Pubertální dcera mě začíná nesnášet

Anonymní
18.11.19 09:42

Pubertální dcera mě začíná nesnášet

Jsme s dcerou samy o jejích dvou let. Měly jsme opravdu moc krásný vztah plný lásky. Teď jí je 12 a všechno je jinak, nenapadlo mě, že když máme vybudované tak silné pouto, mohlo by se to takhle přetrhnout pubertou. Jsem pro ni najednou vlastně ztělesněním všeho špatného, když jsem teď měla narozeniny, tak mi dokonce ani nepopřála. Vůbec se mnou už nekomunikuje, zamyká se v pokoji a při každé maličkosti vykřikuje, že mě nesnáší. Je pro mě celý svět, tak to nesu velmi těžce. Samozřejmě jsem věděla, že se brzo odpoutá a i proto jsem si chtěla ty chvíle, kdy ještě stojí o to být se mnou užít naplno (až trochu na úkor svého vlastního života a soukromí) a jsem prostě jenom strašně zklamaná z toho, co se teď děje. Chápu, že hormony jsou silné, ale kamarádky to s dcerami takové nemají. Tak přemýšlím, co jsem udělala špatně. Někdy si říkám, že zatnu zuby a ono přejde, ale pak si zase říkám, že je taky možné, že je to teprve začátek a to pravé peklo se teprve rozjede..:( Vůbec nevím jak na ni. Připadám si najednou úplně slabě a bezmocně.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

9855
18.11.19 10:00
@Anonymní píše:
Jsme s dcerou samy o jejích dvou let. Měly jsme opravdu moc krásný vztah plný lásky. Teď jí je 12 a všechno je jinak, nenapadlo mě, že když máme vybudované tak silné pouto, mohlo by se to takhle přetrhnout pubertou. Jsem pro ni najednou vlastně ztělesněním všeho špatného, když jsem teď měla narozeniny, tak mi dokonce ani nepopřála. Vůbec se mnou už nekomunikuje, zamyká se v pokoji a při každé maličkosti vykřikuje, že mě nesnáší. Je pro mě celý svět, tak to nesu velmi těžce. Samozřejmě jsem věděla, že se brzo odpoutá a i proto jsem si chtěla ty chvíle, kdy ještě stojí o to být se mnou užít naplno (až trochu na úkor svého vlastního života a soukromí) a jsem prostě jenom strašně zklamaná z toho, co se teď děje. Chápu, že hormony jsou silné, ale kamarádky to s dcerami takové nemají. Tak přemýšlím, co jsem udělala špatně. Někdy si říkám, že zatnu zuby a ono přejde, ale pak si zase říkám, že je taky možné, že je to teprve začátek a to pravé peklo se teprve rozjede..:( Vůbec nevím jak na ni. Připadám si najednou úplně slabě a bezmocně.

Já teda ještě s žádným ze svých dětí pubertou neprošla, tak možná mé rady budou trochu zlehčené, těžko říct. Ale ve 12ti letech bych upřímně ještě použila svou autoritu a určité věci řešila klidně po zlém, pokud nejdou po dobrém. Rozhodně bych jí nenechala zamykat se v pokoji! Na soukromí určitě nárok má, ale zamykat se? Já se zamykala až v době, kdy jsem si domů vodila kluky :mrgreen:
Nepopřání k narozeninám bych s ní probrala v klidu, pokud bude někdy vhodná chvíle. A s tím souvisí otázka, zda je někdy přístupná si s tebou popovídat? Ke mě máma v tomto věku ještě pořád chodila před spaním a kecaly jsme. Pod rouškou tmy se dítě mnohem lépe uvolní a svěří. Ale někdo to má zase třeba jinak a líp se mu povídá v autě/při nákupech apod.
Má dcera nějaké koníčky? Něco, co jí hodně baví?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16009
18.11.19 10:01

Sorry, ale nespojovala bych pubertu s nevychovaností, mam dve deti v teenegerovskem vetu a ani jedno by si ke mne nedovolila to, co tvoje dcera…

Jak reagujes, když vykrikuje že tě nesnáší?

Ano taky jsme byly pubertaci a meli pocit že rodiče jsou ti nejhorší, ale tohle bych si k nim teda nedovolila nebo nepoprat máme k narozeninám? No kde to jsme?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
588
18.11.19 10:01
@Anonymní píše:
Jsme s dcerou samy o jejích dvou let. Měly jsme opravdu moc krásný vztah plný lásky. Teď jí je 12 a všechno je jinak, nenapadlo mě, že když máme vybudované tak silné pouto, mohlo by se to takhle přetrhnout pubertou. Jsem pro ni najednou vlastně ztělesněním všeho špatného, když jsem teď měla narozeniny, tak mi dokonce ani nepopřála. Vůbec se mnou už nekomunikuje, zamyká se v pokoji a při každé maličkosti vykřikuje, že mě nesnáší. Je pro mě celý svět, tak to nesu velmi těžce. Samozřejmě jsem věděla, že se brzo odpoutá a i proto jsem si chtěla ty chvíle, kdy ještě stojí o to být se mnou užít naplno (až trochu na úkor svého vlastního života a soukromí) a jsem prostě jenom strašně zklamaná z toho, co se teď děje. Chápu, že hormony jsou silné, ale kamarádky to s dcerami takové nemají. Tak přemýšlím, co jsem udělala špatně. Někdy si říkám, že zatnu zuby a ono přejde, ale pak si zase říkám, že je taky možné, že je to teprve začátek a to pravé peklo se teprve rozjede..:( Vůbec nevím jak na ni. Připadám si najednou úplně slabě a bezmocně.

Já to mám s dcerami podobně, a to jim je oběma víc než 12. Nevykřikují, že mě nenávidí, ale prostě se na ničem neshodneme a viditelně dávají najevo svůj odpor. Věř a doufej, bude to lepší, ale je třeba tomu dát čas. :hug: :kytka: Já byla v jejich věku taky taková a nyní svou maminku miluji.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
587
18.11.19 10:09

A co sednout si s ni k dobre veceri a rict ji vse na rovinu? Zkusit ji popsat tve pocity, rict ji, jak te mrzi, ze ti nepoprala, jak te boli, kdyz ti rika takove veci, jako ze te nenavidi? Myslis, ze by poslouchala?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.19 10:20

Neni takova porad, ma dny, kdy si povidame a je zase hodna, ale pak prijde obdobi, kdy se chova takhle strasne a tam vubec zadna autorita nepomuze. Kdyz na ni kriknu, tak se mi smeje nebo me zacne parodovat atd. Nejak na ni asi nestacim. Nikdy nebyly tresty apod. potreba, byla moc hodna a ve vsem jsme si vychazely vstric, mely jsme vse hodne o dohode a kompromisu. Nikdy jsme jí svoji láskou ale nedusila, jen jsem tu prostě byla pro ni, kdyz potrebovala…
Vzdycky jsme spolu hodne mluvily, jeste nedavno spavala se mnou i v posteli, ale ted je z ní proste uplne jiny clovek. Kdyz ma svoje dny, tak se s ní mluvit neda, okamzite odchazi, kdyz zacnu, nebo jen krici, at ji necham na pokoji a vubec me neposloucha. Neni nevychovana, najednou jí proste uplne hrablo a je to cizi dítě…:(

Příspěvek upraven 18.11.19 v 10:23

  • Nahlásit
  • Citovat
1024
18.11.19 10:20

V pubertě jsme byli všichni na zabití, ale tohle bych si nikdy v životě nedovolila a doufám, že ani mé dítě vůči mě.

Nemůže to být hodně pitomá obranná reakce na Tvou přehnanou pozornost? Že ji tíží, že je přes 10 let středobodem Tvého světa a nemá prostor pro sebe, svůj svět, svá tajemství? A toto je jen vyhrocená reakce na nedostatek volnosti?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.19 10:29
@demian píše:Nemůže to být hodně pitomá obranná reakce na Tvou přehnanou pozornost? Že ji tíží, že je přes 10 let středobodem Tvého světa a nemá prostor pro sebe, svůj svět, svá tajemství? A toto je jen vyhrocená reakce na nedostatek volnosti?

Souhlas, taky mám ten pocit. Moje máma je někdy taaaaak strašně hodná, ze bych ji poslala pryč. Shodou okolností spolu zijem, jsme dospělé, a ona je přesvědčena, ze je to tak nejlepší a strašně se diví, kdyz naznačím, ze bych si to ideálně představovala úplně jinak. Sama jsem selhala v osamostatnění se, ale svým dětem to nikdy neudelam :roll: ona te miluje, ale chce se odtrhnout z tvé dusicí pozornosti.

  • Nahlásit
  • Citovat
18.11.19 10:39

Je ve věku, kdy se potřebuje vymezit a je teď na tobě, jak to ustojíš. Jak se k ní chováš ty? Já si pamatuju, že moje matka klidně vtrhla do pokoje, až pleskly dveře o stěnu, když sjem se převlékala a a zády ještě tahla návštěvu - nějakého cizího chlapa, který na mě čuměl. A ještě ze mě dělala krávu "no a co, bóže :roll: " apod. Řekni jí, ať se nezamyká - kdyby hořelo - že jí do pokoje nepůjdeš, když se zavře :nevim:
Také může mít problémy ve škole - nešikanuje ji někdo? To bývají děti doma agresivní. :think:
Důvodů může být hodně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.19 10:42

Asi to spatne vyznelo, nikdy jsem ji nedusila, ale hodna jsem az moc, to ano. Ale zadna prehnana starostlivost se u nas nekona. Jsem tu pro ni jen, pokud o to stojí. Vzdycky jsem k ni navic mela velmi respektujici pristup. Do pokoje bych jí napriklad bez zatukani nikdy nevesla. Chovam se k ni tak, jak bych chtela, aby se ona chovala ke mně.
Posledni konflikt vznikl kvuli tomu, ze jsem jí dovolila jít pres noc ke kamaradce, kde mely byt jen samy bez rodicu a ona pak chtela u nas doma udelat pres noc taky party s kamaradkama ale i s klukama, ktery ani neznam a ja jí to samozrejme zakazala, na to ma casu dost. Takze opet 2 dny vyvadi jak silena.

  • Nahlásit
  • Citovat
9855
18.11.19 10:51
@Anonymní píše:
Asi to spatne vyznelo, nikdy jsem ji nedusila, ale hodna jsem az moc, to ano. Ale zadna prehnana starostlivost se u nas nekona. Jsem tu pro ni jen, pokud o to stojí. Vzdycky jsem k ni navic mela velmi respektujici pristup. Do pokoje bych jí napriklad bez zatukani nikdy nevesla. Chovam se k ni tak, jak bych chtela, aby se ona chovala ke mně.
Posledni konflikt vznikl kvuli tomu, ze jsem jí dovolila jít pres noc ke kamaradce, kde mely byt jen samy bez rodicu a ona pak chtela u nas doma udelat pres noc taky party s kamaradkama ale i s klukama, ktery ani neznam a ja jí to samozrejme zakazala, na to ma casu dost. Takze opet 2 dny vyvadi jak silena.

Jestli s rukou na srdce je to takhle, pak nezbývá než se obrnit trpělivostí a vydržet. Kdybys psala o 16ti leté slečně, tak ti asi většina lidí poradí jí ustoupit tam, kde to jde, ale ve 12ti aby u ní přespávali kluci?? 8o To ať se třeba na hlavu postaví. Doporučila bych ti v klidu si sama sepsat seznam „pravidel“, přes která nejede vlak a taky důvody proč a až zase bude mít dobrou povídavou náladu, tak to s ní v klidu prober. A neustupuj jen proto, že dělá doma peklo. A nepodceň taky sexuální osvětu, vypadá to, že dcerka je docela popředu :think:
Mě máma v 16ti zakázala jít spát k příteli a tehdy jsem na ní ječela přes půl sídliště, že když s ním budu chtít spát, udělám to klidně i přes den :mrgreen: :mrgreen: To jen pro odlehčení :pankac:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2639
18.11.19 11:06
@Anonymní píše:
Jsme s dcerou samy o jejích dvou let. Měly jsme opravdu moc krásný vztah plný lásky. Teď jí je 12 a všechno je jinak, nenapadlo mě, že když máme vybudované tak silné pouto, mohlo by se to takhle přetrhnout pubertou. Jsem pro ni najednou vlastně ztělesněním všeho špatného, když jsem teď měla narozeniny, tak mi dokonce ani nepopřála. Vůbec se mnou už nekomunikuje, zamyká se v pokoji a při každé maličkosti vykřikuje, že mě nesnáší. Je pro mě celý svět, tak to nesu velmi těžce. Samozřejmě jsem věděla, že se brzo odpoutá a i proto jsem si chtěla ty chvíle, kdy ještě stojí o to být se mnou užít naplno (až trochu na úkor svého vlastního života a soukromí) a jsem prostě jenom strašně zklamaná z toho, co se teď děje. Chápu, že hormony jsou silné, ale kamarádky to s dcerami takové nemají. Tak přemýšlím, co jsem udělala špatně. Někdy si říkám, že zatnu zuby a ono přejde, ale pak si zase říkám, že je taky možné, že je to teprve začátek a to pravé peklo se teprve rozjede..:( Vůbec nevím jak na ni. Připadám si najednou úplně slabě a bezmocně.

Ve 12-cti párty s klukama a nepopřeje mámě k narozkám? Fíha, to není puberta. ale je rozmazlená, no to si zakladatelko užiješ..

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16009
18.11.19 11:26
@lilith1 píše:
Ve 12-cti párty s klukama a nepopřeje mámě k narozkám? Fíha, to není puberta. ale je rozmazlená, no to si zakladatelko užiješ..

Přesně tak, ono je snazší rozmazlenost, nevychovanost a rozcapenost u trinactilezeho smrada svalit na pubertu. Co bude dělat v 15?
Ma doma nějaké povinnosti? Mě říct, že mě dítě nenávidí, tak končím s veškerým servisem pro nej typu vaření, uklízení, prani a starej se děvče, když nesnášís matku…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
9855
18.11.19 11:30

@Hanka1 Je jí dvanáct. Ale souhlasím, že kdyby po mě takhle dítě řvalo, tak by to sakra mělo následky. Velmi nepříjemné pro něj.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.19 11:55

Hele, já v 16 řvala po rodičích, jak se těším, až budou mrtví a budu mít od nich pokoj. Ale mí rodiče jsou takoví ti úzkostní, nesmíš tohle támhleto, aby se ti nic nestalo. Nikam nechoď, buď jen doma, koukej se na televizi, jako my. Nemají žádné přátele, nikdy nikam nejezdí, jen po doktorech a na nákup 1× týdně. Jinak opravdu nikam. A mě to dusilo, hrozně moc. Na diskotéce jsem byla 2× do roka, víc ne. Nesměla jsem tam nic jíst a pít, aby mi do toho nikdo nic nepřimíchal. Utekla jsem na intr a pak na kolej. Teď jsem už taky matka a chápu, jaký měli o mě strach. Neovladatelný, obrovský strach. Máma má navíc nějakou úzkostnou poruchu, takže kvůli každé blbosti vyváděla a odmítla mě pustit v dospělosti třeba do Prahy, že se tam ztratím a něco se mi tam stane. Jsme z malé vesnice, ona si nedokáže představit třeba jet metrem nebo tramvají a trefit tu správnou zastávku. Když jedou do Prahy, tak musí nejdřív sehnat někoho, kdo je tam odveze, vyklopí až na místě a zase odveze domů. Nejsou staří, je jim 60 a tohle už nezvládají. Takže v pubertě to ode mě fakt schytali. Mamka měla taky řeči o tom, jak se pro nás obětovala. Tak jsem jí řekla, že se jí o to nikdo neprosil a nazdar. Já se snažím být jiná, své dítě miluju, ale neznamená to, že budu jeho poskok.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama