Přítel asi nesnese kritiku

Anonymní
10.4.20 14:13

přítel asi nesnese kritiku

Ahoj holky. Jsem s přítelem 4 roky, mně je 22, jemu 25. Myslím, že máme hezký vztah, je mi sním vždy krásně, povídáme si o všem možném, děláme si ze sebe srandičky, pořád se pusinkujeme, objímáme, cítím s ním takovou hloubku. Ačkoliv je to můj první vážný vztah, dostala jsem se k němu velmi pečlivou selekcí nápadníků a jsem přesvědčená o tom, že se to vyplatilo a on je ten, jakého jsem vždy chtěla - hodný, velmi chytrý, velmi citlivý (v určitých oblastech - miluje zvířata bezmezně, navíc složité dětství, zemřel mu jeden z rodičů už jako malému, tak to vše tak nějak dotváří jeho zranitelnou duši, které si velmi cením a vzbuzuje to ve mě i takovou velkou něhu…) Co mě ale trochu štve je situace, do které jsem se zřejmě dostala sama - jsem ten typ, co když miluje, tak opravdu naplno a dává to patřičně najevo. Ze začátku vztahu jsem bývala dost žárlivá hlavně vlivem předchozích „vztahových“ zkušeností, kdy jsem byla vždy nějak podvedena, zapomenuta, odložena. S tím jsem se ale vlastní prací na sobě dost vyrovnala a ačkoliv jsem od nátury žárlivá, velmi se držím a myslím, že mi to jde dobře. K věci - mám problém něco mu vytknout, když mi to vadí, protože on to vnímá často úplně jinak. Příklad. Přítel má hodně rád hry na počítači, to by mi nevadilo, kolikrát na něj u toho koukám a bavíme se o tom, je to celkem zábava. ALE. Vídáme se teď v době karantény více méně jen o víkendy, tzn. přijedu třeba v pátek odpoledne a v sobotu večer frčim k sobě. Bydlíme od sebe cca 40 km, bydlím s rodiči, on sám, ale je to moje vlastní rozhodnutí takto, mám pocit, že nám částečná odluka svědčí - víc se na sebe těšíme, má to i po 4 letech pořád „punc“ randění, a to mi vyhovuje, každý navíc potřebujeme čas pro sebe. (Studuju VŠ, jsem finančně závislá na rodičích, tak i proto to takto je.) No vždycky když přijedu, jsme nadšení, že se vidíme, romanticky spolu plkáme, pusinkujeme se a tak. Ale když už jsme spolu druhý den furt nonstop, začneme se už trošku štvát, to je asi normální. Co mě ale zranilo bylo, že minulý víkend mi takhle v sobotu večer po dvou panákách na oslavu svátku řekl, že mu hrozně chybím a chce, abych zůstala do pondělka, prosím prosím. Tak jsem zůstala, nikdy se nenechám dlouho přemlouvat, jsem bohužel svou vinou a tím, že jezdím jen já k němu (u nás doma je to nepříjemné, tohle jsem si vybrala dobrovolně) v roli toho, kdo navrhne setkání, dovalí těch 40 km a pak zase odjede, on vlastně „bez práce“ :D no a druhý den, když už v sobě neměl ty dvě vodky, mi furt tak jako nenápadně naznačoval, že se už hrozně těší, až bude hrát tu hru (a já odjedu). Chápu, že se těšil na novou hru, ale přecijen vidíme se jednou týdně, tak by měl být rád, že jsme spolu a nemyslet na hru, ne? Nijak zvlášt jsem se v tom nerýpala, nechtěla jsem se zase vrátit k tomu svému „starému já“ žárlivky a trochu stíhačky. No a včera jsme si volali, jak se máme atd., a on kdy přijedu. Tak jsem asi poprvé řekla, že nevím, že se mi moc nechce. A on na mě vždy pozná, že je něco divné, že tohle většinou nedělám a bezmezně se na setkání těším. Tak jsem mu řekla narovinu, že se mě dotkl ten minulý víkend, jak se těšil na hru místo aby se těšil z mé přítomnosti. No a on se stáhl. Večer jsem mu ještě volala a zněl vyloženě raněně, ne naštvaně. Řekl mi, že přece vím, jak mě hrozně miluje a je vždy rád, že se vidíme mrzí ho, že o tomto uvažuju takto. No a moje obvyklá reakce - omluvila jsem se mu za svou náladu. Protože mi v tu chvíli přišlo, že jsem asi fakt malicherná, protože on se snaží, je na mě hodný, denně mi volá… Co si o tom myslíte, jsem submisivní kráva, že jsem přijala roli já „ten viník“ nebo jak byste to vnímaly, potažmo reagovaly vy? Toto je jen jeden příklad, nejnovější, takovéhle věci se už staly.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

3945
10.4.20 14:21

Takze on vam rekne, ze se tesi az si zahraje, az vy tam nebudete a vy mu za to jeste delate sceny? No to jooo :potlesk: myslim, ze jste si to prebrala uplne jinak, nez on to myslel a jeste jste mu to otloukla o hlavu chudakovi

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10.4.20 14:31

To jako fakt? trošku se prober… Normálně mi je ho líto…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
217
10.4.20 14:33
@Anonymní píše:
Ahoj holky. Jsem s přítelem 4 roky, mně je 22, jemu 25. Myslím, že máme hezký vztah, je mi sním vždy krásně, povídáme si o všem možném, děláme si ze sebe srandičky, pořád se pusinkujeme, objímáme, cítím s ním takovou hloubku. Ačkoliv je to můj první vážný vztah, dostala jsem se k němu velmi pečlivou selekcí nápadníků a jsem přesvědčená o tom, že se to vyplatilo a on je ten, jakého jsem vždy chtěla - hodný, velmi chytrý, velmi citlivý (v určitých oblastech - miluje zvířata bezmezně, navíc složité dětství, zemřel mu jeden z rodičů už jako malému, tak to vše tak nějak dotváří jeho zranitelnou duši, které si velmi cením a vzbuzuje to ve mě i takovou velkou něhu…) Co mě ale trochu štve je situace, do které jsem se zřejmě dostala sama - jsem ten typ, co když miluje, tak opravdu naplno a dává to patřičně najevo. Ze začátku vztahu jsem bývala dost žárlivá hlavně vlivem předchozích „vztahových“ zkušeností, kdy jsem byla vždy nějak podvedena, zapomenuta, odložena. S tím jsem se ale vlastní prací na sobě dost vyrovnala a ačkoliv jsem od nátury žárlivá, velmi se držím a myslím, že mi to jde dobře. K věci - mám problém něco mu vytknout, když mi to vadí, protože on to vnímá často úplně jinak. Příklad. Přítel má hodně rád hry na počítači, to by mi nevadilo, kolikrát na něj u toho koukám a bavíme se o tom, je to celkem zábava. ALE. Vídáme se teď v době karantény více méně jen o víkendy, tzn. přijedu třeba v pátek odpoledne a v sobotu večer frčim k sobě. Bydlíme od sebe cca 40 km, bydlím s rodiči, on sám, ale je to moje vlastní rozhodnutí takto, mám pocit, že nám částečná odluka svědčí - víc se na sebe těšíme, má to i po 4 letech pořád „punc“ randění, a to mi vyhovuje, každý navíc potřebujeme čas pro sebe. (Studuju VŠ, jsem finančně závislá na rodičích, tak i proto to takto je.) No vždycky když přijedu, jsme nadšení, že se vidíme, romanticky spolu plkáme, pusinkujeme se a tak. Ale když už jsme spolu druhý den furt nonstop, začneme se už trošku štvát, to je asi normální. Co mě ale zranilo bylo, že minulý víkend mi takhle v sobotu večer po dvou panákách na oslavu svátku řekl, že mu hrozně chybím a chce, abych zůstala do pondělka, prosím prosím. Tak jsem zůstala, nikdy se nenechám dlouho přemlouvat, jsem bohužel svou vinou a tím, že jezdím jen já k němu (u nás doma je to nepříjemné, tohle jsem si vybrala dobrovolně) v roli toho, kdo navrhne setkání, dovalí těch 40 km a pak zase odjede, on vlastně „bez práce“ :D no a druhý den, když už v sobě neměl ty dvě vodky, mi furt tak jako nenápadně naznačoval, že se už hrozně těší, až bude hrát tu hru (a já odjedu). Chápu, že se těšil na novou hru, ale přecijen vidíme se jednou týdně, tak by měl být rád, že jsme spolu a nemyslet na hru, ne? Nijak zvlášt jsem se v tom nerýpala, nechtěla jsem se zase vrátit k tomu svému „starému já“ žárlivky a trochu stíhačky. No a včera jsme si volali, jak se máme atd., a on kdy přijedu. Tak jsem asi poprvé řekla, že nevím, že se mi moc nechce. A on na mě vždy pozná, že je něco divné, že tohle většinou nedělám a bezmezně se na setkání těším. Tak jsem mu řekla narovinu, že se mě dotkl ten minulý víkend, jak se těšil na hru místo aby se těšil z mé přítomnosti. No a on se stáhl. Večer jsem mu ještě volala a zněl vyloženě raněně, ne naštvaně. Řekl mi, že přece vím, jak mě hrozně miluje a je vždy rád, že se vidíme mrzí ho, že o tomto uvažuju takto. No a moje obvyklá reakce - omluvila jsem se mu za svou náladu. Protože mi v tu chvíli přišlo, že jsem asi fakt malicherná, protože on se snaží, je na mě hodný, denně mi volá… Co si o tom myslíte, jsem submisivní kráva, že jsem přijala roli já „ten viník“ nebo jak byste to vnímaly, potažmo reagovaly vy? Toto je jen jeden příklad, nejnovější, takovéhle věci se už staly.

Nedokážu si to moc představit, že bych za přítelem dojížděla a vidali bychom se tak málo. I v době mého studia jsme chtěli trávit nejvíce času spolu. Finančně mě z části podporovali rodiče, (přítel mi nemusel cokoliv platit, měla jsem brigády) A protože přítel bydlel sám, často jsem u něj prespávala a po cca půl roce už jsme prakticky bydleli spolu a rodiče jsem navštěvovala. Vždycky jsme to měli Teda tak, že jsme chtěli trávit všechen čas pohromadě, i kdybychom celý den každý dělali svoji činnost. Tyhle vztahy na víkendy mi přijdou jen jako randění a dlouhodobě by to tak mohlo podle mého vztahu uškodit :thinking: ale věřím, že každý to má jinak.

Kdybyste bydleli spolu, tak ho poznáš víc a pochopíš, že jde jenom o blbou hru, znám to. A teda nikdy mě nenapadlo, že by hry stavil přede mě

Příspěvek upraven 10.04.20 v 14:41

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13369
10.4.20 14:33

Ano, já se taky kolikrát těším až muž usne na kanapi a já si sednu s háčkem a nebo vypadne s malou ven. Mám teda štěstí, že mně nedělá scény, když mu to řeknu. :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13298
10.4.20 14:37

No tak se těšil, až si zahraje hru…co je na tom? Ty se na nic nikdy netěšíš? Tohle přeci nemá s vaším vztahem nic společného…myslíš, že tě má jako o to méně rád nebo co?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
176
10.4.20 14:46

Těšil se na hru a chtěl tu radost sdílet. Před deseti lety jsem byla taky vztahovačná, je to normální. Hlavně klid a nohy v teple. Při dalším rande se k tomu už nevracejte a užijte si společné chvíle :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4342
10.4.20 14:49

Typické Sparta prohrála , i ten sloh sedí,

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16
10.4.20 14:51

@subrag Děkuju moc. Jsem z toho teď dost v nervu, vyčítám si to. Včera večer jsem se mu omluvila za svou náladu a poděkovala mu, že při mě stojí a snáší mě takovou, jaká jsem. Chtěla jsem ho ještě zasypat omluvami zítra, kdy se vidíme, ale dám na Vaši radu a už se k tomu nebudu vracet. Díky, že na mě někdo jen neplival a trochu mě pochopil. Jsem pako, já vím. Snažím se s tím bojovat, ale občas to „vyleze“ i tak…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
189
10.4.20 14:52

Dost silně pochybuji, že ti chlap bude něco velmi nenápadně naznačovat.. Musí to být pro tebe hrozně náročné jestli je tvé blaho založeno na tom, zda se partner těší jestli si zahraje hru, nebo věnuje pozornost pouze tobě.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13298
10.4.20 14:53

@belya Asi nemáš bratry nebo tak něco…jinak bys věděla, že nová hra je prostě něco, čemu se nedá odolat :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10.4.20 14:57
@belya píše:
@subrag Děkuju moc. Jsem z toho teď dost v nervu, vyčítám si to. Včera večer jsem se mu omluvila za svou náladu a poděkovala mu, že při mě stojí a snáší mě takovou, jaká jsem. Chtěla jsem ho ještě zasypat omluvami zítra, kdy se vidíme, ale dám na Vaši radu a už se k tomu nebudu vracet. Díky, že na mě někdo jen neplival a trochu mě pochopil. Jsem pako, já vím. Snažím se s tím bojovat, ale občas to „vyleze“ i tak…

Není důvod být v nervu… Jen mě teda zarazilo, žes to pojmenovala, že přítel nesnese kritiku, ale vypadá to, že i ty s tím máš problém. Jenže u druhého to vypadá jinak…ale nic ve zlém :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16
10.4.20 15:00

@DoktorkaZorkaHorká V nervu jsem, protože se bojím, že jsem ho zklamala. Jsem psycho, jak asi tušíte z celé diskuze, hodně si všechno beru, tak i svou vinu. Snad bude omluva stačit a nebudu už taková blbka.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
176
10.4.20 15:08

@belya pamatuj, že mužské plemeno je specifické ;) a muži nesnáší, když moc přemýšlíme. Mají rádi pohodové baby a oni potřebují klid, jídlo, pohlazení a i když postaví „křivě zeď“, vyžadují pochvalu. Pusť si Taková normální rodinka ten díl, jak stěhovali želvičky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16
10.4.20 15:13

@subrag Já to vím, tedy snažím se to vědět. Jenže se občas nemůžu ubránit pocitu, že jsem pro něj hrozně moc dostupná (to se teda těžko po 4 letech omezuje) a takhle to nějak „projevím.“

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama