Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Strach z toho, co bude (těhotná)
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Janli
5.7.21 12:21
Prosím tebe, klid! Tyhle pocity jsou vcelku normální. Mne to přepadlo taky a to jsem měla dítě vymodlený po IVF. Neboj, přejde to. Teď jen musíš rozdejchat novou situaci… 
- Citovat
- Upravit
5.7.21 12:25
To je myslím celkem normální 
já byla nad prvním testem úplně v šoku a radost jsem moc neměla, musim říct. Koncem prvního trimestru jsem o mimi přišla a smutek to byl velikej. I přesto jsem nad dalším pozitivním testem nejásala, měla jsem úplně stejný strachy jako ty. Po zbytek těhotenství se to střídalo, na jednu stranu těšení, na stranu druhou strach, že život končí, že budu strašná matka. V šestinedělí se to ještě xkrát znásobilo a opravdu užívat jsem si to začala až tak po třetím měsíci dcery. Dnes už je školkačka a já ani na vteřinu nelituju, že jsme ji měli 
Nevyčítej si to, jsou to hormony, strach z neznámého, je to normální 
plakat štěstím jak v reklamě není žádná povinnost
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:27
Klid, strach k mateřství patří, už si budeš do smrti říkat coby kdyby a bát se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:31
To je normální, padla na tebe tíha zodpovědnosti, už nejsi jen ty, ale máš strach o někoho jiného a víš, že to změní život na pořád.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:31
Stejně nic z toho nezjistíš, dokud tu to dítě nebude. Já se třeba šíleně bála, že svoje dítě nebudu mít ráda. Kamarádce po císaři naskočila mateřská láska až po víc než půl roce, do té doby se o dítě starala jen z pocitu zodpovědnosti za něj. To pro mě byla absolutní noční můra. No a bylo to v pohodě, mně naskočila nekonečná láska hned při prvním pochování. 
Dost věcí se člověk bojí úplně zbytečně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:33
Jojo, teda ne až takový strachy jako ty ale otěhotněla sem ve chvíli kdy sme kupovali byt, který potřeboval kompletní rekonstrukci. Hypotéka se teprve vyřizovala, svatba byla těsně před námi (14 dní) takže do konce prvního trimestru sem měla podobné pocity jak to všechno zvládnem…hlavně s penezma a s tím že asi nestihneme být dodělat než se malá narodí. Navíc sem zůstala doma protože nemůžu vykonávat svou práci v tehotenstvi takže to na mě na začátku dost padalo. Pak se to zlepšilo, ta největší hormonová bouře se prehnala..moje i manželova rodina nás finančně hodně podpořili aby rekonstrukce probíhala co nejrychleji. Mě rozptýlilo vybírání nábytku, obkladu, podlah, jednání s dělníkama, pořizování vybavicky. Teď mám termín za 6 týdnů a i když byt asi úplně nedokončime, jsem v klidu protože vím že na malou máme vše co potřebujeme, v podnájmu kde teď sme se těch pár týdnů než se dokončí byt taky zmáčknem a tak panují trochu obavy už jen z porodu (hlavně proto že malá se nechce otočit hlavou dolů)…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:43
Existuje takove fajn moudro, ze by se clovek nemel stresovat necim, co nemuze ovlivnit.
Zkus to tak brat.
Jo a na materskou se muzes tesit i obracene - co vsechno budes s prckem cele dny delat .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 12:44
Také jsem přibližně v tom 9 týdnu měla na chvíli tyhle pocity. S partnerem jsme si dítě přáli a mysleli jsme, že to potrvá déle, ale zadařilo se druhý cyklus.. 
Takže na začátku jsem měla myšlenky jako jestli není ještě příliš brzo, jestli se zvládnu o dítě postarat, jestli budu dobrá matka, jestli bude opravdu zdravé (v rodině máme dědičnou nemoc, takže o to větší mám strach, i když se to hlídá),…
Ale ty myšlenky trvaly tak týden, kdy mě přepadly lehčí nevolnosti - nezvracela jsem, ale s jídlem jsem problém měla. Partner mi dodal takovou jistotu tím, jak se o mě staral a pečoval o nás obě. Takže jsem si řekla - na co se stresovat něčím, co stejně neovlivním a radši si všeho budu užívat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
alena1995
Anonymní
5.7.21 14:05
Holky, díky moc. Já když vidím to instagramovy štěstí, balonky s překvapením, co to bude za pohlaví, tak mi je z toho těžko 
Vůbec tyhle potřeby ani emoce nemám, no. Přestavuju si, jaký to bude, až na mě bude koukat, ale tím asi končím
Já doufám, ze se to všechno srovná za par týdnu, bude mi třeba lépe (je mi fakt zle a porad bych spala) a oba dva si zvykneme - zatím to travime víceméně bez sebe, já jsem u mých rodičů a on u svých, řekla jsem mu to teprve nedávno a zatím se asi u obou střídají takový podobný stavy. Dneska mi volal, ze už chápe ten ultrazvuk a ze to je ten bílej flek 
Snažíme si z toho dělat i srandu, ale je proste znát, ze jsme vykolejený.
Pak tu vidím diskuze, kde holky hledají duchy a mají za sebou několik ivf a porad nic a rikam si, jaký to je dar a štěstí, ze to vyšlo takhle hned.
Asi si koupim ty mini dupacky, to mě možná trochu rozněžní
- Citovat
- Upravit
5.7.21 14:11
Instagram neber vážně. Tam se akorát někteří jen předvádí. A platí to i o některých matkách.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 17:11
@Anonymní píše:
Ahoj,hned na začátku prosím, aby se nevyjadrovaly ty, co chtějí ublížit a mít nějaké jedovaté poznámky.
Věc se má tak, jsem v 8tt a po první euforii, ze jsem těhotná, na mě padla parádní depka. Úplně ze všeho. Jsme zabezpečení, partner má velmi dobrou práci a já taky, máme rodiny co funguji, máme hodně zažito (obema nám je přes 30) a proste asi ideální čas na dítě. Nečekala jsem, ani on, ze to vyjde hned. Jsme spolu 10 mesicu.
No takže prvně obrovský pocit štěstí, a teď? Strach ze všeho. Jestli bude zdravé, jestli ho budu milovat tak, jak by bylo správný, aby nezdedilo to horší z nás dvou (povahové to snad nehrozí, spis fyzicky), aby to klapalo nám (aktuálně jsme v šoku oba, protože jsme to fakt nečekali), abych neselhala jako mama nebo partnerka…proste nejak vše pozitivní vystřídaly poměrně negativní emoce. Asi je to i tím, ze mi není dobře, ale nevím. Jsem zvykla na svůj klid a svobodu a neumím si úplně představit, ze budu sedět doma, prat, zehlit, vařit, nespat…vždycky jsem si přála rodinu, navíc případně máme i na chuvu nebo pomoc s úklidem, fungující prarodiče, kamarády…třeba mě pece o dítě úplně nadchne a naplní a budu dělat marmelády a pect kolace
Ale teď jediny co cítím je proste obava a hlavne i trochu rozčarování z toho, proč tohoe cítím. Už teď si prijdu jak špatná matka
Měly jste to někdo taky tak? Zlepšilo se to?Pak vidím nějaký miminko a je to dobrý, ale to mě zase přepadne stav “Jezis co když chudacek po mne zdědí pleť a po partnerovi bude mít problém s očima a bude nosit brejlicky už jako malý”
Mela..taky jsem necekala ze to hned vyjde, vyslo to prvni mesic naostro..upadla jsem do tezke paniky, ze to chci vratit, ze jeste nechci. Zacala jsem ze zacatku zahy krvacet, tajne jsem se tesila, ze to nevyjde..az v nemocnici me to preslo, kdyz jsem tam videla ty nestastne zenske co po xte potratili, az tam se to zlomilo a zacala jsem se tak nejak tesit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.21 21:02
Já to měla úplně stejně a teď když se na rodila tak jsem říkala příteli jak je to úžasný, že prostě člověk ví co má dělat… A až ji nebo ho budeš držet v rukách tak bude vše jinak neboj se ničeho ☺️ bylo to to nejúžasnější
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj,
hned na začátku prosím, aby se nevyjadrovaly ty, co chtějí ublížit a mít nějaké jedovaté poznámky.
Věc se má tak, jsem v 8tt a po první euforii, ze jsem těhotná, na mě padla parádní depka. Úplně ze všeho. Jsme zabezpečení, partner má velmi dobrou práci a já taky, máme rodiny co funguji, máme hodně zažito (obema nám je přes 30) a proste asi ideální čas na dítě. Nečekala jsem, ani on, ze to vyjde hned. Jsme spolu 10 mesicu.
No takže prvně obrovský pocit štěstí, a teď? Strach ze všeho. Jestli bude zdravé, jestli ho budu milovat tak, jak by bylo správný, aby nezdedilo to horší z nás dvou (povahové to snad nehrozí, spis fyzicky), aby to klapalo nám (aktuálně jsme v šoku oba, protože jsme to fakt nečekali), abych neselhala jako mama nebo partnerka…proste nejak vše pozitivní vystřídaly poměrně negativní emoce. Asi je to i tím, ze mi není dobře, ale nevím. Jsem zvykla na svůj klid a svobodu a neumím si úplně představit, ze budu sedět doma, prat, zehlit, vařit, nespat…vždycky jsem si přála rodinu, navíc případně máme i na chuvu nebo pomoc s úklidem, fungující prarodiče, kamarády…třeba mě pece o dítě úplně nadchne a naplní a budu dělat marmelády a pect kolace
Ale teď jediny co cítím je proste obava a hlavne i trochu rozčarování z toho, proč tohoe cítím. Už teď si prijdu jak špatná matka
Pak vidím nějaký miminko a je to dobrý, ale to mě zase přepadne stav “Jezis co když chudacek po mne zdědí pleť a po partnerovi bude mít problém s očima a bude nosit brejlicky už jako malý” 
Měly jste to někdo taky tak? Zlepšilo se to?