Přítelovo dítě a já nemůžu otěhonět

Anonymní
13.5.17 12:40

Pritelovo dite a ja nemuzu otehonet

Ahoj, omlouvam se za anonym, ale klidne taky piste anonymne..mam problemy s vajecniky, pco a dalsi veci, a s manzelem se snazime o dite uz nejaky ten rok. Kdyz jsme se poznali, neresili jsme to. Ma krasneho chlapecka z predchoziho vztahu, ted uz je mu pet, je moc mily a hodny, jezdi k nam na vikendy. Jenze me to strasne zacalo vnitrne bolet a nicit, od doby co vim, ze nemuzu jen tak asi mit sve vlastni dite.. maleho mam moc rada, ale pokazde kdyz prijede tak cokoli rekne, udela, hrajeme si, tak me v hlave bezi: takhle bych si hrala se svym ditetem ja…tohle bysme delali..jak by to moje dite asi pri teto cinnosti co on dela vypadalo? Zacala jsem mu davat hracky co jsem si schovavala po sve dite a ma to i par vyhod…clovek se nauci s ditetem vychazet a osaha si to, i kdyz ne denně, a taky zjisti ze nema smysl byt na poceti ditete tak upnuty, protoze malej je fajn, ale zas nic extra nebeskyho to neni, nevznasi se clovek na ruzovych oblacich, kdyz si s ditetem hraje… takze to ma i sva realisticka pozitiva, nicmene je to vzdycky pro me spis takove nostalgicke a smutne…

vubec nevim jaky jiny postoj k tomu zaujmout a hlavne jak si to v hlave preprogramovat…

treba malyho neco ucim, a nebo mu neco vysvetluju a v duchu si rikam, jak bych tohle pak mohla vysvetlovat svemu vlastnimu diteti a ze by me to asi vic bavilo a tak…

:hug: potrebuju jen obejmout… ted si sel s tatou ven hrat, a me najednou zase zacal vadit cely ten zivot, jaky mam. sama si k tomu pridavam vsechno co me v zivote stve a mam z toho slusnou depku..takze to zacina tim, ze je mi lito ze prose ja takovy dite doma nemam a predstavuju si jaky by to bylo kdyby byl muj a prozivali jsme spolu treba kazdy den a tak…a pak prijde total depka a vadi mi i kde bydlime, ze je ve meste smog, ze nevidim moc casto sve rodice, ze je mi zima/horko, mame doma bordel/hodiny moc utikaji/dny se vlecou… proste totalni depka. :oops: Ja vubec nevim jak z toho ven. Kdyz tu neni, fungujem normalne a tyhle stavy mivam jen obcas, ale moc ne… ani nevim kde se to ve mne vzalo..uz od mala jsem bvala takova fnukna co sedi doma a lituje se, nesnasim to. byla jsem aktivni a ted se to zase vratilo :oops:

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

21812
13.5.17 12:56

V první řadě respekt za to, jaká jsi „macecha“ :kytka:. Všechna čest, máš fajn přístup :palec:
Tvé depresivní stavy jsou ve tvé situaci pochopitelné. Konkrétní radu nemám, určitě se v rámci možností léčíš…Snad jen - zkus to odevzdat osudu. Taková fajn ženská se vlastního dítka určitě dočká :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3752
13.5.17 13:02

@pe-terka ahoj ja te chapu, nemohla jsem otehotnet 2 roky. A to jsem nemela zadnej zdravotni problem. Jedno dite uz mam a i tak to pro me bylo hrozny. A byla jsem,,nastvana'' na kazdyho komu to vyslo. Tohle pro tebe musi bejt moc tezky. Poradit neumim, ale moc preju at to brzy vyjde.Ty se nejak lecis?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.5.17 13:09

Taky jsem to mela.
Manžel měl dětičky 2 a my se 4 roky snažili
Stavy jaky jsem mela ti nemusím popisovat. dobře to znáš
Holky byly super, hodny, milý, ale…
Po 4 letech se povedl syn po umělém oplodnění.
Tak ti přeji, ať se brzy dočkáš i svého miminka
Petra

  • Nahlásit
  • Citovat
5827
13.5.17 13:09

Psychika je strasna k.urva. Zkus si vnitrne odpustit. Sama sobe. Nesud se. Delas co muzes a ke klucikovi se zjevne chovas moc hezky.
Dokud se neprijmes, neposunes se dal :kytka:
Kazdej mame chyby. Sr.at na to :lol:
Jses kompletni bytost, u puzzle taky vsechny kousky nevypadaj po jednom hezky, ale zapadaj do sebe a vytvarej obraz.
Az prijmes, ze jses jaka jses a mas na to narok, smiris se. Kdyz moc chces, tlacis na pilu a vsechno se dostava do smyku. Zkus donutit vodu, at tece do kopce. To nejde. Uvolni se a nech to vsechno plynout. A uvidis.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
362
13.5.17 13:11

Tomu naprosto rozumím. Všichni jsme jen lidi a je normální, že když se x let snažíte o miminko, a pak přijede k vám domů „nevlastní syn“, že to na tebe dolehne. To by snad dolehlo na každého… Léčite se někde? Už byly nějaké pokusy např. IVF? Pevně věřím, že se miminka dočkáte. A klidně bych si zasla i s někým popovídat- vypovídat se. Není na tom nic špatného. Ono totiž pozitivní myšlení a naladění zmůže nejvíc… Opravdu přeju hodně sil!!!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2439
13.5.17 13:24

Co ti na to napsat… každém nemůže mít všechno. Je to smutné, ale je to tak. Užij si nevlastní dítě a na to vlastní se tolik neupínej.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10738
13.5.17 13:35

Neporadím, jako svého času beznadějně bezdětná jsem to měla podobně.
ale chválím ti slovní zásobu a syntax :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13.5.17 13:40

Holka, ty mas opravdu depku… jak bude ted hezky pocasi, vypadni nekam ven nebo se vybij sportem.
Mohu se zeptat kolik ti je let a jak dlouho se jiz snazite? Ono PCO neni dneska zas az takova vzacnost. Jestli te to uklidni tak my jsme s manzelem cekali 3 roky a mela jsem stejne pocity jako ty. Na zadne vysetreni jsme ani jeden nesli. Dlouho jsem se trapila. Teprve az jsem se opravdu dostala do bodu, ze hezky zivot si udelam i bez deti, prihlasila se na dalsi univerzitu, vzali jsme pujcku na rozsireni domu a vsem jsem zacala odpovidat ze „deti nechci“, tak se to z cista jasna stalo a dve carky na testu.
Mas velikou sanci, stejne se to driv nebo pozdeji stane.. Mam kamaradku s PCO a te to trvalo 2 a půl roku, a podivej, me vic nez 3..
Hlavu vzhuru masesko :kytka: :kytka: :kytka: :pankac:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
441
13.5.17 13:44

Ahojky :) Také nám to nešlo. Podstoupila jsem i laparoskopické zprůchodnění vejcovodů, gynekoložka měla podezření, že mohou být někde neprůchozí. V nemocnici mi řekli, že už to půjde hned a ono to nešlo. Až když jsme si skoro po roce řekli, že tedy ještě počkáme tak pak nečekaně se to povedlo :) zkus na to tolik nemyslet, psychika dělá hodně. A ty už jen podle přístupu k nevlastnímu synovi budeš moc fajn ženská a určitě se to brzy povede :kytka: všechno co se děje má svůj důvod a asi si to zřejmě máš nejdříve nacvičit s nevlastním prckem :) držím palce ať se brzy zadaří :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2574
13.5.17 13:55

Naprosto ti rozumím. Mám také PCO a ještě něco málo k tomu. Prošli jsme si i IVF a nakonec máme dceru z inseminace. Když jí bylo 15 měsíců, otěhotněla jsem absolutně nečekaně, neplánovaně v pohodlí domova.
Jsi fajn ženská, určitě se taky brzy miminka dočkáš. Jeden z lékařů, který mě léčil říkal, že s PCO otěhotní dříve, či později každá.
Tak hlavu vzhůru :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1465
13.5.17 14:19
jsi v tezke situaci. Ja bych vyhledala psychologa. Kdysi jsem to tak sama udelala, kdyz jsem nemohla otehotnet. Byli fajn pokecat s nekym nezucastnenym. Moc se tim zlepsil i muj vztah s manzelem. Prestala jsem nas vztah zatezovat problemem s otehotneni. No a dneska mame z ivf 18ti meaicniho chlapecka ;) vzdycky je nadeje, jen obcas clovek musi jit steati naproti. Drzim pesticky!!! :srdce: @Anonymní píše:
Ahoj, omlouvam se za anonym, ale klidne taky piste anonymne..mam problemy s vajecniky, pco a dalsi veci, a s manzelem se snazime o dite uz nejaky ten rok. Kdyz jsme se poznali, neresili jsme to. Ma krasneho chlapecka z predchoziho vztahu, ted uz je mu pet, je moc mily a hodny, jezdi k nam na vikendy. Jenze me to strasne zacalo vnitrne bolet a nicit, od doby co vim, ze nemuzu jen tak asi mit sve vlastni dite.. maleho mam moc rada, ale pokazde kdyz prijede tak cokoli rekne, udela, hrajeme si, tak me v hlave bezi: takhle bych si hrala se svym ditetem ja…tohle bysme delali..jak by to moje dite asi pri teto cinnosti co on dela vypadalo? Zacala jsem mu davat hracky co jsem si schovavala po sve dite a ma to i par vyhod…clovek se nauci s ditetem vychazet a osaha si to, i kdyz ne denně, a taky zjisti ze nema smysl byt na poceti ditete tak upnuty, protoze malej je fajn, ale zas nic extra nebeskyho to neni, nevznasi se clovek na ruzovych oblacich, kdyz si s ditetem hraje… takze to ma i sva realisticka pozitiva, nicmene je to vzdycky pro me spis takove nostalgicke a smutne…

vubec nevim jaky jiny postoj k tomu zaujmout a hlavne jak si to v hlave preprogramovat…

treba malyho neco ucim, a nebo mu neco vysvetluju a v duchu si rikam, jak bych tohle pak mohla vysvetlovat svemu vlastnimu diteti a ze by me to asi vic bavilo a tak…

:hug: potrebuju jen obejmout… ted si sel s tatou ven hrat, a me najednou zase zacal vadit cely ten zivot, jaky mam. sama si k tomu pridavam vsechno co me v zivote stve a mam z toho slusnou depku..takze to zacina tim, ze je mi lito ze prose ja takovy dite doma nemam a predstavuju si jaky by to bylo kdyby byl muj a prozivali jsme spolu treba kazdy den a tak…a pak prijde total depka a vadi mi i kde bydlime, ze je ve meste smog, ze nevidim moc casto sve rodice, ze je mi zima/horko, mame doma bordel/hodiny moc utikaji/dny se vlecou… proste totalni depka. :oops: Ja vubec nevim jak z toho ven. Kdyz tu neni, fungujem normalne a tyhle stavy mivam jen obcas, ale moc ne… ani nevim kde se to ve mne vzalo..uz od mala jsem bvala takova fnukna co sedi doma a lituje se, nesnasim to. byla jsem aktivni a ted se to zase vratilo :oops:
  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21812
13.5.17 15:59
@Ivana 85 píše:
@pe-terka ahoj ja te chapu, nemohla jsem otehotnet 2 roky. A to jsem nemela zadnej zdravotni problem. Jedno dite uz mam a i tak to pro me bylo hrozny. A byla jsem,,nastvana'' na kazdyho komu to vyslo. Tohle pro tebe musi bejt moc tezky. Poradit neumim, ale moc preju at to brzy vyjde.Ty se nejak lecis?

nejsem zakladatelka. Dětí máme pěknou řádku, ale přesto zakladatelce též rozumím.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.5.17 16:42
@Anonymní píše:
Ahoj, omlouvam se za anonym, ale klidne taky piste anonymne..mam problemy s vajecniky, pco a dalsi veci, a s manzelem se snazime o dite uz nejaky ten rok. Kdyz jsme se poznali, neresili jsme to. Ma krasneho chlapecka z predchoziho vztahu, ted uz je mu pet, je moc mily a hodny, jezdi k nam na vikendy. Jenze me to strasne zacalo vnitrne bolet a nicit, od doby co vim, ze nemuzu jen tak asi mit sve vlastni dite.. maleho mam moc rada, ale pokazde kdyz prijede tak cokoli rekne, udela, hrajeme si, tak me v hlave bezi: takhle bych si hrala se svym ditetem ja…tohle bysme delali..jak by to moje dite asi pri teto cinnosti co on dela vypadalo? Zacala jsem mu davat hracky co jsem si schovavala po sve dite a ma to i par vyhod…clovek se nauci s ditetem vychazet a osaha si to, i kdyz ne denně, a taky zjisti ze nema smysl byt na poceti ditete tak upnuty, protoze malej je fajn, ale zas nic extra nebeskyho to neni, nevznasi se clovek na ruzovych oblacich, kdyz si s ditetem hraje… takze to ma i sva realisticka pozitiva, nicmene je to vzdycky pro me spis takove nostalgicke a smutne…

vubec nevim jaky jiny postoj k tomu zaujmout a hlavne jak si to v hlave preprogramovat…

treba malyho neco ucim, a nebo mu neco vysvetluju a v duchu si rikam, jak bych tohle pak mohla vysvetlovat svemu vlastnimu diteti a ze by me to asi vic bavilo a tak…

:hug: potrebuju jen obejmout… ted si sel s tatou ven hrat, a me najednou zase zacal vadit cely ten zivot, jaky mam. sama si k tomu pridavam vsechno co me v zivote stve a mam z toho slusnou depku..takze to zacina tim, ze je mi lito ze prose ja takovy dite doma nemam a predstavuju si jaky by to bylo kdyby byl muj a prozivali jsme spolu treba kazdy den a tak…a pak prijde total depka a vadi mi i kde bydlime, ze je ve meste smog, ze nevidim moc casto sve rodice, ze je mi zima/horko, mame doma bordel/hodiny moc utikaji/dny se vlecou… proste totalni depka. :oops: Ja vubec nevim jak z toho ven. Kdyz tu neni, fungujem normalne a tyhle stavy mivam jen obcas, ale moc ne… ani nevim kde se to ve mne vzalo..uz od mala jsem bvala takova fnukna co sedi doma a lituje se, nesnasim to. byla jsem aktivni a ted se to zase vratilo :oops:

Ahoj, v první řadě posílám :hug: alespoň takhle na dálku. Situace to musí být opravdu velmi těžká. Na jednu stranu je skvělé, že máte možnost mít chlapečka alespoň jednou za čas, na druhou stranu to je věc, která tě naprosto logicky trápí a drásá. A ke všemu to může způsobovat menší pochopení partnera k tvé situaci, protože on dítě už má. Záleží, jak moc je empatický. Každopádně ať je to jak je to, v situacích, kdy se nedaří mít miminko, může dost pomoct promluvit si narovinu o možnostech řešení. Mně to velmi pomohlo (snažili jsme se 5 let, než se to povedlo). Tedy zkusit si narovinu říct, jestli je přijatelná možnost případné adopce, pokud ano, po jak dlouhé době byste ji začali řešit. Pokud tato možnost nepřipadá v úvahu, tak je dobré si narovinu promluvit i o takových věcech, co vše jste ochotní pro miminko udělat, kolikrát a jak dlouho byste chtěli podstoupit různé zákroky a podobně. Jasně, že se vše dopředu nedá říct, navíc každý může měnit názor. Ale moc pomáhá vědět, jak to mometálně vidí ten druhý. Přináší to takové upokojení, kolik možností ještě před sebou máte a v případě, že by to prostě nešlo, co bude dál. Smířit se s tím nemí díte, to se nedá, to určitě ne (alespoň já bych se s tím nikdy úplně nesmířila), ale pomáhá mluvit i o té možnosti. Já osobně byla unavená z toho, jak všichni brali jak samozřejmost, že se to podaří, že to přijde. Furt mi hlavou běhalo, a co když ne? A až když jsme o tom začali mluvit a řešit to, tak jsem si na to uměla odpovědět. Čím víc jsem se smiřovala s myšlenkou adopce (řekli jsme si, že když po 8 letech snažení nic, pokusíme se jít tou cestou), tím vyrovnanější jsem byla. Navíc jsem se dokázal líp odprostit od toho, kdy se vše točilo jenom kolem snažení se o miminko. Dokonce jsme se naučili milovat se i jenom tak, z lásky, neřešit furt plodné a neplodné dny. A naučila jsem se nemyslet po každém sexu na to, že jsem těhotná. Také jsem tedy narovinu sem tam řekla kamarádkám, že se necítím na to jít s nimy někam a mluvit o dětech, nebo i rodině jsem řekla, že se o tom odmítám bavit a ať toto téma neotvírají. Jenom když já budu chtít, tak ho otevřu. Naučili jsme se tak nějak lépe se vším fungovat a čím víc jsem byla jakž takž v pohodě (samozřejmě úplně jsem v pohodě nebyla, to nešlo), tím lepší byl i vztah v manželství a i s ostatními lidmi. A potom se to povedlo a nyní už máme 3 děti (přirozeně, bez ivf). Tak moc držím palce a opravdu se neboj přiznat, když se na to necítíš. Třeba i odmítnout, aby tam chlapeček přišel. Ne pokaždé, ale když to bude fakt těžké, tak prostě říct, že se necítíš dobře. A když ho bude chtít manžel vidět, tak třeba odjet na ten víkend pryč. Nesnaž se za každou cenu být chápavá a perfektní, protože když to překročí určitou hranici, nebudeš schopná se o to ani snažit… Hodně štěstí přeju :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
261
13.5.17 17:38
@Anonymní píše:
Ahoj, omlouvam se za anonym, ale klidne taky piste anonymne..mam problemy s vajecniky, pco a dalsi veci, a s manzelem se snazime o dite uz nejaky ten rok. Kdyz jsme se poznali, neresili jsme to. Ma krasneho chlapecka z predchoziho vztahu, ted uz je mu pet, je moc mily a hodny, jezdi k nam na vikendy. Jenze me to strasne zacalo vnitrne bolet a nicit, od doby co vim, ze nemuzu jen tak asi mit sve vlastni dite.. maleho mam moc rada, ale pokazde kdyz prijede tak cokoli rekne, udela, hrajeme si, tak me v hlave bezi: takhle bych si hrala se svym ditetem ja…tohle bysme delali..jak by to moje dite asi pri teto cinnosti co on dela vypadalo? Zacala jsem mu davat hracky co jsem si schovavala po sve dite a ma to i par vyhod…clovek se nauci s ditetem vychazet a osaha si to, i kdyz ne denně, a taky zjisti ze nema smysl byt na poceti ditete tak upnuty, protoze malej je fajn, ale zas nic extra nebeskyho to neni, nevznasi se clovek na ruzovych oblacich, kdyz si s ditetem hraje… takze to ma i sva realisticka pozitiva, nicmene je to vzdycky pro me spis takove nostalgicke a smutne…

vubec nevim jaky jiny postoj k tomu zaujmout a hlavne jak si to v hlave preprogramovat…

treba malyho neco ucim, a nebo mu neco vysvetluju a v duchu si rikam, jak bych tohle pak mohla vysvetlovat svemu vlastnimu diteti a ze by me to asi vic bavilo a tak…

:hug: potrebuju jen obejmout… ted si sel s tatou ven hrat, a me najednou zase zacal vadit cely ten zivot, jaky mam. sama si k tomu pridavam vsechno co me v zivote stve a mam z toho slusnou depku..takze to zacina tim, ze je mi lito ze prose ja takovy dite doma nemam a predstavuju si jaky by to bylo kdyby byl muj a prozivali jsme spolu treba kazdy den a tak…a pak prijde total depka a vadi mi i kde bydlime, ze je ve meste smog, ze nevidim moc casto sve rodice, ze je mi zima/horko, mame doma bordel/hodiny moc utikaji/dny se vlecou… proste totalni depka. :oops: Ja vubec nevim jak z toho ven. Kdyz tu neni, fungujem normalne a tyhle stavy mivam jen obcas, ale moc ne… ani nevim kde se to ve mne vzalo..uz od mala jsem bvala takova fnukna co sedi doma a lituje se, nesnasim to. byla jsem aktivni a ted se to zase vratilo :oops:

Napadla me takova jedna myslenka. Podle toho, co pises, tak partner od byvale asi odesel hodne brzo po porodu. Nemuze u tebe hrat roli treba i psychika v tom smyslu, ze se podvedomne bojis, ze by odesel i od tebe?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama