Přestane to někdy tak strašně moc bolet?

Anonymní
18.8.20 21:17

Přestane to někdy tak strašně moc bolet?

Je mi 19 a před čtyřmi lety mi ze dne na den zemřel táta. Potom co jsem se z toho aspoň trošičku vzpamatovala jsem doufala, že to časem nebude tak hrozně bolet pokaždé co si na něj vzpomenu nebo o něm začnu mluvit. Většinu času jsem dá se říct v pohodě, nemyslím na to, ale jednou za čas mě to semele tak, že probrečím celou noc a říkám si, proč se to muselo stát zrovna jemu. Chtěla bych se zeptat těch z vás, co je potkalo to samé. Přebolí to někdy? Budu si někdy moc na tátu vzpomenout bez toho abych se hystericky rozbrečela a byla nešťastná?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
101
18.8.20 21:34

Můj táta si vzal život, když mi bylo 13 let. Vždycky jsem byla tatínkova holčička a závislačka. Vždycky jsem všude tvrdila, že se s tátou jednou vezmeme. Cca 3 roky jsem o tom nedokázala mluvit ani slyšet. Pak prostě jednou kamarádka přišla a jako vlastně jediná se natvrdo zeptala, jak se to stalo a jak mi je. A já o tom poprvé nahlas promluvila. Tenkrát to ještě bylo těžké. Postupem času jsem zjistila, že už o taťkovi mluvím s úsměvem a že zážitky a historky už vyprávím ráda. Ukápne mi slza vždy, když jdu sama na hřbitov a povídám si s ním. Ale kdykoliv na něj myslím, tak už se usmívám. Každý jsme jiný. Můj bratr doteď u každé vzpomínky pláče. Takže myslím, že ti vyloženě nejde jasně odpovědět kdy a jestli. Nezbývá, než čekat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
vbu
504
18.8.20 21:37

Mne umrel tata kdyz mi bylo 9 na tezkou nemoc. Takze jsem vlastne rok sledovala, jak odchazi. Hodne si pamatuju z obdobi te nemoci, ale mam zablesky i hezkych zazitku s nim jako dite a vzdy me potesi si vzpomenout…ale…jen co si vzpomenu vzapeti me pichne u srdce, proc tu nemohl byt dele, proc jsem musela vyrustat bez otce a jak mi chybi v dospelosti - svatebni den, vnoucata atd…A ted mi je 33, coz si reknes hodne casu na zpracovani a narovinu - do cca 20 jsem mela brutalni nocni mury fakt strasne. A ted se mi to v tehotenstvi zase vyhazuje na povrch a uz me poslal doktor k psychologovi. Proste si myslim, ze s timto se vyrovnava hodne tezko a jsou situace, kdy se ti vracet bude, bohuzel. Co bych doporucila je opravdu nejaka pece psychologa.Ja jsem tehdy zadnou nemela a myslim, ze to byla chyba. Sice jsem byla mensi, ale i v te puberte je clovek hodne citlivy a vnima veci jeste znasobene, takze za me bych zkusila nejakou pomoc at uz jakoukoliv, co Ti bude blizke

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9903
18.8.20 21:45

Zemřela mi máma když mi bylo také 19, zezačátku jsem se s tím srovnala celkem rychle, byla alkoholička a prostě se to dříve nebo později dalo čekat. Ale postupem času mi začala chybět víc a víc. Teď už je to 11 let a tak ráda bych ji tu měla i přesto všechno. Před dvěma lety mi zemřel děda a letos babička a to mě semlelo úplně, protože oni dva pro mě byli více než vlastní rodiče. Sice už nějak nebrecim, ale vnitřně jsem se s jejich odchodem ještě vůbec nesrovnala. Když už si říkám že dobrý, tak si na babičku vzpomenou mé děti…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
344
18.8.20 21:50

To je těžký. Umřel, když ti bylo 15, byla jsi hodně mladá a bylo to náhle - takže žádné vyrovnání ještě před smrtí. Mně umřel táta, když mi bylo 26 let, ale u mě je to složitější, mně ten člověk moc nechybí a po narození dcery už na něj vlastně nemyslím. Ale my neměli hezký vztah, choval se ke mně a mámě hrozně. Partnerovi táta zemřel, když mu bylo 32. Jsou to dva roky a nevyrovnal se s tím. Taky bych doporučila terapii. Smrt rodiče je těžká v jakémkoliv věku, ale ty jsi byla navíc v pubertě, v té dobe se ti formovala osobnost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
157
22.8.20 05:10

Ano, zde bude nejspíš fungovat jen terapie. Ta pomůže to trauma zpracovat. Jen se připrav na to, že u dobře vedené terapie to bude bolet, protože to budeš jistým způsobem muset prožít znovu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
185
22.8.20 07:26

Bolet to bude vždycky. Jen už to nebude tak intenzivní. A časem zvládneš zavzpomínat na to dobré, usmát se. Někdy je mi i po letech tak moc smutno, ale přivolám si toho mého človíčka v krásných vzpomínkách, zasměji se nad vtipnými zážitky, úplně to zahřeje, jak kdyby to pěkné člověk znovu prožíval, je to takové pohlazení. Ale jednou za čas přijde i smutek a slzy, to k tomu patří, když jsme moc milovali.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama