strach z těhotenství a miminka

202
9.11.04 07:59

strach z těhotenství a miminka

Ahoj děvčata,

asi vám bude připadat můj příspěvek divný nebo nepochopitelný. Všechny (nebo aspoň většina) z vás se snažíte o miminka a hrozně se těšíte. Já jsem snažilka dva měsíce (je mi 25), ale mé pocity se neustále vyhrocují z těšení se, na strach. Včera mě začaly bolet záda a podřišek a furt sem chodila na záchod. Nemyslím, že by to mohlo být těhotenství, ale při představě že je, jsem se neradovala, byla jsem spíš ochrnutá strachy, že by teď uvnitř mě mělo začít něco růst. A že mě to bude bolet.
Jsem jediná? Neznamená to třeba to, že nejsem ještě dost připravená?
Vy jste všechny vyrovnané a těšíte se? Nemáte taky někdo strach? Prosím napište, ať vím jestli jsem normální.

Možná bych toho snažení měla nechat.

Pochybující Komka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

322
9.11.04 08:27

Ahoj,
nevím, jestli bys měla snažení nechat nebo ne, záleží, čeho se bojíš a jestli mimčo chceš. Ve 25 máš ještě čas to případně o pár let odložit. Ale jestli to je jen, že se bojíš, tak to se neboj, nejsi sama. Moc se tu o obavách sice nepíše, ale bojíme se určitě všechny. Důvodů je spousta: bude to bolet, změní se postava, jak budeme zvládat noční vstávání, jaké budeme maminky, co když se nám to pak najednu nebude líbit (dítě nejde vrátit), co když se tomu drobečkovi něco stane… a já nevím, určitě ještě spousta dalších věcí.
Jestli se nikdy ani trochu netěšíš, tak to možná ještě zvaž, ale jinak jsi úplně normální. Normální bys nebyla, kdyby ses ničeho nebála.
Eva

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
265
9.11.04 08:30

Ahojka Komko,

pokud máš takovéhle pocity, tak to radši ještě třeba o pár měsíců posun dokud si nebudeš úplně jistá, že mimi chceš. Já jsem na tom byla podobně loni. Když jsem viděla miminko, tak jsem byla nadšená. jenže pak jsem začala přemýšlet jestli bych to zvládla sama a tak jsme to ještě odsunuli. začali jsme se snažit ted, kdy vím,že si mimi opravdu přeju a že kvůli němu vytrpím i bolest při porodu. Všichni říkají jak je to nepřekonatelný zážitek , když Ti položí mimíska na bříško. Nemůžu se toho pocitu dočkat. zatím je to bohužel bez výsledku. :cry: Protože jedno mimi se nám povedlo ještě při HA ( zapoměla jsem 2 prášky a už to bylo ) To jsem potratila v 7 tt a ted jsem byla těhulka znovu a potratila jsem v 5 tt. :cry: :cry: Je mi z toho moc smutno, ale věřím, že se to příště povede a bude tam " dole " všechno připravené :D
Ale jsem si jistá, že mimi chci a že pro něj vytrpím cokoliv :D A myslím, že je hodně důležité si to uvědomit. :wink:
Tot moje rada. Doufám, že alepson trošičku pomohla :)

Měj se krásně.

Kačka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2901
9.11.04 08:34

Ahoj Komko :D

Nemyslím, že by tě někdo dokázal na dálku rozebírat, jestli jsi připravená na mateřství. To si musíš vyříkat sama se sebou.
Ale ty pocity strachu a nejistoty nás zná asi dost.

Já otěhotněla hned na první šťouch :D , ve 24 letech (a připadala jsem si děsně STARÁ :lol: ) a přestože moje těhotenství, porod (a teď i dcerka) byly (a jsou) naprosto bezproblémové, plánované a chtěné, tak pocity-mršky občas dělají kotrmelce. Člověk je občas zmatený (zvlášť, když je něco poprvé).

Takže - myslím, že jsi naprosto normální. Ale pokud jsi ještě neotěhotněla a už se z toho hroutíš, tak bych to asi ještě nepokoušela. On ten správný okamžik přijde. A až to bude, až budeš opravdu po dítětti TOUŽIT, tak pochybnosti půjdou k čertu, nebudeš se bát svojí bolesti, ale strašlivě se budeš bát O SVÉ DĚŤÁTKO.

No, to zase žvaním, odpusť ten slovní průjem, nějak se vždycky strašně dojmu, když mluvím o dětech :oops:

Baghira

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4035
9.11.04 08:35

Ahoj Komko,

než jsme se začali snažit, myslela jsem na miminko každý den. Snila jsem o tom, jaké to bude, až se TO povede.....
Povedlo se a dokonce napoprvé. Život jej takový, že sny bývají lepší než realita.
Spíš než dech beroucí radost jsem prožívala bolest břicha, únavu, strach, jestli budoucí miminko bude zdravé a v pořádku.
Ze // jsem měla radost, to jo, ale.....odstartoval se kolotoč obav.
Zatím mi neroste bříško, takže si svoje těhotenství uvědomuji spíš pomaličku a nenápadně. Spíš si zvykám…
Přesto jsem ráda,když mě popadnou pochyby, jestli jsem udělala dobře, že jsem do toho šla, tak si představím to předškolní robátko, které za pár let bude u nás běhat......a je mi hned líp.
Je mi 26 a říkám si, že je to ideální čas. Za rok už by to třeba nešlo.....
Komko, jsi úplně normální, přijdou i obavy, jak to finančně utáhneme, ale kdyby měl člověk podléhat, živořili bysme bezdětně a bezradostně…
Držím paleč
NiKina

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
9.11.04 08:38

Ahoj Komko. Tohle jsem měla při prvním těhu taky. Vlastně před otěhotněním to začalo. Když jsem viděla v knížkách obrázky těch divných shluků buněk, které se pak mění v toho podivného červíka, jímala mě opravdová hrůza. Taky když jsem potom otěhotněla, do těch knížek jsem nekoukala a otevírala je až bylo to „červíkové“ období za mnou a miminko už vypadalo jako trpasliček. V druhém těhu mi tohle předčlovíčkovské období taky vadilo, ale bylo mi jasné, že bez toho mimi nebude. Pak už se mění hormony, tělo se na všechno připravuje a těhotenství samo o sobě nebolí! Jasně, bolí pak záda, pánev, trnou nohy a nevím co ještě. Něco z toho tě může potkat i nemusí. Může tě to potkat všechno najednou - v tom horším případě, ale zodpovědně prohlašuju, že se to dá přetrpět, protože tak sladkou odměnu, kterou za to všechno dostaneš, tu ti nedají ani ty nejpilnější lesní včelky :D
Radina

  • Nahlásit
  • Citovat
1512
9.11.04 09:50

ahoj komka,

aj ja som mala zmatene pocity. chcela som mimi a ked sme sa snazili, tak som si raz vravela, ze na co vsak mi je teraz dobre tak ako to je. ked som si robila test nevedela som aky chcem vysledok. ale ked tam boli 2// tak som z toho bola paf a tesila som sa.
teraz som v stadiu snazenia a zas som zmatena ale viem ze to chcem.
podla mna je to normalne. aj ked tazko povedat, lebo az sa ukazu 2// a ty sa nebudes tesit tak je problem.
danka

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
9.11.04 12:34

Ahoj Komko,

Samozrejme je to individualni, ale myslim, ze to, ze mas takove pocity, je uplne normalni. Samozrejme jsou vyjimky, ktere jsou jen stastne, ale dokonce je vseobecne znamo, ze tohle budouci maminky na zacatku tehotenstvi casto prozivaji.

Ja jsem si miminko strasne prala, manzel by sice jeste cekal , ale podarilo se mi ho presvedcit, ze je ten spravny cas. Bylo mi 28. Zadarilo se hned a ja videla na testu dve carky. Uz kdyz jsem si ho rano delala, i pres to, ze jsem predtim tak moc chtela, najednou jsem nevedela, co vlastne chci. Se zvlastnimi pocity jsem manzelovi potvrdila tehotenstvi. Nicmene odpoledne, kdyz jsem prisla z prace a on mi prinesl kytku s malou krabickou, kde byl detsky hrebinek, jsem se rozbrecela a vubec jsem najednou nevedela, jestli to chci, zvladnu, jestli mi neutece prace, duvodu se najde vzdycky dost. Prvni ctyri mesice me tehotenstvi provazely velke nevolnosti, kdy jsem nebyla schopna niceho a trpela vycitkami vuci manzelovi, ze jsem nas do tohoto stavu privedla ja mou strasnou touhou po miminku. Nicmene pak se muj stav upravil, ja si zacala tehotenstvi opravdu uzivat a konecne se mi vratila moje radost, ze budeme tri. Dneska mame rok a pul roccniho chlapecka, jsme vsichni strasne stastni a sve rozhodnuti povazuju za nejlepsi v mem zivote.

Takze vidis, ze i kdyz jsem byla starsi, na miminko urcite zrala, prosla jsem si tim samym.

Preju vam stastne rozhodnuti

Alena

  • Nahlásit
  • Citovat
Joy
3
9.11.04 12:56

Ahoj Komko,

je mi taky 25, a za půl roku bysme s partnerem chtěli začít snažit o miminko. Jsou dny kdy miminko moc chci, zvlᚍ když se vrátím od bratra. který má dvě děti 3 a 1 rok. Moc ho chci nemyslím ani tak na připravovanou svatbu jako na miminko. Chceme ho s partnerem oba moc a moc. Byla jsem i u lékaře zda jsem v pořádku a mám už antikoncepci přesně jak chci.
Přesto přeze všechno mám strach co bude. Jak už holky říkaly, změní se mi život, budeme v jednom těle dva a je to obrovská zodpovědnost.
Je to strach o zdraví a život dítěte.
Je to strach z bolesti, která na 100% příjde při porodu. Ale je to tak co svět světem stojí a jinak to nejde.

A jistě ten človíček za to stojí, ta láska kterou vidím v očích bráchy a švagrové je obrovská. :)
Joy

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1785
9.11.04 13:16

Ahojka,
buď v naprostém klidu, tímhle obdobím si koukám prošlo a prochází víc ženských, než jsem čekala:-)
Ona halt každá ženská v sobě nemá už od puberty zakódovanou roli mámy, i když i takových znám hodně, které už od osmnácti šílí po kočárku. Já jsem si taky připadala divná, že mě to nepřepadá, a to už jsem měla na první mimčo věk.
U mě to bylo částečně i tím, že jsem asi nedozrála a můj tehdejší partner teprv ne. Tak jsem se vyděsila, že bych s ním měla mít dítě, že to nejde, že on vlastně není ten pravý, že jsem od něj odešla.
Pak jsem si „dospívala“ chvilku sama, srovnala si to v hlavě a i když se pořád trochu bojím a nerozplývám se nad každým mrnětem, tak jsem dnes v 18.tt …a žiju a není to špatný:-))
On podle mě dělá hodně i strach z neznámého, ale když to přežilo tolik žebských přede mnou, tak proč bych to nedokázala já..?:-)
Držím palce v autoanalýze a šťastnou volbu:-)

Jazzi

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
483
9.11.04 16:57

Ahoj Komko,
taky si myslím,že tyhle pocity tě budou provázet ještě dlouho…já je znám moc dobře,teď občas pochybuji,zda budu dobrá máma atd..Prostě je podle mě dobře,že o tom přemýšlíš…horší je nepřemýšlet a pak si sypat popel na hlavu..dobré rozhodování a zatím pa… :lol: :lol:
Kokhi a Venoušek 1měsíc a 2dny

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
9.11.04 20:40

Já v tom taky lítám sem a tam. Nevim jestli se tve pocity zlepsi s vekem, ale u me se tak nikdy nedelo. Vzdycky jsem mela sileny strach z tehotenstvi, ze se mi zmeni postava, popraska pokozka, povoli mi prsa, sileny strach z bolesti. Predstava porodu pro me byla cerna mura a kdyz jsem zjistila jak to probiha a ze se dela pri porodu napr. nastrih - tak jsem vazne sla zvracet. Casem jsem zjistila, ze je to i snizenym sebevedomim a strach z toho abych se pak jeste svemu manzelovi libila a taky abych se sobe libila a netrpela komlexy jako v puberte. Casem ale zacnes chtit dite, stejne jako ja. Ten strach nikdy nezmizel, porad tam byl. V tehotenstvi jsem se o sebe starala 2× tolik, jedla jen zdrave veci - i kdyz jsem mela chute na nezdrave, snazila se hlidat vahu, kremovala jsem bricho jak silena :) Ono te to tehotenstvi zmeni i psychicky, najednou se zacnes strasne tesit na miminko, vytvorila jsem si pouto k tomu malemu driv nez se narodilo a nejak se prestala postupem casu bat porodu. Ted jsem strasne rada a hrda na sebe, ze jsem dokazala ten strach premoci a rozhodla se dite mit. Mam chlapecka kteremu bude 5 let a sla bych do toho znovu.

  • Nahlásit
  • Citovat
27
10.11.04 10:17

Ahoj Komko ,
já jsem otěhotněla ve 20 letech , bylo to nechtěné těhotenství , i přesto že jsem brala antikoncepci :o Tehdá jsem se bála , hlavou se mi honilo plno otázek . Jaký bude porod ? Budu dobrá máma , budu se umět o miminko postarat a co domácnost , zvládnu to vůbec ? Jak se zachová přítel ( nyní můj skvělý manžel ) ,co když nás nechá a jak to přijmou naši? Vše dopadlo dobře a věř mi , že nejkrásnější vjec v mém životě bylo držet Mirečka v náručí . Strach máme asi všichni , ale důležité je, ho překonat . :wink: Držím ti palce , ať vše zvádneš a ten bubák tam uvnitř tě přestana brzy srašit . :lol: Kviki :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2
26.11.04 21:39

strach z těhotenství znám

Ahojky, můžu se s tebou a ostatními podělit o svou zkušenost. Podobně jako ostatní, nebo většina ostatních jsem měla vždycky strach z porodu, ale z těhotenství ani ne, nevzpomnám si, spíš mi to připadalo romantické :lol: .
Ale bála jsem se otěhotnět kvůli různým vnějším věcem: škola, nedostatečné zajištění, a v neposlední řadě nebyl furt chlap, se kterým bych do toho šla. Sama bych si mimi asi těžko pořizovala (sperma se vždycky sežene :-)), ale víš, jak to myslím.
Takže, když bylo vše, jak mělo být, i ten chlap, vy:,–(ila jsem po dohodě s ním antikoncepci a s nadšením se do toho vrhla. Nejsem ten typ, co ukrutně toužil leta po mimi, i jsem v životě pochybovala, jestli přivýst dítě do tohoto světa…ale věk (29) a zamilovanost sehrály svou roli a já se rozhodla.
Jaké překvapení, když jsem v okamžiku, kdy po několika měsících byl test pozitivní, pocítila paniku! Radost i neradost. Pochybnosti. A pak přesně ten strach, co popisuješ! Ale bylo pozdě. Musím říct, že jsem si prošla mnoha záchvaty strachu, paniky, ale vše šlo zvládnout. A mám pocit, že i to mě posílilo. Donutilo mě to se aktivně snažit o opak. S pocity je to HROZNĚ těžký, ale kousíček po kousíčku to jde. Musím myslet na to, jak sladký to bude, až toho tvorečka uvidím, až ho budu držet, pohrávám si s dětskýma věcičkama, představuju si ho a ono to púmáhá.
Moje obavy se ani tak netýkaly a netýkají (mám je pořád, i když myslím, že ustupují) toho, jestli budu mít strie apod. Spíš to byla panika z toho, že se se mnou bude něco dít a já s tím nebudu moct nic dělat,zastavit to, zpomalit, oddechnout si, odložit břicho s kopajícím miminkem. Jaký já měla strach z pohybů miminka!!! Neumím si to přesně vysvětllit a dost jsem se za to i styděla, že jsem hysterická a sobecká,ale to rozhodně nepomáhá. O strachu z porodu ani nemluvím. Ale myslím, že je to všechno strach z neznámého. Popisy stadií těhotenství typu „zhorší se vám dýchání, dítě vás hodně tlačí“ apod. mi vždycky moje strachy akorát zhoršily…
Závěr??? Ještě nevím zdaleka vše, ale doposud se dalo všechno zvládnout, s mým tělem se zatím nestalo nic tak hrozného, miminko kope a je to většinou hezký a přinejhorším se zavrtím já a nepříjemné pocity se tím utlumí. NEJHORŠÍ NA MÉM TĚHOTENSTVÍ BYL DOPOSUD JENOM TEN STRACH!!! A tak si říkám, jestli jsem si ho nemohla odpustit. Jestli jsem si nemohla víc užívat.
Radila bych ti možná zatím taky počkat, ale myslím si, že i kdybys nepočkala, tak to všechno zvládneš a sílu v sobě najdeš. A když počkat, tak jen abys ji začala hledat dřív a třeba se rozhodovala o miminku s pocitem, že jsi ochotná trpět,jak to tu jedna maminka psala. Může se pak stát, že díky svému psychickému rozpoložení nakonec nebudeš nic jako utrpení prožívat!!!
Omlouvám se za tu délku, já to jináč neumím :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama