Přestala jsem se těšit na miminko

Anonymní
2.6.21 19:35

Přestala jsem se těšit na miminko

Ahoooj, potřebovala bych uklidnit a poradit. Mám za sebou ZT před rokem a od té doby jsem byla na mimi úplně upnutá, dělala jsem si neustále ovulacni testy, několikrát jsem si prisla už těhotná i když jsem nebyla, až se konečně zadarilo půl roku po revizi. Ze začátku jsem byla štěstím bez sebe, neustále jsem se bála, aby bylo vše v pořádku a šíleně jsem se těšila. Ve třetím měsíci najednou obrat téměř ze dne na den a mě zaclo být všechno jedno, přestala jsem se těšit a když teď vidím někoho s miminkem, jde na mě úzkost. Četla jsem hodně, že se ženy netesily ale už od začátku těhotenství. Nedokážu pochopit, proč nastal takový obrat bez důvodu, přitom miminko bylo náš sen. Rodina mě uklidňuje, že to budou hormony a po porodu na mě přijde ta láska na první pohled, stalo se to někomu taky? Jak dlouho to trvalo a kdy se to pak srovnalo? ☺️

Příspěvek upraven 02.06.21 v 19:43

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
6547
2.6.21 19:39

Hormony. A ta slavná láska opravdu hned po porodu přijít nemusí, a je to v pořádku. Po pár týdnech si miminko zamilujes, ne všechno musí být hned. Netrap se tim. Jak začneš kupovat výbavu na mimco, těšení určitě začne. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2.6.21 19:40

Nebooooj, v tehotenstvi se to muze menit, obzvlaste, kdyz jsi poprve. Nejdriv mas pocit, ze je to super napad, potom silene emoce pri cekani na TO. A najednou…twg, fakt jsem to takhle chtela, ne.eblo mi nahodou??? 8o 8o 8o 8o :zed: :lol:

Takze bych Te osobne rada uklidnila, ze je to uuuplne normalni. Pockej, az budes to mimino drzet v naruci, vsechny strachy budou zapomenuty :P :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
25199
2.6.21 19:41
@Anonymní píše:
Ahoooj, potřebovala bych uklidnit a poradit. Mám za sebou ZT před rokem a od té doby jsem byla na mimi úplně upnutá, dělala jsem si neustále ovulacni testy, několikrát jsem si prisla už těhotná i když jsem nebyla, až se konečně zadarilo půl roku po revizi. Ze začátku jsem byla štěstím bez sebe, neustále jsem se bála, aby bylo vše v pořádku a šíleně jsem se těšila. Ve třetím měsíci najednou obrat téměř ze dne na den a mě zaclo být všechno jedno, přestala jsem se těšit a když teď vidím někoho s miminkem, jde na mě úzkost. Četla jsem hodně, že se ženy neřešily ale už od začátku těhotenství. Nedokážu pochopit, proč nastal takový obrat bez důvodu, přitom miminko bylo náš sen. Rodina mě uklidňuje, že to budou hormony a po porodu na mě přijde ta láska na první pohled, stalo se to někomu taky? Jak dlouho to trvalo a kdy se to pak srovnalo? ☺️

U druhého syna ta láska hned nenaskočila ani mě, ani manželovi. Byli jsme z toho dost špatní. Jako jasně cítila jsem takový ten ochranitelský pud, ale abych z něj byla tak hotová jako z prvního? To jsem nebyla. Pak to najednou přišlo. Z ničeho nic, asi v 8. týdnech.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.6.21 19:46

Ještě jsem zapomněla dodat, že teď už jsem v 6. měsíci, vybavicku postupně kupuju, ale nic to se mnou nedělá. Snad máte holky pravdu a pak to přijde. Už jsem přemýšlela i nad nějakou odbornou pomocí, protože si přijdu fakt hrozně :(

  • Citovat
  • Nahlásit
139
2.6.21 19:58

Ahojky.. KLID! Já u prvního syna byla totálně zamilovaná. U druhé dcery vůbec. Strašně dlouho mi to trvalo. Ze dne na den jsem skončila na 2 měsíce v nemocnici na rizikovém. Bez syna. Pak se narodila dcera a začaly další samý problémy… Trvalo to HODNĚ dlouho! Naštěstí už je to ok.. neboj. :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.6.21 20:03
@Anonymní píše:
Ještě jsem zapomněla dodat, že teď už jsem v 6. měsíci, vybavicku postupně kupuju, ale nic to se mnou nedělá. Snad máte holky pravdu a pak to přijde. Už jsem přemýšlela i nad nějakou odbornou pomocí, protože si přijdu fakt hrozně :(

Nemusíš si připadat hrozně. To jsou hormony, každá reagujeme jinak. Budeš skvělá máma, protože ti ty pocity nejsou ukradené. :srdce: Hlavně se neupínej na „lásku na první pohled“, láska k miminku nemusí vždy přijít ihned, i mě to chvíli trvalo, ale naštěstí jsem věděla, že je to normální. O miminko jsem se starala nejlépe, jak jsem dokázala, ale nejprve jsem ho nemilovala (zní to hrozně). Postupně si všechno sedlo, moje dítě je pro mě vším :srdce:, ale na první tři týdny nevzpomínám nejraději (miminko bylo plánované a moc chtěné, ale přesto jsem si říkala, co jsme to provedli). Těhotenství je náročné, ale šestinedělí je fakt hukot a to na hormonální nálady v rámci PMS netrpím. Pokud chceš, klidně si s odborníkem promluv, ujistí tě :kytka: :srdce:.

Prosím o zachování anonymity, nebo smazat.

  • Citovat
  • Nahlásit
100
2.6.21 21:52
@Anonymní píše:
Ještě jsem zapomněla dodat, že teď už jsem v 6. měsíci, vybavicku postupně kupuju, ale nic to se mnou nedělá. Snad máte holky pravdu a pak to přijde. Už jsem přemýšlela i nad nějakou odbornou pomocí, protože si přijdu fakt hrozně :(

U prvního jsem se tak nějak že začátku těšila, pak to vystřídal strach, že se o něj nedokážu postarat a nakonec lítost nad tím, že se mi změní život.
Když se pak narodil, byl to od začátku hrozný teror, prořval několik hodin denně, nebylo možné ho zklidnit, břicho. Ale mě jako prvorodičku to jen a jen utvrzovalo v tom, že se o něj nedokážu postarat, že mě nesnáší a proto křičí. Nedokázala jsem si představit, že by ho opravdu celé dny bolelo bříško. Chtěla jsem do cvokárny, měla jsem deprese a strach z každého dalšího dne. Někdy kolem 3 měsíců se to začalo uklidňovat, občas se usmál, občas byl schopný i 5 minut ležet sám na dece a hrát si s hrazdou. Začala jsem poznávat rozdíl mezi řevem, který nezastavím a tím, se kterým něco udělám (hlad, plná plenka, potřeba kontaktu…) a s pocitem, že ten pláč není má neschopnost, ale jeho bolest, přicházela všechna láska…
Druhou holčičku i třetího synka jsem milovala hned od první chvíle a celé těhotenství jsem se těšila.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
344
3.6.21 07:21

Pozor na tu lásku po porodu. Jak píší holky, nenech se zaskočit tím, že ji neucítíš.
Cítila jsem úlevu, že je mimčo zdravé, a zodpovědnost se o něj postarat. Ale lásku ne.
Syna 6 hodin po porodu odvezli na JIP, byl tam týden a já byla úplně v klidu.
Také předtím byl ZT. Podle mě se mozek chrání před tím, že se může něco stát, že to těšení a lásku nějak potlačí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
3.6.21 08:41
@hejluc píše:
Pozor na tu lásku po porodu. Jak píší holky, nenech se zaskočit tím, že ji neucítíš.
Cítila jsem úlevu, že je mimčo zdravé, a zodpovědnost se o něj postarat. Ale lásku ne.
Syna 6 hodin po porodu odvezli na JIP, byl tam týden a já byla úplně v klidu.
Také předtím byl ZT. Podle mě se mozek chrání před tím, že se může něco stát, že to těšení a lásku nějak potlačí.

A za jak dlouho potom se ta láska dostavila? Taky si myslím, že je to nějaký blok mozku kvůli předchozímu zklamání, to těseni mi fakt hrozně chybí, ale snad se to pak vše dá nějak do poradku a malé si zamiluju i když to třeba nebude hned :srdce: já mám i velký strach, abych pak někde neměla tu poporodní depresi :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
3.6.21 16:52

Já nám dceru po IVF, po několika letech snažení. Celé těhu jsem si myslela, jak se při jejím narození rozpláču a budu plná lásky, ale vůbec to tak nebylo. Malá byla uřvaná, nekojivá, nemazlivá, nechtěla vůbec chovat. Takže mi dost dlouho trvalo si k ní udělat vztah, ačkoliv to bylo vymodlené dítě.
Přiznám se, že takovou tu “mega” mateřskou lásku jsem začala opravdu cítit až tak v jejím půlroce.
Od porodu jsem ale i přes to hned toužila po druhém dítěti. Takže po 10 měsících jsme šli na KET a zadařilo se, otěhotněla jsem. A v tu chvíli se mi to celé převrátilo, najednou jsem se vůbec netěšila, spíš mi to bylo na obtíž. Úplně mě moje pocity překvapily.
Teď jsem ve druhém trimestru a vše už je ok, na miminko se moc těším :)
Takže tě chci uklidnit, všechny pocity, které máš, jsou v pořádku, tělo i mysl pod vlivem hormonů pracují a vše se srovná :palec:

  • Citovat
  • Nahlásit
344
3.6.21 17:34
@Anonymní píše:
A za jak dlouho potom se ta láska dostavila? Taky si myslím, že je to nějaký blok mozku kvůli předchozímu zklamání, to těseni mi fakt hrozně chybí, ale snad se to pak vše dá nějak do poradku a malé si zamiluju i když to třeba nebude hned :srdce: já mám i velký strach, abych pak někde neměla tu poporodní depresi :,(

Jo, to už si nepamatuju, ale odhadem tak měsíc? Možná po šestinedělí. Už je to dlouho.
Ale ještě si pamatuju, jak mě mamka chodila kontrolovat, jestli se o něj starám dobře.

On byl navíc letní, na obličeji se mu udělala krupička a vypadal hrozně.

Jo a jeho otci to trvalo tak rok. Postaral se o něj, mazlil se s ním, měl ho rád, ale ten vztah se mezi nimi cítila fakt až kolem toho roku.

Jo a těšit se na mimino jsem dokázala kolem 25 týdne, je to doba, kdy předčasně narozené dítě přežije… Na tuto dobu jsem se u obou těhotenství hodně upnula…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6
5.6.21 17:55

Já bych řekla, že to je úplně normální… Já jsem teď na konci těhotenství a jsou dny a týdny, kdy vděkem pláču a nemůžu se dočkat, až se narodí a bude tu s námi a pak zase dny, kdy se cítím jako naprosto krkavčí matka, je mi to úplně jedno a dokonce si někdy říkám, jestli to vážně bylo dobré rozhodnutí a mám úplné záchvaty paniky, že celý můj život je v troskách… Asi nejhorší na tom je si myslet, že to je špatně a ještě si to vyčítat. Je to velký krok, je třeba změnit tolik věcí a tolik věcí se mění a my nemůžeme nic krom přihlížení a smiřování se… Těhotenství prostě není nejkrásnější období. Je na něm spousta krásného, ale i spousta hrozného a těžkého. Jako na všem v životě. Mě třeba pomáhá to říct nahlas. Ať už příteli nebo miminku. Prostě vždy řeknu „cítím se tak a tak a mrzí mě to, protože se pak cítím jako špatný člověk, ale neznamená to, že tě nemiluju…“. Konec konců i po porodu bude důležité vést dítě ke sdílení pocitů, jejich respektování, místo jejich zadržování a vyčítání si jich…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
6.6.21 14:49
@Evsej píše:
Já bych řekla, že to je úplně normální… Já jsem teď na konci těhotenství a jsou dny a týdny, kdy vděkem pláču a nemůžu se dočkat, až se narodí a bude tu s námi a pak zase dny, kdy se cítím jako naprosto krkavčí matka, je mi to úplně jedno a dokonce si někdy říkám, jestli to vážně bylo dobré rozhodnutí a mám úplné záchvaty paniky, že celý můj život je v troskách… Asi nejhorší na tom je si myslet, že to je špatně a ještě si to vyčítat. Je to velký krok, je třeba změnit tolik věcí a tolik věcí se mění a my nemůžeme nic krom přihlížení a smiřování se… Těhotenství prostě není nejkrásnější období. Je na něm spousta krásného, ale i spousta hrozného a těžkého. Jako na všem v životě. Mě třeba pomáhá to říct nahlas. Ať už příteli nebo miminku. Prostě vždy řeknu „cítím se tak a tak a mrzí mě to, protože se pak cítím jako špatný člověk, ale neznamená to, že tě nemiluju…“. Konec konců i po porodu bude důležité vést dítě ke sdílení pocitů, jejich respektování, místo jejich zadržování a vyčítání si jich…

Moc děkuju za tento komentář ❤️ ja sice nejsem před porodem ještě, ale ty pocity jste vystihla naprosto přesně. Mám to úplně stejně a je to jak na houpacce. Nejhorší je, že v ty chvíli, kdy se netesim a mám ty horší dny, tak už si malují ty nejhorší scénáře, že skoncim někde v blázinci po porodu a určitě budu mít tu poporodní depresi, pak tomu propadam ještě víc. A když mám dobré dny, tak mi to přijde až vtipné, že takle dokážu přemýšlet. Snad budeme po porodu ty nejšťastnější mámy a na tohle období budeme vzpomínat s úsměvem na tváři. Každopádně taky nemám vůbec pocit, jak je těhotenství nejkrásnější období, i když po pravdě jsem to očekávala. A tím jak je to teď jinak, tak mě to občas dokáže pěkně vykolejit.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat