S příchodem dítěte narušený vztah

Anonymní
14.8.20 17:21

S příchodem dítěte narušený vztah

Dobrý den, ráda bych se poradila, co dělat nebo resp. má-li některá z vás podobnou zkušenost. S manželem jsme spolu 13 let, svoji 10. Dlouho se nám nedařilo mít miminko, ale nikdy jsme to nijak radikálně (CAR) neřešili. Prostě jsme si řekli: bude, bude, nebude, nebude. A rup! zadařilo se, máme teď půlročního chlapečka - krásný, zdravý, veselý, nepláče, spinká atd.- prostě dokonalý :)
Nicméně, co chci napsat. Náš vztah s manželem byl vždycky skvělý, pořád spolu, akce výlety, cestování…před 2 lety jsme koupili pozemek a stavíme. Zatím to všechno vypadá, jak sen, co? Co se narodil malý, jde náš vztah do háje. Miluju toho mrňouska, ale přijde mi, jako bych v sobě měla jen omezenou kapacitu na lásku a tu teď věnuju malému. Ale mě to vadí - připadá mi, jako bychom se s manželem sami sobě navzájem ztráceli. On není věčně doma - je na stavbě, kde bych za normálních okolností byla s ním. VÍM, dělá pro nás všechno, vydělává, staví, zařizuje…ale prostě nemůžu si pomoci, strašně mi chybí, i ten život před tím…(tím se samozřejmě nechci rouhat). Spousta z vás mi odpoví, co to řeším a že chlap je skvělý, tak co remcám… :oops: To já všechno vím, ale jak jsem řekla, nežijeme už moc jako partneři a já se bojím.. Ani spolu nespíme - nemám na to prostě náladu. Promlouvali jsme si už xkrát, ale on to moc nechápe a nevidí problém. Na tohle asi rada neexistuje. Vše, co bych potřebovala slyšet je, že se to zas jednou vrátí do normálu…Nebo je tu snad někdo, komu se vztah za podobných okolností rozpadl..?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
55880
14.8.20 17:24

Dítě a stavba… Co k tomu dodat

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 17:26

Právě řeším něco podobného a začala jsem chodit do manželské poradny. Ale bohužel sama. Protože manžel všechny rady zná, ale jaksi se jimi neřídí :nevim: na první schůzce mi psycholožka reklamy že budeme tedy rozebírat jen mě. A já se trochu obávám, že to povede k úplnému konci vztahu. :nevim: na druhou stranu, když muž problémy vidí a nechce je řešit byť i tou poradnou, tak asi moc velký zájem na trvání vztahu nemá.

  • Citovat
  • Nahlásit
4812
14.8.20 17:27

Slozitejsi obdobi. S ditetem to nikdy nebude jako predtim.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
592
14.8.20 17:34

My jsme tohle nedavno řešili s manželem taky. Malé je skoro 13 měsíců, na sex nemám absolutně pomyšlení a když na mě manžel „tlačí“, tak jsem akorát zpruzlá. A já mu teda i narovinu řekla, že se musí smířit s tím, že ho miluju, ale že jsou už prostě 2.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3730
14.8.20 17:35

Hele, taky to máme podobně, ale dcerka už má 2,5 roku, takže se to postupně vrací do normálu, ale je jasný, že to nikdy nebude jako dřív.. já jsem třeba s manželem 12 let a byla jsem zvyklá se s ním dennodenně několikrát objímat.. co se narodila dcera, tak tuhle potřebu si tak nějak plním s ní :oops: a to jsme o tom taky mluvili, že to nesmíme dopustit, ale ono to tak nějak samo… Ale uvědomuju si to a snažím se to trošku dohánět… Ale myslím, že je to normální, že ten partner jde na nějakou chvíli na druhou kolej… Záleží na vás, co s tím uděláte a jestli to ustojíte ;) btw. Taky stavíme dům svépomocí :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
854
14.8.20 17:37
@Anonymní píše:
Dobrý den, ráda bych se poradila, co dělat nebo resp. má-li některá z vás podobnou zkušenost. S manželem jsme spolu 13 let, svoji 10. Dlouho se nám nedařilo mít miminko, ale nikdy jsme to nijak radikálně (CAR) neřešili. Prostě jsme si řekli: bude, bude, nebude, nebude. A rup! zadařilo se, máme teď půlročního chlapečka - krásný, zdravý, veselý, nepláče, spinká atd.- prostě dokonalý :)
Nicméně, co chci napsat. Náš vztah s manželem byl vždycky skvělý, pořád spolu, akce výlety, cestování…před 2 lety jsme koupili pozemek a stavíme. Zatím to všechno vypadá, jak sen, co? Co se narodil malý, jde náš vztah do háje. Miluju toho mrňouska, ale přijde mi, jako bych v sobě měla jen omezenou kapacitu na lásku a tu teď věnuju malému. Ale mě to vadí - připadá mi, jako bychom se s manželem sami sobě navzájem ztráceli. On není věčně doma - je na stavbě, kde bych za normálních okolností byla s ním. VÍM, dělá pro nás všechno, vydělává, staví, zařizuje…ale prostě nemůžu si pomoci, strašně mi chybí, i ten život před tím…(tím se samozřejmě nechci rouhat). Spousta z vás mi odpoví, co to řeším a že chlap je skvělý, tak co remcám… :oops: To já všechno vím, ale jak jsem řekla, nežijeme už moc jako partneři a já se bojím.. Ani spolu nespíme - nemám na to prostě náladu. Promlouvali jsme si už xkrát, ale on to moc nechápe a nevidí problém. Na tohle asi rada neexistuje. Vše, co bych potřebovala slyšet je, že se to zas jednou vrátí do normálu…Nebo je tu snad někdo, komu se vztah za podobných okolností rozpadl..?

Nikdy to už nebude stejný a jako v zamilovanym pornu. Buď se přizpůsobís. Nebo všechno znic a jdi..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
854
14.8.20 17:41
@Anonymní píše:
Právě řeším něco podobného a začala jsem chodit do manželské poradny. Ale bohužel sama. Protože manžel všechny rady zná, ale jaksi se jimi neřídí :nevim: na první schůzce mi psycholožka reklamy že budeme tedy rozebírat jen mě. A já se trochu obávám, že to povede k úplnému konci vztahu. :nevim: na druhou stranu, když muž problémy vidí a nechce je řešit byť i tou poradnou, tak asi moc velký zájem na trvání vztahu nemá.

A o tom to je. Ženy porad řeší jen vztahy. A když ne to, tak něco jinyho. Neumí vypnout a brát věci jak jsou. Neřešít a být v pohodě. A to je zásadní definice toho jak je žena pomijiva spotrebni věc. Podobně jako dnešní elektronika.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4192
14.8.20 17:51

Mně to přijde naprosto normální.. Prostě s příchodem dítěte se život úplně otočí. Taky si občas říkám jaký by to bylo nemít děti, nebýt vdaná, žít někde jinde… Nepřipadá mi natom nic divného, prostě člověk přemýšlí o tom co nemá. :lol:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5163
14.8.20 17:51

Partnerský život d dítětem nebo více dětmi je prostě diametrálně odlišný než bez děti. Holt vejletujeme tak aby to zvládli i 21 měsíční, u vody neplaveme spolu ale po jednom a druhý hlídá dítě. A večer co si budeme povídat jsem většinou úplně mrtvá. A jen ležíme u filmu. Jednou za čas hlídá babi a někam spolu jdeme na večeři do kina na welness. Kdyby jsme do toho ještě stavěli tak si to vůbec nedokážu představit. My to naštěstí stihli už předtím. Ale muž je chápavý. Kdybych chtěla můžu jít zapařit s holkama a bude s malou doma stejně jako já ho nechávám se chodit bavit když chce. Co udržujeme spolu jsou večeře o víkendu snídaně i obědy a u toho si povídáme. Taky vecer když usne malá konverzujem jen občas mě pošle spat že to co říkám už moc smysl.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8807
14.8.20 17:59

Prostě jste se rozhodli pro dítě a stavbu najednou. Kombinace, která zabila většinu vztahů.
Každý jste někde jinde, musíte být spolu a sdílet. jenže to nejde, když ani jeden nemáte kdy a to je realita.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3265
14.8.20 18:00

Jsme na tom stejně. Akorát rekonstruujeme. Doufám v to, že ten kolotoč ustojíme. A že mi nerupne v bedně a nezakoukám se jinde. Strašně mi chybí být sama bez dětí. Prostě jen třeba tupě koukat. Strašně mi chybí bejt ženská a ne jen uhoněná s hovnem na čele a sukní od jogurtu. Dřív mi stacčilo odpoledne. Teď i víkend bude málo. Někdy mám sto chutí sednout do auta a jet. A jak je na tom manžel, to nevím. Nemám kapacitu. Jsem strašně unavená, otrávená a totálně bez života. Takže snad to ustojíme oba dva. Doufám…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6995
14.8.20 18:05
@Anonymní píše:
Dobrý den, ráda bych se poradila, co dělat nebo resp. má-li některá z vás podobnou zkušenost. S manželem jsme spolu 13 let, svoji 10. Dlouho se nám nedařilo mít miminko, ale nikdy jsme to nijak radikálně (CAR) neřešili. Prostě jsme si řekli: bude, bude, nebude, nebude. A rup! zadařilo se, máme teď půlročního chlapečka - krásný, zdravý, veselý, nepláče, spinká atd.- prostě dokonalý :)
Nicméně, co chci napsat. Náš vztah s manželem byl vždycky skvělý, pořád spolu, akce výlety, cestování…před 2 lety jsme koupili pozemek a stavíme. Zatím to všechno vypadá, jak sen, co? Co se narodil malý, jde náš vztah do háje. Miluju toho mrňouska, ale přijde mi, jako bych v sobě měla jen omezenou kapacitu na lásku a tu teď věnuju malému. Ale mě to vadí - připadá mi, jako bychom se s manželem sami sobě navzájem ztráceli. On není věčně doma - je na stavbě, kde bych za normálních okolností byla s ním. VÍM, dělá pro nás všechno, vydělává, staví, zařizuje…ale prostě nemůžu si pomoci, strašně mi chybí, i ten život před tím…(tím se samozřejmě nechci rouhat). Spousta z vás mi odpoví, co to řeším a že chlap je skvělý, tak co remcám… :oops: To já všechno vím, ale jak jsem řekla, nežijeme už moc jako partneři a já se bojím.. Ani spolu nespíme - nemám na to prostě náladu. Promlouvali jsme si už xkrát, ale on to moc nechápe a nevidí problém. Na tohle asi rada neexistuje. Vše, co bych potřebovala slyšet je, že se to zas jednou vrátí do normálu…Nebo je tu snad někdo, komu se vztah za podobných okolností rozpadl..?

Klasika :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1938
14.8.20 18:14
@Anonymní píše:
Dobrý den, ráda bych se poradila, co dělat nebo resp. má-li některá z vás podobnou zkušenost. S manželem jsme spolu 13 let, svoji 10. Dlouho se nám nedařilo mít miminko, ale nikdy jsme to nijak radikálně (CAR) neřešili. Prostě jsme si řekli: bude, bude, nebude, nebude. A rup! zadařilo se, máme teď půlročního chlapečka - krásný, zdravý, veselý, nepláče, spinká atd.- prostě dokonalý :)
Nicméně, co chci napsat. Náš vztah s manželem byl vždycky skvělý, pořád spolu, akce výlety, cestování…před 2 lety jsme koupili pozemek a stavíme. Zatím to všechno vypadá, jak sen, co? Co se narodil malý, jde náš vztah do háje. Miluju toho mrňouska, ale přijde mi, jako bych v sobě měla jen omezenou kapacitu na lásku a tu teď věnuju malému. Ale mě to vadí - připadá mi, jako bychom se s manželem sami sobě navzájem ztráceli. On není věčně doma - je na stavbě, kde bych za normálních okolností byla s ním. VÍM, dělá pro nás všechno, vydělává, staví, zařizuje…ale prostě nemůžu si pomoci, strašně mi chybí, i ten život před tím…(tím se samozřejmě nechci rouhat). Spousta z vás mi odpoví, co to řeším a že chlap je skvělý, tak co remcám… :oops: To já všechno vím, ale jak jsem řekla, nežijeme už moc jako partneři a já se bojím.. Ani spolu nespíme - nemám na to prostě náladu. Promlouvali jsme si už xkrát, ale on to moc nechápe a nevidí problém. Na tohle asi rada neexistuje. Vše, co bych potřebovala slyšet je, že se to zas jednou vrátí do normálu…Nebo je tu snad někdo, komu se vztah za podobných okolností rozpadl..?

No měla by ses trochu snažit, nemůžete žít bez sexu věčně, to si manžel brzo najde milenku. Bohužel spousta žen zapomíná, že jsou i partnerky a ne jen matky a pak se diví a zlobí, co že si to ten jejich dovolil najít jinou. Osobně jsem to takhle naštěstí neměla a i se dvemi dětmi hned po sobě jsem byla i manželkou. V mnoha případech si myslím, že ženy muže berou tak, že už splnil svou povinnost, tak co s ním. Mnoho žen chce, aby je muž chápal, ale málokterá chce pochopit muže.
Zkus to zvládnout dřív, než do toho průšvihu spadnete až po uši.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
956
14.8.20 18:19
@lolink píše:
Jsme na tom stejně. Akorát rekonstruujeme. Doufám v to, že ten kolotoč ustojíme. A že mi nerupne v bedně a nezakoukám se jinde. Strašně mi chybí být sama bez dětí. Prostě jen třeba tupě koukat. Strašně mi chybí bejt ženská a ne jen uhoněná s hovnem na čele a sukní od jogurtu. Dřív mi stacčilo odpoledne. Teď i víkend bude málo. Někdy mám sto chutí sednout do auta a jet.A jak je na tom manžel, to nevím. Nemám kapacitu. Jsem strašně unavená, otrávená a totálně bez života. Takže snad to ustojíme oba dva. Doufám

Tady už je k maléru docela blízko. Znám to, ani jsme nemuseli stavět či rekonstruovat.Ta energie, blízkost, touha či zasněné oči někam společně vyšuměly a zbyl jen vztah lidí, kteří se stanou jednoho dne kamarády a ve společném pelíšku neví, co dělat. Tohle je opravdu klasika a velice nebezpečná situace. Náročná a vyčerpávající pro oba a spolehlivě ubíjející i jinak silné a pevné pouto. Nepřísluší mi radit, ale dnes už vím, že jediné řešení-pokud člověk chce vztah udržet a zachránit-je občas z toho vypadnout. Nežít jen každý den stereotypem, stavbou, povinnostmi a starostmi. Vypadnout prostě pryč, najít na to peníze a udělat si jen pro sebe hezký víkend-nebo alespoň večer, výlet, víno,pohodu.Bez dětí samozřejmě. A tam si připomenout, proč jsme se měli-a snad i máme-rádi.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama