Současná situace - už to nezvládám
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Nejsi v tom sama.
Na mne začala padat depka asi před týdnem. Mám teda jedno dítě druhé na
cestě. A také nevidím světlo na konci tunelu. Práci naštěstí mám,
tihle zatím funguje. Ale už nemůžu z toho jak nám omezují svobodu, já
tohle nezvládám. Potřebuji život, potřebuji žít a ne jen přežívat.
Modlím se k lepším zítřkum. Musíme to zvládnout. Snad nás čeká něco
lepšího. Já doufám, že jakmile bude jaro, tak bude lépe alespoň
pocitově…drz se nejsi v tom sama. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Sestinedeli, hormony a mozna i poporodni deprese? Obvodni lekar, psycholog? Dodrzuji pravidla, ale jen tolik, aby to zaroven dalo me dusevni zdravi. Takze se vidim s nejblizsi rodinou. Obcas nejaka ta prochazka s kamaradkou venku. Prohodim slovo se sousedy, kdyz potkam. Na hriste taky budem chodit, jestli je neopaskuji. Je to tezka doba pro vsechny. S tolika detmi si to vubec nedokazu predstavit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Taky je mi nanic. Žiji z úspor, do práce chodit nemohu, na kompenzace nemám nárok. A nevěřím tomu, že tohle slavné opatření, které je stejně k ničemu, po těch třech týdnech skončí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mě hodně nakopne vždycky procházka venku. Vzala bych kočárek, děti a
vyrazila po polní cestě na louku, k potoku, do lesa. Děti se venku zabaví
nejlíp a jsou na vzduchu, hýbají se…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
To je asi i tim, ze je zima. Ja mela pekelny leden a unor. Depka jak prase.
Bydlime v cizine, poslednich par dni je krasne, bydlime u more, tak dnesni
prochazka byla o neco veselejsi. Stejnou trasou chodime uz rok🙈 a
more nemore, taky nas to fakt nebavi. Navstevy mame zakazany uz 5 mesicu,
chodime do prace, z prace, dite online vyuka, ale uz jde za tyden do skoly.
Rodinu v CR jsem nevidela skoro 2 roky a nevi se, kdy budem moci cestovat.
Opustit zemi nebo kraj nemuzem od listopadu…
snad v CR budou ted lidi na 3 tydny ukazneni, a budes moci jet aspon na vylet.
Brzo bude teplo, slunicko…to bude hned lepsi nalada, muzes grilovat,
s pratelama aspon na zahrade…to das!!! Drz se!🤗
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Dobrý večer, ráda bych si alespoň popovídala s těmi, co to vnímají stejně, a nebo třeba jinak… Jsem maminkou 5 dětí, poslední dítě přišlo neplánovaně v této „nádherné“ době. Dcera se narodila před měsícem. Je to první holčička po 4 klucích. Je to úžasné a tak moc jsem se těšila, když už jsem neplánovaně otěhotněla a konečně máme princeznu, jak si to budu užívat… A realita? Deprese, strach, úzkost… To, co se děje kolem té pandemie, na mě hodně těžce doléhá. Především poté, co se po celém roce, kdy dodržujeme opatření jak blbí, sedíme doma, s nikým se pomalu nestýkáme, děcka už nevědí co je to normální život… vše akorát ještě zhoršilo a od pondělí budeme ještě navíc řešit, jak a jestli vůbec bude moct manžel pracovně cestovat mimo náš okres (musí), a teď se ještě dočtu, že Hamáček chce zavřít všechny „nedůležité“ podniky, takže nakonec ještě naše jediná obživa v ohrožení…Je mi neskutečně líto našich dětí, je na nich vidět už jen apatie… A ač se za to hrozně moc stydím, začínám i litovat toho, že se malá narodila
Mozna poporodni deprese? Neboj se pripadne leku.
Muzes malou nechat nekdy manzelovi a vzit zbytek treba na kola?
Co auto, nalozit je a vylozit nekde v lese a dat vylet s opekanim burtu?
(Opatreni ocad pocad, timhle nikoho neohrozujes).
Poridit kocku, psa (treba se ujmout v ramci docasne pece), kraliky, ovecky, co
ja vim - zapojit deti? At maji nejaky svuj „projekt“?
Zivot neni jen kino a bazen.
A nekoukej na zpravy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ano, mám tip jak z toho ven!!! Seber se s dětma a jdi na vzduch!
Šestinedělí nemusíš trávit zavřená doma. I kdybych měla 5× obejít
panelák dokola. Četla jsi někdy o SICK BUILDING SYNDROMU? Pokud ne, zacni
googlit..ja se o tom učila na VŠ. Jdi ven i s apatickými dětmi a
uvidíš, jak vsichni pookřejete. Asi je to trapně jednoduché, levné, ale
funkční 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
A nesmím zapomenout na to nejdůležitější - elektroiontové mikroklima. Jen venku můžeš načerpat dobrou naladu… http://www.szu.cz/…e-mikroklima
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Co na to rict, vlada je neschopna, neumi komunikovat s lidmi, dava zmatecna
vyjadreni, pokazila to s ockovanim atd, ale zaroven lidi jsou neukazneni, na
opatreni kaslou. Uz ted vsude ctu, jak lide pisi, ze oni tohle dodrzovat
nebudou, na fb o cestovani si hledaaji partu na vylety, domlouvaji se jak
poleti na zanzibar, pre kdyz poleti odjinud, nikdo to nezjisti..je to proste
nasledek, zaroven si myslim, ze ta opatreni nikdo nebude nijak vymahat a lidi si
zas budou delat co chteji a ta situace se nehne a vse prijde nazmar a zas to
odnesou lidi jako vy, hrozna situace..ziju v cizine a u nas se uz pomalu
rozvolnuje, cekam, ze od velikonoc to uz bude dobry..ale sleduji cesko, chci za
rodinou..ale ta situace tam, hruza..chau te, ale nenadelas nic, musite
vydrzet! 
Brzy snad zacne byt hezky, snaz se byt co nejvic venku, prochazky, nacerpas energii..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Na mě už to taky padá, ale z popisu zakladatelky bych to v jejím případě viděla na vážnější psychický problém. Vyhledala bych odbornou pomoc, mohla by to být poporodní deprese. Ona ta kombinace šestinedělí se současnou situací by položila kdekoho, není se vůbec za co stydět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Nejsi v tom sama. Rodila jsem před rokem, když to celé začalo a
těhotenství bylo proležené na gauči. Z porodnice jsem se vrátila do
jiného světa a doufala jsem, že to bude brzy pryč. Je mi z toho na nic, ale
jak se tu píše pomáhají procházky, pexeso a knížka. Snad bude brzy
lépe.
Zrovna dneska jsem říkala, že jsem ráda, že děti máme, jinak by mi
hráblo úplně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Já si vaši situaci nedokážu ani představit. Jak to můžete zvládnout
děti na online vyučování, k tomu miminko.Jste velmi silná žena, ale
každého to může psychicky vyčerpat. Určitě zavolejte lékaři
i obvodnímu a ten vám pomůže, nebo aspoň poradí nějakého psychologa,
léky. Zapojte i svého muže do domáctnosti a starosti o děti.
Přeji vám, aby jste tuhle nelehkou dobu co nejlépe zvládla. Přeji hodně
štěstí a síly
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Zmi mi to jako solidní deprese a vůbec se nedivím, tahle doba je narocna
pro všechny. Do toho ještě kupa děti a miminko…nezamyslela ses nad tím,
že by sis zkusila promluvit s psychologem? Klidně na dálku, určitě to
půjde online. Tady můžeš upustit trochu páry, ale ze zkušenosti vím, že
profi vedený rozhovor je někde úplně jinde. 🙂 Děti (ty
větší) „vykopni“ zítra ven, ať se proběhnou s kamarády, také
potřebují sociální interakci a jestli jste na vesnici, asi není úplně co
řešit. Hlavně se z těch opatření nezblaznit. To raději Covida než celou
rodinu ve cvokhausu. Já se taky zítra půjdu projít mimo katastr obce a
všichni mi můžou políbit…v nejhorsim z toho bude rychlý běh po
lese. 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Najdi si psychologa. Prožívas to moc a blbě 
sama mám doma 4 děti, teď musím řešit pc
na online výuku, jeden mi chybí synovi umřel notas.. mě dobíjí právě to
courani s kočárkem. A vesnice.. Ticho, božský klid. Byt zavřená ve
městě v bytě to byl brutal opruz.. To jsem zažila březen až květem
minulého roku. My teď s kluky chodíme na zimní houby. Oni se tím
dobře zabaví
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Je to už přehnaná závislost na matce?
- Manžel už mě asi nemiluje
- Co by jste dělali kdyby vám tohle napsal už EX?
- Zažili jste už pocit, že nemůžete ve vztahu dál?
- Všechno mě točí, nevím co už dělat
- Okrasné trávy, už sadit?
- Intimní problém, už si nevím rady
- Zvýšená teplota, která trvá už 5 dní
Dobrý večer, ráda bych si alespoň popovídala s těmi, co to vnímají stejně, a nebo třeba jinak… Jsem maminkou 5 dětí, poslední dítě přišlo neplánovaně v této „nádherné“ době. Dcera se narodila před měsícem. Je to první holčička po 4 klucích. Je to úžasné a tak moc jsem se těšila, když už jsem neplánovaně otěhotněla a konečně máme princeznu, jak si to budu užívat… A realita? Deprese, strach, úzkost… To, co se děje kolem té pandemie, na mě hodně těžce doléhá. Především poté, co se po celém roce, kdy dodržujeme opatření jak blbí, sedíme doma, s nikým se pomalu nestýkáme, děcka už nevědí co je to normální život… vše akorát ještě zhoršilo a od pondělí budeme ještě navíc řešit, jak a jestli vůbec bude moct manžel pracovně cestovat mimo náš okres (musí), a teď se ještě dočtu, že Hamáček chce zavřít všechny „nedůležité“ podniky, takže nakonec ještě naše jediná obživa v ohrožení…
Je mi neskutečně líto našich
dětí, je na nich vidět už jen apatie… A ač se za to hrozně moc stydím,
začínám i litovat toho, že se malá narodila 
Do jakého světa se to narodila? Jaká
budoucnost ji čeká? Má to vůbec smysl? Světlo na konci tunelu
v nedohlednu! K tomu všemu se nám malá před 3 týdny málem udusila
blinkáním, takže žiju ve strachu o její život, ona cítí moji nervozitu
takže je velmi uplakaná, všechno je na houby, mám totální depresi a jsem
jak vězeň zavřená s 5 dětmi doma už tolik měsíců, není jak, kdy a
kde se odreagovat a nabrat novou sílu, teď už můžu maximálně na
procházku po naší pidi vesničce, po které ale chodím pořád dokola už
rok, nebyli jsme ani nikde na výletě, dlouho mě trápily silné těhotenské
nevolnosti, pak další těhotenské potíže, takže jsem byla indisponovaná,
a teď jsme zase v šestinedělí, které nám brzy končí a stejně zase
nevyrazíme nikam, protože už ani nesmíme kvůli nařízení vlády. Cítím
se jak vězeň a jsem už v takové depresi a beznaději, že už nemám chuť
ani žít 
Už dál nemůžu, nevidím žádnou
naději ani do budoucna, už nevěřím, že bude někdy líp. 
Celé dny stále v tom stejném vězení
chodím pořád tu stejnou trasu, nosím řvoucí miminko, každý den je
stejný, není na co se těšit a nevidím žádné východisko, žádný konec
tohoto všeho. Snažila jsem se vymýšlet v omezeném prostoru v rámci těch
omezených možností nějaké aktivity, nějaké zpříjemnění, nebo aspoň
něco pozitivního na tom všem… teď už se mi nic z toho nedaří a ani už
nemám sílu cokoliv vymýšlet. Nějak mě opustil humor, a nenalézám nic,
z čeho bych dokázala mít radost. Snažím se na své děti usmívat a
slibovat jim, že určitě zase do školy půjdou a zase brzy pojedeme na
bazén, aby si alespoň ony nedělaly starosti a abych je uklidnila, že
všechno bude v pořádku… ale těžce se přemáhám a sama tomu nevěřím.
Nevěřím už v žádnou budoucnost. Jsem psychicky na dně. Moc se za svoje
pocity stydím, už nevím co mám dělat. Prosím, prožívá teď někdo něco
podobného? Myslíte, že je to ještě normální, jak to všechno prožívám?
Máte někdo tip, nápad, jak z toho ven?