Příbuzenská pěstounská péče - zkušenosti

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
6.10.21 13:58

Příbuzenská pěstounská péče - zkušenosti

Dobrý den,
je mi 15 let a píšu knihu o autistické dívce, jejíž maminka umírá na rakovinu a jelikož jejich otec o ně nejeví žádný zájem, musí se postarat o svoje tři nezletilé sestry, což pro ni jako pro autistku mnohdy není jednoduché a často musí překonat sebe samotnou.
Prošla jsem si kurzem tvůrčího psaní a tak z vlastní zkušenosti vím, že fantazie zdaleka nestačí. O autismus nejde, mám s ním zkušenosti - sama jsem autistka a možná proto taky moje hrdinka „trpí“ autismem - abych lidem ukázala pohled na autismus z pohledu autistky.
Nemám však žádné zkušenosti s příbuzenskou pěstounskou péčí a tak se vás zeptám na pár otázek:

  • Jak a kdy jste dítěti úmrtí rodiče sdělili?
  • Jak reagovalo?
  • Co se honilo hlavou vám - nad čím jste přemýšlely, o čem jste uvažovaly, o čem jste se té době rozhodovaly?
  • Kdy to nejhorší období smutku pominulo?
  • Litovaly jste někdy, že jste si jej vzaly, mrzelo vás to občas?
  • Jak na situaci reagoval váš partner?
  • Udělaly byste něco jinak?

Vím, že se jedná o citlivé téma, proto respektuji, že se nevyjádříte ke všemu - chápu a rozumím tomu, jděte jen tak, kam chcete :-).
Moc Vám děkuji za pomoc :hug:.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Sofinka08
6.10.21 14:50

Jinak přidávám ukázku z toho, co už jsem napsala. Byla bych ráda, kdybyste mi prosím sdělily svůj názor ;).

27. srpna
Vůbec nevím, co mám dělat. Jsem naprosto v koncích a netuším, jak se z toho dostat ven. Nemám ponětí, jak tohle budu řešit a to mi na tom asi vadí, štve a asi teda taky trápí úplně ze všeho nejvíc.
Když mi mamka řekla, že trpí leukemií, nikdy by mne nenapadlo, že by mohla umřít. Takhle jsem na to nikdy nemyslela, přísahám. Opravdu bych si nikdy nepomyslela, že by mamka mohla svůj boj s rakovinou prohrát. Takhle jsem o tom nepřemýšlela ani neuvažovala, nikdy. Nepřipouštěla jsem si to, nechtěla jsem si to přiznat.
Logicky to nedávalo žádný smysl. Když mamka zjistí, že má rakovinu, hodně jsem si o tom nastudovala na internetu. Leukemie je oproti rakovině slinivky poměrně dobře léčitelná a to, že lékaři při dnešní medicíně opravdu doslova dokážou zázraky.
Přesto, když jsem za ní dnes přišla do nemocnice, protože ségry, o které jsem se do doby, než se mamka uzdraví, starala moje sousedka, tak mi řekla, že podle doktorů umírá.
Chvíli jsem na ni zírala – nu, někdo by možná řekl, jako kdybych byla opařená nebo naopak, jako kdyby na mne někdo vychrstl kbelík ledové vody. Měla jsem pocit, že ji nerozumím. Tedy, abych byla přesná, slyšela jsem dobře, ale význam těch slov jsem nechápala a vůbec mi nedocházel. „Ne,“ prohlásila jsem. „Mami, já jsem strávila hodiny na internetu a četla jsem si informace o akutní myeloidní leukemii.“ „Já to přece vím, miláčku.“ „Takže vím, že můžeš dost dobře podstoupit chemoterapii, transpantaci kostní dřeně… jo, bude to těžké a složité, ale…“ „Verunko.“ Mamka mě chytla za ruku. „Já umřu. Přišli na to pozdě“ „Ne!“ vykřikla jsem. Tohle ne. Tohle nebylo správně. Takhle to přece nemělo být. Celé to mělo skončit mimčiným uzdravením. Žádná jiná varianta nepřipadala v úvahu, žádná jiná možnost pro mne nebyla přijatelná. Já jsem přece věděla, jak by to všechno mělo dopadnout a tohle bylo špatně, špatně, špatně. „Verunko, nemá cenu si něco nalhávat. Tohle nemá žádný smysl. Já už jsem s tím smířená, vyrovnala jsem se s tím, že už brzy odsud odejdu.“ „Mami!“ vyjekla jsem. Měla jsem chuť na ni zařvat a ukázat ji ty stovky článků, které jsem si o její nemoci nastudovala a říct jí, že věda mluví jasně. „Slib mi, že se o holky postaráš.“
Překvapeně jsem vykulila oči. No jo. Ségry. „Mami!“ zpanikařila jsem. „Já se o ně nezvládnu postarat sama!“ „Dokážeš to,“ prohlásila nesmlouvavě. „Pochybuji, že by si je váš táta chtěl vzít.“
To byla pravda. Taťka od nás odešel prakticky hned, co mamka onemocněla. Za svojí milenkou. „Ale já to nedokážu!“ trvala jsem na svém. „Holky tě potřebují, mami! Já jejich péči a výchovu neumím zajistit!“ Ne že bych děti neměla ráda, ale jako autistka jsem měla ráda svůj řád a režim a ty moje ségry, jakkoli je miluju a mám je ráda, narušily ohromným způsobem. Utěšovala a uklidňovala jsem se tím, že je to jen do doby, než mamku propustí z nemocnice. Ale navždy? Nechat si doma svoje sourozence navždy?
Mamka se na mne upřeně zahleděla. „Budeš muset. Není tady nikdo jiný, kdo by to udělat mohl.“

Příspěvek upraven 06.10.21 v 17:56

  • Citovat
  • Nahlásit
4088
6.10.21 15:49

Nevím, co za kurz jsi absolvovala, ale psát se má o věcech, které člověk zná. Co víš v patnácti letech o čemkoliv z toho, o čem chceš psát? Co víš o výchově dětí? O nějaké finanční stránce samostatného života? Ve svém věku se neumíš postarat ani sama o sebe, natož aby ses dokázala vcítit do pocitů dospělého jedince, který má nějaké povinnosti a zodpovědnost za další osoby.
A i na tom psaní by to chtělo zapracovat. „Když mi mamka řekla, že trpí leukemií, nikdy by mne nenapadlo, že by mohla umřít. Takhle jsem na to nikdy nemyslela, přísahám. Opravdu bych si nikdy nepomyslela, že by mamka mohla svůj boj s rakovinou prohrát. Takhle jsem o tom nepřemýšlela ani neuvažovala, nikdy. Nepřipouštěla jsem si to, nechtěla jsem si to přiznat.“ - nenapadlo/nemyslela jsem/nepomyslela/nepřemýšlela/neuvažovala… v celém odstavci opakuješ stejné sdělení jen jinými slovy. „Slib mi, že se o holky postaráš.“ - To už je takový evergreen všech umírajících postav, bez kterého by nemohly opustit náš svět.
Hele, pohled pubertální autistky na spoustu věcí může být zajímavý a lidi to zajímá, viz. Greta. Ale tohle nevypadá jako ta správná cesta.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7642
6.10.21 15:57

Ty jseš taková Andresenka co? Jednou ti je 15, podruhý 20… Předpokládám, že i ta tvoje slavná macecha je vymyšlená. :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2423
6.10.21 16:24

Ty si hlavně místo psaní zajdi k doktorovi, když dokážeš trollit o smrti svého táty, to je vážně silné kafe :zed:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
18779
6.10.21 18:30

Hele řeš to spíš někde na nějakých fórech určených pro literání pokusy, než tady.

Plus tedy tam máš základní logický zádrhel s tím otcem. Pokud je živý a známý, tak by to proces svěření do pěstounské péče dost zkomplikovalo. Raději ho rovnou škrtni.

A teda drtivá většina příbuzenské pěstounské péče není o sirotky, ale o děti někoho, kdo má závažné problémy, nejčastěji se závislostmi či jinými patologiemi a o děti se nezvládá starat.

Možná bych začínala psát o tom, co znáš, tedy pokud máš větší ambice než pokusy v 15.

Až ti bude osmnáct a téma náhradního rodičovství se tě bude pořád držet, tak začni chodit jako dobrovolník do nějaké organizace doprovázející pěstouny - na respitní služby se vždycky někdo hodí a tam pak dočerpej realitu do svého příběhu.

Popřípadě tedy to téma hoď do nějaké alternativní reality, nepokoušej se psát realistický příběh, pokud tu realitu znáš jen z části hrdinky, ale vůbec ne okolnosti, do kterých ji hodláš hodit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat