Psychicky nemocná zdravotní sestřička

Anonymní
13.8.20 20:33

psychicky nemocná zdravotní sestřička

Ahojky, mám právě po zdravce, kterou jsem opravdu s těží dodělala kvůli úzkostem, depresím a sociální fobii. Mám od září nastupovat jako praktická sestra na oddělení, ale mám extrémní strach. Mám strach, že to nezvládnu - že něco pokazím a ublížím pacientům a asi nejvíc mě děsí vztahy na pracovišti. Co když si o mně budou ostatní sestry myslet že jsem divná? Nedávno jsem někde četla názor, že práce ve zdravotnictví a psychická nemoc se vzájemně vylučují. Dost mě to mrzelo. Co si myslíte vy?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1254
13.8.20 20:55

Jsi zacatecnik, tak je naprosto normalni, ze mas obavy a respekt :*…nemej strach, vsechno se postupne naucis. Ve vsech profesich jsou lidi, co maji psychicke problemy. Podle statistik nejvic psychopatu je mezi doktory, takze muzes byt uplne v klidu :lol:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.8.20 20:58

Manžel měl deprese, stále má generalizovanou úzkostnou poruchu a opravdu si neumím představit, že by vykonával tohle povolání. Spolu se sociální fóbií to máš dost těžký. Tak snad víš, na co máš. Já bych se poradila s terapeutem primárně.

  • Citovat
  • Nahlásit
230
13.8.20 20:59

@kalie psychopat je probůh něco TOTÁLNĚ jiného, než člověk s úzkostí. 8o

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
18503
13.8.20 21:05

Tak ty sama musíš vědět jak na tom jsi, jestli to vůbec zvládneš. Asi bych nejásala nadšením, kdyby se třeba o mé dítě v nemocnici starala sestra s takovými problémy. Na druhou stranu nedělám si iluze, že jsi jediná.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.8.20 21:12

Pracuju ve zdravotnictví mám panické ataky, periodické deprese a ADHD v dospělosti. Práci zvládám, teď jsem dlouhodobě stabilizovaná. jediný co nemůžu je směnovat, protože to mi narušuje spánek tak, že by došlo k relapsu a propadům. Tak jsem si prostě vyjednala podmínky a mám přizpůsobenou prac. pozici. Všude ve zdravotnictví bych pracovat nemohla. Jako největší komplikaci vidím v soc. fobii, zas můžeš to brát jako trénink expozice úzkosti no, to záleží.

  • Citovat
  • Nahlásit
7421
13.8.20 21:16

Já sice psycho nemocem nerozumím, protože je nemám. Ale měla jsem příbuzného, který v mládí kolem 20 let potíže s panickou atakou a pomocí léků se z toho za 1,5 roku dostal. Měl to hrozný, nedokázal pořádně spát, ani vstát z postele kvůli pocitu, že dostane infarkt a umře. Od té doby zdráv a je to takových 15 let.
Tohle bych normálně řešila, typla bych si na úzkosti, co jdou řešit poměrně dobře.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5083
13.8.20 21:38

Tohle si nejprve vyřešíte se svým psychologem a psychiatrem a pak teprve nastoupíš, ne? Doufám, že někam chodíš. Vždyť na tvé práci záleží životy a zdraví jiných, tam nemůžeš přece chodit nemocná. Se zlomenou nohou bys tam taky nešla. Nejprve si pořeš své vlastní zdraví a pak pomáhej ostatním se uzdravit. :srdce: Držím palce :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1254
13.8.20 21:48

@racooon nepochopis nadsazku?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.8.20 22:02

Jsem zdrav. sestra. Po dlouholetém vztahu, ve kterém bylo domácí násilí jsem trpěla těžkou depresí, úzkostí, sociální fobií. Zvládla jsem s dětmi od toho člověka odejít, mám za sebou dlouhodobou léčbu antidepresivy i anxiolytiky. Dlouhodobě jsem docházela na psychoterapii, že začátku velmi intenzivní denní stacionář. Deset let jsem brala léky. Postupně jsem zvládla vše vysadit, teď jsem několik let bez medikace, stále mám ale občas úzkostné stavy a nízké sebevědomí, se sociální fobií se potýkám také, ale v daleko menší míře než kdysi. Zvládla jsem si dálkově udělat vysokou školu s červeným diplomem, přestěhovala se, změnila práci a nyní pracuji na prestižním místě. Za důležité považuji: pracovat na sobě, chodit na psychoterapii, klidně měnit terapeuta, dokud nenajdeš toho, který ti sedne. Dále, neklaď na sebe zpočátku velké nároky, začala bych na nějakém,, klidnějším,, oddělení. Spíše v menším kolektivu. Moji nadřízení i někteří kolegové věděli o mých problémech. Bylo těžké jim to říci, ale vyplatilo se mi to. Pomáhali mi překonat,, samu sebe,,.. Ale měla jsem i štěstí na lidi okolo sebe. Pravda je, že já jsem moc chtěla.. A práce jsem se nikdy nebála. Kolegové to věděli, že se opravdu snažím, i když jsem limitovaná, ale bojuju a překonávám svoje strachy. Troufám si říci, že pacienti nebyli nikdy ohrožení mou péčí (v době těžké deprese, než jsem se zaléčila, jsem měla pracovní neschopnost), moje úzkost vedla a vede naopak k tomu, že dělám vše pečlivěji a kontroluji vše, aby to bylo bezchybné. Spíše se musím hlídat, ať to nepřeháním. Ale kolegové to vědí a dokážeme se tomu spolu i zasmát :) Závěr - jsem,, divná,, jsem jiná, ale jsem dobrá sestra :)
Držím palce…

  • Citovat
  • Nahlásit
14.8.20 05:53
@Anonymní píše:
Jsem zdrav. sestra. Po dlouholetém vztahu, ve kterém bylo domácí násilí jsem trpěla těžkou depresí, úzkostí, sociální fobií. Zvládla jsem s dětmi od toho člověka odejít, mám za sebou dlouhodobou léčbu antidepresivy i anxiolytiky. Dlouhodobě jsem docházela na psychoterapii, že začátku velmi intenzivní denní stacionář. Deset let jsem brala léky. Postupně jsem zvládla vše vysadit, teď jsem několik let bez medikace, stále mám ale občas úzkostné stavy a nízké sebevědomí, se sociální fobií se potýkám také, ale v daleko menší míře než kdysi. Zvládla jsem si dálkově udělat vysokou školu s červeným diplomem, přestěhovala se, změnila práci a nyní pracuji na prestižním místě. Za důležité považuji: pracovat na sobě, chodit na psychoterapii, klidně měnit terapeuta, dokud nenajdeš toho, který ti sedne. Dále, neklaď na sebe zpočátku velké nároky, začala bych na nějakém,, klidnějším,, oddělení. Spíše v menším kolektivu. Moji nadřízení i někteří kolegové věděli o mých problémech. Bylo těžké jim to říci, ale vyplatilo se mi to. Pomáhali mi překonat,, samu sebe,,.. Ale měla jsem i štěstí na lidi okolo sebe. Pravda je, že já jsem moc chtěla.. A práce jsem se nikdy nebála. Kolegové to věděli, že se opravdu snažím, i když jsem limitovaná, ale bojuju a překonávám svoje strachy. Troufám si říci, že pacienti nebyli nikdy ohrožení mou péčí (v době těžké deprese, než jsem se zaléčila, jsem měla pracovní neschopnost), moje úzkost vedla a vede naopak k tomu, že dělám vše pečlivěji a kontroluji vše, aby to bylo bezchybné. Spíše se musím hlídat, ať to nepřeháním. Ale kolegové to vědí a dokážeme se tomu spolu i zasmát :) Závěr - jsem,, divná,, jsem jiná, ale jsem dobrá sestra :)
Držím palce…

Krásně napsáno a mohu se pod to podepsat. Nepracuji sice ve zdravotnictví, ale prošla jsem si také úzkostmi a sociální fobií. Teď studuji VŠ, měním od základu svou profesi a pořád to tam někde je, málo, ale je. Pořád mám malinko strach, ale už ne takový, aby mě paralyzoval. Moje budoucí profese bude právě čistě o kontaktu s lidmi a já se na to těším.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama