Smysl života, když stejně zemřeme, a jak využít poslední čas

Anonymní
6.12.19 20:59

Smysl života, když stejně zemřeme, a jak využít poslední čas

Ahoj,
potřebuju se vypovídat a nebo prostě znát pohled zvenčí nebo jen podpořit.
Mám skoro 4 měsíční dceru a babičku (83 let), která je dnes v nemocnici a prognóza bude nejspíš fatální. Nic nemám potvrzené, ale nejhlubší intuice mě moc často nezklame a opatrná vyjádření ze všech stran mluví za vše.
Nějak nevím, co bych měla vlastně dělat. Jak využít ten poslední čas (hodiny, dny, týdny…? nevíme). Myslím, že je ohromná šance to vlastně vědět nebo aspoň tušit dopředu, že ještě máte čas si vše dát do pořádku a odejít s čistým štítem. Ale je to i hrozné. Pocit, že čas prostě jen běží a každá promeškaná vteřina je ztracena navždy. Co byste udělali vy?
Tím, že jsem máma, to vnímám ještě nějak víc. To dítko člověka drží tak nějak nad tím nejhorším, protože nic neví, neuvědomuje si a prostě se jen raduje ze života. Je ale hodně depresivní si uvědomovat (a myslím na to už od jejího narození), že vlastně jí čeká taky život se všemi nehezkými věcmi a je mi z toho ouzko.
Jaký to má všechno smysl, když stejně všichni zemřeme a vše se v prach obrátí?
Jak využít poslední zbývající čas? A nemít pocit, že všechno je marné?
Omlouvám se nepříjemné téma, ale muselo to ven a potřebuji trochu podpory. Zatím si neumím představit, že toto moje rozpoložení budu s někým řešit osobně.
Pomohlo by mi, pokud mi napíšete třeba i váš příběh a radu.
Zatím bych chtěla téma anonymně, časem třeba odhalím.

  • Nahlásit
  • Citovat

Reakce:

3747
6.12.19 21:08

Před rokem a půl jsem tohle zažívala z dědou. Byl teda doma, ale všem bylo jasné, že přichází konec. Těžké, ale říkala jsem si, že měl dlouhý a hezky život a teď už nepotřebuje nic, jen aby u něho byla rodina, bylo o něj postaráno a důstojně mohl odejít. Seděla jsem u něho s dětmi na posteli, držela ho za ruku a brečela, povídala mu. Dcera mu udělala na rozloučenou náramek z korálků… Když umřel, mamka ho držela za ruku :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21184
6.12.19 21:11

Holčičko zlatá, to jsou myšlenky…Jsme tady na světě, abychom byli šťastní a abychom udělali šťastnými lidi okolo sebe. To je smysl. Věkem přichází smíření a naděje, že to, pro co jsme žili, co jsme dělali, jací jsme byli jsme vtiskli do svých dětí - a ty zase do svých, takže budeme s nimi vlastně pořád. Věkem přichází i radost z každého okamžiku a alespoň u mě mnohem větší klid. Ano, jsme smrtelní, ale tím spíš si dokážeme život uvědomit a užít. A díky práci na to nemáme čas myslet. V tobě se melou hormony, strach o babičku a nově poznaný strach o dítě. Věř i, že babička je smířená a tvé dítě má před sebou dlouhý překrásný život.

Příspěvek upraven 06.12.19 v 21:12

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6.12.19 21:11

Tomuhle se říká duchovní krize. Trochu se uvolni a věnuj se babičce, snaž se s ní prožít její poslední dny naplno, čti jí, ona ti může vyprávět, můžete se ještě spolu smát. Inspiraci bych třeba hledala právě u indiánů, jak ti se dívají na smysl života.. v tom má ostatně Pjér La Šéz pravdu. Mají to tady ma Zeměkouli o hodně lehčí, dítě zatím žije v nevědomosti.. zkus se naladit na jeho vlnu a trochu se inspirovat. Všímej si detailů… podstata života je ukryza v hlubinách Vesmíru a dojít k poznání mohou jen velmi osvícení lidé. Netrap se tím… prostě si pluj a snaž se vnímat krásu… 8)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
408
6.12.19 21:11

@cverunka to je moc krasne :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
6.12.19 21:13

Moc děkuji za první příspěvky, ani jsem to nečekala tak rychle.
Všechny mi jistým způsobem dávají smysl.
Děkuji :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
6.12.19 21:17

Žít naplno, prostě ne tak, že vše je zbytečné, ale že za sebou zanecháváme nesmazatelné stopy. Každý před zrozením prý souhlasí s délkou života jaký tu má. Pokud umírá dospělý člověk v požehnaném věku je to v podstatě naplněný život. Mě zemřela dcera v nedožitých sedmi letech a to je úplně něco jiného. Ale já se snažím fungovat dál, protože ona by si to tak přála, vše dělám jako by žila a v duchu ji beru všude sebou, komunikuju s ní a věřím, že se jednoho dne sejdeme.
Takže asi tak.
Z pohledu doprovázející osoby doporučuji, pokud se lékaři vyjádří, že již není šance a bude to možné vemte si babičku na dožití domů, je to pro obě strany mnohem lepší být doma a naplnit čas vyprávěním, nebo třeba i tichem a jen se držet za ruce. Já myslela, že to nezvládnu, ale zvládla a zpětně jsem za to velmi ráda.

  • Nahlásit
  • Citovat
18111
6.12.19 21:20
@Anonymní píše:
Ahoj,
potřebuju se vypovídat a nebo prostě znát pohled zvenčí nebo jen podpořit.
Mám skoro 4 měsíční dceru a babičku (83 let), která je dnes v nemocnici a prognóza bude nejspíš fatální. Nic nemám potvrzené, ale nejhlubší intuice mě moc často nezklame a opatrná vyjádření ze všech stran mluví za vše.
Nějak nevím, co bych měla vlastně dělat. Jak využít ten poslední čas (hodiny, dny, týdny…? nevíme). Myslím, že je ohromná šance to vlastně vědět nebo aspoň tušit dopředu, že ještě máte čas si vše dát do pořádku a odejít s čistým štítem. Ale je to i hrozné. Pocit, že čas prostě jen běží a každá promeškaná vteřina je ztracena navždy. Co byste udělali vy?
Tím, že jsem máma, to vnímám ještě nějak víc. To dítko člověka drží tak nějak nad tím nejhorším, protože nic neví, neuvědomuje si a prostě se jen raduje ze života. Je ale hodně depresivní si uvědomovat (a myslím na to už od jejího narození), že vlastně jí čeká taky život se všemi nehezkými věcmi a je mi z toho ouzko.
Jaký to má všechno smysl, když stejně všichni zemřeme a vše se v prach obrátí?
Jak využít poslední zbývající čas? A nemít pocit, že všechno je marné?
Omlouvám se nepříjemné téma, ale muselo to ven a potřebuji trochu podpory. Zatím si neumím představit, že toto moje rozpoložení budu s někým řešit osobně.
Pomohlo by mi, pokud mi napíšete třeba i váš příběh a radu.
Zatím bych chtěla téma anonymně, časem třeba odhalím.

Tak já to mám v tomhle lehčí, protože jsem zjistila, že rozhodně smrtí vše nekončí (já i moje duchovně založená mamka občas prožijeme spojení s nějakou blízkou duší, která už zemřela, takže fakt mám důkazy, ale to už je na delší vyprávění), že je to asi jen prostě přesun člověka někam jinam a je docela klidně možný, že „tam“ se má mnohem líp, než tady. Je docela klidně možný, že smrt není vůbec hrozná, že není důvod pro černé šaty a tklivé písně. Že to vlastně tak hrozně vnímají akorát pozůstalí, kterým se stýská..ale nikoli ten zemřelý.
Zpracovávám ale teda v sobě téma smrti dítěte. Přeci jen, i když jsem přesvědčená, že smrt je vlastně normální a nic hrozného, tak přeci jen při smrti dítěte bych byla totálně v háji. Chci to nějak uchopit, zpracovat a přesto tomuhle tématu nedávat moc energii.

Jezdila bych za babičkou, povídala si, o všem možném, i se s ní smála atd.

Starám se o starého pána, který má těžkou demenci, je už i nepohyblivý (čerstvá, pár týdnů stará záležitost), má rakovinu, cukrovku, je po mrtvici. Přesto vím a vidím na jeho reakcích, že právě úplně normální život, normální povídání a dobrá nálada jsou to, co je pro něj nejlepší (a pro mě taky).

Příspěvek upraven 06.12.19 v 21:22

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21184
6.12.19 21:21
@Anonymní píše: Žít naplno, prostě ne tak, že vše je zbytečné, ale že za sebou zanecháváme nesmazatelné stopy. Každý před zrozením prý souhlasí s délkou života jaký tu má. Pokud umírá dospělý člověk v požehnaném věku je to v podstatě naplněný život. Mě zemřela dcera v nedožitých sedmi letech a to je úplně něco jiného. Ale já se snažím fungovat dál, protože ona by si to tak přála, vše dělám jako by žila a v duchu ji beru všude sebou, komunikuju s ní a věřím, že se jednoho dne sejdeme.
Takže asi tak.
Z pohledu doprovázející osoby doporučuji, pokud se lékaři vyjádří, že již není šance a bude to možné vemte si babičku na dožití domů, je to pro obě strany mnohem lepší být doma a naplnit čas vyprávěním, nebo třeba i tichem a jen se držet za ruce. Já myslela, že to nezvládnu, ale zvládla a zpětně jsem za to velmi ráda.

Jde mi mráz po zádech a je mi to moc líto…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
37527
6.12.19 21:22

Užívej si toho, co je na životě krásné. Všichni tady jednou už nebudem. Tvoje babička má ale krásný věk 83 let. Můj děda, se kterým jsem si rozuměl, se dožil 85 let a moje žena jen 38… Nikdy nevíš, co tě v životě čeká, proto prožívej každý den tak, jako by byl tvůj poslední. :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6.12.19 21:23
@Anonymní píše: Žít naplno, prostě ne tak, že vše je zbytečné, ale že za sebou zanecháváme nesmazatelné stopy. Každý před zrozením prý souhlasí s délkou života jaký tu má. Pokud umírá dospělý člověk v požehnaném věku je to v podstatě naplněný život. Mě zemřela dcera v nedožitých sedmi letech a to je úplně něco jiného. Ale já se snažím fungovat dál, protože ona by si to tak přála, vše dělám jako by žila a v duchu ji beru všude sebou, komunikuju s ní a věřím, že se jednoho dne sejdeme.
Takže asi tak.
Z pohledu doprovázející osoby doporučuji, pokud se lékaři vyjádří, že již není šance a bude to možné vemte si babičku na dožití domů, je to pro obě strany mnohem lepší být doma a naplnit čas vyprávěním, nebo třeba i tichem a jen se držet za ruce. Já myslela, že to nezvládnu, ale zvládla a zpětně jsem za to velmi ráda.
:hug:
  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3337
6.12.19 21:28

Pro mě život smrtí nekončí, máme s tím v rodině bohaté zkušenosti, takže věřím, že tam někde něco je…a po smrti tě, dle zásluh, čeká zase další život.. a nebo taky ne, můžeš si dát chvíli oraz :mrgreen: každý kdo se rodí, ví předem jak dlouho tu bude, vše máš předem určeno, i když si to samozřejmě nikdo nepamatuje - ale tam nahoře si to vždy vybereš a víš do čeho jdeš.. tvoje babička měla určitě krásný život a nějaký další ji zase čeká.. nebo bude chvíli nahoře koukat na vaše životy.. čas tam plyne jinak, pro ně je to chvilka, pro nás 20 let.. ale neboj, bude jí dobře :kytka:

Sama nevím jak dlouho tu budu, ale porodila jsem tři děti a doufám, že ty mne přežijou a budou mít fajn život :srdce: a já už se znovu narodit nechci, při mý smůle bych chytla čas konce světa a umřela při srážce s asteroidem nebo při tsunami :lol: :lol:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
6.12.19 21:31

Dcera mi po dni v komatu řekla když se probrala, že ví že umře, ale že se nemám bát „PROTOŽE JE TO TAM FAKT KRÁSNÝ“ a já tomu věřím.
Takže nevěšet hlavu a neupínat se jen k tělu, ona ta duše je prostě stále s námi.

  • Nahlásit
  • Citovat
6.12.19 21:31

@Lainaire8 Jako ve Stopařovi po Galaxii… musíš si dát papírovej pytlík na hlavu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
447
6.12.19 21:31
@Anonymní píše:
Ahoj,
potřebuju se vypovídat a nebo prostě znát pohled zvenčí nebo jen podpořit.
Mám skoro 4 měsíční dceru a babičku (83 let), která je dnes v nemocnici a prognóza bude nejspíš fatální. Nic nemám potvrzené, ale nejhlubší intuice mě moc často nezklame a opatrná vyjádření ze všech stran mluví za vše.
Nějak nevím, co bych měla vlastně dělat. Jak využít ten poslední čas (hodiny, dny, týdny…? nevíme). Myslím, že je ohromná šance to vlastně vědět nebo aspoň tušit dopředu, že ještě máte čas si vše dát do pořádku a odejít s čistým štítem. Ale je to i hrozné. Pocit, že čas prostě jen běží a každá promeškaná vteřina je ztracena navždy. Co byste udělali vy?
Tím, že jsem máma, to vnímám ještě nějak víc. To dítko člověka drží tak nějak nad tím nejhorším, protože nic neví, neuvědomuje si a prostě se jen raduje ze života. Je ale hodně depresivní si uvědomovat (a myslím na to už od jejího narození), že vlastně jí čeká taky život se všemi nehezkými věcmi a je mi z toho ouzko.
Jaký to má všechno smysl, když stejně všichni zemřeme a vše se v prach obrátí?
Jak využít poslední zbývající čas? A nemít pocit, že všechno je marné?
Omlouvám se nepříjemné téma, ale muselo to ven a potřebuji trochu podpory. Zatím si neumím představit, že toto moje rozpoložení budu s někým řešit osobně.
Pomohlo by mi, pokud mi napíšete třeba i váš příběh a radu.
Zatím bych chtěla téma anonymně, časem třeba odhalím.

Chápu tě velmi dobře. Taky jsem si prošla něčím podobným. Nemohla jsem se smířit s tím, že jsme tady na chvíli, pak zemřeme, a nic?…Začala jsem se zajímat o různé náboženství a duchovní cesty. Po nějaké době jsem vždy zjistila, že to není ono, pořád mi tam něco scházelo. Až nakonec se mi dostala do ruky Bible. Při čtení Nového zákona jsem konečně našla odpovědi na moje otázky. Nejvíce mě dojala Boží láska a milost vůči nám, slabým a hříšným lidem. Při čtení evangelií(evangelium znamená v překladu dobrá zpráva), jsem se dozvěděla, že i když je tento svět ve vzpouře vůči svému Stvořiteli, on nás i přesto velmi miluje, a dává každému šanci skrze víru v zástupní oběť Ježíše Krista na kříži, aby jsme mohli přijít po smrti do nebe(to je duchovní dimenze), kde už nebude ani smrt, ani války, ani nic špatného, a je to na věky. Velmi se mi ulevilo, a věděla jsem, že to je ono, co celý život hledám. Třeba by jsi mohla babičce k Vánocům věnovat Nový zákon, nebo jí pozvat faráře, který by jí poskytl duchovní službu. Přeji Tobě, i Tvojí babičce Boží milost. :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama