Pro zajímavost, jak se žilo ke konci války

Babičku které bylo 16 dost dlouhou dobu schovávaly ve sklepě když tu byli Rusové jinak by ji pravděpodobně znásilnili.
Za války ji zemřel muž na relativné banální onemocnění ale podcenil to a nakonec zemřel na sepsi. Byla s 2 dětmi a další na cestě a protože byly zakázané potraty šla k andělíčkářce.. bohužel byly to dvojčata a paní svou „práci“ odflákla a tak na sepsi a zánět zemřela i prababička.
Jeden příbuzný skončil v lágru protože na nádraží zahrozil projíždějícímu vlaku a někdo si ho všiml. Přežil to jen se vrátila troska.

Věřím, strašná doba.
U nás v rodině byl děda totálně nasazený (r. 1925). Podařilo se mu utéct a prý se schovával doma na půdě. Naše vesnice leží na hranici dvou okrsků. Jedni četníci, ti hodní o něm věděli, ti druzí se nesměli dozvědět. Naštěstí ho nikdo neudal (i když ve vsi se asi o něm vědělo).
Moje známá mi zas vyprávěla o roku 1968. Bydlí v domku v Praze, tenkrát to byla periferie. Rusáci parkovali tanky kousek od nich. Ona rusky umí velmi dobře, chodili je potají poslouchat do křoví. Prý pochopili, že oni vůbec nevěděli, kde jsou, o Praze ani ponětí, Rusi (prý to byli mladí a ne moc chytří chlapci) si mysleli, že jsou v Německu. Dost agresivní - když se jim pokoušeli vysvětlit, kde jsou a že je tu nechceme, sahali hned po zbraních

Můj děda bojoval (nedobrovolně) na Hitlerově straně. Jeho lidi položili hlaveň k babičce a řekli, že buď bude bojovat, nebo ji zastřelí.
Ke konci války byl rusama zajat a převezen někam na Sibiř. Tam ho prý následně mučili.
Zajat byl na 8 let a pak ho pustili domů s tím, že do Německa si musí dojít pěšky.
Zvládl přijít domů za svou ženou. a rok na to se narodil otec.

@fera21 jo moje historka s ukradeným koněm a znásilňováním je také z Valašska, a ano, to ještě babička říkala, že partyzáni byli úplně stejná sebranka jako Rusové i Němci, byli to prý něco jako dnes bezdomovci, bývalí kriminálníci a tak - babičce část rodiny upálili na Ploštině, bylo to kvůli partyzánům, partyzáni ničili prý majetek a kradli úplně stejně jako Rusové, jejich „partyzánské akce“ byly prý naprosto nesmyslné, cizím vojákům nijak nevadily, ale místním to velmi komplikovalo běžný život

• takže učebnice dějepisu jsou dost podvod, nevím tedy, jak se učí dnes, dcera je ještě malá

Ono toho v učebnicích je jen velmi málo. Čumím,

Už jsem to tady nedávno psala do jiné diskuse, tak kopíruju: Moje babi mi kdysi vyprávěla takovou (tehdy jsem podle stylu vyprávění myslela, že mlhavou) vzpomínku na válku, jak coby cca patnáctiletá dívčina šla se svou kamarádkou kamsi přes les, žila v té době v pohraničí, takže celkem divoká oblast a v lesích se pohyboval leckdo, hlavně na konci války - mluvila o tom, že bylo jaro, už dost teplo. Nad vesnicí, na kraji lesa, seděl na kameni muž - pochopila jsem, že asi voják, ona mluvila jen v takových náznacích, nepodstatné věci ale velice do detailu (počasí, krajina, co měla na sobě ona i ten muž, co nesla v tašce…) Prý na ně začal mluvit, ptal se, kolik jim je, kam a odkud jdou a ony vyděšené utekly do vesnice. Takový banální příběh, řeklo by se… Jenže v pozdější době, kdy už babičce bohužel hlava moc dobře nesloužila, ve chvílích, kdy byla rozrušená, často opakovala „tam na kameni u lesa sedí čert, chce se mnou mluvit, chce mě odnést, já nechci, čerte nech mě být…“ Kolikrát jsem si říkala, co se tam na kraji lesa v té pohnuté době vlastně doopravdy stalo