Proč si lidi neváží svého partnera?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 22.04.18 23:29
Proč si lidi neváží svého partnera?

Ahoj,
před půl rokem jsem se rozešel s parnerkou. Byli jsme spolu čtyři roky, poslední rok stál za prd - partnerka se stále více fyzicky odtahovala a psychicky uzavírala. Mluvit se s ní o tom nedalo. Když jsem se zeptal, co se děje, odpovědí bylo, že nic… Jakmile jsem něco vytknul na něco upozornil, byl jsem špatnej a celá situace se ještě zhoršila. Když něco provedla ona a já se jí to pokusil dát sežrat, svojí chybu neuznala, nesnažila se jí odčinit, ale odbyla to odfláklou omluvou. No po roce těhle peripetiích jsem to ukončil.

Rozchod jsem se snažil udělat nějak citlivě, v klidu… bohužel se to vyhrotilo tak, že to rozpoutalo několik měsíců trvající nenávist, vztek a zášť.

Až po x měsících ex došlo, že to podělala, omluvila se mi. Říká, že jsem úžasnej kluk, že jsem byl anděl, že jsem dokázal snášet její výlevy tak dlouho atd. atd. Říká mi, jak se mění, co všechno dělá pro jiný kluky (za tu dobu měla několik známostí)… a já vím, že kdyby si to uvědomila pár týdnů před rozchodem, kdy jsem se o tom snažil mluvit, tak mohlo být všechno jinak. A moje otázky jsou…

1. Stalo se vám někdy něco podobného?
2. Proč si lidi uvědomí, co měli a co k tomu člověku cítili až potom, co mu zlomí srdce, utrápí ho, a on je opustí?

Reakce:
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 23.04.18 00:13

Já to mám dost podobně. Jsem s partnerem už hodně dlouhou dobu, za tu dobu už zamilovanost vyhasla, nemáme si pomalu co říct. Občas si nadáváme a žijeme spíše vedle sebe. Máme spolu dítě a psy, tak je těžké se s ním rozejít. Rozešli jsme se v minulosti už párkrát a pak za nějaký čas jsme se k sobě vrátili. Je to těžký, asi by mi pak časem chyběl. :roll:

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 23.04.18 00:35

Se současným přítelem jsme přes tři roky a vážím si ho obrovsky a on mě. Proč on mě? Protože ten první rok bylo peklo, choval se ke mně opravdu hnusně, musela jsem mu říct aby občas platil on samotného ho to nenapadlo, nechtěl poznat mé kamarády, nechtěl mě ukázat rodičům, pořád miloval svojí bývalku a dával mi to hodně najevo, k prvním Vánocům mi dal věc která se mu půl roku válela doma vedle gauče. Já trpěla jako zvíře, probrečela jsem celé dny i noci, dodneška nechápu proč jsem se na to tehdy nevykašlala. Nicméně někdy po tom roce mu to všechno secvaklo, možná proto že měl vedle sebe utrápenou trosku. A změnil se. Dneska je to člověk, kterého si obrovsky vážím za všechno, co pro mě dělá a jak se o mě stará. Ale stálo to hodně trpělivosti, vysvětlování a lásky. :srdce:

 
Kuliočka
Stálice 56 příspěvků 23.04.18 00:53

Proč? Protože z chyb se člověk může poučit, až je udělá :roll: většinou to předem docení jen málo kdo. Jsme spolu s přítelem už pár let a myslím si, že jsme ukázkovým příkladem toho, když se sejdou dva protiklady. Prošli jsme si ledasčím, ale můžu říct, že když se oba snaží a mají oba vůli a chuť na sobě a na vztahu stále pracovat, dá se zvládnout téměř cokoli, i když odezní prvotní zamilovanost a objeví se ryzí realita. ;) Důležité, myslím si, je, nespatřovat v tom druhém soka, ale naopak se snažit ho pochopit, vžít se do jeho kůže… každopádně vždycky na to musí být dva. Jednostranná snaha sice nějakou dobu fungovat může, otázkou je, jak dlouho, zda je to ke štěstí obou a zda to tak má nějaký smysl…

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 23.04.18 01:22

@Kuliočka
Já měl na mysli případy, kdy ten druhej naprosto kašle na toho prvního… a pak se diví, když mu bouchnou saze a skončí to… a najednou všeho začne litovat apod. To není o chybách, to je podle mě o něčem jiným…

To přece tomu člověku musí dojít, že tichá domácnost, naštvanost, neochota o čemkoliv mluvit, žádnej sex,… povede k rozpadu toho vztahu, ne? :D

 
Uživatel je onlinearada
Extra třída :D 13744 příspěvků 23.04.18 05:13
@Anonymní píše:
@Kuliočka
Já měl na mysli případy, kdy ten druhej naprosto kašle na toho prvního… a pak se diví, když mu bouchnou saze a skončí to… a najednou všeho začne litovat apod. To není o chybách, to je podle mě o něčem jiným…To přece tomu člověku musí dojít, že tichá domácnost, naštvanost, neochota o čemkoliv mluvit, žádnej sex,… povede k rozpadu toho vztahu, ne? :D

Hledat chyby u partnera je jednoduché, ale proč nezačít u sebe? Ty seš dokonalý a tvá partnerka byla samá chyba? Tys jí to dával sežrat? Už to je špatně, bo pokud je problém, má se o něm mluvit, ne ho řešit hádkou a dáváním to sežrat. Ta tichá domácnost nepřijde jen tak ani to ostatní. Beru to z pohledu ženy, jak jinak. Mám zkušenost, že i když chlapovi říkám jednu věc stále dokola on to nechápe, tváří se jak dokonalost sama, přestanu o tom mluvit. Když takovým způsobem reaguje na cokoliv, je zbytečné to probírat a někdy je opravdu lepší mlčet. Když se problém nevyřeší, averze na partnera je čím dál silnější a pak opravdu nemám chuť na sex. Vztah je o toleranci a vzájemné úctě. Byla jsem vdaná za chlapa, který ani 32. let po rozvodu nepochopil, kde byla chyba, bo v něm určitě ne.

 
TrueIsFalse
Zasloužilá kecalka 944 příspěvků 23.04.18 05:28
@Anonymní píše:
Ahoj,
před půl rokem jsem se rozešel s parnerkou. Byli jsme spolu čtyři roky, poslední rok stál za prd - partnerka se stále více fyzicky odtahovala a psychicky uzavírala. Mluvit se s ní o tom nedalo. Když jsem se zeptal, co se děje, odpovědí bylo, že nic… Jakmile jsem něco vytknul na něco upozornil, byl jsem špatnej a celá situace se ještě zhoršila. Když něco provedla ona a já se jí to pokusil dát sežrat, svojí chybu neuznala, nesnažila se jí odčinit, ale odbyla to odfláklou omluvou. No po roce těhle peripetiích jsem to ukončil.

Rozchod jsem se snažil udělat nějak citlivě, v klidu… bohužel se to vyhrotilo tak, že to rozpoutalo několik měsíců trvající nenávist, vztek a zášť.

Až po x měsících ex došlo, že to podělala, omluvila se mi. Říká, že jsem úžasnej kluk, že jsem byl anděl, že jsem dokázal snášetjejí výlevytak dlouho atd. atd. Říká mi, jak se mění, co všechno dělá pro jiný kluky (za tu dobu měla několik známostí)… a já vím, že kdyby si to uvědomila pár týdnů před rozchodem, kdy jsem se o tom snažil mluvit, tak mohlo být všechno jinak. A moje otázky jsou…

1. Stalo se vám někdy něco podobného?
2. Proč si lidi uvědomí, co měli a co k tomu člověku cítili až potom, co mu zlomí srdce, utrápí ho, a on je opustí?

Proč si nevážíš své partnerky TY?

 
robinka
Zasloužilá kecalka 617 příspěvků 18 inzerátů 23.04.18 07:17

Tak predne si myslim, ze takto obecně položená otázka je v tve situaci nadbytečná. Filozofovat nad (ne)uctou k partnerovi, se kterym mi to neklapalo, samo o sobe nic neřeší, ledaže by sis vzal ponauceni (vy oba) pro priste.
Kazdy vztah je jedinečný. Někdo si neváží partnera proto, že není proc, jiny proto, ze by si nevazil nikoho (osobni nastavení), další diky partnerove slabosstvi, nebo ma dovoleno vše včetně nevěry atd., atd. Nasel's v tom sebe (vas)?
Jedina rada zni: pokud jste mladi a bez závazků, nepokouset se to znovu slepit, nebude to fungovat, najit si partnera, se kterym to bude jine, hlavne tomu dat čas, radši si počkat…
Současné pokání tvoji ex je možná dojemné, ale vsadim boty, ze kdybyste se k sobe vratili, casem se jako ve smycce ocitnete ve stejné situaci. Zpytovat svědomí bys měl asi i ty, protože davat nekomu neco sezrat neni zaklad dobreho vztahu - neni to boj kdo s koho, byt byly tvoje duvody treba i opravnene. :mavam:

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 23.04.18 09:09

Svoje chyby si uvědomuju. Ale většina z nich byla způsobená tím, že jsem nevěděl, co už mám dělat, když se ten vztah bortil jako domeček z karet. A já nevěděl proč - tak jsem hledal, co udělat, aby se to změnilo. Protože slušně se zeptat, co se děje, že vypadá smutně, jestli jí něco netrápí… nikam nevedlo. Ani když jsem se ptal, co jí na mě vadí… prostě nic. Až teď zpětně vím, že měla problémy v práci, o nichž mi nechtěla říct a takhle si to na mě ventilovala. Celej rok. A očividně to ventilovala i na svých kamarádech, protože o velkou část z nich během toho posledního roku přišla.

A dát sežrat znamenalo, že už mě její chování vůči mě občas viditelně naštvalo a já ji (v klidu) řekl, tohle mi vadí, takhle už ne. Za celej rok jsem to udělal asi třikrát a celou situaci to jen zhoršilo. Když jsem něco přestřelil já a řekla mi to, tak jsem se omluvil a choval jak mílius. Byť mě samotnýmu to přišlo jako „prkotina“. Jo a už jsem se tu samou věc snažil nedělat. Zkrátka, já když něco podělal a bylo mi to řečeno, okamžitě jsem se omluvil, snažil se o odpuštění, protože mě mrzelo, že je na mě moje partnerka naštvaná. Já nechápu, proč ona to neměla podobně? Proč jí nevadilo, když něco podělala nebo mě něčím naštvala? Naopak se ještě urazila, když mi řekla promiň, a já hned nezareagoval nějakou eforií.

Sama mi řekla, že kdybychom se k sobě někdy vrátili, musím na ní být tvrdší. Když začne takhle blbnout, tak jí prostě mám seřvat jako malou holku, dát jí třeba i pár facek. Bohužel já holky nebiju :D. A sama mi řekla, že teď má partnera a je to chováním slabej odvárek jí samotný v týhle době. A že jsem anděl a neuvěřitelnej kluk, že jsem její chování snášel a snažil se řešit tak dlouho, i přesto na ní byl hodnej atd. On se k ní tak chová pár týdnů a už toho má plný kecky a uvažuje nad rozchodem, já to snášel rok. A rozchod mě v podstatě nenapadl, dokud mě to úplně nevysálo a psychicky nezdeptalo. Naopak jsem si ještě několik měsíců po rozchodu vyčítal, že jsem měl ještě zkusit vydržet, že jsem měl zkusit tohle a támhleto a že by to možná pomohlo. Teď od ní ívm, že nepomohlo, že jí to prostě došlo až půl roku po rozchodu.

Ale nechtěl jsem tu řešit svou situaci. Chtěl jsem se zeptat, jestli je tohle normální. Jestli prostě člověk musí zničit vztah (vím, že to není jen její vina, ale kdyby se mnou mluvila, nic z toho se dít nemuselo), někoho ranit, ublížit mu… aby si až o x měsíců později uvědomil, že to podělal hlavně on sám. Že není schopen vidět svou chybu, když se ho partner ptá, co se děje, když mu říká, že mu něco vadí. A naopak proč nedělá věci, za který ho partner pochválí, řekne, že se mu to líbí, že mu to chybělo (nemyslím žádný perverznosti, ale objetí či letmý polibek na rozloučenou/při­vítanou).

 
tyniste
Kecalka 343 příspěvků 23.04.18 09:21
@Anonymní píše:
Se současným přítelem jsme přes tři roky a vážím si ho obrovsky a on mě. Proč on mě? Protože ten první rok bylo peklo, choval se ke mně opravdu hnusně, musela jsem mu říct aby občas platil on samotného ho to nenapadlo, nechtěl poznat mé kamarády, nechtěl mě ukázat rodičům, pořád miloval svojí bývalku a dával mi to hodně najevo, k prvním Vánocům mi dal věc která se mu půl roku válela doma vedle gauče. Já trpěla jako zvíře, probrečela jsem celé dny i noci, dodneška nechápu proč jsem se na to tehdy nevykašlala. Nicméně někdy po tom roce mu to všechno secvaklo, možná proto že měl vedle sebe utrápenou trosku. A změnil se. Dneska je to člověk, kterého si obrovsky vážím za všechno, co pro mě dělá a jak se o mě stará. Ale stálo to hodně trpělivosti, vysvětlování a lásky. :srdce:

Znám holku, co to táhne s jedním chlapem už nějakých 7 let. Nezapomenu její: „Podívej se na mě a na Honzu, jak se ke mně choval a co dělal. Počkala jsem si až si to uvědomí a teď jsem šťastná.“ - domlouvala mi, abych já setrvala ve svém vztahu. Nejenom, že se ten její vůbec nezměnil, podváděl jí vesele dál, za tu dobu už se X krát rozešli, ale ona už s ním promrhala tolik let, že už jí ten kolotoč přijde naprosto normální, nechápe, že je možné mít harmonický vztah. Je to tvůj život, ale podle mě si to jenom namlouvá, nikdo se nedokáže tak moc změnit.

 
sakulek
Kecalka 203 příspěvků 23.04.18 09:46

@tyniste
Taky si myslím, že člověk se v jádru nezmění…

Jak píše zakladatel, teď možná seká latinu a uvědomila si všechny svoje chyby. Ale jak dlouho jí to vydrží? Ten člověk je podle mě takovej a byť si je vědom svých chyb a snaží se je nedělat, každou chvíli ho něco může vtáhnout zpět do jeho původního chování. A pokud byla tak slepá před tím, tak proč by nemohla být slepá zase? I když by si zakladatel prásknul do stolu (místo do ní) a rázně řekl, co a jak… co mu zaručí, že ona neřekne něco ve stylu, že tohle je něco jinýho a nebude se tak chovat vesele dál.

No a pokud nezvládala partnerský život a práci, jak potom může zvládat mít i rodinu a řešit větší problémy (bydlení, úmrtí někoho blízkého…)? Ale jo, třeba to zvládne, třeba ne…

 Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Nádherná proměna: Kuchyně se díky odborníkům stala skutečným srdcem domova

Paní Jana si ve svém životě prožila mnoho těžkých chvil. Příběh dvakrát... číst dále >

Podzimní čtení: Tyhle knihy vás v klidu nenechají

Podzim je ideální na to uvařit si čaj (nebo nalít dvojku červeného), zavrtat... číst dále >

Články z Expres.cz

Daisy Lee chce větší prsa a rty. „Máma zůstává v nemocnici,“ vzkázala mimochodem

Je to už několik dní, co bývalou přední příbramskou političku Alenu... číst dále >

Josef Rychtář se zastal Andrey a pustil se do Pomejeho: Zadlužil a okradl i Ivetu!

Andrea Pomeje se dočkala nečekaného zastání. Po vydání článku, v němž jsme... číst dále >

Články z Ona Dnes

Pro lidi je jednodušší se dál trápit, než si krizi přiznat, říká psycholog

Většina vztahů zažije krizi, není možné se jí vyhnout. Znamená jak ohrožení,... číst dále >

Úsporná variace na svatomartinské menu. Hustá polévka i kuře jako husa

Svatý Martin se k nám sice chystá spíš na bílém bicyklu než na koni, ale... číst dále >