese přechází do různých fází. Jedno období jsem měla neustále pocit, že jsem nezamkla byt, nevypnula plyn apod. Pak se přepnu na fobii z mluvení s lidmi, mám pocit, že jsem trapná, nebo říkám moc informací. Jsem nejraději doma, zavřená, a ty myslenky jsou ubijející. Dokážu “šrotovat” v hlavě nějaký svůj komplex ze všech strach, uvědomuji si to, snažím se přestat a přesto mě mysl vrací zpět. A takhle to trvá už posledních 5 let. Terapeutka mi řekla, že mozek už si natolik zvykl ke stresu, že je to pro nej jako droga. Moje máma měla také deprese, měla je když jsem byla malá. Teď je už dobrá, vede firmu, vydělává velké peníze a jsem na ní pyšná. Pamatuji si doby, kdy chodila hrbatá ve starém županu a skoro s námi nemluvila, nepracovala, skoro nevarila obědy, Vánoce a ostatní svátky byly na prd. Možná to není genetické, možná je to je nějaký zkrat v mozku, nahromadění problémů a potom mozek odmítá fungovat, protože moje mamka měla skvělé dětství, užívala si každé léto s rodiči na táborech, kde oni pracovali. Ale po škole se dali dohromady s tátou a začali se brutálně hádat, chyběli peníze Atd, já v tom vyrostla, byla jsem většinu dětství doma, seděla a pociťovala prázdnotu a strach. A tak ted, když je mi 30 let, tak to vygradovalo do nejvyšších výšin. Od 18-25 jsem byla celkem Ok, teda nebyla, hodně jsem pila, a neuvedomovala si, že mám psych problémy. Teď díky bohu nepiju, ale antidepresiva jsem brala již 2×. Vždycky s nimi chci přestat, a když prestavam, tak se ty fobie vrací. Na terapie jsem chodila, ale stejně cítím úzkost, když někomu vypravím intimnosti o sobě. Nevím, co mám v životě dělat. 10 let jsem pracovala jako profesionální modelka v Miláně a Paříži, pak už jsem to psychicky nezvladala a vrátila se domu, nic mě nenaplnuje a nebaví. Nevidím se v žádném povolání. Nejbezpečněji se cítím doma a sama. Mám domácí zvířata, ty miluju, moc ráda se o ně starám, bez nich bych to nezvládla. Ale třeba si nedokážu představit, že bych pracovala v ZOO obchodě. :) čekám, protoze co jiného zbývá v této situaci, až to skončí, až začnu s klidnou myslí žít den za dnem, mít přátele, zájmy, a přestanu si všechno brát k srdci a jako velikou prohru.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama