Strach ze samoty? Jsem jak malé dítě

Anonymní
18.7.19 10:02

Strach ze samoty? Jsem jak malé dítě

Ahoj, nejdříve, proč anonymita? Inu, protože se stydím. Co ale krom přezdívky, která je tu celkem známá Vám mohu říct je to, že mi za měsíc bude 30 a mám dítě, partnera. To jen na úvod. A teď, o co jde. Budu se snažit psat srozumitelně. Jde o to, že nevím čím to, ale trpím strachem ze samoty a to i v případě, že sama nejsem. A vlastně co mám dítě, sama nejsem nikdy…i když. Poprve jsem takový pocit prázdnoty měla, když mi bylo asi dvacet. Já byla 14 dní doma sama, rodiče jeli na dovcolenou k moři. Já jako borka jsem s nima autem do Chorvatska nechtěla a těšila se, až budu mít byt pro sebe. Sotva odjeli, bylo mi smutno. Tak nějak zvláštně. Ne, že bych najednou chtela za nimi, ale nevím, neumím to popsat…stýkala jsem se s kamoskama, nebyla jsem jako tak sama, ale chyběl ni ten pocit jistoty, ktery jsem měla, když jsem naše měla u s3be. No…pár let uplynulo. Jak jsem psala výše mám svou rodinu, svou domácnost a naši zase vycestovali. Moc jim to přeju, to nic, ale překvapilo mne to, ze mam naprosto stejné pocity jako tenkrát. Takovy pocit prázdnoty, nejistoty. A to teprve vcera odjeli. S mamkou se stýkam min. 1 za týden, nebi si písem, volame. Ale co mne děsí he spíš to, že když tak těžce nesu jen jejich dovolenou, jak pak zvládnu jejich odchod jako takový? Stydím se za to, vzdyt jsem dospělá baba…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
847
18.7.19 10:15

Já se taky děsím toho, až tu rodiče nebudou, to má tak asi každý. Oni už svoje rodiče nemají a mě i dnes chybí moje babičky a dědové a často se mi o nich zdá, že třeba vlastně neumřeli, že to bylo jako :roll:… A to mi táhne na 40…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2504
18.7.19 10:16
@Anonymní píše:
Ahoj, nejdříve, proč anonymita? Inu, protože se stydím. Co ale krom přezdívky, která je tu celkem známá Vám mohu říct je to, že mi za měsíc bude 30 a mám dítě, partnera. To jen na úvod. A teď, o co jde. Budu se snažit psat srozumitelně. Jde o to, že nevím čím to, ale trpím strachem ze samoty a to i v případě, že sama nejsem. A vlastně co mám dítě, sama nejsem nikdy…i když. Poprve jsem takový pocit prázdnoty měla, když mi bylo asi dvacet. Já byla 14 dní doma sama, rodiče jeli na dovcolenou k moři. Já jako borka jsem s nima autem do Chorvatska nechtěla a těšila se, až budu mít byt pro sebe. Sotva odjeli, bylo mi smutno. Tak nějak zvláštně. Ne, že bych najednou chtela za nimi, ale nevím, neumím to popsat…stýkala jsem se s kamoskama, nebyla jsem jako tak sama, ale chyběl ni ten pocit jistoty, ktery jsem měla, když jsem naše měla u s3be. No…pár let uplynulo. Jak jsem psala výše mám svou rodinu, svou domácnost a naši zase vycestovali. Moc jim to přeju, to nic, ale překvapilo mne to, ze mam naprosto stejné pocity jako tenkrát. Takovy pocit prázdnoty, nejistoty. A to teprve vcera odjeli. S mamkou se stýkam min. 1 za týden, nebi si písem, volame. Ale co mne děsí he spíš to, že když tak těžce nesu jen jejich dovolenou, jak pak zvládnu jejich odchod jako takový? Stydím se za to, vzdyt jsem dospělá baba…

Ahoj stydět se nemusíš je mi 39 děti 18, 15 a 7 letou holčičku a bez partnera. Bydlim na vesnici v baráku a jak si uvědomuji, že děti odruůstají utápim se ve smutku, že jednou tu zůstanu sama na vesnici zavřená v baráku. Teď jedou na tři týdny všichni pryč a mamka se nabidla, že bude u mě, abych tu nemusela být sama. O mojích splínech ví, ale zase přesně jak píšeš trápí mě, že oni tu nebudou věcně a co potom??? Asi se zblázním. No nepomohla jsem, ale snad trochu uklidnila, že to tak nemáš jenom ty. :hug:

Příspěvek upraven 18.07.19 v 10:20

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
14022
18.7.19 10:17

Je vcelku dost pravděpodobné, že někde v hloubce pod tím strachem ze samoty bude strach ze smrti - zejména když je to takhle spojené s rodiči, kteří navíc stárnou.

Blbé je, že základního existenciálního strachu se nedá zbavit - jsme smrtelní a je na tom postavená sama podstata lidstva a jeho kultur.

To co popisuješ je úplně přirozené a není to porucha či nemoc.

Co se s tím dá dělat je konfrontovat se s tím strachem a nějak se ho naučit zvládat. V okamžiku kdy se mu vyhýbáme a potlačujeme ho, tak si na chvíli ulevíme, ale potlačený strach v nevědomí mezi tím bují, hnije a přetváří se do panických poruch.

Začala bych tím, že bych se snažila prozkoumat vlastní emoce, obrazy, pocity a dojmy, co s tou tvou současnu úzkostí jsou spojené. Já jsem hodně spojená se slovem, takže bych si asi ručně zkoušela psát nějaké úvahy, nápady a podobně do deníku, ale pokud třeba kreslíš, děláš muziku a nebo tancuješ, tak to klidně můžeš prozkoumávat jinými cestami - jen je dobré pak někam zachytit i myšlenky spojené s oním neverbálním vyjádřením.

Pokud na podobné věci vůbec nejsi zvyklá a trénovaná, tak výborná metoda jak se naučit zacházet s podobnými stavy je tělesně zakotvené prožívání - tzv. focusing.

https://www.kosmas.cz/…a-focusingu/

Pokud by nestačila kniha, tak všichni co nabízí kurzy pod supervizí Karla Hájka jsou dobří a důvěryhodní http://focusing.cz/kalendar/

Možná by mohla být užitečná tahle knížka https://www.kosmas.cz/…i-existence/ případně toto - https://knihy.abz.cz/…ysluplne-zit

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10867
18.7.19 10:22

Moc nevím, jak se dá zvládnou smrt rodičů, ale zvládneš ji, nakonec, jako všichni. Nic jiného ti nezbude. Já se prosím tě už 5 měsíců nemůžu vyrovnat se smrtí tchyně. A to jsme neměli nějaký úzký vztah, takže jak se vyrovnám jednou se smrtí mámy, to vůbec nevím. Ale zvládnout se to bude muset.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.7.19 10:54

Já jsem ráda, že jsem od rodičů pryč a když mě nekontaktují, mám svatý klid. Tátu už nemám, měla jsem ho ráda, ale žít se s ním nedalo. Mám ještě mámu, asi jí mám také nějak ráda, ale žít se s ní také nedá. Takže, já jsem ráda, že s nimi nejsem, bylo by to za trest. Nevím, jak bych to vnímala, kdyby moji rodiče byli normální, třeba by mi po nich také bylo smutno.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.7.19 11:05

Mě máma zemřela v mých 16 letech. Otec nefungoval a dělal jen problémy, v podstatě ji do hrobu z velke casti pomohl on. Bylo to hrozne obdobi, ale cas je oravdu velky lekar a dnes se na to dokazu divat i tak, ze mě ten předčasný odchod nejbližšího člověka hodně naučil a posílil. A jak píše OU je potřeba se s danou situaci smířit.

  • Citovat
  • Nahlásit
27092
18.7.19 11:17
@Anonymní píše:
Ahoj, nejdříve, proč anonymita? Inu, protože se stydím. Co ale krom přezdívky, která je tu celkem známá Vám mohu říct je to, že mi za měsíc bude 30 a mám dítě, partnera. To jen na úvod. A teď, o co jde. Budu se snažit psat srozumitelně. Jde o to, že nevím čím to, ale trpím strachem ze samoty a to i v případě, že sama nejsem. A vlastně co mám dítě, sama nejsem nikdy…i když. Poprve jsem takový pocit prázdnoty měla, když mi bylo asi dvacet. Já byla 14 dní doma sama, rodiče jeli na dovcolenou k moři. Já jako borka jsem s nima autem do Chorvatska nechtěla a těšila se, až budu mít byt pro sebe. Sotva odjeli, bylo mi smutno. Tak nějak zvláštně. Ne, že bych najednou chtela za nimi, ale nevím, neumím to popsat…stýkala jsem se s kamoskama, nebyla jsem jako tak sama, ale chyběl ni ten pocit jistoty, ktery jsem měla, když jsem naše měla u s3be. No…pár let uplynulo. Jak jsem psala výše mám svou rodinu, svou domácnost a naši zase vycestovali. Moc jim to přeju, to nic, ale překvapilo mne to, ze mam naprosto stejné pocity jako tenkrát. Takovy pocit prázdnoty, nejistoty. A to teprve vcera odjeli. S mamkou se stýkam min. 1 za týden, nebi si písem, volame. Ale co mne děsí he spíš to, že když tak těžce nesu jen jejich dovolenou, jak pak zvládnu jejich odchod jako takový? Stydím se za to, vzdyt jsem dospělá baba…

Na to se nedá připravit. Až to přijde, budeš se s tím muset vyrovnat. Já dokážu bez rodičů fungovat celkem dobře. Mámu nemám deset let a s tátou se vídám cca 1× za 14 dní. Protože s námi nežil, když jsem byla dítě, naši se brzo rozvedli, nejsem zvyklá ho mít „po ruce“ a nestýská se mi.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
263
18.7.19 15:25

Ahoj, podle mě je to normální. Jsou to 2 roky, co jsem začala bydlet sama. S mamkou si volám každý den minimálně jednou. Většinou tam 4×, každá zavolá 2×. Ráno, během poledni pauzy, jakmile jsme obě doma z práce a před spaním. Já mám přítele, ale neziju s ním. Táta jezdí do zahraničí za práci, tak mamka také žije sama převážně. Ale zas je pravda, že máme kamarádsky vztah, obědy, kavicky, drby.. Kdybych ji neslyšela 3 dny třeba, tak je mi taky uzko.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama