Pokusit se napravit vztah s rodiči? Dětem chybí prarodiče...

Anonymní
24.6.21 17:45

Pokusit se napravit vztah s rodiči? Dětem chybí prarodiče.

Ahoj, poslední dobou mě trápí skutečnost že nejsem v kontaktu s rodiči. Za posledních 12 let jsme se viděli opravdu párkrát, nevím maximálně šestkrát. Jsem šťastně vdaná matka dvou dětí, jsem velice šťastná a spokojená. Do nedávna mě netrápilo nic, teď mám velmi často intenzivní pocit, že mi chybí rodiče. Nastartovaly to časté otázky, naší dnes sedmileté dcerky na babičku a dědečka. A ve mě hlodá myšlenka, zda by nestálo za to obnovit kontakt, na jednu stranu mám z toho strach, na stranu druhou si to přeji a to hlavně kvůli dětem. Aby jste pochopili proč nejsme v konttaktu ve stručnosti napíšu svůj život od začátku. Do 13 let jsem měla krásné dětství, měla jsem hodné rodiče, milující babičku, koníčky a vše bylo v naprostém pořádku. Ve 13 letech si máma našla milence a trvala na tom, že mám jít bydlet s ní. Hned mě s ním seznámila, pomlouvala tátu a ode mě čekala, že jí pochopím a budu při ní. Já chtěla a na konec zůstala s tátou. Táta byl takový flegmatik, nic moc neřešil, podle toho to taky vypadalo, ale nějak jsme si žili asi rok. Poté mi zemřela má milovaná babička, tátovo máma a šlo to z kopce. Táta začal pít, propustili ho z práce a jako bonus přebral svému bratrovi ženu, mojí tetu se kterou jsem je načapala v posteli. Velmi brzy otěhotněla a já najednou měla doma tetu v podobě macechy a ještě k tomu těhotnou s mým tátou. To už jsem přestala dávat, začala se toulat venku, nechala sportu i jiných zálib, chodila za školu, občas jsem se opila a táta mě vyhodil k mámě. Tam začal teprve teror. Mámin nový objev měl stejně starého syna, který mě v začátku nenáviděl. Nedivím se mu, v těch 13 letech se mu domů nastěhovala má matka, která moc dobře věděla, že kluk má velmi nemocnou matku, která ještě žila i když na tom byla velice špatně, muselo být pro něj hrozný koukat na to, jak se moje matka peleší s jeho otcem, zatím co jeho máma umírá v nemocnici na rakovinu v posledním stádiu. A proto si on všechnu zlost začal vybíjet na mě. Já ale nechápala proč, nevěděla jsem to, všechno mi řekl až on, potom co jeho máma zemřela. Byl to pro mě další šok, čeho je moje máma schopná a začala jsem vyvádět ještě víc, zhoršila si prospěch ze dvojek na čtyřky a dostala se s bídou na učiliště, kam jsem stejně nechodila. A měla jsem v sobě strašnou zlost na oba rodiče, nikdo z nich mě pořádně nechtěl, užívali si se svými novými partnery a ode mě se chtělo ať neotravuju. Pořád jsem přemýšlela jak se pomstím. Dostala jsem nápad, že když začnu na oko chodit se synem mámina přítele, bude to poprask a naštvu tím dost lidí. Jenže on se moc ulovit nenechal. Tak jsem to zkusila přes postel, to neodolal, který kluk by taky v odolal. Jenže bylo z toho těhotenství, které jsem tajila jak to jenom šlo. Když se na to přišlo skončila jsem v diagnostickém ústavu a později v dětském domově, kde se mi brzy po příchodu narodil v 17 letech syn. Tam mi dost pomohli, srovnala jsem se tam a začala tam chodit zase do školy. Poznala jsem tam dnes již manžela, který byl v tomto domově téměř celý život. Dostalo se nám pomoci, já se vyučila, manžel odmaturoval a postavili jsme se na své nohy. Od té doby jsme šťastní, máme dvě skvělé děti(syna 12 a dceru 7 let), oba máme dobré zaměstnání, loni jsme dostavili náš vysněný domeček a až na nějakou tu širší rodinu nám nic nechybí. Máme plno přátel a do nedávna nám to stačilo, ale poslední dobou jak jsem psala mám dilema. Co si myslíte, mám to zkusit nebo to mám nechat tak jak to je? Bojím se, jestli nechci moc, co jsem v životě chtěla, to mám, splnil se mi zatím každý sen, tak nevím, jestli ještě toto přání není už z mé strany zbytečný risk.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4406
24.6.21 17:53

Nechala bych to být…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22717
24.6.21 17:59

Nech to být, sama na ně nemáš dobré vzpomínky, proč by měli být lepší prarodiče, než rodiče? Muž nemá rodiče, že dětem chybí babi s dědou?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11576
24.6.21 18:01

Záleží na tobě, ale já bych to nechala tak, jak to je. Ani jeden ti nebyl oporou, když si je nejvíc potřebovala a mysleli jen na sebe. Myslíš, že se za ty roky změnili a budou z nich super dědeček a babička? Já myslím že ne :?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11576
24.6.21 18:02

@Kriss Tina Píše že její muž byl skoro celý život v DD, tak to asi taky žádná sláva s rodiči nebude.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22717
24.6.21 18:05
@arinecka píše:
@Kriss Tina Píše že její muž byl skoro celý život v DD, tak to asi taky žádná sláva s rodiči nebude.

Ajo tu větu sem přehlédla. Možná by bylo lepší najít v okolí nějaké jiné jakoby náhradní prarodiče, je dost osamělých hodných důchodců, co by za kontakt s dětmi dali nevím co, než žehlit špatné vztahy se špatnými rodiči.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11576
24.6.21 18:07
@Kriss Tina píše:
Ajo tu větu sem přehlédla. Možná by bylo lepší najít v okolí nějaké jiné jakoby náhradní prarodiče, je dost osamělých hodných důchodců, co by za kontakt s dětmi dali nevím co, než žehlit špatné vztahy se špatnými rodiči.

Přesně tak, to je dobrý nápad :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24511
24.6.21 18:15

Upřímně, máš na to dost sil? Otec opilec, s mámou díky těhotenství asi vztah hodně rozvrácený…
Já bych se do toho asi nehnala. To už bych si raději nějakou „babičku“ adoptovala. Ať už v okolí nebo přes Ježíškova vnoučata. A budete se navštěvovat, protože si sedíte a ne proto, žee je to „rodina“, která je rodinou jen na papíře :?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
17503
24.6.21 18:32

Nejdřív bych se ozvala někomu z toho diagnosťáku, komu věříš - i když teď třeba dělá jinde, jeslti by to s tebou neprobral.

A pak bych se asi zkusila ozvat tomu, s kým máš spojené méně složitých emocí a počítala bych s tím že prostě může odmítnout.

Ani ne tak kvůli dítěti, jako kvůli sobě.

Případně můžeš využít služeb organizace, která takovéhle setkávání s biologickými rodiči s lidmi co prošli ústavní výchovovou zprostředkovává - to bývá ještě bezpečnější.

Je to něco, co je celkem podstatné a je dobré čas od času ověřit, jestli už to čirou náhodou nejde bezpečně srovna. Jen se do toho nesmí vkládat moc nadějí.

https://www.sefam.org/…zeme-pomoci/

Jinak- teda ne, nebyla to tvoje vina, to že dospívající holka v rozpadlé rodině dělá divoké věci je běžné - odpovědnost je primárně na rodičích.

Ale ten nápad s „adopcí“ prarodičů vůbec není marný. Mrkni se jestli někdo ve vašem okolí něco takového nezprostředkovává a nebo se fakt na podzim přidejte do Ježiškových vnoučat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
657
24.6.21 18:53
@Kriss Tina píše:
Ajo tu větu sem přehlédla. Možná by bylo lepší najít v okolí nějaké jiné jakoby náhradní prarodiče, je dost osamělých hodných důchodců, co by za kontakt s dětmi dali nevím co, než žehlit špatné vztahy se špatnými rodiči.

To samé mě napadlo už při čtení úvodního příspěvku.

Zakladatelko, na rodiče bych se vybodla. Oni Tě také mohli kontaktovat, ale zřejmě se tak vůbec nestalo. Nechala bych to být, dětem bych řekla, že nejsme v kontaktu a že o nich nic nevím. Najděte si někoho cizího, bude to míň komplikované pro všechny. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.6.21 19:16

Odpovím všem najednou. S rodiči jak jsem psala v kontaktu nejsme. Viděli jsme se párkrát, například na svatbě mé sestřenice, vzájemně jsme se vyhýbali. Bylo to zvláštní, ale přišlo mi, že se stydí. Máma mi občas napíše k narozeninám nebo k narozeninám dětí. Vždy napíše sloh o tom, jak jí všechno mrzí, ale to je vše. Žádný první krok směrem od nich nepřichází. Přesto, že ten kontakt je opravdu málo, no vlastně žádný, vše o nich vím. Prostřednictvím mé kamarádky z dětství, se kterou dnes moje máma pracuje. Jinak rodiče jsou zase už dlouho spolu. Dali se opět dohromady ještě v době co jsem byla v dětském domově. Máma chtěla, aby jsme šli i se synem k nim, já tenkrát nechtěla a ona se teda už víc nikdy nezajímala. Mám 8letou sestru a o tu se rodiče podle mých informací starají dobře, to samé i o polorodého bratra, co má otec se svou švagrovou. Mají ho u sebe každý druhý týden. Tomu už dnes bude 14,15. I o mě se starali do těch 13 jak měli, pak přišlo to divoké období, které matka odstartovala svou nevěrou a už to jelo. Bylo to špatné období pro všechny. Ale co tak vím, tak se rodiče srovnali. Chodí do práce, starají se o děti, táta nepije, po návratu k mámě byl na léčení. Mě jen prostě poslední dobou mrzí, že se neozývají. Asi se z části stydí a z části na mě zlobí, že jsem k nim odmítla po tom všem v 18 jít.

  • Citovat
  • Nahlásit
24511
24.6.21 20:32

Tak jestli ti píše slohy o tom, jak jí to mrzí, tak TO je ten její krok. Zase, co bys chtela-aby ti stala pod okny na kolenou? Ten stud může být i její stud nad tím, jak se to celý poprdelo…
V tomhle případě bych to možná zkusila. Nic extra si od toho neslibovat, snažit se udržet a nevytahoval hned na první dobrou všechny krivdy.
Jestli se ozývá, nemusí to být ztracené. Asi nebudete nejlepší kamarádi, na druhou stranu, třeba si v sobě všechno líp srovnas. Dala bych tomu v tom případě šanci, nějaké nezávazné setkání, nějaká neutrální půda, časově omezené, aby, když toho bude moc, tak můžeš zmizet poanglicku.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3537
24.6.21 20:57

Aha, takže oni tě k sobě i s dítětem chtěli, ale ty jsi nechtěla. Nejspíš si myslí, že o ně nestojíš. To, že ti máma píše, že je jí to líto je ten první krok. Nevím, možná by to stálo za zvážení. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7573
24.6.21 21:19
@Anonymní píše:
Odpovím všem najednou. S rodiči jak jsem psala v kontaktu nejsme. Viděli jsme se párkrát, například na svatbě mé sestřenice, vzájemně jsme se vyhýbali. Bylo to zvláštní, ale přišlo mi, že se stydí. Máma mi občas napíše k narozeninám nebo k narozeninám dětí. Vždy napíše sloh o tom, jak jí všechno mrzí, ale to je vše. Žádný první krok směrem od nich nepřichází. Přesto, že ten kontakt je opravdu málo, no vlastně žádný, vše o nich vím. Prostřednictvím mé kamarádky z dětství, se kterou dnes moje máma pracuje. Jinak rodiče jsou zase už dlouho spolu. Dali se opět dohromady ještě v době co jsem byla v dětském domově. Máma chtěla, aby jsme šli i se synem k nim, já tenkrát nechtěla a ona se teda už víc nikdy nezajímala. Mám 8letou sestru a o tu se rodiče podle mých informací starají dobře, to samé i o polorodého bratra, co má otec se svou švagrovou. Mají ho u sebe každý druhý týden. Tomu už dnes bude 14,15. I o mě se starali do těch 13 jak měli, pak přišlo to divoké období, které matka odstartovala svou nevěrou a už to jelo. Bylo to špatné období pro všechny. Ale co tak vím, tak se rodiče srovnali. Chodí do práce, starají se o děti, táta nepije, po návratu k mámě byl na léčení. Mě jen prostě poslední dobou mrzí, že se neozývají. Asi se z části stydí a z části na mě zlobí, že jsem k nim odmítla po tom všem v 18 jít.

Asi bych staré rány neotvirala. A rozhodně ne kvůli dětem. Pokud už bys je chtěla kontaktovat, tak jedině kvůli sobě. Zkus případně tu doporučenou organizaci a nebo to nechej plynout. Za tebe se oni rozhodně stydět nemusí. Naopak, mají být hrdí na to co jsi dokázala i přesto, jak otřesné podmínky Ti zajistili. Takže vinu na sebe vážně nehazej.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
35115
24.6.21 22:08

Šla bych do toho. Žijeme jen jednou a většinou si člověk vyčítá příležitosti, které promarnil. Ne to, co udělal.
Může si to nějak sednout. Nemusíte být ve vřelém intenzivním kontaktu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat