Poporodní deprese -jak jsme to nezvládli

14
20.10.14 17:26

Poporodní deprese-jak jsme to nezvládli

Ahoj,
nějak jsem se při hledání receptů na zvládání období vzdoru, dostal i k diskuzím na tohle téma. A konečně jsem se dokopal, něco o tom napsat. Netvrdím že mé zkušenosti jsou univerzální, nebo odborné. Pouze vycházejí z „vlastní“ zkušenosti a toho co jsem při prožívání deprese s partnerkou zjistil. Pokud by to pomohlo jedné jediné matce s tímto problémem, pak by měl tenhle „blábol“ smysl. Doufám že jo.
Takže od začátku.
S partnerkou jsme žili společně skoro 10 let, nebyla to zrovna žádná„Modrá laguna“,ovšem co by jste taky po takový době chtěli? První dítě se nám narodilo po šesti letech, víceméně plánované. Porod syna kvůli komplikacím proběhl císařem, bez následných obtíží. Později jsem si uvědomil, že určité náznaky se daly sledovat už tehdy, ovšem to už by s tím musel mít člověk nějakou zkušenost. Před koncem tříleté mateřské otěhotněla znova, takže plynule přešla z jedné MD do druhé. Dcera nebyla plánovaná, ale nedá se říct, že by jsme se na ní netěšili. Těhotenství proběhlo bez problémů, ovšem porod už byl plánovaný císař. Malá se narodila 14 dní před termínem, všechno v pohodě. Tak to bylo i v průběhu šestinedělí, jenom jsem byl přibližně v půlce požádán abych s malou spal já a v noci jí vždycky přinesl na kojení, aby se přítelkyně vyspala. Takže všechno v relativním klidu.
Ten pravej „Saigon“ nastoupil s koncem šestinedělí. Začaly se objevovat ambivalentní pocity vůči dceři-nevím kde se tu vzala, chci dávat lásku jen Martínkovi(synovi),dáme jí pryč atd. V tomto období jsem začal na netu shánět první informace o příznacích poporodní deprese a psychózy. A jaké bylo „překvapení“ když jsem zjistil že partnerka je téměř školní ukázka deprese. Z počátku si vyhádala že to zkusí překonat sama, přes mé tvrzení že je to blbost. No vydrželo jí to asi pět dní. Stav se zhoršil natolik, že dobrovolně i s dcerou odjela do centra krizové intervence. Tam pobyla dva dny a vrátila se domů s tím, že už je v pohodě a vyléčená. Na mé poznámky o tom, že by měla zažádat o zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejrychleji vyléčený člověk z depresí, víceméně nereagovala.Tak jí to nadšení vydrželo přibližně tři hodiny a byla tam zpátky. V té době už téměř nejedla, takže řídký mlíko a z toho vyplývající hladová a tudíž uřvaná Terezka.
Situace v domácnosti houstla. V tý době jsem už toho měl nastudovanýho tolik, že bych mohl na dané téma psát disertační práci. Ovšem proti argumentaci-nejsem žádnej magor, nikam nejdu-to nestačilo. Potom začaly přicházet otázky typu: „podíváš se mi v kolik jede vlak?“ nebo „budeš schopnej se o děti postarat sám?“, který jsem považoval spíš za teatrální gesta, ale nakonec jsem se rozhodl, že diskuze končí a jedem do Bohnic. Tam jí přijali okamžitě, zastavili mlíko a začali s antidepresivy. Bohužel na příjmu ležely i ostatní pacientky s jinými diagnózami a podle jejich vyprávění, si začala generovat názor, že to má až do smrti a nikdy se toho nedostane. Po deseti dnech jí na víkend pustili na zkoušku domů(na noc zpátky do pakárny). A dva dny po víkendu propuštěna k ambulantní léčbě. Připadalo mi to trochu zvláštní, když jsem všude četl že minimální doba hospitalizace je jeden měsíc a zcela určitě to nemělo nic společnýho s tím, že v daném období tam měli nacpáno tak, že postele cpali snad i na chodby a pacienty rozstrkávali po všech možnejch odděleních. Každopádně v osm večer jsme přijeli domů a ve tři ráno se jí to rozjelo znova. Následující tři neděle proběhly poměrně jednotvárně-jednou týdně k psychiatrovi zkusit nový antidepresiva, o děti jsem se staral já, k tomu tak patnáctkrát denně najít na internetu materiály o tom, že se jedná o dočasnou chorobu a ve volných chvilkách pracovat. Prostě pohoda! V posledním období začala mít panické ataky, takže při poslední návštěvě psychiatra se dospělo k závěru, že propuštění z Bohnic bylo předčasné a druhý den se tam vrátí. Ten večer jsme seděli asi do půldruhý ráno a řešili co dál. Dohodli jsme se na tom že já půjdu na mateřskou a ona bude na nemocenské. Zkrátka všechno vypadalo, že se obrací do normálu. Když jsem se ráno v půl osmý vzbudil, zjistil jsem že doma není. Podle cigeret a mobilu na stole v kuchyni mi došlo že je prů..r. Okamžitě jsem obléknul děti a letěl k blízkému viaduktu. Podle hasičskejch aut mi došlo že už není potřeba pospíchat. V 6,45 jí to jelo.Na tomto místě musím vzpomenout citlivý a chápavý přístup příslušníků Policie ČR, kdy s jedním jsem se málem porval přímo u kolejí(za nepříliš adekvátní poznámky)a navíc mě tam drželi i s dětma(snídani jsem opravdu ráno neřešil)do 11,00 a příjezdu policejní psycholožky která se po třech minutách intenzivní psychoanalýzy přesvědčila, že se nevrhnu pod další soupravu a milostivě nás propustila.

Takže závěrečné resumé? Když náhodou zjistíte, že se na vás začal projevovat víc než jeden příznak poporodních depresí, tak zvedněte ten svůj dozajista roztomilý zadeček a koukejte padat k nejbližšímu psychiatrovi, protože tyhle diskuze přestože veskrze užitečné vám v takovém případě primárně nepomůžou. Přestaňte řešit co tomu kdo řekne-ať si každej políbí pr… pardon šos(byť by to byl i váš manžel), protože to nakonec budete vy kdo může stát na těch kolejích. Když se náhodou dostanete do pakárny 1)neposlouchejte bláboly ostatních na pokoji-jednak proto že jsou to většinou nány který první co udělaj po propuštění je, že přestanou žrát prášky a do měsíce tam jsou zpátky, a jednak proto že je to pakárna 2)nic nezatajujte(hlavně ne psychologovi-psychiatr je jen automat na tablety),i když vám samotný to bude připadat strašný 3)trpělivost-tohle není rýma, vyžaduje to čas. Než zaberou antidepresiva, než psychiatr zjistí který vám fungujou, než vám je napíše, než si vzpomene vám je vysadit, atd. Prostě smířit se s tím, že tady se nedá nic oblafnout a že cokoliv, u čeho se vám to na chvíli podaří, se vám vrátí většinou ve dvojnásobný palbě.
No to by bylo k tématu asi tak vše. Teď už to záleží jen na vás, ale jestli vám do toho můžu kecat, zamyslete se nad tím jestli si to ten váš trouba(i když neustále nechává nahoře prkýnko, nemá rád vaší matku a pravidelně kvůli fotbalu zapomíná na vaše výročí) a ty uřvaný zmetci co furt jenom otravujou, pruděj a každou chvíli něco rozflákaj-jestli si to zaslouží. I když je pravda že vzhledem k již výše zmíněnému období vzdoru mojí milované Terezky, i mě sem tam sklouzne pohled k jízdnímu řádu. ;)
P. S. Omlouvám se všem, které pobouřil nedostatek vážnosti k tomuto tématu, ale zjistil jsem že cynismus je způsob jak se mi celkem daří takový věci překonat, navíc myslím, že když je někdo v depresi neuškodí mu se občas usmát.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
donaga
20.10.14 17:35

Nevím co napsat… Snad jen popřát hodně síly. A radovat se, že mě to nepotkalo a nezpůsobila jsem tak boles svým blízkým.

  • Citovat
  • Nahlásit
  • Upravit
1719
20.10.14 17:37

Delal jste co jste mohl.
Hodne sily a drzte se. :kytka:
Eva

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27062
20.10.14 17:41

@martyjerry
Co na to říct… :hug:

Krásně napsáno… konečně užitečná diskuze :palec: :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
20.10.14 17:41

Tak to je vazne smutné 8o Sedim zarazena, slzy mi tečou po tváři… Je to hrozne… Bohužel moje matka mela deprese poporodni tez a ja se bojim i o sebe a manzel urovna neni z tech co by me podpořil.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14023
20.10.14 17:43

Držte se :-( :hug: Jak to zvládají děti? :(

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23860
20.10.14 17:48

Upřímnou soustrast!

Není co dodat - snad jen, že v Bohnicích opravdu není dobrá léčebna, vaše manželka nebyla první, které nepomohli :( Takže nechoďte k nejbližšímu psychiatrovi, ale pořádně vybírejte ;)

Příspěvek upraven 20.10.14 v 17:53

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9014
20.10.14 17:50

Dost mi to připomnělo mě. Po narození syna měl deprese můj muž se kterým jsem žila pět let a neskončilo to jeho sebevraždou, ale odstěhováním. Deprese má stále, někdy kvůli nim ani nepracuje. Taky jsem strávila hodiny na netu sháněním informací, posílala jsem ho k doktorovi i do Bohnic a všechno marné. Prostě když dotyčný nechce tak se můžeš na hlavu postavit a je to stejně jen ztráta času. Já mám dítě jen jedno, takže klobouk dolů, že to zvládáš se dvěma. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2039
20.10.14 17:52

Tak tohle mě teda dostalo! Přeji hodně sil pro Vás i Vaše děti… Napsal jste to moc hezky, nečekala jsem, jaký to bude mít konec…

Nicméně konečně smysluplné téma :potlesk:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7841
20.10.14 17:55

To je strašný.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.10.14 17:58

Tohle je opravdu smutné. Já poporodní deprese moc dobře znám (tak dobře, že bych podobný článek mohla psát v první osobě čísla jednotného). Několikrát mě napadlo "
stočit volant i s dětma v autě. Z poporodní deprese jsem plynule přešla do standardní deprese (po 4 letech se tomu asi už poporodní říkat nedá) a za volant si už radši nesedám…

  • Citovat
  • Nahlásit
17271
20.10.14 18:00

@martyjerry Upřímnou soustrast celé rodině. A děkuji za úvodní příspěvek. Doufám, že si ho přečtou všechny maminky, které poporodní deprese postihla a že se z tohoto velmi smutného příspěvku končícího tragédií poučí…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
16985
20.10.14 18:00

@martyjerry ach jo… no, ve chvili, kdy jsem koukala na jizdni rady ja, tak jsem verila, ze toho troubu i dite, co ho zboznuje, v podstate zachranim pred sebou :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3106
20.10.14 18:01

@martyjerry Je mi to moc lito. Skutecne jste delal, co jste mohl. Drzte se :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
j-p
11771
20.10.14 18:03

Takze jestli sem to dobre pochopila, tak zena se zabila!?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat