Psychika po prodělaném traumatu

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Zvonilka83
Povídálka 50 příspěvků 14.08.19 13:45
Psychika po prodělaném traumatu

Ahoj, obracím se na vás s prosbou jak to vydržet, než se dostanu příští pondělí k psychologovi. Před 18 dny jsem omdlela v bazénu a utonula jsem. Našel mě manžel, když se vrátil z WC jak plavu obličejem dolů, nedýchala jsem a měla zástavu. Plavčíci zahájili resuscitaci. Všechno to viděli moje 3 malé děti. Osobně si vzpomínám jen na vlastní příšerný nelidský řev, který ze mě pak vycházel, když už dorazila rychlá. Jinak nic, až druhý den na ARU jsem se trošku probrala, ale netušila co se stalo a měla panický strach. Byla jsem na plicním ventilátoru kvůli zatopeným plicím a měla intubaci jícnu, nemohla jsem se ani pohnout. Takovou paniku, úzkost a bezmoc jsem v životě nezažila. Po odpojení ventilátoru jsem se zase hrozně dusila, bylo to šílený. Kvůli jedné sestřičce, která se ke mě chovala víc než ošklivě jsem se 5. den hospitalizace nechala přeložit do nemocnice, pod kterou spadám. Dali mě na JIP, tam jsem to pak zvládala celkem dobře, až jsem se dostala na klasické oddělení. Prodělala jsem fůru vyšetření a testů, mám voperovaný Externí aktivátor, bude zaznamenávat arytmie a jiné. Ale proč to tady řeším. Po přeložení na JIP se mi začalo dělat opravdu líp a líp. Jak fyzicky tak psychicky. Ještě mi nabízeli svého psychologa, kdybych potřebovala. Odmítla jsem, protože jsem myslela, že jsem z toho venku a ty nejhorší zážitky jsou za mnou. Omyl. Po návratu domů, kam jsem se tak těšila za dětma se ve mě něco změnilo. Jen sedím a koukám do prázdna, v hlavě se mi promítají obrazy z toho, co mě potkalo, pronásledují mě stejné pocity strachu a bezmoci jako na tom ARU. Často pláču, jsem jak ve svěráku. Proto jsem se sama obrátila na odbornou pomoc. Psychologa si budu platit, ale i tak mi dal termín až víc než za 14 dní. Nejhorší bývají večery. Neumím s tou myšlenkou pracovat, neumím se radovat z toho, že mě zachránili, naopak mě mučí představa, že stačilo kousek a mohla jsem ležet na hřbitově. Mučí mě samotná myšlenka, že jsem byla na pár sekund, možná minutu dvě, mrtvá. Prosím, má někdo zkušenost nebo kdo by uměl poradit, jak se od toho aspoň trošku oprostit? :( Nepomáhá nic, ani úklid, ani běhání kolem dětí. Děkuji

Reakce:
Renca8
Ukecaná baba ;) 1579 příspěvků 14.08.19 13:54

Ahoj, radu moc nemam ale zkus navstivit kostel a promluvit si o sve zkusenosti s knezem..byvaji tam kdyz je zpoved na msich a tak…mohlo by ti to pomoct, oni dokazou s lidma mluvit. To co se ti stalo je hrozne muze se to stat komukoli. Ber to tak, ze si dostala druhou sanci na zivot, tvuj andel strazny u tebe stal jeste neprisel tvuj cas abys odesla. Kazdy tu jsme z nejakeho duvodu, tvuj je jiste tvoje tri deti. Po takovem zazitku by se kazdy oklepaval jeste velmi dlouho, to je jasne. Nemej z toho spatne pocity ze se ted tak citis, neni se co divit :hug:

nikive
Povídálka 24 příspěvků 14.08.19 13:58
@Zvonilka83 píše:
Ahoj, obracím se na vás s prosbou jak to vydržet, než se dostanu příští pondělí k psychologovi. Před 18 dny jsem omdlela v bazénu a utonula jsem. Našel mě manžel, když se vrátil z WC jak plavu obličejem dolů, nedýchala jsem a měla zástavu. Plavčíci zahájili resuscitaci. Všechno to viděli moje 3 malé děti. Osobně si vzpomínám jen na vlastní příšerný nelidský řev, který ze mě pak vycházel, když už dorazila rychlá. Jinak nic, až druhý den na ARU jsem se trošku probrala, ale netušila co se stalo a měla panický strach. Byla jsem na plicním ventilátoru kvůli zatopeným plicím a měla intubaci jícnu, nemohla jsem se ani pohnout. Takovou paniku, úzkost a bezmoc jsem v životě nezažila. Po odpojení ventilátoru jsem se zase hrozně dusila, bylo to šílený. Kvůli jedné sestřičce, která se ke mě chovala víc než ošklivě jsem se 5. den hospitalizace nechala přeložit do nemocnice, pod kterou spadám. Dali mě na JIP, tam jsem to pak zvládala celkem dobře, až jsem se dostala na klasické oddělení. Prodělala jsem fůru vyšetření a testů, mám voperovaný Externí aktivátor, bude zaznamenávat arytmie a jiné. Ale proč to tady řeším. Po přeložení na JIP se mi začalo dělat opravdu líp a líp. Jak fyzicky tak psychicky. Ještě mi nabízeli svého psychologa, kdybych potřebovala. Odmítla jsem, protože jsem myslela, že jsem z toho venku a ty nejhorší zážitky jsou za mnou. Omyl. Po návratu domů, kam jsem se tak těšila za dětma se ve mě něco změnilo. Jen sedím a koukám do prázdna, v hlavě se mi promítají obrazy z toho, co mě potkalo, pronásledují mě stejné pocity strachu a bezmoci jako na tom ARU. Často pláču, jsem jak ve svěráku. Proto jsem se sama obrátila na odbornou pomoc. Psychologa si budu platit, ale i tak mi dal termín až víc než za 14 dní. Nejhorší bývají večery. Neumím s tou myšlenkou pracovat, neumím se radovat z toho, že mě zachránili, naopak mě mučí představa, že stačilo kousek a mohla jsem ležet na hřbitově. Mučí mě samotná myšlenka, že jsem byla na pár sekund, možná minutu dvě, mrtvá. Prosím, má někdo zkušenost nebo kdo by uměl poradit, jak se od toho aspoň trošku oprostit? :( Nepomáhá nic, ani úklid, ani běhání kolem dětí. Děkuji

Ahoj, já si zažila něco podobného, akorát jsem se zmrzačila na kole, pád na pusu, zlomená čelist, brada, vylámané zuby.. když jsem se vzpamatovala, začala jsem z pusy plivat zuby… teda jejich zbytky. Nic horšího jsem nezažila. Pak operace, operace, operace, implantaty, zubni a zase zubni. Tři roky mi dávali zuby dohromady, dodnes bolí a praskají. Ale, ten stav, když jsem zavřela oči a viděla jak padám pusou ba beton jsem prožívala asi půl roku. K psychologovi jsem nešla, myslím si, že jsem dost silný člověk a leccos zvládnu. Pomohlo překonat strach, hned sednout na kolo. Srovnat si to v hlavě, říct si, že jsem tady, neumřela jsem a snažit se vytěsnit myšlenky coby kdyby. Teď jsem po této nehodě sedm let a jedinèlé co ki to připomíná jsou vysoké účty u zubaře. A taky jsem se oo tom co jsem přežila Šla do kostela, byť v Boha nevěřím. Cítila jsem tu potřebu vnímat něco vyššího a poděkovat.
Neboj, to co prožívášje přirozená obrana, má pět fází a je důležité si jimi orojít a zpracovat je. Přejde to, časem.

leisa
Kecalka 311 příspěvků 14.08.19 14:07

@Zvonilka83 Je mi upřímně líto, co se ti stalo. Podívala ses smrti do očí a to člověka často změní, obzvláště když ten zážitek byl tak děsivý jako ten tvůj.
Co se vlastně stalo, proč jsi omdlela v bazénu, srdeční problém či něco jiného?
To, co se stalo, tě poznamenalo. Ale taky ti ukázalo, že život nemůžeš brát jako samozřejmost. Že nic ve tvém životě není samozřejmost a že každý den strávený svou rodinou je jeden velký zázrak.
Vždy, když se nám něco takového stane, neděje se to jen tak. I když tomu v dané chvíli nerozumíme, nechápeme to a vidíme v tom spiknutí celého světa proti nám, vždy to má nějaký vyšší účel. Většinou nás to má vnitřně posunout. Pohnout námi směrem kupředu a lepším směrem, změnit naše uvažování a prostě nás nechat povyrůst.
Vím, že teď máš velké problémy to nějak vnitřně vstřebat, porvat se s tím. Máš klasickou posttraumatickou reakci a tvá psychika s tím ještě nějakou dobu bude vypořádat.
Mrzí mě, že psycholog není k dispozici ihned, ale nepřemýšlela jsi o návštěvě psychiatrického oddělení v nemocnici? Většina z nich mají své ambulance a akutní případy berou hned - a ty jsi akutní případ, máš nárok. Probrali by to s tebou a pomohli by ti.
Stejně tak možná by nebyla od věci hlubinná regresní terapie. Znovu projít ten zážitek pod dohledem a odbourat bloky, které se ti vytvořily.
Držím palce a posílám hodně sil!! :hug:

Ester13
Kelišová 5913 příspěvků 14.08.19 14:09

Ahoj, prožila jsi traumatizující zážitek a je dobře, že jsi vyhledala pomoc. Nicméně 14 dní je opravdu dost. Nevím, odkud jsi, ale ve velkých městech fungují krizová centra. Tam se můžeš obrátit i neobjednaná. Výborný je RIAPS v Praze. Mají i krizovou linku, kam můžeš zavolat, až to na tebe padne. Určitě tam zavolej. Držím palce. A jsem moc ráda, že jsi fyzicky v pořádku.

Ou
Echt Kelišová 8545 příspěvků 14.08.19 14:23

Zatím ze sebe potřebuješ dostat ten strach, dokud se nedostane ven, tak nemá smysl po sobě chtít radost či vděčnost.

Nechceš se od toho zatím úplně odpoutat - jako šlo by to nějak potlačit a dělat že nic, ale to by pak časem začalo škodit zespoda a mnohem víc.

To co potřebuješ je se z toho vypovídat. Vyprávět to furt dokolečka, dokud to neodplaví emoce, co jsou s tím spojené a nezsůtane to jen jako ošklivá vzpomínka.

Najít si psychologa je dobrej nápad. Stejně tak je skvělá rada, že v mezičase, když je toho na tebe moc a už to nechceš vyprávět lidem okolo tebe, tak právě pro tebe jsou linky důvěry, normálně zdvihni sluchátko a zavolej a určitě můžeš volat i opakovaně - je lepší volat opakovaně na jednu linku, i když tam budou sedět, tak na začátku služby si vždycky přečtou kdo volal kolegům a co řešil - celé je to anonymně, takže pokud budeš volat pravidelně tak budeš „paní co se topila“.

nebudeš je připravovat o čas, neboj.

Najdi si ideálně nějakou poblíž tvého bydliště - sice zjevně kontakt na psychologa máš, ale obecně jsou dobří na to mít adresář zajímavých lidí z pomáhajících profesí.

Adresář tady

http://www.capld.cz/linky-duvery-cr

Další možnosti jak to ze sebe dostat je vypsat se z toho. Když je toho na tebe moc, tak hoď na papír všechno to co se ti honí hlavou - tím se člověku trošku uleví a pak ten papír vezmi a buď spal a nebo roztrhej na malé kousíčky a vyhoď. A další den když to na tebe přijde, tak zas.

Azeretereza
Závislačka 2968 příspěvků 14.08.19 14:30

Myslím, že se v tobě změnilo myšlení a náhled, jakej má člověk na život. Něco jako ze sice každý víme, že umřeme, ale každej tak nějak v koutku duše doufá, že to bude až budeme staří a nemohoucí. Prostě za spoustu let. A ty jsi pohledla smrti do tváře, stačilo málo. Já, díky bohu, zkušenost nemám, ale jednou jsem venčila psa, byla ještě malinká, měla jsem ji bez vodítka, a málem ji srazilo auto. Stačilo málo, pár cm, nešlo nic dělat, byla to moje chyba. Taky jsem si uvědomila, co se mohlo stát, v tu chvíli by se ve mně krve nedorezal. A to je prd oproti tomu, co se stalo tobě. Asi si ani nedokážu představit, jakej to byl šok.

Radu nemám, ale přeju ti, ať máš všechno zlý uz brzo za sebou a že následující zítřky budou jen zalitý sluncem :kytka:

Dorotka101
Stálice 72 příspěvků 14.08.19 14:41

@Zvonilka83 Ahoj, já jsem u tvého příspěvku skoro nedychala :,(. Mas u sebe anděla strazneho, Tvuj život bude pokračovat dal, Tvé děti mají maminku, na to pořad mysli a snaž se to vydržet. Musí to byt hrozne těžké! :hug:

Zvonilka83
Povídálka 50 příspěvků 14.08.19 18:57

Děkuju vám všem za podporu. Ano, změnilo mi to pohled na život a změnilo to mě samotou. Bojím se teď smrti mnohem víc, než předtím. Protože TAM nic nebylo. A návrat zpět byl otřesný, bolestivý, šlo to tak těžko :( vnímala jsem to, ale mozek mi to promítl až po 6 dnech a nevěděla jsem, jestli to byla skutečnost nebo ne. Pak mi manžel řekl, že ano, že jsem hrozně křičela. Děti samozřejmě hrozně plakaly :( Nikdo neví, co se přesně stalo, z kamerových záznamů šlo vidět, že jsem si hrála s malou, která plavala v nafukovacím kruhu. Najednou se mi podlomila kolena a sjela jsem pod hladinu. Vody mi bylo pod prsa. Já si na nic nevzpomínám, že by mi bylo špatně nebo cokoliv jiného. Z testu HUT (test šikmé roviny) zjistili, že mám sklony k omdlívání při rychlé změně tlaku. Byla jsem na eeg, čeká mě magnet, srdíčko mám prokleplé taky pořádně, celou dobu jsem byla napojená na elektrodách nebo nosila holter. 7 rentgenů, sona, krevní testy, vše v pořádku. Takže příčina není úplně jasná. Mě jen zaráží, že jsem v nemocnici byla psychicky v pořádku, úplně normální. A teď jsem jako by v šoku. Chtěli jsme jet i poděkovat i osobně do samotného aquparku, ale nedokážu se tam vrátit. Takže manžel napsal akorát děkovný email. Mám k dispozici neurol. Vzala jsem si ho zatím 2×. Pomáhá, ale vím, že je návykový, tak se snažím vydržet.
Na linku důvěry se mi volat nechce, je to pro mě nepříjemné, i když se vyptávají sousedi. Selhává mi hlas, začnu se třást, rozbolí mě hlava a břicho. Mluvím o tom často s manželem, jenže on je takový ťunťa, že pak neví kdy přestat kecat, navíc má vše okolo zástavy, koma a dalšího nastudované tak dopodrobna, že mě to taky moc nepřidá. Nevím, jestli mi psycholog dokáže pomoct, ale spoléhám na to, nevím kdo jiný už.

Burj Chalifa
Vesmírná mluvilka 30803 příspěvků 14.08.19 19:08
@leisa píše:
@Zvonilka83 Je mi upřímně líto, co se ti stalo. Podívala ses smrti do očí a to člověka často změní, obzvláště když ten zážitek byl tak děsivý jako ten tvůj.
Co se vlastně stalo, proč jsi omdlela v bazénu, srdeční problém či něco jiného?
To, co se stalo, tě poznamenalo. Ale taky ti ukázalo, že život nemůžeš brát jako samozřejmost. Že nic ve tvém životě není samozřejmost a že každý den strávený svou rodinou je jeden velký zázrak.
Vždy, když se nám něco takového stane, neděje se to jen tak. I když tomu v dané chvíli nerozumíme, nechápeme to a vidíme v tom spiknutí celého světa proti nám, vždy to má nějaký vyšší účel. Většinou nás to má vnitřně posunout. Pohnout námi směrem kupředu a lepším směrem, změnit naše uvažování a prostě nás nechat povyrůst.
Vím, že teď máš velké problémy to nějak vnitřně vstřebat, porvat se s tím. Máš klasickou posttraumatickou reakci a tvá psychika s tím ještě nějakou dobu bude vypořádat.
Mrzí mě, že psycholog není k dispozici ihned, ale nepřemýšlela jsi o návštěvě psychiatrického oddělení v nemocnici? Většina z nich mají své ambulance a akutní případy berou hned - a ty jsi akutní případ, máš nárok. Probrali by to s tebou a pomohli by ti.
Stejně tak možná by nebyla od věci hlubinná regresní terapie. Znovu projít ten zážitek pod dohledem a odbourat bloky, které se ti vytvořily.
Držím palce a posílám hodně sil!! :hug:

s regresní terapií bych byla hodně opatrná. Nejlepší bude svěřit se do péče psychiatra, který doporučí další odborný postup a podpoří návrat do normálu antidepresivy, která vrátí psychiku do použitelného stavu. Léků se rozhodně nebát, pomáhají se vyrovnat s úzkostí, jsou dobří pomocníci ve správnou chvíli.

Zvonilka83
Povídálka 50 příspěvků 14.08.19 20:06

@Burj Chalifa já beru AD už 2 roky. Řeší se taky možnost, jestli to neudělaly léky, které mám. Co je prosím ta regresivní terapie?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 14.08.19 22:20

Je strašně brzo po tom co se stalo. Budeš to ještě nějakou dobu zpracovávat. Ono zrovna to dušení je to nejhorší. Pocit nedostatku kyslíku vyvolavá paniku a ty jsi toho nedostatku měla hodne, než se to saturovalo. Máš normální reakci. Můj přítel měl praskle aneurysma v mozku, tyden jsme čekali, jestli ho budou operovat a dají šanci na život, nebo ne. Byl ochrnutý na pravou stranu a nemluvil, jen pár slov v anglictině, co moc nedávaly smysl. Nakonec ho 9h operovali a zvladnul to. Po roce rehabilitací skoro bez potíží. Zazrak. On paradoxně tvrdí, že se od té doby nebojí smrti. Ale tenkrat byl vyděšený hodně. nten prvotní šok ale překonal. Trvá to, m než se člověk srovná do normálu. Nechtěj po sobě zazraky. Nezmi si neurol, když bude nejhůř. Psycholog ano. Do regresní terapie se určitě nepouštěj!!! Mohlo by tě to uvrhnout do mnohem horších stavů. Soustředila bych se na přítomnost. To, co se ti stalo, je peklo. Ale zvladneš to. Chce to čas. Mně když bylo nejhůř, přecetla jsem si knihu Narodily se, aby přežily. Pomohlo mi to. Držím palce, ať je návrat do normálu co nejrychlejší.. :srdce:

Váš příspěvek
Reklama