Proč přijmout i dítě s vadou, jež se neslučuje se životem

12199
18.5.16 18:48

Proč přijmout i dítě s vadou, jež se neslučuje se životem

Velice si vážím lidského života a jsem přesvědčena, že je hoden ochrany již od početí. Často ale přemýšlím o tom, byla-li bych tak silná a dokázala přivést na svět dítě v případě, že by byla již před porodem odhalena vada neslučitelná se životem. Chtěla bych věřit, že bych byla schopná dát takovému dítěti jméno a lásku až do konce. Stejně jako to udělala např. uživatelka, jejíž deníček jsem dnes četla. Ale proč tuto diskuzi vůbec zakládám. Ráda bych se s vámi podělila o text, který mě kdysi pomohl pochopit, proč dát i těžce postiženému dítěti šanci.
http://www.evalabusova.cz/…_detatko.php

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

35461
18.5.16 19:09

Přečtu později, můj názor k tématu: jako matka jsem si jistá, že bych dala i takovému dítěti veškerou lásku. Nemyslím si, že rozhodnutí si takové dítě nechat, je silné, ba naopak, podle mě co jsem v okolí viděla, většinou šlo spíš o slabost přijmout nějaké rozhodnutí a nedokázat se smířit s tím, že by možná toto rozhodnutí bylo špatné. Na druhé straně je i partner - otec dítěte, který jako muž opravdu mateřské city nemá a má jiné smýšlení, i on by měl mít možnost vyjádřit, jestli dítě přijmout nebo ne. A říct svůj vlastní názor, nejen dítě přijmout z nějaké posvátné úcty k mateřství. Protože máme asi jen dvě možnosti - buď potrat nebo o dítě 100 % pečovat, snad se nemýlím, ale nemáme možnost porodit a nechat odejít… jak by asi byl ten nejlepší? sled událostí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3423
18.5.16 19:11

Stydím se za to, ale já jsem sobec. Nedokázala bych se dívat na své dítě, jak umírá. Zbláznila bych se z toho. Celý život nemáš jistotu, že se to nestane, ale když to víš na 100%,že to tak dopadne, tak to bych bohužel nezvládla. Jsem slabá, špatně snáším i běžné nemoci u děti, protože ten strach je u mě silnější, než zdravý rozum.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Nafrněná
18.5.16 19:16

Já si nemyslím že je sobecké jít na přerušení, podle mého názoru je sobecké přivést na svět dítě které se bude byť jen chvilku trápit, je to zátěž pro celou rodinu, pro další sourozence atd…

  • Nahlásit
  • Citovat
35461
18.5.16 19:19
@Nafrněná píše:
Já si nemyslím že je sobecké jít na přerušení, podle mého názoru je sobecké přivést na svět dítě které se bude byť jen chvilku trápit, je to zátěž pro celou rodinu, pro další sourozence atd…

Nebo když toto tvrzení obrátíš, můžeš říct, že je největším důkazem síly na sebe vzít utrpení jiných - nenechat trpět manžela a ostatní děti a trpět jen sama (protože jako matka trpět ztrátou dítěte budeš, o tom žádná, a´t už se narodí nebo ne…)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
fashion_victim83
18.5.16 19:21

Ja bych to neudělala, nesnesla bych ten pocit projít si těhotenstvím, porodem a zbytečně, pořizovat vybavicku s vědomím, ze to je dočasně a uz vubec bych nedokázala žít s vědomím, ze kdykoliv mužu přijít k postýlce a najit tam mrtvé dite.Pro me je mnohem psychicky přijatelnější potrat po zjištění VVV.

  • Citovat
  • Upravit
2900
18.5.16 19:21

Text zajimavy, autorku dnesniho deniku obdivuju- jeji pribeh byl z malilinkate casti i muj. pri mem poslednim tehotenstvi spatne dopadl nt screening. Pravdepodobnost edwardse byla desiva. Nastesti to u nas dopadlo dobre.
K potratum se stavim neutralne. vzdy jsem byla presvedcena, ze pokud bych cekala postizene ditko, tak bych tehotenstvi ukoncila. Kdxz jsem byla v situaci, ze se cekalo na vysledky, tak jsme s manzelem resili i to, co kdxz. Najednou jsem nedokazala nad potratem ani premyslet. Bylo to vymodlene ditko (pred nim jsem zazila 4×zt), milovala jsem ho, od 14 tt jsem citila pohyby…resila jsem touhu dat mu sanci, strach. Ale i snahu ochranit nasi rodinu-bala jsem se zasahu ve forme zivota ve strachu kdy umre. Nejvetsi strach jsem mela z toho, jak to vysvetlim prvorozene. Jak ji to zmeni zivot. Je hodne citliva. Predstava, ze ji privedeme do rodiny sourozence, ktery bude vyzadovat velkou peci, vsichni si ho zamilujeme a najednou by nebyl. Velky strach jsem pocitovala ze sve budouci reakce. V hlave jsem mela milion otazek: zvladla bych to? jak? jak dlouho by to miminko bylo s nami?…nastesti jsme tu volbu delat nemuseli.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
sunshinegirl
18.5.16 19:33

@Nafrněná Souhlasím s Vámi.

  • Nahlásit
  • Citovat
1673
18.5.16 19:33

Silná? Spíš blbá. Utrpení pro celou rodinu, stojí to spoustu peněz a energie, které by mohly pomoci jinde, a zároveň - pokud už v té rodině jsou děti, tak je to podle mě dost sobecké. Místo toho, aby se matka věnovala jim, tak se omezuje těhotenstvím, které stejně nepřinese žádný výsledek (sourozence). Plus takto by mohla žena znovu otěhotnět a mít životaschopné dítě. Podle mě je to sobeckost. Ty ženy to nedělají kvůli tomu dítěti. Dělají to kvůli sobě, aby si mohly něco dokazovat o síle a lásce a podobně. Ve skutečnosti je to slabost, protože síla znamená nenechat vzniknout něco, co by se mohlo trápit. A to dítě trpí mnohem víc jako neživotaschopné novorozeně, které stejně prožije těch pár, výjimečně, dní, v inkubátoru, místo toho aby byl zlikvidován nějaký zárodek, který stejně pořádně nevnímá (určitě míň než ono novorozeně v inkubátoru).
Je to sice drsné, ale tak to prostě je. Je mi líto dětí, které se narodily pro to, aby hned zemřely, a musely kvůli matčině hormonům trpět :(

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35461
18.5.16 19:34

Co se týká textu, setkala jsem se teda i s lépe napsanými příběhy o kráse prožitku krátkého života s postiženým dítětem, tenhle mě třeba hodně oslovil:

http://www.anencephaly.info/e/julie.php

Příspěvek upraven 18.05.16 v 19:36

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26750
18.5.16 19:35

Sla bych na preruseni. Neprivedla bych na svet dite, ktere pozna jen utrpeni a bolest.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4376
18.5.16 19:36

Byl o tom porad v ct. Tusim, ze tam byli ctyri? maminky v teto situaci. Velmi silne pribehy.
V tomto pripade chapu obe rozhodnuti, obe jsou tezka. Ja sama nevim, ale kdyz jsem mela jit na odber plodove vody, tak v tu chvili jsem vedela, ze i kdyby vysla spatne, detatko bych pryc nedala.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
40464
18.5.16 19:38

U prvního jsem byla rozhodnutá, že ho přijmu v jakémkoli případě. U druhého už mi docházelo, že život s takovým dítětem nemusí být lehký. Na „důležité“ testy jsem nešla, ale fakt mi spadl kámen ze srdce, že se narodil zdravý.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
40464
18.5.16 19:39
@Halamka píše:
Byl o tom porad v ct. Tusim, ze tam byli ctyri? maminky v teto situaci. Velmi silne pribehy.
V tomto pripade chapu obe rozhodnuti, obe jsou tezka. Ja sama nevim, ale kdyz jsem mela jit na odber plodove vody, tak v tu chvili jsem vedela, ze i kdyby vysla spatne, detatko bych pryc nedala.

to znám

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Nafrněná
18.5.16 19:40
@Tiger-lily píše:
Nebo když toto tvrzení obrátíš, můžeš říct, že je největším důkazem síly na sebe vzít utrpení jiných - nenechat trpět manžela a ostatní děti a trpět jen sama (protože jako matka trpět ztrátou dítěte budeš, o tom žádná, a´t už se narodí nebo ne…)

tak jsem to myslela, i když jsem hlavně myslela ty sourozence, manžel by trpěl taky se mnou i tak i tak :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama