Poporodní deprese - a jak ji překonat?

1983
9.7.06 18:26

Poporodní deprese - a jak ji překonat?

Ahoj,
včera jsem se vrátila z porodnice a mám depku jak blázen :cry:
Malej je moc hezkej a hodnej, spinká, pláče minimálně, hlavně večer před spaním, takže se to dá vydržet …
Kojím po dvou až třech hodinách v noci i po víc.

Jenže … tak nějak na mě sedla depka já se bojím že už budu pořád jenom kojit, přebalovat, uspávat. Že celý můj dosavadní život je nenávratně v tahu. Někdy bych Matýska samou láskou sežrala a někdy bych ho vrátila do bříška, protože tak mi bylo vlastně lépe (ach ti sobci) …

Rodila jsem císařem a jizva bolí a bolí. Spát mohu jen na zádech a zvednout se z postele mi musí pomáhat manžel.

Když jsem byla těhotná, čekala jsem, že po porodu ucítím lásku, že toho malého drobka budu hned bezmezně milovat, nic mi nebude vadit a s nadšením budu drndat a drndat.
Jenže jak se zdá, musím si vztah budovat, což jsem nečekala. A tak bulim a bulim.

Nejraději bych jako náš kocour zalezla někam do kouta a tam strávila tak rok 8O

Jak jste to měly s poporodní depkou vy? Přišla nebo se vám vyhnula?
Jak jste jí řešily a za jak dlouho zase odešla?

Omlouvám se za ten výlev, ale musela jsem vypsat :roll:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

2237
9.7.06 18:45

Ahoj,

u me prisla u obou deti. Hlavne o tom mluv!!! My si vzdycky popovidame s manzelem a pak je mi lip. Depka prejde sama do konce sestinedeli, neboj. To uz se na tebe mimi bude smat a vsechno bude takove…no, lepsi…Kdyby ale nepresla, tak nevahej a vyhledej odbornou pomoc. Sama by ses z toho asi nevylizala.

Terik

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
880
9.7.06 18:53

Ahoj

Když se narodila naše Eliška,taky mě nezaplavil žádný obrovský pocit lásky,přišlo to mnohem později,myslím že jak moc ji miluju,jsem objevila když se na mě poprvé usmála.Abych neměla depku z toho že budu jen přebalovat,krmit a uspávat,utekla jsem do práce kdzž bylo Ele 8 měsíců,sice jen na pár hodin,ale bylo to opravdu osvěžující.určitě bude líp,hormony v šestinedělí dělaj divy.
Binky

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
948
9.7.06 18:53

Ahoj holka zlatá,

na tohle téma už bylo diskuzí, ale vždycky svou troškou přispěju, protože jsem s touhle „sviňkou“ depkou dlouho zápasila :cry:

Nejdříve ti odpovím ne tvé otázky.
Měla jsem depku obludných rozměrů, jen jsem řvala, nebo kojila (často průběžně obojí), nebo seděla, v náručí uřvance a čuměla do blba :roll: Jak jsem to řešila?? Nijak - obrchyba, já se styděla za to, jak nerada jsem matkou, styděla jsem se za tu nelásku, protože jsem (já trdlo) viděla ty šťastné usměvavé maminky s krááááááááásně spinkajícím tvorečkem, které mi předhazovaly časáky a okolí. Malá vůbec nespávala, jen řvala a díky tomu řvala já, kolotoč jako prase, byla jsem totál mimo asi půl roku, přešlo to nějak samo, jednou pomohly homeopatika, ale nic dlouhodobějšího jsem nebrala, takže se mi ta mrcha umí často vkrást do života i teď.

Těžko říct, co postihlo tebe, tedy spíše řečeno, jakou silou, u někoho to odezní s koncem šestinedělí, protože máš relativně hodné dítko, jak čtu, dávám ti hodně šancí pro tuhle možnost, hormonky se stabilizují, jizva přestane bolet a zase si začneš připadat jako člověk :wink: Moc bych ti to přála, každopádně , pokud se tvé stavy nezlepší a nedejbože nabudou větších rozměrů neváhej a obrať se na odborníka, já už bych to (v případě druhého dítka - opětovných stavů) udělala a neplácala se v tom sama. Mně pomohlo se „vykecat“ třeba tady na emiminu, dostat to ze sebe, to bylo ty lepší dny.

Tak ti držím palce a určitě si vyhledej starší diskuze.
sany

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1242
9.7.06 19:10

Krátce a jednoduše - prošla jsem si taky pocity, že to absolutně nemůžu zvládnout… Postupně, ani nevím kdy, to vymizelo… a já si zvykla a miminko si zvyklo a všichni v okolí si zvykli… Obklopuj se lidmi a neboj se požádat o pomoc, není to známka toho, že bys to nezvládala… Naopak. Děti potřebují vyrovnanou maminku - vycítí vše… Zvládnete to :wink:

Už jsem maminou 13 měsíců a divím se, jak to letí… Z uřvaného uzlíčku, který byl u prsu snad 24hodin, je nádherná bytost. Paličatá, osobitá… a hlavně - už neřve :) (jen když se jí něco nelíbí…)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
80
9.7.06 19:16

Re: Poporodní deprese - a jak ji překonat?

Evewolf píše:
Ahoj,
včera jsem se vrátila z porodnice a mám depku jak blázen :cry:
Jenže … tak nějak na mě sedla depka já se bojím že už budu pořád jenom kojit, přebalovat, uspávat. Že celý můj dosavadní život je nenávratně v tahu. Někdy bych Matýska samou láskou sežrala a někdy bych ho vrátila do bříška, protože tak mi bylo vlastně lépe (ach ti sobci) …

Rodila jsem císařem a jizva bolí a bolí. Spát mohu jen na zádech a zvednout se z postele mi musí pomáhat manžel.

Omlouvám se za ten výlev, ale musela jsem vypsat :roll:

to přejde, uvidíš, miminko si zamiluješ a bude to Ok, asi to má skoro každý, já ji sice milovala od začátku, ale i tak mi přišlo, že už to nikdy nebude jak zamlada. Já furt brečela, nic jsem nejedla, ale jinak bylo všechno v pohodě. Najdi si na netu, kolik to má ldií, mě to moc pomohlo, fakt je to normální, je to hormonama, pak se to ukldiní, zaběhá a bude líp.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4921
9.7.06 19:29

To přejde, neboj se, šestinedělí je šílené, je ti ještě fyzicky mizerně a přitom musíš pečovat o to malé řvoucí dítě, kterému je absolutně jedno jak ti je, že jsi unavená, že potřebuješ na záchod, že se chceš najíst, spát. Tou chvíli je to co chceš absolutně jedno, protože začíná etapa, že je podstatné to, co chce mimi. Já jsem se na Mišelínka hrozně těšila, ale ten vztah s ním jsem si budovala určitě tak 3 týdny. Věděla jsem že je to mé dítě, že ho mám určitě ráda, ale taky jsem byla vyděšená z toho, co se na mě tou chvílí navalilo, že je to samé kojení, přebalování,vyhánění prdů. K tomu problém s kojením ve 3 týdnech-prostě nic moc! Ale ve 3 týdnech se na mě poprvé usmál a to bylo něco jako probuzení, najednou mě vnímal a na konci šestinedělí jsem už věděla, že to zvládnu a bude to v pohodě. Když slavil 2 měsíce, už jsme měli zaběhnutý jakýsi režim a já ho samozřejmě miluju neskutečně, nedokážu bez něj být ani půl hodinky, zatímco dřív jsem ho nadšeně předávala manželovi a toužila po tom se ho na chvíli „zbavit“ abych měla čas chvíli na sebe po celodením maratonu.
Být matkou můžeš, ale mateřská láska není automatická ta se opravdu musí získávat postupně, blízkostí, kojením, úsměvem, pohlazením…Být matkou bych teď nevyměnila za nic na světě a i já jsem pomyslela na tu kacířskou myšlenku, co by bylo kdyby vůbec nevzniknul…asi nemá vůbec smysl se tím trápit, je to v šestinedělí normální. Uvidíš že potom bude už parádně a budeš si to užívat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3011
9.7.06 20:01

Ahoj,
já měla pořádnou depku už od 3. dne v porodnici. Ondrášek byl taky moc hodný, pořád spinkal ani moc neplakal, měla jsem i dost času sama na sebe, přesto to na mě totálně spadlo!!!

Svět jsem viděla černě, před sebou žádnou vidinu něčeho pěkného, jen vidina kojení, přebalování,nočního vstávání … Byla jsem zaskočena vším tím pro mě novým. Nejhorší bylo,že jsem se neustále zaobírala minulosti, jak krásně mi před narozením Ondráška bylo, jak jsem si užívala života, cestovala, pařila apod. Chtěla jsem vrátit čas. Velmi, velmi jsem se za ty myšlenky styděla, ale nemohla jsem si pomoci.Pořád jsem bulila. Měla jsem dokonce i sebevražedné myšlenky!

Nebýt manžela a rodiny, zvlášť babičky, která ke mě každý den po celé šestinedělí docházela a mluvila se mnou o všem možném, aby odehnala mé černé myšlenky, nevím jak bych to zvládla. Její společnost byla balzám na depku.

Vypovídat se je nejdůležitější, nedusit to v sobě.

Také mi hodně pomohly časopisy, knížky, kde se o poporodní depresi psalo, zvlášť knížka „Co čekat v radostném očekávání“, ta mi hodně dala.
Možná i můj věk hrál určitou roli, je mi 30 let.

Po 6 týdnech deprese jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a já si už naplno užívám krásných chvilek s Ondráškem, které bych za nic na světě nevyměnila!

Přeji i tobě, aby depka odešla tak rychle jako přišla.

Hlavu vzhůru

Katka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1983
9.7.06 20:37

Holky, děkuju vám všem moc a moc za pomoc a za slůvka.

Je ohromně pozitivní vědět že v tom nejsem sama - i když na netu jsem si samozřejmě našla všechno co jsem mohla. Jenže to jsou články, statistiky apod. Osobní zkušenost je něco jiného.

Takže díky vám moc, je mi lépe (i když určitě to není definitivní) ale říkám si, že první týden z šestinedělí mám za sebou. Takže to zvládnu.

A už se moc těším na chvíli kdy budu mít z Matýskovi přítomnosti radost (ne že bych teď občas neměla, ale prostě to není „ono“)

katrinko, Berun
Tak nějak jsem na tom právě taky. Kacířská myšlenka se vkrádá na mysl a já vzpomínám na to, jak jsem dělala tohle a támleto a teď už nebudu moct.
Což je blbost. Jde jenom o organizaci.
Uf, uf …

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
804
9.7.06 20:52

Evewolf, všechno znám, první dítě byla šííííílená pecka. Taky jsem čekala záchvaty lásky a něhy k miminku a cítila jsem jenom bezmoc - jak uklidnit toho neustále vřeštícího tvora, vražednou únavu, a lítost nad mým ztraceným bezstarostným životem. Už na konci šestinedělí se vše začalo zlepšovat a po půl roce už jsem si mateřství jenom užívala.

Slíbila jsem si, že druhé miminko si od úplného počátku budu vychutnávat a taky se mi to povedlo. Přestože bylo v šestinedělí ještě o cosi větší tyránek než to první, ta euforie z jeho narození mne držela nad vodou. Podruhé se depka nekonala, podruhé to bylo štěstí od samého začátku.

Evewolf, vydrž, za chvíli budeš tvrdit (pokud to přese všechny trable netvrdíš už teď), že být matkou je opravdu to nejkrásnější, co tě mohlo potkat :wink:.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2857
9.7.06 21:12

ahojky

taky tě uklidním, protože jsem si taky prošla „peklem“ a moje první slova po příchodu z porodnice a odložení malýho do postýlky byla, „že to nebyl zrovna nejlepší nápad mít dítě“ .....to jsem řekla nahlas, ale v mysli to bylo poněkud drsnější. Jako stroj jsem fungovala cca do 3 měsíce. Pak už Michal začal víc komunikovat a já přišla na to že ho miluju víc než svůj život a že kdyby se mu něco stalo… však poznáš neboj:))) já se zoufale ptala na chatu, kdy jako se dostavila mateřská láska… no každej to má jinak, já si holt musela počkat pár měsíců… ale přijde to… a vlastně už to i přišlo, jen ty o tom ještě nevíš:o)

Fakt pomůže si promluvit s někým blízkým - (u mě to byl manžel) kterej mě podporoval, když už jsem mu podesátý za den řvala a řvala, kterej už chudák radši nic neříkal aby neřek něco nevhodnýho:o)))

je to svinstvo a doufám že u druhýho prcka mě to mine........ ale jen doufám.

tak se drž a věz nejsi jediná, kdo neplane hned od první minuty láskou k miminku…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
551
9.7.06 21:18

Tak u nás to bylo úplně stejné jako teď u tebe, jen s tím rozdílem, že já jsem u toho ještě nezvládla kojit. Pepi byl zlatý miminko, vlastně nevyžadoval žádnou extra péči, a já jsem se v celý dny a noce jen litovala, že to do jeho 3 let nepřežiju, že se to prostě nedá vydržet. Navíc jsem se hrozně bála té zodpovědnosti, bála jsem se zůstat s malým sama, návaly breku přicházely hlavně když měl manžel odjet pryč.

Mě pomáhalo to, že jsem s těmahle pocitama otravovala kde koho :) Brečela jsem manželovi na rameni, kdykoliv se tady objevil, když přijely babičky a dědečkové, vypsala jsem se kamarádkám v mejlech. Člověk se sice chová hrozně a je mu mizerně, ale nadhled mu zůstane, a tím že to formuluje ostatním třeba i s pokusem o vtip, hned je mu líp. Teda aspoň já jsem měla pocit, že mě to ještě aspoň trochu myslí… :wink:

Chce to přežít… vydržet a čekat.

Mě mamka vždycky říkala, že je potřeba si na sebe zvyknout. No nevím, ale prostě za chvíli je péče o mimi rutina, na noční probouzení si zvykneš a je to čím dál lepší…
Mě tohle nejhorší období přešlo asi během 6nedělí /popravdě se mě citelně ulevilo už když jsem vzdala to kojení a přešly jsme na lahev/, do 5 měsíců to ještě nebyla žádná sláva, ale od doby co je Pepi pohyblivější a je s ním sranda je to pořád čím dál větší veget 8) :wink:

Hodně síly,

Věrka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6545
9.7.06 21:44

Evewolf, moc na tebe myslím a posílám spoustu energie, protože tu budeš potřebovat. Je dobře, že se můžeš opřít o manžela.
Myslím, že tvoje pocity jsou normální, důležité je to nedusit, mít s kým mluvit (rodina, e-mimino, popř. i psycholog). Věřím, že brzy bude lépe…
Nechci vypadat jako svůj vlastní propagátor, ale o pocitech a lásce nelásce jsem psala i deníček. Láska mě sice zasáhla ihned, ovšem o to víc mě to pak všechno dostalo doma. Blbé bylo, že jsem neměla odvahu vyprdnout se na kojo, zkoušela jsem (a vyhrála) a neměla jsem doma podporu - manžel si myslel, že to nikde než u nás není. Ale věř, že brzy bude lépe. Pošlu ti pro jistotu odkaz, abys viděla, jak moc ti to pak Matýsek všechno vynahradí…
Drž se!
https://www.emimino.cz/modules.php?…

Gabča a Bára

a až bude líp, můžem se domluvit a můžem se na vás doraizt podívat. Jestl ise nepletu, jste od Příbrami…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
879
9.7.06 22:01

Ahoj,
musím Tě taky podpořit, ještě dneska si pamatuji ty chvíle bezvýchodnosti při narození prvního syna.Začalo mi to v porodnici, když jsme se nemohli při kojení „zkamarádit“, ještě dneska si pamatuji,jak jsem před spolubydlící tajila a polykala slzy :cry: .No a takhle jsem si „depresila“ asi půl roku.Kojila jsem 7 měsíců, dělala jsem opravdu všechno podle mého nejlepšího přesvědčení,ale ten pocit, „že všechno je jinak a špatně“ jsem měla a nezbavila se ho.Ale pak začal být malý nemocný, moc, začal se mi v noci dusit a snad ta hrůza o jeho život mě z toho probrala.Uvědomila jsem si, jak moc je mojí součástí a jak moc ho mám ráda.
Já nevím,co ti poradit, snad jen to, že asi by jsi měla mluvit s někým, komu důvěřuješ…mě moc manžel nepomohl, prostě to moje duševní rozpoložení nechápal..spíš mě pomáhala „rozebrat“ mamka.Nebo škoda,že tenkrát jsem neměla emimino, tady dneska nacházím nejvíc porozumění :wink: a souznění…

A podruhé - jsem tu hroznou depresi vůbec neměla - neukápla mi jediná slzička :D - takže se neboj - podruhé to bude lepší

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
473
9.7.06 22:01

Hlásím se k poporodní depce! Hodnoučké miminko co pořád spí, harakiri kojení přes klobouček, malý tři týdny před termínem a císařek kvůli polohy… Brečet (jen tak) jsem začala už třetí den po porodu v porodnici, kde jsem před porodem strávila 4 dny, co by úplně klidná, veselá, vtipná a pohodová pacoška o kterou ani není třeba se starat :lol: . O to trapnější to bylo :roll: . Těšila jsem se domů už jenom proto, abych se už víc nestrapnovala před těma sestrama a doktorama. No děs. Manžel si jistě taky dost užil - chudák :wink: . Malého jsem podezírala ze všeho možného, třeba, že je postižený, když se nechce kojit…atd… a vrcholem bylo, když jsem zcela vážně myslela, že neslyší, protože ho nevzbudí ani dvě pokličky vedle ucha :lol: .
Pomohlo mi, že jsem svoje obavy vykecala mamce a kámoškám, které už mají děti a ví jak se věci mají. Každá z nich mě poslala do pr… s takovýma kecama :lol: . A tak jsem se utvrdila, že mi hrabe a, že to asi přejde.
Dítětem, takovým jak jsem si vysnila (jako z časopisu - štastná rodinka) se malý stal až tak kolem 3-4 měsíce, když začal pořádně komunikovat, pít z flašky, ležet na břichu a další věci… od půl roku to začalo být jako z pohádky, milovala jsem ho už v břichu, ale teprve pak mi došlo co je to ta mateřská láska a že to určitě zvládnu. A ted je to superrr!!!!! paráda, nádhera!!!!!

PS: jestli s normální hladinou hormonu, působíš na okolí spíš jako tvrdák (jako já) a i ty si to o sobě myslíš, tak nejhorší je, že si rozumem zcela přesně uvědomuješ jak debilní je to brečení a štve tě, že to nejde ovládat…a to je ta bezmoc, která z toho plyne, ale za to nemůžeš ty…za to můžou hormony, takže klid bude líp a líp a líp…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama