Stále se jim na mně něco nelíbí

Napsat příspěvek
16.1.20 14:52

Na oslavě bych počkala, až do mne budou přede všemi rýpat, a nahlas, ať to všichni slyší, bych se zeptala „Maminko, proč mi říkáš takové ošklivé věci?“

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16.1.20 14:54

A co treba: „ale ja s tebou nehodlam spat, tak je mi burt, jestli se ti to libi“?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
16.1.20 15:48

Taky jsem nikdy nebyla pro své nejbližší příbuzné dostatečně dobrá. Kritizovali mě za vše. Jsem šťastně vdaná, chlap je mi věrný, máme šikovné děti, máme práci, která nás uživí a je přínosem (tedy já - pracuji v pomáhající profesi). Stejně jsem věčně poslouchala, co je špatně. Že mě manžel vymění za jinou ženskou, protože nedělám to a ono. Jenže kdybych to dělala, můj muž by o mě nestál. Takto nám to vyhovuje, tak proč to měnit, aby rodina byla spokojená? Nenechali si to vysvětlit. Otce jsem odstřihla jako prvního. Potom sourozence - řekla jsem, že si už nenechám ubližovat, a jestli v tom chování hodlá pokračovat, nebudeme se vídat. S matkou udržuji formální vztah kvůli vnoučatům, ale už se jí s ničím nesvěřuji a kontakt omezuji na minimum. Často se nevidíme ani při předávání dětí.
Ulevilo se mi. Oni se změnit nechtějí. Je baví kritizovat mě, dívat se, jak mě jejich deptání trápí. Už jsem ale velká holka, už si to nenechám líbit. Zlí lidé do mého života prostě patřit nebudou.
Nebudu ti lhát - mrzí mě, že to takto dopadlo. Ale jiné řešení není. Oni se nechtějí změnit, vzdát se svého koníčku. Mojí povinností není nechat si to líbit. V současné situaci si buď nechám s. át na hlavu, nebo je ze svého života vyškrtnu. Zvolila jsem to druhé a za ten klid a ušetřené nervy mi to stojí.
Popřemýšlej. Mně to trvalo roky a vyčítám si, že jsem to neudělala dřív. Mohla jsem si ušetřit mnoho nervů a i zdravotních problémů (někdy to bylo tak šílené, že jsem z nervů zvracela).

  • Nahlásit
  • Citovat
12617
16.1.20 17:57
@krtek93 píše:
Myslim, že nejlepší taktika by byla je velmi okatě ignorovat, klidně při tý jejich kritice se jim s úsměvem koukat do očí a pak prohlásit jen něco jako „je to všechno?“, otočit se a stále s úsmevem se jít bavit s někým jiným nebo si nalít pití nebo cokoliv (třeba na tý svatbě). Možná, pro klid svojí duše, jim to jednou na férovku sdělit, že ti to vadí, proč to vůbec dělaj? (jak psala Mallorca) a když to nepomůže, tak prostě přepnout na „průtokovej mód“ (jedním uchem tam, druhým ven). Rozhodně neustupovat v tom smyslu, že vlasy radši do culíku a na nohy tenisky, abys minimalizovala ty možný příčiny. Oni si stejně něco najdou :nevim:Ale je strašně jednoduchý to radit a strašně těžký to udělat, sama bych to asi neuměla, nebo by ten pohár musel už opravdu hodně přetéct.

Hezky napsaný :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
120
16.1.20 20:13

Na hrubý pytel hrubá záplata. Já bych s nima souhlasila, časem je to přestane bavit
Co to máš za strašný boty? - No, jo jsou hnusny, ale ještě i nepohodlný a k tomu byly hrozně drahý.
Proč jsi tak zmapovaná? - Viď! Já si to říkám celý den.
Máš hrozný vlasy! -Že jo!? A ještě jsem si je týden neprala.
A bude klid :P

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3565
16.1.20 21:14
@Tonka83 píše:
Na hrubý pytel hrubá záplata. Já bych s nima souhlasila, časem je to přestane bavit
Co to máš za strašný boty? - No, jo jsou hnusny, ale ještě i nepohodlný a k tomu byly hrozně drahý.
Proč jsi tak zmapovaná? - Viď! Já si to říkám celý den.
Máš hrozný vlasy! -Že jo!? A ještě jsem si je týden neprala.
A bude klid :P

to je boží, když si to představím :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16.1.20 21:26
@Anonymní píše:
@leylen No ja už sa hanbím za svoju výšku, raz sa mi stalo, keď som išla domov, že nejaký chlap na mňa vykrikoval,že „Tak tá by sa mi do auta nezmestila“… Pritom nie som až tak strašne vysoká. Všetci to riešia, ale asi preto, lebo ja sama nie som spokojná a asi to nejak dávam najavo.

asi má CityGo :nevim: :lol:

Já mám 173cm a měla jsem v dospívání to samé - "ty jsi tak strašně veliká! :roll: Zajímavé, že nějak na vysoké škole to zmizelo… a dnes mi to už neříká nikdo, maximálně závistivě :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16.1.20 21:39

Teda, tvá matka je pěkně jedovatá a závistivá a nejspíš to bude mít po babce. Upřímnou soustrast. Ty s nimi bydlíš?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8873
17.1.20 06:18

@PaníBovaryová a já byla vždy strašně malá. Mít 170 a víc byl můj sen.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3157
17.1.20 06:48
@Anonymní píše:
Taky jsem nikdy nebyla pro své nejbližší příbuzné dostatečně dobrá. Kritizovali mě za vše. Jsem šťastně vdaná, chlap je mi věrný, máme šikovné děti, máme práci, která nás uživí a je přínosem (tedy já - pracuji v pomáhající profesi). Stejně jsem věčně poslouchala, co je špatně. Že mě manžel vymění za jinou ženskou, protože nedělám to a ono. Jenže kdybych to dělala, můj muž by o mě nestál. Takto nám to vyhovuje, tak proč to měnit, aby rodina byla spokojená? Nenechali si to vysvětlit. Otce jsem odstřihla jako prvního. Potom sourozence - řekla jsem, že si už nenechám ubližovat, a jestli v tom chování hodlá pokračovat, nebudeme se vídat. S matkou udržuji formální vztah kvůli vnoučatům, ale už se jí s ničím nesvěřuji a kontakt omezuji na minimum. Často se nevidíme ani při předávání dětí.
Ulevilo se mi. Oni se změnit nechtějí. Je baví kritizovat mě, dívat se, jak mě jejich deptání trápí. Už jsem ale velká holka, už si to nenechám líbit. Zlí lidé do mého života prostě patřit nebudou.
Nebudu ti lhát - mrzí mě, že to takto dopadlo. Ale jiné řešení není. Oni se nechtějí změnit, vzdát se svého koníčku. Mojí povinností není nechat si to líbit. V současné situaci si buď nechám s. át na hlavu, nebo je ze svého života vyškrtnu. Zvolila jsem to druhé a za ten klid a ušetřené nervy mi to stojí.
Popřemýšlej. Mně to trvalo roky a vyčítám si, že jsem to neudělala dřív. Mohla jsem si ušetřit mnoho nervů a i zdravotních problémů (někdy to bylo tak šílené, že jsem z nervů zvracela).

Tak s tímto naprosto souhlasím. Bohužel si také myslím, že jiná cesta nevede, když už je to takto rozjeté :?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3157
17.1.20 06:50
@Tonka83 píše:
Na hrubý pytel hrubá záplata. Já bych s nima souhlasila, časem je to přestane bavit
Co to máš za strašný boty? - No, jo jsou hnusny, ale ještě i nepohodlný a k tomu byly hrozně drahý.
Proč jsi tak zmapovaná? - Viď! Já si to říkám celý den.
Máš hrozný vlasy! -Že jo!? A ještě jsem si je týden neprala.
A bude klid :P

Tak tohle je super vtipný :mrgreen: ale na to, aby to fungovalo, by zakladatelka musela mít v pohodě sebevědomí a muselo by jí být úplně jedno, že se do ní ostatní naváží, což není její případ :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
17.1.20 07:03

Na některé naše připomínky, nebo kritiku kdysi náš syn v jistém věku reagoval poznámkami typu: „Jak jste si mě vychovali, takový jsem, nebo za svoje geny já nemůžu“ :D. Pokud jsem mu řekla, že je vůl, tak se naoko zamyslel, a řekl: "hmm, pokud já jsem vůl, tak co asi moje maminka?? " :think: :D Dost mě s tím vytáčel, ale musím uznat, že jsem kritické připomínky na jeho adresu hodně omezila. :D

  • Nahlásit
  • Citovat
17.1.20 09:10

Závidí ti… Asi bych si od nich dala pauzu, nestojí ti to za to.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17.1.20 19:27
@g.sandova píše:
@PaníBovaryová a já byla vždy strašně malá. Mít 170 a víc byl můj sen.

my měli v ročníku i ve vyšším poměrně malé kluky a do tanečních se tehdy nedaly sehnat jiné boty než na podpatku. Někteří se na mě hnusně dívali, když jim vyšlo se mnou tančit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1927
19.1.20 21:52
@Anonymní píše:
Taky jsem nikdy nebyla pro své nejbližší příbuzné dostatečně dobrá. Kritizovali mě za vše. Jsem šťastně vdaná, chlap je mi věrný, máme šikovné děti, máme práci, která nás uživí a je přínosem (tedy já - pracuji v pomáhající profesi). Stejně jsem věčně poslouchala, co je špatně. Že mě manžel vymění za jinou ženskou, protože nedělám to a ono. Jenže kdybych to dělala, můj muž by o mě nestál. Takto nám to vyhovuje, tak proč to měnit, aby rodina byla spokojená? Nenechali si to vysvětlit. Otce jsem odstřihla jako prvního. Potom sourozence - řekla jsem, že si už nenechám ubližovat, a jestli v tom chování hodlá pokračovat, nebudeme se vídat. S matkou udržuji formální vztah kvůli vnoučatům, ale už se jí s ničím nesvěřuji a kontakt omezuji na minimum. Často se nevidíme ani při předávání dětí.
Ulevilo se mi. Oni se změnit nechtějí. Je baví kritizovat mě, dívat se, jak mě jejich deptání trápí. Už jsem ale velká holka, už si to nenechám líbit. Zlí lidé do mého života prostě patřit nebudou.
Nebudu ti lhát - mrzí mě, že to takto dopadlo. Ale jiné řešení není. Oni se nechtějí změnit, vzdát se svého koníčku. Mojí povinností není nechat si to líbit. V současné situaci si buď nechám s. át na hlavu, nebo je ze svého života vyškrtnu. Zvolila jsem to druhé a za ten klid a ušetřené nervy mi to stojí.
Popřemýšlej. Mně to trvalo roky a vyčítám si, že jsem to neudělala dřív. Mohla jsem si ušetřit mnoho nervů a i zdravotních problémů (někdy to bylo tak šílené, že jsem z nervů zvracela).

Je to tak. Obklopuju se lidma, se kterýma je mi dobře a jsou na mě milí. Nejsem blázen, abych dobrovolně trávil čas s lidmi, co jsou na mě hnusní a zlí, ne? On sice někdo řekne, že je to přece rodina… Ale to přece není žádnej argument. Právě proto, že je to rodina, tak by se k ní měli chovat lépe, než k ostatním.

Já bych jim řekl důvod, aby si nedomýšleli nesmysly a přesně věděli, proč se s nima nechci vídat. Buď se budou snažit a přestanou to dělat, nebo to budou dělat pořád. A pak bych utnul na nějakou dobu kontakt. Nějaký naznačování, připravený odpovědi, přehlížení apod, to jsou jenom samý nesmysly.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama