Sejde z očí, sejde z mysli

27
19.5.20 19:32

Sejde z očí, sejde z mysli. A nebo taky ne.

Ahoj. Už to bude pět let, co jsem se rozešla s bývalým přítelem. Důvod byl čistě z rozumu - měli jsem absolutně rozdílné představy o životě, jiné zájmy a často i názory. Přesto jsme spolu dokázali víceméně vycházet, ale věděla jsem, že do budoucna by to smysl nemělo. On nechtěl děti, já jo. O byl intelektuál, já sportovec. U mě zdraví na prvním místě, u něj na posledním. Já milovala cestování a adrenalin, on si rád tvořil něco v koutku sám. Pokud šlo ale o city a přitažlivost, tak to fungovalo stoprocentně z obou stran. Nikdy (ani před vztahem, ani po něm) jsem nezažila takovou lásku, jako s ním. Ale jak říkám, z rozumových důvodů by prostě vztah neměl budoucnost, pokud se měl jakkoli posunout. Takže jsem se s ním rozešla.
Bohužel už to je pět let, a přestože se vůbec nestýkáme a ni si nevoláme, pro mě to je jako kdybychom se rozešli včera. Není noc, kdy by se mi o něm nezdálo. Bolí to pořád stejně, stýská se mi pořád stejně. Vztahy jsem od té doby nějaké měla, ale vždy jen pár měsíců, z mé strany to prostě nešlo. Už jsem byla i u psychologa, ale ani to nepomáhá. Všichni říkají, že čas pomůže, ale není pět let už sakra dostatečně dlouhá doba? Přiznám se, že psychicky už prostě nemůžu. Přemýšlím samozřejmě nad tím, jestli to nebyla chyba, ale pak si vzpomenu na všechny ty rozdílnosti a absolutně jiné představy o životě. Navíc z doslechu vím, že už má delší dobu přítelkyni, takže kontaktovat ho nějak nezvažuji. Ale prostě už nevím, jak dál, co vyzkoušet, jak zapomenout. Bojím se, že tohle pro mě byla ta „osudová láska“, která je jednou za život a já nakonec budu žit stejný, ne-li horší život, než jaký bych žila, kdybychom spolu zůstali i přes naši rozdílnost.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

17143
19.5.20 20:00

Pět let už je opravdu dost, ale svým způsobem tě chápu, když to nejde, tak to nejde, myšlence neporučíš. ALE… potkat osudovou lásku je krásný, spoustě lidem se to ani nepovede, je to strašně silný, ale není to k životu. Není to zdravý vztah, který by měl pevné základy a ve kterém bys byla šťastná. Ideální je vztah, kde funguje rozum, srdce i ta přitažlivost a po svých zkušenostech si troufám tvrdit, že ten rozum je nejdůležitější. I když bez lásky ani bez přitažlivosti to nejde, tak ten rozum tam musí vyhrát. Buď ráda, že jsi to prožila, ulož si to jako krásnou vzpomínku, ale taky buď ráda, že to zavčas skončilo a jdi dál. Je to minulost.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
19.5.20 20:09

Já tě chápu. Mě nepomohlo ani 17 let. Už jsme rok zase spolu, sice tajně, ale jsme. Láska je to pořád obrovská, ale to, co nás rozdelovalo, to zůstalo taky.

  • Nahlásit
  • Citovat
Ou
13369
19.5.20 20:09

Osudová láska jen jen tehdy, pokud se na ní zasekneš a nedovolíš si jít dál a riskovat opravdu hluboký vztah s někým jiným. Je to past, kterou sis nachystala sama na sebe.

Byla si ve vztahu kterého ses lekla a ukončila ho. To je vcelku běnžá sabotáž. A aby si nemusela riskovat další zranění, už si nikomu dalšímu nedovolila aby se k tobě natolik přiblížil.

To není žádný osud - to jsou tvoje vlastní strachy a úzkostě a hradby které si okolo sebe stavíš, aby si neriskovala moc velkou bolest.

pokud se z té pasti, z té kletby co sis sama na sebe uvrhla „už se nikdy takhle nezamiluju, už nikomu nad sebou nedám takovou moc a raději od toho uteču“ nedostaneš, budeš pořád takhle osamělá a žijící víc ve fantazii, než reálný život se skutečným spojením s jinými lidmi.

Nejrozumější cesta, jak to celé rozklíčovat je vrátit se zpátky do psychoterapie - třeba k někomu jinému, spíš ženě, než muži třeba k někomu kdo dělá gestalt, nebo narativní psychoterapii. Ale primárně musíš ty sama být odhodlaná dostat se přes svoje obrany a pustit tam terpeuta/ku. Protože i kdyby to byl potomek Anny Ferudové s Fritzem Pearlsem s výcvikem od Groffa a studiem na Yale, tak pokud prostě nejsi opravdu hluboce motivovaná dělat změny, tak nedokáže nic.

Další možnost jsou různé katarzní techniky - průšvih je v tom, že tohle člověk sám sobě neudělá, pokud nemá z nějaké dávné minulosti setsakra dobrý důvod se bát, že mu nejbližší ublíží a při katazrních technikách se může ledacos otevřít. Daleko rychleji a bolestivěji než při psychoterapii. V psychoterapii nad tím máš kontrolu, tady ne. V psychoterapii je někdo kdo přesně ví co dělat, až to nastane. Při katarzních technikách se na to, že to lektor umí nemůžeš spolehnout, pokud k tomu nemá regulérní psychoterapeutický výcvik.
Ke katarzním technikám patří třeba rodinné konstalace, techniky zaměřené na tzv. vnitřní dítě, maitri a nebo holotropní dýchání a podobně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
198
19.5.20 20:13

A předchozí vztahy jsi měla v podobném duchu nebo to je poprvé? Ják se jinak cítíš? Nálada/radost/ energie do života? 5 let už je hodně dlouho, není to spíš trochu závislost? Každý může najít způsob jak se cítit šťastný i když je momentálně bez partnera a zaslouží si někoho kdo k němu pasuje ;) a co ti řekl ten psycholog? Ono jestli byl hrazeny pojišťovnou, tak ti jsou často sami vyhořeli. :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
13369
19.5.20 20:19
@AloisR píše:
Ono jestli byl hrazeny pojišťovnou, tak ti jsou často sami vyhořeli. :)

Ne - to fakt není pravda -není žádná souvislost mezi kvalitou péče a způsobem úhrady. Ani mezi syndromem vyhoření. Syndrom vyhoření hrozí každému v pomáhajících profesích, bez sklonu k tzv. „sydnromu pomocníka“ by to nidko nedělal. Psychologoé, psychoterapeuté a sociální pracovníci o tom ví a více či méně se s tím učí každý pracovat. Zdravotníky, duchovní a učitele toto poznání nakonce za pár generací taky dožene.

Není ani žádná souvisloust mezi kvalitou služeb a způsobem práce. (no dobře, klasičtí hypnoterapeuti a freudiáni jsou apriori podeřzelí, ale ti povětšinou jednou na cash ;-D )

Dokonce to že někomu někdo strašně sedl a fakt pomohl, neznamená že si ten samý člověk sedne s někým jiným. A naopak, nědko, kdo mě se jeví jako naprostý debil, může opravdu pomoci někomu jinému.

Hraje v tom docela roli vzájemná chemie.

Co je podstatné aby dostyčný měl patřičný výcvik a během prvních pár setkání se mezi terapeutem/kou a klientem vytvořila důvěra a aby klient skutečně byl sám vnitřně motivovaný ke změně a sebereflexi a neutekl před nepříjemnými věcmi.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2020
19.5.20 20:42

Já tě trochu chápu, ale řeknu ti jak to dopadá, když spolu ti dva zůstanou, i když je každý úplně jiný. Má to tak kamarádka - on nechce dítě/ona ho chce, on nechce cestovat/ona chce a cestuje s kamarádkama, oba mají jiné představy o bydlení, o trávení volného času, o všech podstatných věcech. Milují se, ale po těch letech, co jsou spolu se i hodně hádají a ona je hodně nešťastná.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
198
19.5.20 22:21
@Ou píše:
Ne - to fakt není pravda -není žádná souvislost mezi kvalitou péče a způsobem úhrady. Ani mezi syndromem vyhoření.

Souhlasím s tím, že to je subjektivní pocit. Není ani souvislost mezi počtem pacientů a psychologem placeným ZP?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
19.5.20 23:10

Měla jsem to naprosto stejné s ex, svým prvním klukem. Pro život absolutně nevhodný, názory na život naprosto rozdílné, ale ta přitažlivost byla neskutečná. Milovala jsem ho šíleně moc, ale i tak jsem se s ním rozešla, protože jsem věděla, že do budoucna by to dobrotu nedělalo.
O rok později jsem potkala kluka, který se mi ze začátku až tak nelíbil. Nebyl můj typ, ale nakonec si mé srdce získal přes svou dokonalou povahu (stejné názory, pohled na život, atd.) a nakonec jsem se i do něj zamilovala. Začal se mi líbit jako chlap. Vzali jsme se, máme děti. Musím říct, že jsem šťastná, spokojená. Myslím, že mám vše, co bych si mohla přát, ale i tak mi bývalý pořád chybí :roll: a to už jsme od sebe 7 let :zed: kdy za tu celou dobu nejsme v žádném kontaktu a ani jsme se neviděli. Pořád se mi o něm pravidelně zdají sny (teď už sice méně často). Potom mě láká mu napsat, vidět ho. Přemýšlím o tom snu a o minulosti. Ale samozřejmě to neudělám a nepřeji si nic jiného než to, abych už konečně zapomněla. Je to ubíjející a absolutně nechápu, proč se mi pořád honí v hlavě (ve snech), když na něj (během dne) nemyslím.

  • Nahlásit
  • Citovat
130
20.5.20 07:44

Myslím, že si ho příliš idealizuješ a ve svých myšlenkách neustále podporuješ to, že váš vztah byl výjimečný. Tím pádem pravděpodobně s ním asi hodně srovnáváš i ostatní partnery, proto to pak nevychází. Velký faktor na tom má prostě i ta nezadanost, kdybys měla partnera, se kterým jsi spokojená, tak si na něj skoro nevzpomeneš. 5 let je už doba, kdybys s tím opravdu měla být srovnaná a mít nový život s někým jiným.

Můžeš zkusit ho kontaktovat v přátelském duchu, že třeba si občas na něj vzpomeneš, jak se má a co dělá. Třeba ti to trochu pomůže rozklíčovat tvé pocity a nějak to v sobě uzavřít. Na druhou stranu ale můžeš zjistit i to, že změnil svůj pohled zejména na děti, což by ti mohlo přitížit. Otázkou, jestli to ale nebude horší, než teď, protože upřímně je opravdu divné, abys po 5 letech nebyla citově povýšená. A opravdu si myslím, že to není ani tak tou výjimečností vztahu, jako spíš tvým problémem v hlavě…na světě je totiž spousta lidí, se kterými nám může být ve vztahu dobře, takže těch výjimečných může být víc…a pokud jste měli opravdu natolik rozdílné pohledy a zájmy, tak z dlouhodobého hlediska by to prostě nefungovalo, což ty sis uvědomila správně, udělala jsi správný krok, možná jen, že po citové stránce si v době rozchodu nebyla připravená se rozejít, udělala jsi to čistě jako racionální rozhodnutí, a proto tě to tíží…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2413
20.5.20 08:30

Myslím si, že problém může být v tom, že jsi od rozchodu nenarazila na nikoho, kdo by toho dotyčného trumfnul (tím myslím ne ani tak na základě objektivních kritérií, jako spíš subjektivního pocitu, že jsi v něm našla, co jsi hledala). Aspoň takhle to fungovalo vždycky u mě. Snadno jsem na bývalé zapomněla, pokud jsem narazila na někoho aspoň srovnatelného, neřkuli lepšího (opět zdůrazňuju subjektivně).

Jak píše @dalmatine, i já věřím, že na planetě určitě je víc než jeden kompatibilní protějšek, otázka je jen, jestli jste na sebe vůbec narazili. Na rozdíl od ní bych tady z tohoto důvodu nehledala až tak urputně chybu v Tobě - jako ve smyslu, že bys byla natolik zaseklá u bývalého a uzavřená novým příležitostem, že bys je od sebe podvědomě nebo energeticky odpuzovala.

Vzhledem k tomu, že nejsem příliš ezotericky postižená (takže ten předchozí odstavec mi dal celkem práci), tak bych odpověď na otázku, proč se dosud nestalo, že bys narazila na někoho minimálně srovnatelného, hledala spíš v rovině matematiky a pravděpodobnosti (trochu té ezoteriky bych nechala pro šťastnou náhodu, která občas do výše uvedených dvou hodí vidle). Pokusila bych se proto popřemýšlet, nakolik jsi v poslední době vůbec měla příležitost potkávat nové lidi, co jsi pro to Ty sama udělala/mohla udělat, a naopak, co tomu bránilo, dále v jakých kruzích ses pohybovala a v jakých kruzích bys případně mohla najít člověka, který by Ti mohl být blízký… Pokud se Ti podaří najít odpověď na otázku, kde by mohla být Tvoje smečka :), hledala bych cesty, jak se do ní dostat.

Současně je ale třeba si přiznat, že občas se některým lidem v životě mihnou protějšky, které je z nějakého důvodu těžké trumfnout. Obvykle mají něco, co se u 99% lidí, které potkáváme, nevyskytuje. Současně ono „něco“ je pro ně z nějakého důvodu cenné nebo přitažlivé. Nezdá se mi ale (podle popisu bývalého přítele), že by tohle byl vyloženě váš případ. Ale mohu se mýlit… co myslíš Ty?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama