Snažení o miminko, deprese a léky.

@Anonymní píše:
Ahoj mám na Vás možná trochu zvláštní dotaz.
Je tady někdo kdo kvůli své psychice, depresi dlouhá léta nemohl otěhotnět a podařilo se až když vám byly nasazeny léky?
U nás je to tak : mám neprůchozí vejcovod a obracenou delohu, partner zcela v pořádku. Snažíme se 3 roky. Moje gynekoložka tvrdí a já s ní souhlasím že nevidí žádný problém proč bych nemohla otěhotnět když mám styk a ovulaci z té funkční strany. Já z toho všeho obviňuji sebe, protože vím jak moc jsem psychicky na dně. V minulosti jsem měla úzkostné stavy a deprese, které se mi úspěšně podařilo zaléčit pomoci léků. Dlouho jsem bez nic ale nyní zvažuji nechat opět nasadit takové aby byly vhodné i během těhotenství. Mám ještě i jiné potíže a starosti takže vím že to není jen trochu „rozhazena“ psychika. Trvá to již delší dobu a přispělo k tomu hlavně naše marné snažení.
Je tady prosím někdo komu léky na uklidnění (myslím něco jako sertraline) pomohly se uklidnit a miminko se pak zázrakem podařilo? Nebo vlastně i celkově bez léků, jakou roli ve vaši „neplodnosti“ hrála psychika? Má na početí opravdu tak moc velký vliv že by tady mohl být ten můj problém?

Ahojky, napíšu ti svůj příběh, který souvisí s psychikou, ale ne s lékama na deprese apod…

S manželem jsme spolu 14 let z toho 4 roky manžele… před svatbou jsme stavěli dům, chtěli jsme karierně růst, prostě se miminko tak nějak pořád oddalovalo. Po svatbě jsme si řekli, že už je čas ( mě bylo tehdy už 30 let). Podle všech rad a tak jsme se snažili rok bez zákroků lékařů, já každý měsíc čekala na pozitivní test a ten pořád nepřicházel, začala jsem z toho být hodně frustrovaná. Nakonec jsme podstoupili vyšetření, kde manžel v pořádku a já neměla ovulaci, 1. IVF a několik inseminací bez úspěchů, potom se mi ovulace vrátila a já začala mít normální cyklus s ovulacemi, tak jsme se tentokrát začali snažit i s pomocí ovu testů a zase pokračovaly měsíce očekávání a zklamání. Na požádání jsem se odhodlala podstoupit laparoskopii a hysteroskopii, všechno opět v pořádku… takže opět výčitky proč to nejde atd… Po několik měsících další IVF, opět bez úspěchu tohle všechno se odehrálo běhěm 3 let… Nakonec se ve mě něco zlomila a já jsem zanevřela na lékaře… obrátila jsem se na kamarádku, které dělá reflexní masáže nohou, které právě dokážou různé stimulovat orgány v těle přes chodila, hodně jsme si povídaly, začala jsem chodit na homeopatii, akupunturu, srovnání kostrče, začala jsem užívat bylinky, jak jsme s kamarádkou povídaly tak se začaly otevírat různá témata z dětství, která mě něvědomky trápila a moje mysl se s nimi prostě potřebovala srovnat, odpoustit, vyléčit svojí duši… začala jsem chodit i na psychoterapii, kde jsem zase naučila mít ráda sama sebe a svoje tělo. A ejhle, po 4 měsících jsme odjeli na dovolenou ( každý rok jsem si s sebou brala „pro jistotu“ těhotenský test) no a přijeli jsme domů s pozitivním nyní jsem ve 30tt a čekáme holčičku.
Ráda bych tě svým příběhem trochu povzbudila, že nikdy není nic ztraceného, ta dušička malého človíčka na vás někde čeká, ale čeká na tu správnou chvíli kdy k vám přijde a musím říct, že i celá tahle peripetie a dlouhé roky čekání stála za to, s manželem máme teď úplně jiný vztah než dřív a ta vděčnost za zázrák nosit pod srdcem miminko je nekonečná tohle myslím ženy, které otěhotní na první dobrou nikdy nemůžou pocítit.
Moc Ti držím palce